Kriváň je charakteristický impozantní vrchol s nadmořskou výškou 2494 metrů v západní části Vysokých Tater, kam se po dvou letech opět vracím. Už od Liptovské Mary si jej s Martinou prohlížíme. Právě pohled odsud, od západu, dává vyniknout ostrému vrcholu a strmému závěrečnému stoupání. „Tak to bude ohne sranda, kamaráde“, pokyvujeme a hodnotíme větou z klasického českého filmu náročnost našeho plánu na výstup na tuto krásnou horu. Při pohledu od východu se Kriváň svým profilem, tvořeným dlouhým a mírně skloněným hřebenem, jeví jako velmi snadno dostupný. Ovšem popisy výstupu upozorňují, že tato túra patří k dosti těžkým a náročným a její zdolání si vyžaduje určitou fyzickou i technickou zdatnost, neboť část výstupu je exponovaná a zajištěna fixními řetězy. A to šlo pouze o popisy cesty v letních měsících.
Pohled na Malý Kriváň a Kriváň od chaty pod Soliskom
Hodinky poslušně pípají v nastavený čas, ovšem mé tělo už při vstávání do tmy tak poslušné není. Po krátké snídani a přípravě se nadechujeme čerstvého vzduchu krátce po čtvrt na pět. Na červené značce, vycházející ze Štrbského plesa, si u poslední chaty připínáme vypůjčené sněžnice a za světla čelovky vstupujeme do lesa. Sníh je hodně umrzlý a plastové sněžnice na něm do ticha noci vydávají příšerný hluk. Ale bez nich bychom se dost bořili, jak jsme si vyzkoušeli včera při krátké procházce. Poměrně brzy je dostatek světla na to, že mohu čelovku vypnout. Les postupně řídne, z pod bílých sněhových kopulí vyčnívají pařezy, míjíme celé vyvrácené stromy. Stále památka na vichřici v roce 2004 i po nedávných větrných smrštích. Na konci Furkotské doliny je to trochu lepší a my si užíváme krásnou pěšinu zavinutou mezi hustý lesní porost. Užíváme možná není to správné slovo, protože nám cesta ubíhá dost pomalu a netrpělivě čekáme na odbočku modré značky. Ta se přeci jen po dlouhých hodinách pochodu zleva připojuje, chvíli jde s červenou současně a u Jamského plesa se prudce stáčí vpravo nahoru.
Je 6:15. Jen krátká zastávka na napití se teplého čaje a už se vydáváme vzhůru po stopách, které tu někdo včera zanechal. Terén rokliny je dost členitý a stopa se neustále proplétá mezi stromy a jejich větvemi sahajícími až ke sněhové pokrývce. Pohodlně nás vede vzhůru a orientace je snadnější. Jenže na okraji lesa nějak moc zatáčí vlevo a já mám pocit, že bychom měli jít spíš rovně. A tak se vydáváme přímo k severu, ke hřebenu před námi. Vylézáme prudký svah na morénu, odkud pohledem po následném kopci zkoumám, kudy půjdeme dál. A pak mi to došlo – tohle je nějaké divné! Vytahujeme mapu a potvrzujeme si můj omyl. Opravdu jsme se měli držet těch stop, protože to co vidíme vlevo přes malé údolí je stoupající hřeben Kriváně. Ne kopec před námi.
Po zmatcích už na správný vrchol
Vracet se zpět na stopu už nebudeme, to by nám zabralo moc času i energie. V protějším hřebenu vidím osamocený suchý smrk a tak míříme přímo na něj. Tedy přímo v rámci možností terénu; musíme sestoupit dost prudký svah, obejít nějaký výběžek a začít stoupat opravdu strmým kopcem přímo k mému orientačnímu bodu na Predný Handel. Martina je dnes poprvé na sněžnicích a hned musí zvládat takové nástrahy. Jednoduché sněžnice nemají tak pevnou konstrukci a dost hrotů, aby se v prudším umrzlém sněhu udržely, a v měkkém sněhu ujíždějí jako lyže nebo se - kvůli své malé ploše - příliš boří. Funíme při každém kroku, opíráme se do hůlek a kopec, který z dálky vypadal tak pohodově, nám teď přijde jako nekonečný. Naštěstí nebyl. Přeci jen jsme se přehoupli přes hranu a stanuli na otevřeném hřebeni vybíhajícím od Kriváně k jihu. Vystupujeme na něj a stáčíme se vpravo. Vlevo na západě vidíme členité zasněžené kopce Roháčů, za sebou hřeben nízkých Tater a vpravo se pomalu otvírá pohled na samotné Vysoké Tatry. Jen nemůžeme najít Solisko, ze kterého jsme se sem včera dívali.
