Svoji první návštěvu Malé Fatry jsem nevěnoval jejím nejvyšším vrcholům, ale Rozsutcům a jejich okolí. Už tenkrát jsem si řekl, že se sem vrátím a podniknu přechod hlavního hřebene Malé Fatry. Vláďa se nenechal vůbec přemlouvat a tak jsme tuto akci uskutečnili ve dvou.

Komfortním vlakem jsme se nechali dovézt do Žiliny a výrazně horším vlakem, který tu jezdí z dob socializmu, do blízké Nezbudské Lúčky. Tady, v malé vísce s výhledem na zříceninu hradu Strečno, tyčící se na skalním ostrohu za řekou Váh, začíná náš dvoudenní trek. Obloha je jasná a slunce pálí, tak hurá vstříc kopcům!

Den první - Nástup na Chatu pod Suchým

Dnes vycházíme s tím, že je před námi jen nějakých 7 kilometrů, což by mělo být v pohodě. Na druhou stranu musíme nastoupat nějaký ten metr. Červená značka nás vyvádí z vesnice po prašné cestě mezi posledními domy a železniční tratí k lesu. Tam se lehce dotkne Váhu než zamíří vlevo na rozbitou lesní asfaltku. Pozvolna stoupá k rozcestníku s odbočkou na zříceninu Starý hrad, ke kterému ukazuje šipka s časovým údajem 15 minut.

Starý hrad je vlastně ta bílá zřícená věžička, která vykukuje nahoře nad řekou z lesa v té velké zatáčce před Strečnem, když jedete autem od Ružomberka do Žiliny. Důvěrně ten pohled znám, mnohokrát se mi před očima odehrál. Těď jsme tady nahoře a vstupujeme do již zalesněného nádvoří obehnaného zbytky zdiva. Mezi kořeny a kameny stoupá vyšlapaná pěšina k válcové věži a dalším zbytkům hradu. Shora se nám otvírá pohled dolů do údolí, na řeku, na silnici, na protější kopce.

Průhled oknem Starého hradu do údolí Váhu

Od hradu stoupáme dál po pěšině položené přímo na vrcholu stoupajícího hřebene. Na chvíli se zastavujeme na odpočinek a z batohů vyndáváme nějaké mysli tyčky. Můžeme se tu pohodlně usadit na ploché skále s krásným výhledem. Jen si musíme hlídat velké a vlezlé mravence.

Cesta dále neúprosně stoupá k vrcholu Plešel a vůbec nás nešetří. Na obloze se kupí mraky a občas se ozve vzdálené zahřmění, které nás zatím může nechat v klidu. Ale když jsme asi kilometr a něco od chaty, což odhadujeme z mapy a charakteru terénu, hřmění je už hodně blízko. Jsme na dost blbém místě, vysoko na hřebenu bez možnosti nějakého dobrého úkrytu. Musíme prostě sebou hodit a rychle dojít na chatu. Nasazuji vysoké tempo až mi vlasy zavlály a trekové hole píchám v minimálně dvojnásobném rytmu do pěšiny. Stále stoupáme, ale teď už jen velmi pozvolna. Když se k nám připojí modrá značka, víme, že na chatu je to už jen kousek. Ale bude to těsné - už fouká vítr a je zataženo.

Konečně se objevuje chata, ale vůbec nezpomalujeme. Vidím, že od ní někdo vyráží pryč. To nechápu. Úplně zpocení přicházíme k chatě a vstupujeme do verandy. Hned se do mě dává zima a musím si vzít flísku. Uběhly asi 3 minuty než jsme se tu trochu rozkoukali a spustil se řádný slejvák! A nad Fatrou sa blýská, hromy divo bijů.

Na chatě se o nás skvěle postarali. Dostali jsme pokoj se třemi kluky z Čech, dali jsme si večeři, kterou nešlo ani sníst, a myslím, že bylo i pivko. No prostě paráda! Jen na ten pokoj nám mohli přidělit holky místo chrápajících kluků.

Den druhý - Hřebenovka

Probouzíme se do téměř jasného nádherného rána. Horského rána jako jako vystřiženého - pod okny mečí kozy, ptáci se zpěvem vzájemně překřikují a údolí je zalité v mracích. Dnes to bude ohne sranda, kamaráde. Po včerejší pohůdce, snad až na ten závěrečný úprk před bouřkou, nás čeká 17 kiláků plus slušné převýšení - hřeben Fatry bohužel není jedna dlouhá vrstevnice. Cestou vyjdeme na pár kopců a zase je sejdeme.

