bike-trek.cz

Přechod Krkonoš

  4. až 7. srpna 2009
Úvod / Články / Hory / Přechod Krkonoš

Ani nevím jak mě to napadlo, ale snad možná proto, že jsem v červnu chodil na výlety kolem Pece pod Sněžkou a řekl si, že když už bude dovolená, nebylo by špatné strávit pár dní na horách. Při dlouhé chvíli v práci jsem otevřel mapu, vymyslet trasu a vytipoval vhodná místa na přespání. Stačilo pár emailů a ubytování bylo domluveno pár dní před odjezdem. První přechod Krkonoš jsme podnikli s Mirkem téměř ve stejnou dobu před šesti lety. Tehdy jsme vycházeli z Rokytnice nad Jizerou a končili ve Svobodě nad Úpou. Já chci dojít z Harrachova do Trutnova.


Jeden z vodopádů na Mumlavě.

Den první, úterý 4. srpna

V 7 hodin odjíždím vlakem do Vrchlabí, autobusem do Jablonce nad Jizerou a dál do Harrachova, kam přijíždíme asi v 9:20 na autobusové nádraží. Cesta byla v pohodě. Kolem Vrchlabí mě docela překvapilo množství polámaných stromů v každém lese, což je smutný následek prudké bouře a silného větru, který se nejen tudy prohnal před dvěma týdny. A o tom, že cestou do Jablonce se náš autobus málem srazil nad řekou pod úzkým železničním mostem v zatáčce s Avií, se rozepisovat nebudu. Naštěstí ani jeden řidič nejel rychle.

V Harrachově je hezky, teplo a svítí sluníčko. Nevím, kam bych se tady měl podívat a ani jsem to nezjišťoval. Domů vede modrá značka a tak hurá do neznáma. Za mostem přes hlavní silnici začíná v lese Liščí stezka, která je určena dětem a na několika stanovištích se mohou vžít do její kůže a plnit různé úkoly jako liška. Já tam nejdu a pokračuji stále rovně.


Mumlavský vodopád.

U Mumlavské boudy však už vpravo odbočím a po žluté značce scházím k Mumlavskému vodopádu, který tvoří až 8 m vysoké stupňovitě uspořádané žulové bloky, u jejichž úpatí se nachází  tzv. Čertova oka. Je tu docela hodně lidí a tak přejdu lávku a trochu se vzdálím. Několikrát zajdu přímo do vody, abych ji vyfotil jak teče přes různě veliké balvany. Pomalu se vracím zpět k velkému vodopádu. Tady už sundám stativ z batohu. Po několika minutách čekání a experimentování se našlo pár sekund, kdy se nikdo před vysokým vodopádem nefotil a nepletl se tak v záběru. Opouštím toto hezké místo čím dál víc se plnící turisty a v klídku pokračuji proti proudu řeky. Často jdu po velikánských žulových balvanech tvořících dno. Na několika místech v nich voda vymlela hluboké kulaté díry - Čertova oka. Nic netrvá věčně, pěšina končí a už zase kráčím po nudné asfaltce, která kopíruje tok Mumlavy a má mě dovést až na Krakonošovu snídani. Ta se ale ne a ne objevit. Zato se však nečekaně objevilo rozcestí, které ukazuje vlevo do lesa a prý se tudy zkrátí cesta na žlutou značku. To se mi líbí.


Čertovo oko.

Zkratka mě dovedla na silnici, kterou už znám z loňska. Ještě po ní půjdu asi 1,5 km do kopce a pak se povrch cesty konečně na dlouhou dobu změní. Sluníčko je dávno schované za mraky, ale teplo zůstalo. Z míst, kam směřuji, se valí mraky do údolí. To bude chvilkový, říkám si. Asi za půl hodinky přicházím k Vosecké boudě. Je poledne, hlad nemám, chuť na polévku také ne. Po žluté značce to trvá na hranice asi deset minut.


Bouda u Sněžných jam.

Tady se už ochladilo natolik, že fleesku beru na sebe a mlha je nadosah ruky. Jsem na hřebenu a červená značka Cesty Česko-Polského přátelství mě povede vlastně až na Sněžku. Až tam ale dneska nepůjdu. Mám za sebou deset kilometrů a stejný počet mi jich ještě zbývá do cíle dnešní trasy.