Malý Kriváň je přímo nad námi a za ním hlavní vrchol
Opět se napojujeme na vyšlápnutou stopu sněžnic a na mírném sklonu hřebene rychle postupujeme ke Kriváni. Terén se mění, hřeben končí a dál musíme po skalnaté partii na Malý Kriváň. Tady se sněhu udrželo méně i navzdory tomu, že jsme o něco výše. Po dlouhých třech a půl hodinách si sněžnice sundáváme a připevňujeme je na batohy. Při pohledu na ještě stále vzdálený Kriváň mi připadá, že bychom je tam ještě mohli potřebovat. Stoupáme dál na Malý Kriváň a pod botami se nám střídá sníh, zažloutlá tráva a kameny. Ovšem sněhu přibývá a sklon hory se začíná zvětšovat, takže se zastavujeme, abychom si nandali mačky. Teď už je mi jasné, že sněžnice nebudou k výstupu potřeba; vlastně by ani na prudkém firnu pokrývajícím závěrečnou partii hory, kterou už odsud dobře vidíme, nešly použít. Zanecháváme je na místě, dělíme se o sušenku a čaj a pokračujeme dál vzhůru.
Počasí až do teď bylo poměrně slibné. Předpověď na dnes slibovala sněžení, ale ranní protrhaná oblačnost, přes kterou se draly první sluneční paprsky, vypadala nadějně. S blížící se devátou se však zatáhlo úplně, ale naštěstí byly mraky stále dost vysoko. Pokud se na vrchol dostaneme do jedenácté, mělo by to klapnout.
Zastavení se na Malém Kriváni
Na Malý Kriváň jsme vystoupili lehce, asi deset minut před desátou. Opět jen krátká pauza na teplý čaj z termosky a nějakou tu fotku a pokračujeme nahoru. Tady se terén opravdu dramaticky mění a Kriváň tak zaslouženě dostává charakter skutečného Alpského vrcholu. Jsem z toho příjemně překvapen – při pohledu ze Štrbského Plesa jsem ho považoval jen za nakloněnou rovinu, kterou je jen třeba odchodit, ale opak je pravdou. Je to krásná hora, pyšně se vypínající ostrými stěnami na severu i východě. Zároveň myslím na Martinu a její zatím malé zkušenosti s horami. Potvrzuje mi, že je zatím ok a cítí se na to. Její jiskřící oči a nával endorfinu z té nádherné podívané okolo dodávají sílu nejenom jí samotné, ale i mně. Je tu fakt nádherně. Konečně ten vytoužený klid, nikde nikdo, jen hory a my dva. Všichni ostatní zůstali dole, tam daleko v těch roztroušených osadách a městečkách, která vidíme na žlutozelené, sněhem lehce poprášené nížině rozprostírající se na jih od Tater, jenž od východu už začínají být zaplavovány hustými mraky. Na vrchol to odhaduji tak na ¾ hodiny. Ujišťuji Martinu, že když se na další výstup nebude cítit, otočíme to a vrátíme se. Ta však chce jít dál.
Pohled na Roháče a důkaz strmosti závěrečného úseku Kriváně
Nečekaně strmý terén
Samotný výstup z Malého Kriváně na vrchol už není tak fyzicky náročný, čeká nás převýšení jen nějakých 160 metrů. Co však přidává na obtížnosti závěrečného úseku je prudký firnový svah padající vlevo a ostrá skalní stěna vpravo, jenž se sbíhají na hřebeni, po kterém dál stoupáme nahoru. V jednom místě se před námi objevuje vzdušný hřebínek, jen asi 2 až 3 metry dlouhý, poměrně exponovaný na obě strany, i když dostatečně široký. Vzpomínám si na své první treky a smíšené pocity při zdolávání podobných míst. Konzultuji to s Martinou a pozoruji ji, jak jistým a opatrným krokem kráčí v mých stopách. Je dobrá! Přichází další morální posilnění v podobě překrásných pohledů na Vysoké Tatry i Roháče a já se už začínám těšit na vrchol, který nad námi splývá s mraky, takže se mi zdá ještě neuvěřitelně daleko. Vlastně ani nedokážu rozlišit, kde končí vrchol hory a kde začínají bílá těžká oblaka.
Vrchol se ztrácí a splývá s oblaky
Jsme na vrcholu!
