bike-trek.cz

Veľký Choč a veľká hmla

  17. prosince 2015
Úvod / Články / Hory / Veľký Choč a veľká hmla

Veľký Choč mě zaujal před hodně dávnou dobou, protože jde o výrazný vrchol u Ružomberka, který jsem několikrát viděl proti červené obloze se zapadajícím sluncem. Poprvé jsem ho pojmenoval až v roce 2014, když jsem jej viděl z druhé strany z Malé Fatry. Tehdy se dostal na seznam kopců, ze kterých bych se chtěl rozhlédnout.

Podzimní deště mi plány na výstup asi dvakrát překazily, ale při poslední návštěvě Slovenska panovaly nádherné slunečné dny a operativně jsem se rozhodl konečně na vrchol zajít. Ještě brzy ráno zářily na nebi hvězdy, ale vše se náhle změnilo mezi osmou a devátou hodinou.

Vrchol v mlze

Vše, co jsem dnes mohl na vrcholu vidět

Už v 05:00 vyjíždím z Popradu po D1 do Ružomberku. Navigace není potřeba, protože stačí odbočit vpravo na E77 směr Dolný Kubín a po asi 2 km zastavit v obci Likavka poblíž začátku červené turistické značky. Je úplná tma a svítí se jen v několika oknech, kde vstávají na ranní směny. Variant na cestu k vrcholu je samozřejmě víc, ale můj plán je jít z Likavky a sestoupit do Valaské Dubové.

Užitečné informace

  • Různé zdroje a mapy udávají odlišnou nadmořskou výšku, pohybující se v rozpětí 1607 až 1611 metrů.
  • Šel jsem trasu: Likavka - červená t.z. na Predný Choč - modrá t.z. - zelená t.z. (letní cesta) na vrchol. Zpět zimní cestou (vede přibližně paralelně se zelenou t.z. a je značena tyčovým značením) - modrá t.z. do Valaské Dubové.
  • Zpět do Likavky jsem se přesunul autobusem. Jezdí jich dost, cena je 75 centů z Valaské Dubové, Ob do Likavka, hrad. Spojení lze nalézt například na stránkách společnosti Arriva.
  • Celý okruh, asi 15 km s převýšením cca 2500 metrů, mi trval necelých 7 hodin.

Zaparkoval jsem na malém placu naproti rodinným domům, přezul se, navléknul bundu a v 5:50 se vydal do chladného, zamlženého a tmavého rána. Červenou značku jsem nenašel, ale vedou mě směrovky HRAD LIKAVA, které mě později na červenou přivedly. Za obcí se z mlhy vynořilo obrovské monstrum a zprvu vůbec netuším o co jde. Postupně se rýsují obrysy a já poznávám konstrukci rozestavěného mostu budoucího úseku dálnice. Podešel jsem ji a zastavil se před velkým valem ohraničujícím malý plac. Kudy dál? Slabé paprsky stařičké LED čelovky se snaží prodrat mlhou seš můžou a v jednom místě valu se ztrácí v černé díře. Sbírám odvahu a jdu k ní; snad mě tam nic nesežere! Přede mnou se objevují velké betonové profily postavené na výšku, vymezující podchod ve valu z kamení a drtě. Za valem konečně vcházím do přírody.

Nakonec jsem rád, že jsem vyrazil s mírným zpožděním, protože orientace v úplné tmě a mlze je dost špatná. Teď, po půl sedmé, je alespoň trochu vidět okolní krajina. Před sedmou hodinou začíná svítat a nade mnou se objevuje polojasná obloha. Mlha se postupně rozpouští a mizí. V lese je ale ještě tma, takže vždy když přijdu na nějaké rozcestí, chvilku váhám, kterým směrem pokračovat. Svítím do tmy a snažím se zahlédnout další značku, která bývá zhruba 10 až 20 metrů za rozcestím.

Stále stoupám lesními cestami a pěšinami a nabírám výšku po jižním úbočí Veľkého Choče. V jednom místě se pěšina stáčí vpravo kolem širokého úvozu, svažujícího se dolů k hladině oblačnosti zaplavující nížinu jako hladina obrovské přehrady, na kterou se teď shora dívám. Těším se nahoru, jak bude vypadat výhled z vrcholu.

Nakonec jsem rád, že není sníh. Prodírat se tu vrstvou sněhu by byla slušná fuška a nevím, jaký je tu v zimě ruch a jak by to bylo prošlápnuté. Bez znalosti cesty a terénu by v napadaném sněhu byla orientace hodně složitá. Nahoru pokračuje spíše jen prošlápnutá pěšina, která se neustále klikatí a místy se schovává mezi smrčky a další nízký porost, a nabízí poctivé stoupání. Však taky jdu na vrchol, který je v této oblasti sice pouhým kopcem, ale s převýšením 1100 metrů a s podobnou nadmořskou výškou jako Sněžka. (To je ten nejvyšší kopec v ČR)

Do osmé zbývá patnáct minut a mě zprava začíná oslňovat ostré slunce, které se právě vyhouplo přes hřeben Nízkých Tater. Mezi mnou a Nízkými Tatrami je obrovské moře mlhy. Krásná podívaná! Rád bych to vyfotil, ale čistý výhled stále omezují stromy, takže by z té fotky stejně nebylo nic. Přicházím k ceduli Predný Choč 1243 m n.m., která zároveň označuje hranici sněhu. Odsud už totiž pokračuji lehce pocukrovanou krajinou, takže to tu začíná vypadat jako v zimě.