Pomalu stoupám k Tvarožníku. Ten ještě vidím, ale do kraje nic. Pak mě pohltí mlha a já už jenom čekám, kdy skončí. Fotím tedy alespoň rozcestí, abych věděl kdy a kudy jsem šel. Sokolník nevidím. Na rozcestí Česká budka se rozmýšlím, jestli má smysl zajít k prameni Labe, ale nakonec pokračuji dál. Možná někde po pravé straně tuším Violík. Mám pocit, že jsem nějak mokrý. Z hlavy padají kapky vody a levé sklo brýlí je díky polské mlze stále mokré. Vím, že jdu po cestě, značky a tyčové značení ještě vnímám.


Sněžné jámy. :o(

Pak zvednu hlavu a právě včas, protože jinak bych narazil do Boudy u Sněžných jam – Wawelu. Hmm, tak jsem tady poprvé a jako na potvoru nic nevidím. Mapa říká, že je to místo dalekého rozhledu. Mnohem větší dobrodružství začíná, když chci najít značku nebo něco, podle čeho poznám, že jsem na té správné pěšině vedoucí pryč. Podle zábradlí soudím, že jsem přímo nad Sněžnými jámami a na vyhlídku ani nezacházím. :o)


Fajnový chodník.


Dívčí kameny.

Kouzlo mlhy spočívá nejen v tom, že je vidět minimum cesty před vámi, ale i v tom, že nejprve slyšíte hlasy a teprve poté se nečekaně vynoří i postavy. Ty polské převládají. Někde po pravé straně míjím Vysoké kolo. Kráčím po chodníku složeného z balvanů, klikatícím se v prudkém svahu a mizícím v mlze. Rozcestí a kousek za ním stojí Kalmanův pomník. To už se blížím k Mužským kamenům. Musím se smát, když si vzpomenu, že před šesti letech jsme tudy šli s Mirkem za stejných podmínek. O pár minut později už poskakuji po Dívčích kamenech. Už se těším, až si sem zase někdy vyrazím, abych se pokochal dalekými výhledy. :o) Pak najednou stojím u zavřené Petrovy boudy. Tenkrát jsem kolem ní ale nešli, tak kde jsem udělal chybu? Na rozcestí níže se píše, že cesta byla přeložena. Víte co je nového? Už mám mraky nad sebou a v dálce vidím Špindlerovku! Po asfaltce se mi opravdu nestýskalo, ale co nadělám. Scházím do Slezského sedla a přes Čihadlo ke Špindlerovce. Spát tady nehodlám a tak kolem ní sejdu dolů, do hotelu Erlebachova bouda. Je možná něco po třetí hodině odpoledne a vcházím do čtyřlůžkového pokoje s vlastním sociálním zařízením.

Po večeři se jdu projít kolem. Asi nejvíc se mi líbí mraky, jak se rychle převalují přes les na kopci a hrnou se nad Špindl.

Trasu dlouhou asi 22 km jsem šel 5 hod 30 min.


Kousek od hotelu Erlebachova bouda.

Den druhý, středa 5. srpna

Při pohledu z okna je jasné, že dneska budou panovat stejné podmínky jako včera a ještě nakonec budu rád, když nezmoknu. Díky mlze nevidím ani vedlejší chatu. Po snídani vegetím téměř do desáté hodiny na pokoji, ale venku se za tu dobu nic nezměnilo a tak vracím klíče na recepci a pomalu se nořím do mlhy při stoupání ke Špindlerovce, odkud půjdu po červené značce na Sněžku.


Nad Velkým Stawem.

Co tam u sebe Poláci schovávají, že nedovolí na chvíli, aby k nim člověk nahlédnul a neustále k nám posílají mlhu? Netrvá dlouho a jsem opět mokrý. Stoupám po rozbité horské cestě a nejsem sám, čemuž se podivuji. Nevím proč, ale bavím se tím, že chodím jenom po kamenech. Občas se pokusím o umělecké zaznamenání mlhy na paměťovou kartu, ale víc toho vymažu než nechám být. :o) Podél cesty stojí v pravidelné vzdálenosti od sebe dřevěné kůly a přemýšlím, k čemu asi sloužily? Napadá mě, že tu asi kdysi byl plot.