Dál pokračujeme v naší cestě k vrcholu, slyším jen vlastní dech a pravidelné zasekávání maček do sněhu. Občas se ohlédnu za Martinou, která se drží jen kousíček pode mnou. Zakláním hlavu, abych se podíval vzhůru a opět se soustřeďuji na výstup s myšlenkou, kdy už tam budeme!? Ze sněhu přede mnou něco vystupuje, nějaký dřevěný kolík. Ne, je to něco jiného …kříž? Ano, hned si vybavuji slova jednoho popisu, kde je zmíněn dřevěný kříž stojící na vrcholu. Jsme tady! Nahoře je tolik sněhu, že z kříže kouká tak půl metru a prostoru tu také moc není, protože je vrchol tvořen podélným krátkým hřebenem, jenž dnes má v nejširším místě tak 1,5 metru. Martina přichází vzápětí za mnou, jen tak tak, že jsem její první skutečný vrchol stihnul vyfotit. Je to nádhera. Počasí sice není tak ukázkové jako včera, ale výhledy na nejbližší hory nám zůstaly a vzhledem k tomu, že je už půl jedenácté, nebude nám pod náporem silných březnových slunečních paprsků měknout sníh na sestup. Pokládám foťák na batoh, trochu se strachem, aby se nerozjel na jednu nebo druhou stranu hřebene, a pózujeme na společné vrcholové foto. Spokojeni z překonání dlouhé šesti hodinové cesty, překvapivě krásného vrcholu Kriváně, hezkých hor v okolí i přejícího počasí.
Na severu a severo-východě vrchol končí strmými stěnami. Výhled na Tatry.
Dolů sestupujeme stejnou cestou bez většího zdržování se. Počasí se přeci jen neudrží, což naznačují první poletující vločky sněhu. Než by se tak stalo, bylo by potřeba, abychom byli už pod Malým Kriváněm, lépe až na hřebenu Predného Handela a úplně nejlépe na červené značce vedoucí zpět na Štrbské Pleso. Opatrně sestupujeme prudkým firnovým svahem po okraji hřebene. Snažím se najít jinou cestu, abychom se vyhnuli tomu krátkému exponovanému hřebínku, ale kvalita sněhu ve svahu Kriváně už není nejlepší a bývalo by lepší jít i zpět stejnou cestou. Před Malým Kriváněm jsem rád, že to nejhorší po stránce nebezpečného terénu máme za sebou.
Cesta zpět ubíhá pomalu
Sestupujeme už poměrně rychle k místu, kde jsme si nechali sněžnice. Tady se v závětří usazujeme na trsy trávy, zbavujeme se maček a hlavně hladu. Ten jsme už měli velký, ale při výstupu nebylo moc času. Teď si můžeme dopřát chvíli odpočinku a posilnit se. Navíc stále na místě, odkud se nám naskýtají krásné výhledy. Po jídle upevňujeme sněžnice na batohy a rychlým tempem sestupujeme na hřeben stáčející se naším směrem, tentokrát už i ve vlastních stopách. S přibývajícím sněhem nasazujeme sněžnice na nohy a vedeni už správnou stopou míříme dolů.
Hřeben mizí a po chvíli i my mizíme mezi stromy, kde se po krátkém sestupu po modré dostáváme opět na rozcestí s červenou. Martina to už optimisticky hodnotí, že za chvíli budeme doma, ale já vím, že právě teď to vůbec nebude utíkat. A opravdu, už jsme dost unaveni a pochod po jednoduché pěšině nám připadá nekonečný. Z myšlenek na to, abychom už konečně zuli nejenom sněžnice, ale i boty, nás vytrhnul sympatický stařík na běžkách, který jel proti nám a zastavil se s námi. Podivoval se nad našimi čudnými topánkami a vyptával se, kam až jsme se na nich dostali. My však byli rádi, když jsme se na nich konečně dostali zpět na Štrbské pleso a završili tak náš 4 hodinový sestup.
Údolí už zahalila oblačnost, do níž za chvíli sestoupíme
Kriváň nám dovolil strávit celý den jen v jeho tiché společnosti a bezpečně nás dovedl na svůj vrchol i zpět.
- Štrbské Pleso mně posloužilo jako výchozí místo i pro Zimní výstup na Rysy.
- Šli jsme po trase Štrbské Pleso (1355 m n.m.) červená t.z. - Jamské Pleso (1450), rozcestí s modrou t.z. - Daxnerovo sedlo a Kriváň (2494 m n.m.).
- Sněžnice jsme si vypůjčili v Tatrasportu ZAMPA (naproti areálu kúpelí), telefon +421524492666. Cena páru na jeden den byla 249 SKK. Půjčují jednoduché sněžnice Salomon.
- Kdybyste se chtěli opravdu dobře najíst, navíc v příjemném prostředí, doporučuji restauraci Furkotka. Možná to s tématem nesouvisí, ale my jsme tam byli velmi spokojeni.
Zimní výstup na Kriváň, Vysoké Tatry
Články ze stejné lokality
- Biker friendly závora v rubrice Nezařazeno (2016)
- Východná Vysoká, Vysoké Tatry v rubrice Hory (2015)
- Dovolená v Ráji 2011 v rubrice Hory (2011)
- Zimní výstup na Rysy, Vysoké Tatry v rubrice Hory (2006)
- Vysoké Tatry na týden v rubrice Hory (2004)
Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 1 | přidat komentář