V doprovodu stáda koz, které poslušně následují Vláďu jako nějakého pasáčka, vyrážíme od chaty dál po červené. Od rozcestí Príslop volíme žlutou severně pod vrcholem Suchý. Říkal jsem si, že těch kopců bude dneska dost, tak si ten první ušetříme, ale moc jsme si nepomohli. Podle mapy to sice vypadalo, že ho v pohodě obejdeme po vrstevnici, ale pěšina nejenom, že neustále klesala a pak hodně stoupala, ale navíc je dost nepoužívaná a zarostlá. Ani ty kozy už tam za Vláďou nešly.

Zpět na červenou se napojujeme za vrcholem Biele skaly a hned stoupáme několik metrů na Stratenec. Ten nám nabízí krásné výhledy opravdu všemi směry. Dál v našem směru se táhne mohutné zelené úbočí hřebene přecházející do vrcholu Malého Kriváně. Užíváme si každé krátké stanutí na jednotlivých vrcholech a nerušený kruhový výhled do krajiny, kde se jednotlivé kopce hustě překrývají a se zvětšující se vzdáleností šednou v oparu. Ochlazuje nás neustálý vítr, ale je cítit, že slunce pálí.

Když jsem si před třemi roky tuto část Malé Fatry prohlížel z Rozsutců, vypadalo to, že jde jen o zvlněný zelený hřeben. Zblízka je však krajina mnohem pestřejší, jednotlivé vrcholky mají často strmé skalní stěny a zelená úbočí, padající do údolí, se zdají být nekonečná. Já tu vzpomínám na Rozsutce a po chvíli chůze po hřebenové pěšině se v dálce mezi kopci objevuje vrchol Velkého Rozsutce.

Právě opouštíme sedlo Priehyb, když jsem na horizontu kamenité turistické cesty zaznamenal nezvyklý pohyb - je to tak: dolů proti mě jede bajker. Sice se kousek nade mnou trochu vykoulel, ale je to tu fakt hodně rozbité, takže musím i tak zhodnotit, že je dobrej. Ač měl fulla, ovládnout ho v tomto sjezdu není vůbec sranda.

Na vrcholu Malého Kriváně

To už přicházíme na první větší vrchol - Malý Kriváň s nadmořskou výškou 1671 metrů. Na vrcholu stojí velký oprýskaný betonový obelisk, kolem kterého posedává několik lidí. Všichni si kromě občerstvení určitě užívají i ty krásné výhledy. Vidíme celou část hřebene, kterou jsme sem prošli od Chaty pod Suchým, i převážnou část, která nás dnes ještě čeká. Směr nám udává Malý a Velký Rozsutec, teď už je vidíme oba. A hned vedle nás, přes půlkruhové údolí se samozřejmě nedá přehlédnout Velký Kriváň.

Po krátké pauze pokračujeme dál. Teď klesáme po hřebenovce k vrcholku Koniarky, který pěšina podchází a zařezává se do jeho jižního úbočí. Před námi se vynořuje oblý vrchol Stohu, schovaný za hřeben Stěny, po kterém povedou naše dnešní kroky také. Teď jsme však na Pekelníku a stoupáme dál na Velký Kriváň.

Pohled na Velký Kriváň

U odbočky k vrcholu zanecháváme batohy a jen s foťákem jdeme nahoru. Tady je znatelně více lidí. Jak vidíme, chrlí je sem lanovka z Vrátné doliny. Její horní stanice je kousek pod kopcem. Ještě štěstí, že nevede až sem na vrchol!

Kromě výhledu do širé krajiny, který se v podstatě opakuje s malými obměnami, vidíme i naši další cestu. Hodně turistů tady odbočuje k Chatě pod Chlebom a opačně hodně výletníků, kteří přijeli lanovkou, se jdou podívat na vrcholek Chleb. Nahoře je opravdu živo a hlučno, tak tu moc neokouníme a jdeme si pro batohy. Davem lidí pak musíme dál po červené směrem k lanovce.

U rozcestníku Snilovské sedlo usedáme na oběd z vlastních zásob. Jsou dvě hodiny pryč a tak je nejvyšší čas sníst něco víc, než jen mysli tyčku. Dochází nám voda a před sebou máme ještě kus cesty. Vláďa je hodný a nabízí se, že zaskočí na blízkou stanici lanovky. Tam určitě bude nějaký bufet. Já zatím pozoruji frmol lidí, jak proudí od lanovky na Kriváň, z Kriváně na lanovku a naopak. Všude je to stejné; i tady je hned poznáte podle nevhodného, seč moderního oblečení a většinou i bot patřících spíš na bezpečnou dlažbu Pařížské ulice kdesi v Praze. Ještě na koních přijížďí další provedení Jánošíka, který si vedle jedoucí nevěstě hlasitě stěžuje na svého otce. Když byli filmaři se záběrem spokojeni, vše sbalili do velkých černých kufrů a s funěním je táhli zpět k lanovce.

