nacházíte se: úvodní strana > hory > Pod vrcholem Ortleru (Itálie)

3. - 4. července 2005

Pod vrcholem Ortleru (Itálie)

Už od pěti hodin ráno nás celou cestu provázel déšť. Až tady v Itálii se počasí postupně zlepšuje, a když přijíždíme do Suldenu, je již krásně. Mraky se vinou pouze k vrcholům Ortleru a Gran Zebru, která se pyšní nádherným zaobleným vrcholem s převisy bílého sněhu. Po západu slunce se uvelebujeme pod širák mezi blízké stromy. Chvíli si povídáme a pozorujeme nebe, na kterém se pod shromažďujícími se mraky ztrácí Velký Vůz. Když se ale probouzím někdy v hluboké noci, je obloha úplně jasná a z jejího temného podkladu září tisíce hvězd.

Zatím pohodová cesta k vrcholu Ortler nad chatou Julius Payer

Neděle 3. července

Ráno, navzdory včerejším plánům, vstáváme dost pozdě. Je už skoro devět, když se skvěle vyspalý soukám ze spacáku. Uvařili jsme si nějaké jídlo a přejeli do Suldenu na parkoviště v centru pod jednou z lanovek. Hans s Martinem mají v plánu slezení ledové severní stěny Ortleru, já s Vláďou chceme na vrchol vystoupit normálkou. Po krátkém hledání nástupu na cestu 4 se vydáváme společně vzhůru. Je krásně a velmi teplo. Celý nádherný dojem mi kazí to těžké břemeno na zádech. Jak jsem si na velký batoh za ten rok odvykl. Procházíme lesem na otevřený terén pod severní stěnou, kde se na jedné z morén, přes které se cesta vine, kluci odpojili. My pokračujeme nahoru na vysoký výběžek s chatou Tabareta. Chatu obcházíme po pěšině, která dál pokračuje po traverzem v suti pod jedním z hřebenů vycházejících z masivu Ortleru. Traverz je docela dlouhý a po něm následuje stoupání serpentinami. Potkáváme tu docela dost skupinek Němců, Italů, Švýcarů i nějaké Čechy. Ty jsme poznali podle toho, že jejich čau znělo česky a ne italsky. Tady se nám otvírá krásný výhled do celého údolí.

Pohled do údolí na městečko Sulden

Nad serpentinami přecházíme hřeben na druhou stranu a pro změnu se kocháme pohledem na východ. Tady už také začínáme vidět chatu Payer Riff. stojící na skalním ostrohu ve výšce 3.029 m n.m., tedy o celých 1.185 metrů nad parkovištěm. Vypadá tam nedobytně jako nějaký malý hrad. Cesta k ní je snadná, stále po vrstevnici. Je pět odpoledne, když se u chaty na chvíli zastavujeme na terase, jíme a pozorujeme skupinky, které se vracejí z vrcholu. Nebo si to alespoň myslím, že tam všichni byli, protože na některých je vidět ta radost. Po čtyřiceti minutách a rozhořčení z toho, co nám to místo anglické slaniny prodali za hnusnou flákotu, pokračujeme v cestě. Podle plánu chceme dojít na bivak. Podle informací, které máme z mapy a od Martina, bychom měli překonat jen nějaký skalní výšvih, přijít na ledovec a být tam.

Chata Julius Payer

Za chatou ale začíná jít do tuhého. Pěšina se zužuje a začíná být technicky obtížnější. Navíc jsme už dost unaveni, k čemuž přispívají i těžké batohy. Jdeme jen asi 200 až 300 metrů od chaty, když přicházíme k malé rozeklině, kterou se prolézá na druhou stranu skalní hrany. Tady už vidíme nejenom samotný vrchol Ortleru, ale také bivak Lombardi. Dalekohledem zjišťujeme, že jde o nějakou kovovou boudu velikosti přepravního kontejneru umístěnou na okraji ledovce asi 300 výškových metrů nad námi. Teď nám je teprve jasné, že tam dnes nedojdeme. Je to příliš daleko a úplně jinak, než jsme měli informace. Rozhodujeme se pro návrat na chatu, kde strávíme noc. Přespání zde bez snídaně stojí 17 Euro. Za tuto částku dostáváme každý postel v místnosti pod střechou, kde je odhadem asi 40 až 50 lůžek. Obsazených je asi jen osm, z toho další dvě také Čechy. Venku se bavíme s Maďarem, který je tu se svým synem. Oba se ráno také chystají na vrchol. Celý velký pokoj jde spát dost brzy, aby ráno ve čtyři všichni fit vstali. V noci, když jsem šel dolů na záchod, jsem u umyvadla překvapil nahého Němce, který se tu myl. Dal se se mnou do řeči. Dnes prý byl na cestě k vrcholu se svojí ženou a došli až někam k zajištěnému lezení. Jenže tam se jeho žena začala bát a vrátili se. Tak hledá partu, ke které by se ráno přidal. Mně to přišlo také vhod, protože bude znát cestu. Tak se domlouváme, že zítra půjde s námi.

Pondělí 4. července

Do spánku se mi vkrádá nějaký podivný zvuk. Ještě před úplným probuzením přemýšlím, co to jen může být. Stále to pípá a nepřestává. To jsou mé hodinky? Je to tak, jsou 4:00 a my máme budíček. A nejenom my; i další skupinky vstávají. Probíhá tiché balení všech věcí. Musíme to tu vyklidit, ale vše, co neponeseme nahoru, si můžeme nechat dole v botárně. Jdeme ven, kde si připravujeme snídani a lano. Je dost velké teplo. Po chvíli si nás nachází onen Německý turista a v pět společně vyrážíme. On jde tedy výrazně napřed a jeho náskok se neustále zvyšuje. Procházíme rozeklinou známou ze včerejška a pokračujeme ještě pár metrů po vyšlapané pohodlné cestě. Ale tam už začínají potíže s orientací a hledáním cesty. Tady nám dost pomáhá náš německý kamarád, když nás z dálky hlasitě naviguje. I ostatní lidé tu dost tápou.