Moc jsem se těšil, až uvidím Velký Staw a teď, když stojím u zábradlí nad ním, nic nevidím. O kus dál, tentokrát nad Malým Stawem se situace opakuje. Změna povrchu cesty na tu dlážděnou kočičími hlavami znamená, že asi po dvou kilometrech budu v Obřím sedle. Žlutá polská bouda není vidět, lidí je tu jako na Václaváku a tak raději pokračuji na Sněžku. Proč je tady v takovém počasí tolik lidí? Kličkuji mezi nimi a za dvacet minut stojím nahoře. Nikdo není vidět, ale těch hlasů kolem… A ještě něco – není vidět maringotka poštovna. Potom za mnou přijde pán a ptá se, jestli tu někde mají ceduli s názvem hory. Ujišťuji ho, že u nás se už výš pěšky nedostane a jestli chce ceduli, ať jde k lanovce, ale že ta není přímo na vrcholu. Jak tu prekérní situaci asi vyřešil? :o)

Po žluté značce odcházím ve 13 hodin po schodech k Růžohorkám. Klid ruší jenom hluk spuštěné lanovky. Jak pomalu klesám, mizí i mlha a znatelně se otepluje. Na Růžohorkách svítí sluníčko, pobíhají tu lidé a u Děčínské boudy leží v ohradě krávy. Moc se nezdržuji, po zelené vcházím do lesa a zahajuji sestup do Pece pod Sněžkou. Tam opravdu moc lidí není. Dokonce většina zahrádek u hotelů zeje prázdnotou. Projdu kolem Horizontu a po silnici mířím k Zahrádkám. Známou sjezdovku bude asi nejlepší vyjít přímo, abych ji nemusel obcházet po cestě. Po nekonečném stoupání po louce vzhůru, v nesnesitelném horku, přicházím kolem patnácté hodiny k chatě Viktorka. Naštěstí je tady paní, která mně ukáže pokoj, dá klíče a vezme si peníze s tím, že je odevzdá. Ještě mi řekne kdy se podává večeře a snídaně na boudě Svornost, protože tady se nevaří.

Výhled na Pec a okolí je nádherný. Jenom ta Sněžka je pořád v zahalená mraky. Po večeři se mi nechce být na chatě a tak beru stativ, foťák a jdu se podívat do nedaleké Vlčí jámy, abych něco z tohoto hezkého místa, kudy jezdím na kole, nafotil. Večer ještě zkusím pár nočních snímků Pece a chaty, ale s nevalným výsledkem. :o(

Trasu dlouhou asi 20 km jsem šel 5 hodin.


Pec pod Sněžkou v noci.

Den třetí, čtvrtek 6. srpna

Tak dneska už konečně bude hezky. Sluníčko svítí od rána, po modré obloze plují veliké mraky a Sněžka není vidět. Po snídani, krátce po deváté hodině, odcházím z Viktorky na Svornost, abych vrátil klíče. Rovnou se tam napojím na zelenou značku.


Vlevo chata Svornost, v pozadí Studniční hora a schovaná Sněžka.

Kolem vysílače směřuji k Pražské boudě. Změním barvu značky na červenou a pokračuji ke Kolínské boudě. Cestou vdím, jak na Černé hoře mění jeřábem vysílač a připravují ho tak na digitální vysílání. Vystoupám na Václavák a z něj zamířím na Černohorské rašeliniště. Tady se v klidu projdu, nafotím nějakou tu krajinu, květinu, ještěrku, ochutnám pár borůvek a asi po hodině vylezu z lesa u Velkých Pardubických bud.


Výměna vysílače na Černé hoře.

Následuje nechutně nudná, tří kilometrová, cesta po zelené značce dolů k Modrým kamenům. Na ty si vylezu, podívám se na Trutnov v dálce, slezu a dojdu zpátky na silnici, abych po ni, ale už po žluté značce scházel k Hornímu Maršovu. Asi po kilometru se asfaltka změnila na lesní cestu a bylo veseleji. Tady už jsem nacházel a fotil houby, užíval si chládku. Něco jsem přehnal, protože mě začíná bolet koleno. Když jdu dolů pozpátku, nic nebolí. Zvolním tedy tempo. Někde na rozcestí s modrou, zelenou a žlutou značkou jsem nepochopil kudy mám jít a tak se stalo, že jdu po silnici. Vím, že vede do Maršova, ale že nejdu po značce mi došlo pozdě a vracet se mi nechtělo.