Konečně přichází Vláďa. Fronta prý byla nesmrtelná. No, hlavní je, že vodu máme. Po skromném obědě, který jsme zakončili fantaziemi o tom, co si dáme k večeři, jsme se zvedli, odlehčené batohy zpět na záda a můžeme pokračovat. Cesta k večeři ještě nebude zadarmo.

Pokračujeme k vrcholu Chleb a potkáváme docela dost výletníků. Vzhledem k pokročilému odpoledni se ale většina z nich vrací k lanovce. Jen v dálce vidím nějaké postavy pokračující v našem směru. Odsud dobře vidíme zvlněný táhlý hřeben Stěn se svými oblými vrcholky.

Pohled z Chlebu na Hromové, dále na Stěny a Velký Kriváň

I z následujícího vrcholu - Hromové - se nabízí krásný výhled, zvláště k východu na můj oblíbený Velký Choč, který mě nepřestal zajímat i přes první nezdar s počasím, když jsem z jeho vrcholu koukal do mlhy husté tak... však to dál znáte.

Rozcestník v Sedle za Hromovým nás informuje, že na Poludňový grúň to máme ještě 45 minut. Zajímá nás to, protože v tomto místě hřeben opustíme a půjdeme dolů do Štefanové. Teď ale ještě musíme projít přes Jižní a Severní vrchol Stěn. Nic náročného, prostě krásná pěšina kopírující hřeben. Jak jsme se teď stočili k severu, máme po levé ruce krásný přehled o horském úseku, který jsme dnes prošli. Vpravo můj pohled silně přitahuje oblý kužel Stohu, na který se díváme přes údolí Šútovského potoka. Taky moc zajímavý kopec.

Někde před Severním vrcholem poprvé narážíme na velmi nepříjemný hmyz. Nějaké drobné mušky připomínající sandflies na nás útočí, létají do obličeje, sedají po nohách a rukách a nepříjemně štípou. Vůbec se tu nedá v klidu zastavit. Pronásledují nás až někam za Severní vrchol, kde najednou daly pokoj.

Pohled z Poludňového grúňu na Tiesňavy a Boboty

To už přicházíme na Poludňový grúň. Dole vidíme Štefanovou, přímo pod sebou pak chatu Na Grúni, ohraničené ze severu hřebínky Tiesňav a Boboty, vpravo pak Malým a Velkým Rozsutcem. Tady je fakt tak krásně. Vše je teď osvětleno teplým svitem pozdně odpoledního slunce. Odsud už budeme jen klesat, ale nečeká nás žádný příjemný sestup. K chatě Na Grúni musíme na jednom kilometru sestoupit asi 500 výškových metrů prudkým kopcem nejprve lesem a pak po lyžařské sjezdovce. S Vláďou jsme oba rádi, když jsme dole u chaty. Myslel jsem si, že teď už to bude pohoda po lesní zpevněné cestě, ale do Štefanové musíme sestoupit dalších 400 výškových metrů. Tohle klesání na závěr dnešních 17 kilometrů dalo nohám opravdu zabrat!

Jsme rádi, když jsme konečně stanuli na silnici ve Štefanové. Zpocení a zaprášení a možná trochu smradlaví míříme k penzionu. Těšíme se na tři věci: sprchu, pořádnou večeři a postel. Všechny tyto potřeby nám tady uspokojili k naší úplné spokojenosti.

19. srpna - Horné Diery a Rozsutce

Ráno jsme se vydali na Horné Diery a dál k Rozsutcům. Ve srovnání s mojí minulou návštěvou jsou tu teď davy turistů. Stačí se podívat na Malý Rozsutec na místo, které je zajištěno řetězy, kde vidíme frontu čekajících lidí! Nic pro mě. Rozhodujeme se, že přejdeme Velký Rozsutec, ale poblíž sedící skupinka zkoumá aktuální počasí a prý se sem blíží bouřka. Rozhodujeme se tak pro rychlejší obejití Velkého Rozsutce po modré značce do Medziholie. Mraky se sice honily, ale bouřit a pršet začalo až když jsme byli zpět na penzionu.

20. srpna - prší

Na poslední den jsme měli v plánu projít buď Boboty nebo Dolné Diery. Nakonec jsme se rozhodli pro pohodové Diery, čímž bychom se dostali do Terchové na Biely Potok a pak busem do Žiliny. Navzdory dešti stojíme připraveni před penzionem, ale vytrvalý déšť přidává a tak se nakonec rozhodujeme pro okamžitý odjezd přímo odsud. Dalším důvodem je i fakt, že nám autobus jede za pár minut.

Tak snad někdy příště v krásné Malé Fatře.

Fotky pro článek tentokrát poskytnul Vláďa.