Mám kamaráda. Tedy mám jich naštěstí víc, ale teď mluvím o Martinovi. To je člověk, který se naprosto oddal horám. "Tak co, pojedeme?", ptal se mě v Knihomolu po třetím pivku a já jsem kývnul. Musím přiznat, že mě to krátce potom trochu mrzelo. Neumím si představit únorový víkend v Krkonoších pod stanem! V zimě, ve sněhu, bez teplého radiátoru... A jak jsem nakonec prožil svoji premiéru zimního stanování v horách?
V pátek večer za úplné tmy přijíždíme na parkoviště na Pomezkách. Naposledy pouštíme topení auta na maximum a "nabíráme" teplo. Pak trochu horké kávy z termosky, obléknout se, přezout a nasadit návleky proti sněhu. Když jsem soukal těžký batoh na záda, ještě jsem se naposledy ohlédnul za symbolem tepla, které představovalo v tu chvíli ještě vyhřáté auto. Hlídač se diví, kam se takhle v noci s velkými bágly na zádech chystáme. To, že budeme spát pod stanem nám stejně nevěří. Odbočujeme do závěje a postupně mizíme z dosahu pouličního osvětlení v naprosté tmě. Někde hluboko pod sněhem je žlutá turistická značka, která vede na Jelení boudu. Brodíme se hlubokým sněhem a já zjišťuji, jaká strašná dřina to je. V duchu si nadávám, na co jsem se to dal. Sotva popadám dech, když se snažím stačit Martinovu tempu. Batoh je čím dál těžší a mně se ta cesta mezi krásně zachumelenými smrky strašně dlohuhá a nekonečná. Nohy se mi boří do sněhu a dost často se propadám hluboko, což chůzi nejenom zpomaluje, ale hlavně ji činí namáhavou. Martin mi každou chvíli mizí ve tmě, a tak se snažím ho dohnat.
Když se ze tmy pomalu vynořuje obrys Jelenky, jsem už dost vyčerpaný a rád, že jsme na místě. Jdeme na kraj lesa a v hlubokém prašanu hloubíme a udusáváme plochu pro stan. Po jeho postavení zalézáme dovnitř a pouštíme se do vaření. Musíme rozehřát několik ešusů přemrzlého sněhu, abychom získali dostatečné množství vody na čaj a polévky. Vyčerpaný usínám. Všude kolem je naprosté ticho, jen padající sníh šustí po látce stanu. Tak takhle asi vypadá zimní stanování, pomýšlím si. Martin mi to potvrzuje, ale hned dodává, že takhle vypadá pouze v takto příjemném a "teplém" počasí a bezvětří.
Po probuzení se opět pouštíme do vaření. Také se divíme, co venku připadlo sněhu! Stan jse zasypán asi do výšky 50 cm a pořád hustě sněží. Sytí balíme stan a pokračujeme v naší cestě. Chceme dojít na Sněžku a pak někam na Studniční horu, kde bychom opět přespali. Z Jelenky tedy pokračujeme přes Svorovou horu vyšlápnutou stopou. To nám oproti včerejšku ulehčuje a zrachluje chůzi. Venku stále ještě sněží a viditelnost je tak 100 m. Mezi mraky občas problikne slunce a tak s Martinem fotíme a fotíme. Kousek pod vrcholem Sněžky docházíme mladý pár a poznáváme, kdo nám to celou cestu prošlapával stopu.
Na Sněžce jsme udělali společné vrcholové foto a jdeme se občerstvit. Čaj, koblihy a sušenky. Nějak jsme se zde rozseděli, že se nám ani nikam nechtělo. Ale nakonec se zvedáme a opouštíme teplou restauraci a její příjemnou dívčí obsluhu a vydáváme se do mlhavého a nehostinného počasí. Uklouzanou pěšínou jsme sešli k bývalé Obří boudě a pokračujeme směrem na Luční. Jsme jediní, kdo tu jde pěšky, protože občas potkáváme pouze běžkaře. V jednom místě Martin určil změnu směru a míříme na Studniční horu. Ale neušli jsme ani 100 metrů, když za sebou slyšíme motor sněžného skútru. Zastavují nás policisté a nutí nás se vrátit zpět na cestu. V NP platí naprostý zákaz chození mimo cesty. A to i v zimě, kdy jsou všechny ty vzácné rostlinky více než metr pod sněhem. Hrozí nám desetitisícovou pokutou a odjíždějí. Tak se tedy vracíme na cestu a jdeme na Luční boudu.
Tam v kamenném suterénu potkáváme tři kluky odněkud z Prahy, kteří se také vydali trávit víkend v horách pod stanem. Tak vida, není to jen Martinova "posedlost", ono je to víc rozšířené. Chvíli si povídáme až se najedou ozvala nějaká podivná paní, které nás celou dobu z povzdálí poslouchala:
Kluci, a co z toho máte, že takhle spíte v zimě pod stanem?"