První úseky s lezením

Teď teprve vidíme, že včerejší rozhodnutí s návratem na chatu bylo správné. To už bychom neměli absolutně šanci stihnout dojít na Lombardi bivak  a navíc jsme na to už ani neměli sílu. Teď jsme odpočatí, máme lehké batohy, ale i tak je to zabíračka. Fyzická, ale hlavně psychická. Původně jsme totiž mysleli, že půjdeme po nějakém mírně stoupajícím skalním hřebenu, pak bude onen avízovaný technický výšvih – nejtěžší místo výstupu – a pak už nahoru po ledovci. Ale terén tu byl úplně jiný. Několikrát za sebou vylézáme a zase slézáme členité a rozložité věže. Žádná pěšina přes ně nevede, je tu opravdu nutné lezení, to znamená hledání chytů a stupů. Navíc jsme mnohdy dost vysoko nebo na okraji kolmých skal, pod kterými padá stěna hluboko do údolí, ale nikde žádné jištění. Postupně se mě z toho zmocňuje dost nepříjemný pocit. Slézat dolů, když člověk nevidí, kam a na co si stoupnout je nepříjemné. Někdy se rozpraskaná skála i vylamuje. Sakra, říkám si, tak tohle jsem tu nečekal. Navíc neustále kladu Vláďovi na srdce, ať je maximálně opatrný, nikam nespěchá a pokud se nebude cítit, ať řekne a vrátíme se. Žádná hanba to rozhodně není. Nikdy jsem nelezl na vrchol, kde by byl takovýto terén. Připomíná mi to tu feraty v Dolomitech, jen ta lana tu chybí. Němec už nám dávno utekl. Vidím ho až ve chvíli, kdy přicházíme k onomu zajištěnému výšvihu. Volá na nás shora a já mu signalizuji, že tady končíme a dál nejdeme.

Pohled na majestátný vrchol s ledovcem

Už jsme na cestě 1,5 hodiny, ale bivak stále zůstává asi 300 metrů nad námi. Vůbec se za tu dobu nepřiblížil. Prohlížíme si onen výšvih, ke kterému bychom museli slézt dolů asi 8 metrů, pak přejít ostrý krátký hřebínek a stáli bychom pod asi 20 metrovou stěnou s nataženým fixním lanem. To vše vidíme z místa, kde jsme se zastavili. Ale také vidíme, že ani potom bychom ještě nebyli na ledovci. Před sebou máme severní stěnu Ortleru jako na dlani. Očima i dalekohledem ji zkoumáme, jestli tam neuvidíme lézt kluky. A skutečně je jako malé tečky objevujeme asi 250 metrů pod vrcholem. Ani dalekohledem je nerozeznáme, kdo je kdo, ale přesto je chvíli pozorujeme a snažíme se vcítit do jejich situace. Ráno museli vyrazit pěkně brzy, když už jsou tak vysoko, uvažuji, a jak se později dozvídám, opravdu vycházeli už v jednu ráno.

Když teď nejdeme dál a máme trochu času, fotíme, dali jsme sušenku a pomalu se rozhodli pro návrat na chatu. Cesta zpátky je taky nepříjemná. Někdy vůbec nevím, kudy jsme vlastně vylezli a musíme ta místa hledat. Nerad bych slézal někam, odkud by byl nepříjemný nebo nebezpečný návrat. Jak jsem již psal, mnoho z těchto úseků znamená slézat několik metrů na uzounkou lavici, pod kterou skála padá několik set metrů do údolí. Blbě si stoupnout, uklouznout a nemusí nám nikdo volat ani záchranný vrtulník. Letěl by zbytečně. Jsem proto opravdu rád a oddechuji si, když se vracíme na pěšinu k chatě. Tam balíme batohy a loučíme se s tímto místem. Teď mám další „rozdělaný“ vrchol, ale sem se asi jen tak hned vracet nebudu.

Když sestupujeme, je opět pěkné vedro a dusno. Začínají se stahovat první mraky. Na Tabaretě potkáváme holky – přítelkyně kamarádů Hanse a Martina, kteří také lezou severku – a chvíli s nimi povídáme a z terasy chaty pozorujeme kluky v ledové stěně. U toho jsme si vybalili něco k jídlu, ale po chvíli se nám tiše za zády objevuje cizojazyčná cedulka, která říká něco o zákazu konzumace donesených jídel, a když přichází majitelka a upozorňuje nás ještě verbálně, tak to balíme a odcházíme dolů. Sestup je nekonečný, ostatně jako každý jiný sestup. K tomu přispívá i to nepříjemné vedro. Ještě jedno ohlédnutí za vrcholem než vstupujeme do příjemného a velmi vítaného chládku lesa.

Druhý den se potkáváme s „naším“ němcem a jeho manželkou dole na parkovišti. Dozvídáme se od něj, že na vrchol nedošel. A nejenom on. Z asi třiceti lidí, kteří ten den ráno s námi vycházeli z chaty, jich na vrchol došlo jen několik.

• Výchozí chata na Ortler: Schutzhaus rifugio Julius Payer, Sulden Solda, tel.: 0473-613010
• Cena za přespání v turistické noclehárně (bez snídaně) je 17 Euro.

KOMENTOVAT TISK E-MAIL RSS

Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0

Vložení nového komentáře
Jméno *
E-mail
	zveřejnit e-mail
Web
Komentář * (max. 500 znaků)
Prosím, opiš kód *
*) povinný údaj

 

Články
& akce