Byl Predný Choč opravdu Predný Choč?

Po chvíli přicházím k šipce ukazující na odbočku s deseti minutovou zacházkou na Predný Choč. Deset minut tam a deset zpět nic neznamená, takže se tam jdu podívat. Pochoduji už hlubším sněhem mírným stoupáním lesem s množstvím vyvrácených stromů, až přicházím na místo s otevřeným výhledem, kde mě vítá ostrý vítr. Co vidím popisovat nebudu, nedokázal bych to, jen to vyfotím. Každopádně tato odbočka stojí za to zdržení.

Výhled do krajiny v oblačnosti

Po krátké zastávce s nádhernými výhledy se vracím zpět na značku. Opět míjím popadané stromy a držím se stále přímo na širší pěšině, která je snad někde pod sněhem. Jenže náhle si uvědomuji, že nevidím žádné své stopy, které bych udělal cestou nahoru. Je jasné, že tudy jsem nešel. Vracím se a opravdu přicházím k místu, které už poznávám a kde jsem měl zatočit prudce vpravo. Teď už taky chápu tu šipku, kterou tu někdo udělal z větví na zemi a kterou jsem před tím považoval jen za pozůstatek nějaké orientační hry pro děti.

V 8:12 už zase pokračuji po červené značce, takže mi zacházka na vyhlídku zabrala mnohem méně času. Zůstala jen jedna nejasnost: Byl Predný Choč opravdu Predný Choč? Odbočil jsem totiž vlevo od turistické trasy, ale v mapě je Predný Choč zakreslen vpravo od trasy! Možná se za Predný Choč považují oba blízké vrcholy a mě šipka zavedla na ten nižší, který je necelý kilometr na jiho-západ od vrcholu zakresleného v mapě.

Červená značka se někam ztrácí a tak se držím vyšlapaných stop (takže tu v zimě někdo chodí!), klikatících se mezi zasněženými stromy, a jsem trochu nervózní z toho, že klesám. Pohledem na mapu jsem se ujistil, že bych opravdu k rozcestí s modrou značkou měl klesat. Před sebou vidím zalesněný vrch Kopa. Po prudším klesání míjím rozcestník a měním turistickou značku za modrou. Ta nejprve vede po široké lesní cestě s příjemným stoupáním a po nějakých 400 metrech odbočuje vpravo do lesa na pěšinu, kde opět stoupá, ale už ne tak prudce jako dříve červená.

Přestává se mi líbit to počasí!

Nějak se zatahuje, modrá obloha téměř zmizela a od západu vidím přicházet těžkou šedou oblačnost. Tak nevím, jestli nebudu mít smůlu. Když se dívám na les, který je tak 150 výškových metrů nade mnou, vidím vrcholky stromů jak mizí v mlze. Když se blížím k rozcestí se zelenou, tak mezi stromy po pravé straně v hradbě mlhy začínám tušit, že tam někde je kopec Velký Choč, ale nevidím z něj vůbec nic. Vypadá to, že dnes, po několika jasných dnech, budu mít opravdu smůlu, protože mlha je úplně všude. Slunce zmizelo a viditelnost je tak do 150 metrů.

Veľký Choč

Jsem na Stredné poľane na rozlehlé louce. Vlevo se pod lesem krčí větší salaš. Zde odbočuji na závěrečný úsek, značený zeleně. Výhled do kraje se může už snad jedině zlepšit. Proto se doslova ploužím a nikam nespěchám, protože doufám, že se to rozfouká a dočkám se alespoň několika sekund výhledu.

Žádná viditelnost

Stredná poľana

Pěšina se klikatí a stoupá mezi stromky a skalkami, které jsou zde už pokryté slušnou vrstvou sněhu, odhaduji do 10 centimerů. Je stále prošlápnutá čilým turistickým ruchem uplynulých dní. Ale dnes jsem tu sám.

Z pravé strany na mě začíná dost foukat z velkého šedého prázdna oblačnosti. Ten pohled do nicoty působí tajemně a oko se nemá čeho chytnout. Vím, že tam bych měl vidět do rozlehlé krajiny, protože nejbližší kopce jsou o více než 500 metrů nižší.