Černohorské rašeliniště.

Z Horního Maršova, kde jsem byl asi ve 13 hodin, mě čeká jediné stoupání až na Rýchory. Pomalinku jdu nahoru, pořád piji, protože mám neskutečnou žízeň a za hodinu zastavuji u Rýchorské boudy.


I takhle vypadají Krkonoše.

Dostávám klíč od pokoje, nějaké instrukce ohledně ubytování a vrácení ložního prádla, ale hlavně kód od dveří. Ještě před večeří se jdu podívat na Skotský náhorní skot a po jídle také pobývám venku, protože je moc hezky.

Trasu dlouhou asi 20 km jsem šel 4 hod 50 min.


Den čtvrtý, pátek 7. srpna


Cesta do Dvorského lesa.

Poslední den mého putování začíná hezkým probuzením do slunečného dne. V plánu je nejkratší trasa, něco kolem 17 km, s cílem v Trutnově. Dokonce si vystačím s jedinou červenou značkou. Už před devátou hodinou odcházím a mířím si to do Dvorského lesa, což je přírodovědecky velmi cenné území.

Je tu klid, chládek a velikánské borůvky podél cesty a tak mám od nich za chvíli barevné prsty. Díky focení vylézám z lesa po více jak hodině a to mám za sebou teprve dva kilometry, pro dnešek tím nejhezčím místem. Za půl hodiny usedám na dřevěnou lavici u lesa nad Babím, abych se posilnil. Sluníčko se schovalo za mraky.


Rýchorská bouda.

Po louce sejdu k silnici. Kousek od ní je dělostřelecká tvrz Stachelberg. Dovnitř se mi nechce a tak se jenom pokochám výhledem na Královecký špičák, vzpomenu si jak jsem na něj několikrát jel na kole a pokračuji v cestě. V lomu se láme kámen a tak jsem rád, když mám ten hluk a prach za zády a doufám, že se na střelnici nestřílí. Naštěstí ne. Už dávno jsem si odvykl myslet na kolo, když jdu pěšky, ale momentálně by se mi fakticky hodilo, protože vím, že už nic zajímavého cestou nebude. Co nadělám. Vymyslel jsem si pěší přechod, mám tedy co jsem chtěl. Stativ uklidím na batoh, napiji se nechutně kyselého tangu a pomalu se přibližuji po červené značce Zámeckému vrchu.


Stachelberg. V pozadí Královecký Špičák.

Tady jezdí nějak moc aut, přitom je sem vjezd zakázán. Divím se, že mě ze silnice nevytroubí. Raději zacházím do lesa. Tady už musím překonávat popadané stromy. Od Vébrovky půjdu po zdejší naučné stezce. Je to hezká pěšinka klikatící se mezi stromy a v několika místech pěkně blízko u kraje skalního srázu.


Poslední pohled na Rýchory.

Chvíli po třinácté hodině procházím kolem Dvoračky. Doma budu asi za půl hodinky. Trasu dlouhou asi 17 km jsem šel 5 hodin.


Co dodat na závěr? Strávil jsem pěkných pár dní v klidném prostředí, kde nikdo nikam nespěchal, viděl nová místa, přestože se o tom dá, díky mlze, pochybovat. Těch dvacet kilometrů za den je schůdných s dostatečnou časovou rezervou a troufám si říct, že takový přechod by šel o jeden den zkrátit, ale to už by jistě bylo o něčem jiném. A protože jsem dva dny nic neviděl, doufám, že se tam zase někdy vrátím a že už si místa s dalekým rozhledem patřičně vychutnám.

