bike-trek.cz

Gross Priel, Totes Gebirge

  15. a 16. března 2003
Úvod / Články / Hory / Gross Priel, Totes Gebirge

Jako mnoho cest do hor, začala i tato předběžným plánováním a potvrdila se sms zprávou, kterou jsem od Martina dostal. Už dlouho jsem byl natěšený na nějaký ten pobyt v horách s případným dobýváním vrcholu, a tak jsem mu hned svoji účast potvrdil. Martin jel se Šárkou a ještě se k nám přidal Jirka.

Vyrazili jsme v sobotu ráno ve 3 hodiny směr Linz do Hinterstoderu. Už od Českých Budějovic nás překvapil sníh. Proto jsme se krátce po příjezdu zastavili v turistických informacích, abychom zjistili, jak to má vypadat s počasím. „Dnešním dnem by mělo začít krásné počasí“, sdělila nám sličná pracovnice informačního centra. Martin ještě telefonicky kontaktoval rakouského horského vůdce, který nám tuto informaci potvrdil a navíc nás varoval na velké množství nového sněhu a nebezpečí lavin. Sbalili jsme tedy věci a krátce před opuštěním parkoviště se pozdravili s partou pěti mladíků, kteří přijeli z Olomouce. Mají stejný cíl, jako my. Oni ale na skialpech. Tím cílem byla pro dnešek chata Prielschutzhaus, která má otevřený winterraum. Je 10:30, hodinu a půl po příjezdu, a my s těžkými batohy na zádech přecházíme most přes řeku protékající kolem parkoviště a míříme vstříc horám.

Nejprve procházíme krásným údolím, téměř po rovině. Míjíme několik stavení a hospodářství. Vrcholky kopců mizí v mracích a mlze. Asi po půl hodině přicházíme do lesa, kde se na chvíli zastavujeme na první občerstvení. Zde nás docházejí a předcházejí kluci z Olomouce a Martin se Šárkou nasazují sněžnice. Já s Jirkou jsme odkázáni utrpení boření se do hlubokého sněhu. Asi po půl kilometru les končí a my začínáme stoupat po klikaté pěšině do kopců. Tady mi dochází, jak moc jsem se mýlil v tom, že to bude docela pohoda, když je vrchol pouhých 2.500 m nad mořem. Čeká nás totiž převýšení asi 900 m na docela krátké vzdálenosti. Ještě že máme stopu dobře prošlápnutou od skialpů a sněžnic. Batohy postupně těžknou a my sundáváme značnou část oblečení, jaké nám je teplo. Míjíme malý vodopád, od kterého je dobře vidět na vzdálený ledopád. Po chvíli se rychle přesouváme pod skalním převisem, ze kterého vlivem teplého počasí tu a tam spadne velký rampouch.


Vrcholy v mracích

Asi po třech a půl hodinách chůze se dostáváme ke sloupům lanovky vedoucí k naší chatě a my můžeme v lesním průseku zahlédnout její horní stanici. Je to asi tak 0,5 km, odhaduji. Hned se mi zlepšila nálada, když jsem si uvědomil, že bychom tam mohli během několika minut být. Ale jak strašně jsem se mýlil! Martin se Šárkou už nám zmizeli někde vpředu a my se začali víc a víc bořit do hlubokého sněhu, který byl v těchto místech více sypký. Snad každý třetí krok znamenal proboření se až do půlky stehen nebo po rozkrok! A vylézat z takové díry s těžkým batohem na zádech bylo opravdu vyčerpávající. Odhadovali jsme, že tu leží tak metr sněhu, ale když se mi v jednom místě zabořila hůlka a narazila na kamenitou pěšinu, zmizela tam celá i s mým zápěstím. Takže nejméně 1,3 m sněhu! Šel jsem za Jirkou a snažil se vyhnout místům, kde se probořil, ale bylo to k ničemu. Propadal jsem se tam, kde on přešel v pohodě. Navíc i zde bylo prudké stoupání. Prostě jsme šli tento krátký úsek další hodinu a úplně vyčerpaní dorazili k chatě.