Strmý vrchol

Strmý severovýchodní svah

Přicházím k vrcholu a vítr stále sílí. Na kleči je silná vrstva namrzlého sněhu, stějně tak na ceduli označující samotný vrchol. Nějak jsem se už smířil s tím, že sem prostě už dojdu, oželím výhledy na Tatry a Malou Fatru, odkud už Choč znám, a více se nevrátím, ale Veľký Choč má nádherný a poměrně rozlehlý vrchol s několika vápencovými skalkami a velmi strmě padajícím svahem na východní straně. Moc se mi tu líbí. Ve větru fotím alespoň tak, jak mi to počasí umožňuje.

Turistický rozcestník obalený námrazou

Stojím tu a čučím do šedé stěny, na kterou nejde ani zaostřit, a jen si můžu představovat, co mi asi skrývá: jak daleko jsou první kopce, kde jsou nížiny, kde je Malý a Velký Rozsutec, kde Tatry. Tady se rozhoduji, že jestli se mi to někdy v budoucnu poštěstí, tak se sem vrátím. Přišel jsem o výhledy na Malou a Velkou Fatru, Chočské vrchy, Roháče a Vysoké Tatry, vodní nádrž Liptovská Mara i Nízké Tatry. To jsou přeci dost dobré důvody se sem ještě vydat, ne? Ale asi to bude v létě.


Dolů se vydávám po zimní trase, kterou jsem cestou nahoru nechal bez povšimnutí, protože jsem ji neměl v mapě a tak jsem se raději držel zelené. Zimní trasa je také dobře prošlápnutá, takže bych bloudit neměl. V jednom místě  padla hustější mlha a téměř jsem neviděl od tyče k tyči, tak jsem naopak přidal do kroku. Místy to tu vypadá spíš jako sáňkařská dráha. Brzy jsem zase na Stredné poľane a zimní cestu hodnotím jako velmi rychlou a příjemnou na sestup a nevíc jsem nešel stejnou cestou jako nahoru.

Z poľany pokračuji v sestupu, ale tentokrát po modré značce směr Valaská Dubová. Mokré a namrzlé kameny a kořeny cestou dolů pěkně podkluzují. Sestup lesem je už nudný, až na to, že neustále prověřuje moji obratnost. Několikrát mi to podjelo, tak hlavně tady nehodit záda! Začalo trochu sněžit, ale jen jsem sešel dalších pár výškových metrů, už na mě dopadají jen drobné kapky. Takže dole bude pršet. Krásný prosinec...

Zdravím se s klukem, Čechem, který jde proti mě nahoru. Prý už tam byl asi patnáckrát. Chvíli povídáme a pak se loučíme. To už opravdu prší a mně spadlo několik kapek na objektiv, když jsem se snažil vyfotit poslední hezké místo - vysokou skalní stěnu Soliská, jejíž velký jazyk suťoviště téměř olizuje pěšinu.

Suťoviště

Soliská

Přicházím do vsi a místní obyvatelé si mě hrozně prohlíží. Myslím, že na turisty jsou tu zvyklí, ale asi by nikoho nečekali v takovémto počasí. Starší dědeček se zajímá, kde jsem byl, odkud jsem a kam jedu. Pak mě informuje, že autobus do Ružomberka mi jede za 20 minut.

Veľký Choč a veľká hmla

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 0 |  přidat komentář

Kalendář akcí

    Stále něco vymýšlíme, ale v nejbližší době nemáme naplánované žádné akce.

Poslední komentáře

Hrad Pecka a mlýn Borovnice

V sobotu jsme s rodinou zavítali na kopec Kozinec. Rozhledna nepřístupná.

Cinque Torri z Passo Giau

Pod Cinque Torri se dá vyjet i lanovkou z Cortina d'Ampezzo.

Přes Hájkovu rokli ke Slavenským hřibům

Dobrý den, Kláro, moc děkujeme za upozornění na tak zásadní chybu, jakou je správný název Slavenských

Oblíbené lokality

Broumovsko Český ráj Hohe Tauern Dachstein Góry Stolowe Rýchory Orlické hory Vysoké Tatry Náchodsko Teplicko-Adršpašské skály České Švýcarsko Yosemite National Park Krkonoše Slovenský ráj Zillertal Kokořínsko Malá Fatra Podkrkonoší Jestřebí hory Toulovcovy maštale Fiordland National Park Stubaiské Alpy Karwendel Dolomity

Krátké zprávy

Top of Salzburg

K něčemu se musím přiznat: byl jsem na Top of Salzburg. Atrakce s vyhlídkami v oblasti Kaprunu, kam se navonění turisté vozí navazujícimi lanovkami. Je to nejhnusnější místo, které jsem kdy v Rakousku a

Objevování nahradila selfíčka

Vylechnul jsem si pořad Jak to vidí s dokumentaristou Honzou Svatošem na téma, cestování a jak se změnilo cestování za poslední roky a úplně se s jeho názorem ztotožňuji. I my si letos zažili