Praktické informace

  • Popis trasy 1. den: Harrachov, Mumlavský vodopád, Krakonošova snídaně, Vosecká bouda, Tvarožník, Violík, Sněžné jámy, Mužské kameny, Dívčí kameny, Petrova bouda, Slezské sedlo, Čihadlo, Špindlerovka, Erlebachova bouda. 22 km. 2. den: Erlebachova bouda, Špinlerovka, Malý Šišák, Welký a Malý Staw, Obří sedlo, Sněžka, Růžohorky, Pec pod Sněžkou, sjezdovka Zahrádky, chata Viktorka. 20 km. 3. den: Chata Viktorka, Pražská bouda, Kolínská bouda, Václavák, Černohorské rašeliniště, Velké Pardubické boudy, Modré kameny, Horní Maršov, Rýchorská bouda. 20 km. 4. den: Rýchorská bouda, Dvorský les, Babí, tvrz Stachelberg, lom, střelnice, Zámecký vrch, Vebrovka, Nové Dvory, Trutnov. 17 km. Celková délka trasy je 80 km, čas potřebný k přechodu 21 hodin.
  • Mapa edice KČT, 6. vydání 2009.
  • Ubytování jsem sháněl na poslední chvíli, protože jsem spoléhal na média, která celé léto šířila zvěsti o nedostatku klientely na horách a tudíž jsem očekával dostatek volných míst. Zase tak docela pravda to nebyla. Platil jsem hotově, protože karty neakceptují. Škoda.
    Určitě by se v batohu mělo najít místo na ručník a mýdlo.
    Všude byly zásuvky na pokojích a tak si lze v případě potřeby dobít telefon nebo foťák.
  • Hotel Erlebachova bouda Nachází se pod Špindlerovkou. Potvrdil dostatek volných míst a možnost výběru třech kvalit ubytování, rezervace nebyla nutná. Cena ubytování v depandanci Martin se snídaní byla 440 Kč včetně poplatku 40 Kč za jednu noc. Čtyřlůžkový pokoj, vlastní sociální zařízení, výhled do údolí, osušky, ručníky, mýdýlko, pohled a bonbon. :o) Stravování v hotelu, recepce tamtéž. Jídlo dobré, lidé příjemní. Rečepční, ač ne biker, mi poradil cestu z Rýchor do Albeřic. Řeknu Vám, že to byl sice krátký, ale výživný sjezd. :o) Odkaz na chatu: Erlebachova bouda.
  • Rýchorská bouda: Tak ta je postavená na Rýchorách. Byla nutná rezervace předem, ale naštěstí měli volné pokoje. Cena 320 Kč s polopenzí. Na můj vkus složitá vstupní procedura. Krásný jednolůžkový pokoj, sociálky společné, ale pěkné. Pokoje s výhledem do lesa a na střechu nebo na druhou stranu, na Královecký Špičák a okolí. Odkaz na chatu: Rýchorská bouda.
  • Chata Viktorka: Nachází se na sjezdovce Zahrádky, kousek pod chatou Svornost, v Peci pod Sněžkou. Svornost oznámila plný stav, ale nabídla ubytování na Viktorce, s možností stravování na Svornosti. Cena 400 Kč s polopenzí. Velice jednoduchý dvoulůžkový pokoj s umyvadlem. Sprchy a wc na chodbě, zastaralé. Delší dobu bych tam asi nevydržel. Pokoje s překrásným výhledem na Pec a Sněžku nebo jako já, do stráně. Jídlo dobré, lidé příjemní a rádi si povídají. Odkaz na chatu: Chata Svornost.

Přechod Krkonoš

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 0 |  přidat komentář

Články ze stejné lokality

Krátké zprávy

Žaltman, jak ho neznáte

Při projížďce po hřebenu Jestřebích hor jsem narazil na hromadu staré kovové konstrukce. Červeno bílý nátěr byl neklamným důkazem, že se jedná o demontovanou rozhlednu z vrcholu Žaltman. Takže se nelekněte, kdybyste se

Nová rozhledna na Velké Deštné

V sobotu byla slavnostně otevřena nová rozhledna na Velké Deštné v Orlických horách. Dobrou zprávou je, že bude v provozu celoročně a bez obsluhy. Už asi víme, kam půjdeme na další noční výstup.

Instagram

Listopad je pro nás trochu jalové období co se týče outdoorových aktivit. Můžete ale mrknout na náš Instagram, kde nepravidelně zveřejňujeme fotky z podniknutých akcí. Třeba i pro vaši inspiraci.

Odpad ve Slovenském ráji

Odpad v řekách Hornád a Hnilec ve Slovenském ráji podle ochranářů nezpůsobují návštěvníci národního parku, ale vzniká v obcích nad ním. Víc si můžete přečíst na serveru Novinky.cz