Pohled na vrchol Spitzmauer z terasy chaty

Zde se Martin se Šárkou rozhodli spát u chaty ve stanu, my s Jirkou jsme zvolili winterraum, i když jsme stan s sebou měli. Olomoučáci se již zabydleli a šli asi někam lyžovat. Tak jsme se zatím najedli a odpočívali. Venku mezitím začalo chumelit. Večer jsme se všichni sešli ve winterraumu a povídali o horách, vybavení a dalších plánech. Také nám bylo jasné, že zítra na vrchol nepůjdeme – je moc sněhu, který by nás příšerně brzdil a vysiloval, a také hrozí nebezpečí lavin.

Ráno po sedmé vycházím ven a počasí vypadá docela nadějně, oblačnost je trochu potrhaná a občas se nám ukáží opravdu mohutné vrcholky okolních masivů. Jen v údolí je mlha. Vše se ale mění, když vycházíme po snídani směrem k sedlu. Chtěli jsme se alespoň podívat na okolní kopce a něco nafotit. Ale po půl hodině namáhavé chůze v hlubokém sněhu se rozhodujeme pro návrat. Domluvili jsme se, že si půjdeme jen tak zalézt na skalku kousek od chaty, kde je natažené nějaké fixní lano, prostě taková kraťoučká ferrata, i když tomu tady v Rakousku říkají jinak. Martin natáhnul shora lano a zkoušíme lézt mixovou stěnku. Všichni jsme to zvládli a alespoň s vědomím, že jsme si nějakou tu aktivitu v krásných, i když do mlhy zahalených horách, dopřáli. Při návratu na chatu se na chvíli ukázaly ty nejbližší protější stráně. Asi třikrát jsme uslyšeli krátké zadunění padající lavinky kdesi v mlze.


Mlha nás zastavuje na cestě vzhůru

Pak už jsme jen sbalili věci, protože nás čekal sestup zpět na parkoviště. Bohužel, počasí nepřeje bezpečnému a rychlému dosažení vrcholu. Uvnitř winterraumu bylo spoustu věcí, a tak jsem si musel dávat pozor, abych na něco nezapomněl a zároveň sbalil je ty své. Pořád jsem měl dojem, že jsem na něco zapomněl, ale tento pocit mě přešel přesně ve chvíli, kdy jsem si dal batoh na záda. Byl stejně těžký jako předešlý den! Tak snad mám všechno, řekl jsem si a vycházel ven. Jen jsem vešel mezi dveře, přehnal se mi nad hlavou letící lyžař! Kluci z Olomouce se nakonec vyhecovali k tomu skoku ze střechy, o kterém se večer bavili. Rozloučili jsme se s nimi a vydali se na cestu – zpět do bořícího se sněhu. Naštěstí se oteplilo a sníh zhutněl.

Cestou jsme měli štěstí a mohli si prohlédnout osamoceného kamzíka. S pohrdáním se na nás shora podíval a pak ležérně zmizel mezi skálami. Pod převisem, kde jsme včera tak rychle přeběhli, se povalovaly rozbité kusy rampouchů a co chvíli je následovaly další. Dokončili jsme sestup známou cestou, prošli lesem a vynořili se na louce. Tam jsme se zastavili, protože se mezi mraky objevily vrcholky hor, a tam, vzadu, za našimi zády, se vynořila stěna Spitzmaueru, dokonce nám na chvíli ukázal i svůj vrchol. Alespoň teď, na rozloučenou. Však my se sem vrátíme!

Gross Priel, Totes Gebirge

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 0 |  přidat komentář

Články ze stejné lokality

Kalendář akcí

Poslední komentáře

Pivnická rokle s Borůvkou na dortu

Pivnická rokle příjemně překvapila i nás! Fakt hezké místo.

Hrad Pecka a mlýn Borovnice

Ale jo, jen bylo moc toho asfaltu. Tak 29. března 2024 znovu.

První zimní výstup na Sněžku

Hezký příběh a pěkné fotky, nemůžu si ale odpustit udivení nad autorovo odvahou nechat svého kamaráda

Oblíbené lokality

Broumovsko Český ráj Hohe Tauern Dachstein Góry Stolowe Rýchory Orlické hory Vysoké Tatry Náchodsko Teplicko-Adršpašské skály České Švýcarsko Yosemite National Park Krkonoše Slovenský ráj Zillertal Kokořínsko Malá Fatra Podkrkonoší Jestřebí hory Toulovcovy maštale Fiordland National Park Stubaiské Alpy Karwendel Dolomity