"My na to balíme holky", odpověděl vtipně jeden z pražáků.
Najedli jsme se a protože už bylo docela pozdní odpoledne, vydali jsme se dál. Vpravo míjíme vrcholek Luční hory. Už nesněží a na západě je vidět pruh jasné oblohy, která pomalu rudne zabarvená zapadajícím sluncem. Tady na hřebenech je prašan vyfoukán, takže jdeme po zmrzlém povrchu. Sice se nebořím, ale zase mi pořád ujíždějí nohy. Už toho mám dost a jsem tak vyčerpaný, že ani nemám sílu se opírat o trekové hole. Prostě je jen tak táhnu za sebou. Martin už na mě ani nečeká. Šel napřed vybrat nějaké místo pro stan a dávno mi zmizel za ohybem kopce. Pomalu se tam i já blížím, když sleduji jeho stopy. Náhle se proti mně vynořuje jen tak nalehko. Chce mi pomoct s věcmi, ale tak špatně na tom zase nejsem. Tak mě alespoň morálně podporuje zprávou, že už jen kousek. :-)
Ráno je počasí jako vyměněné. Pohled na Luční boudu. foto © Martin
U stanu mi popisuje ten nádherný západ slunce, o který jsem přišel. Pak jsme vlezli do stanu, já konečně sundal ten těžký batoh a dali jsme se do jídla. Když jsme pak šli večer ze stanu ven, abychom vykonali potřebu před spánkem, zjistili jsme, že je úplně jasno. "To bude pěkně mrznout", konstatuje Martin. A měl pravdu!!! Oblékl jsem si na sebe vše, co jsem s sebou měl. Nemám žádné speciální zimní vybavení, jen trika, svetry, Martinovy moirové spodky, šusťáky a zimní bundu. Spacák má extrém podle údajů na cedulce až do -25°C, ale i tak je mi v pravidelných intervalech strašná zima. Vždy se probudím, pohybem se zahřeju a zase usnu. Dokonce jsem si na nohy nasadil teplé rukavice. A tak to probíhá celou noc.
Ráno proto vstáváme velmi brzy. Martin prý spal bez problémů, ale vnímal, jaká byla zima. Voda, kterou jsem měl v lahvi vedle sebe, se mi asi večer rozlila a úplně zmrzla. Tak jsem jen vyházel led ze stanu a odloupnul ho od pouzdra foťáku. Byl jsem překvapen, že ten fungoval bez problémů! Mám Canon. ;-)
Vrcholová fotka na Sněžce
Ohlédnutí se za víkendem
Venku jsme začali za velkého mrazu skládat stan. Ještě, že nefouká vítr, to bych si neuměl představit; ani takhle se nedají na chvíli sundat rukavice. Pak jsem si všimnul něčeho lesklého vedle stanu. Byly to mé hodinky. Musel jsem být večer fakt unaven, když jsem vůbec nevnímal, že mi spadly z ruky! Byly totálně zmrzlé a stály. Ale po chvilce nošení na zápěstí se opět rozešly (Q&Q). To už vyšlo slunce a nás čekal nádherný den - modrá obloha a třpytící se sníh.
Vracíme se stejnou cestou zpět. Na Luční boudě čteme teplotu naměřenou dnes ráno: -22,1°C !!! "Tak v takovéhle zimě jsem ještě nespal!", uznale nad sebou pokývnul Martin, "a ty taky ne.", dodal po krátké pauze. Opět krátká zastávka na Sněžce, kde jsou v porovnání se včerejškem davy lidí, a dál na Jelenku a k autu. Tak jsem to poznal a přežil. V autě jsme to pak ještě dlouho hodnotili a možná i plánovali další hory.
foto © Martin
Krkonoše a moje první noc ve sněhu
Články ze stejné lokality
- Okruh Karpacz - Maly Staw v rubrice Výlety a turistika (2024)
- Dívčí, Mužské a Ptačí kameny v rubrice Hory (2021)
- Ze Špindlerova Mlýna na hřebeny v rubrice Hory (2021)
- Za posledním sněhem do Krkonoš v rubrice Hory, Výlety a turistika (2021)
- Rozhledna Žalý v rubrice Výlety a turistika, Výlety s dětmi (2020)
- Pramen Labe a Sněžné jámy v rubrice Hory, Výlety s dětmi (2020)
- Labe (a geodetická rozporuplnost jeho toku) v rubrice Za prameny (2020)
- Enduro Trutnov v rubrice MTB závody (2019)
- Noční výstup na Sněžku v rubrice Výlety a turistika (2017)
- Špindl - Pec přes Kozí hřbety v rubrice Hory, Výlety a turistika (2016)
Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 1 | přidat komentář