bike-trek.cz

Výstup na Lyskamm, Monte Rosa

  30. června až 4. července 2001
Úvod / Články / Hory / Výstup na Lyskamm, Monte Rosa

"...ještě né, ještě chci spát!", je 4:50, budík zvoní protože si myslí, že už chci vstávat. Myslí, že jsem to s tím sólo výstupem na Lyskamm východním hřebenem myslel včera večer vážně. Má pravdu, myslel, včera ano, ale to nebylo před pátou hodinou ranní, nemrzlo a byl jsem najedený a odpočatý...zarazím budík a pohodlně se opět zapnu do spacáku. Ale znáte to, hlavou se vám vždy určitě honí podobné myšlenky: "...venku mrzne, nebude se to bořit, vítr moc nefouká, určitě je jasno, slunce ještě nevyšlo, sakra, ideální podmínky! Nebudu dlouho váhat! Tu šanci neprospím, celý rok jsem se na to těšil a teď se mi nikam nechce?"

Chvilku přemýšlím, "No tak dobře, podívám se ven," říkám si pro sebe a sotva rozepnu stan tak na mě dýchne mrazivý vzduch, obloha nad mraky, které se líně válí v údolích pod námi, se začíná pomalu zbarvovat do světle oranžové a vytváří krásné přechody barev, stačilo opravdu jen rozepnout stan a věděl jsem, že půjdu, půjdu sólo na Lyskamm...dech se mi tají nedočkavostí, touhou, strachem. Budu sám, sám ve vysněné přírodě, ve vysokých horách a budu stoupat na jednu z nejkrásnějších v západních Alpách. Vše bude záležet pouze na mně, na mých rozhodnutích. Pocítím hory blízko, tak blízko jak jen můžou být. Nic nebude bránit rozletu mých myšlenek, vůbec nic.


Je začátek července a vyrážíme na Monte Rosu, do Walliských Alp, konečně letos do pořádných hor! Po menším zmatku nakonec v tomto složení: Míra, Klárka, Martin a já. Martina jsem sehnal přes Inet na poslední chvíli, Klárku také přes Inet, ale o něco dříve. Míra ještě v pořádných horách nebyl, Martin byl na Blancu a Klárka snad někde na skialpech. Netušili jsme nic, nebyly žádné větší ambice, nikdo z nás doposud ani na Monte Rose nebyl. Nadšení jsme měli spoustu, to nás spojovalo. Chtěli jsme jít od jihu, z Gressoney přes Rif. Gnifetti kamsi nahoru. Podle podmínek jsem se chtěl dostat především na  Lyskamm, případně na Dufour, v plánu byli další relativně snadno dosažitelné čtyřtisícové vrcholy. Jenže to byly jen naše smělé plány.

Vyjížděli jame Oplíkem kolem desáté večer z HK, Martina s Klárkou jsme vyzvedli v Praze a už jsme svištěli naší dobře známou cestou přes Norimberk, Ulm, Lindau do Zurichu. Tam jsme opět navštívili strejdu Pepíka, který nás skvěle pohostil. Popovídali jsme si a před polednem jsme pokračovali k Ženevskému jezeru, dále přes San Bernardo do Gressoney. Na místo jsme dorazili až kolem páté večer, touto cestou to je daleko asi 1270 km z HK.

Přebalili jsme věci, Klárka přemluvila místního "stánkaře" aby jí prodal mapu, jak taky jinak, byla úspěšná, tak jsme se nemuseli pachtit podle nepoužitelné "padesátky", kterou jsem měl s sebou. Kolem půl sedmé večer jsme vyrazili, cesta vedla podél divoké říčky, která mi připomínala prosincový rozvodněný potok v Paklenici :-), po louce kolem malých chatek, kde jsme strávili první noc pod širákem (1900 m n.m.). V noci foukalo a bylo jasno, žádné ciry, dalo se tedy očekávat pěkné a stabilní počasí.

Naše očekávání se naplnilo, ráno jsme se probouzeli do překrásného počasí na úpatí kouzelných kopců. Všude kolem rozkvetlé louky, nepřehledně růžových azalek, spousta malých potůčků s křišťálově čistou a chladivou vodou. Spali jsme dlouho a vyráželi jsme po snídani až kolem desáté hodiny. Cesta vedla podél potoka po dobře značené cestě až k moréně odkud se prudce zvedala do sedla Salza vysokého 3000 m n.m. Trošku jsme si zašli protože jsme minuli rozcestí, ale moc nás to nezdrželo. V sedle jsme k mému velkému údivu viděli stádo kozorožců, ještě nikdy jsem tyto krásná zvířata neviděl a vždy jsem si to jen přál, teď jich tady stálo nejméně dvacet. Trochu jsme posvačili a šlapali dále. Chtěli jsme dojít alespoň k chatě Rif. Gnifetti do výšky 3650 m n.m., tak jsme neměli moc času.

Sníh začal už poměrně nízko, všimli jsme si toho už v sedle San Bernardo minulý den, loni touto dobou jsme tam viděli sněhu mnohem méně. Nyní byla sněžná čára něco těsně přes 2900 m n.m., jelikož jsme šli od jihu, zdálo se mi to dost nízko. Čekal nás ještě dost dlouhý traverz v rozměklém sněhu a potom ještě namáhavý výstup dalších 650 výšk. m k chatě. S almarama na zádech to nebylo nijak jednoduché, myslím, že všichni jsme si ten nástup opravdu užili a několikrát si hrábli dost hluboko do svých rezerv. Potěšilo mě, že nebyly v provozu lanovky, pokud to není nutné tak se lanovkám vyhýbám raději si ten kopec "vychutnám" celý, potom si dosažené výšky více cením.

K chatě jsme došli až večer kolem sedmé hodiny. Byli jsme dost vysoko, sluníčko nás za celý den opravdu vyšťavilo. Moc jsme přes den nejedli a tak jedno k druhému způsobilo, že nám bylo s Mírou pěkně špatně od žaludku. Trochu jsem se obával noci, první spaní nahoře a hned tak vysoko. Moje obava byla ovšem zbytečná, spalo se nám oběma dobře, přeci jen je znát, že člověk už několikrát ve výšce byl. Tělo si potom na ten maličko řidší vzduch daleko lépe přivyká. Stan jsme postavili na kouzelném místě odkud byl překrásný výhled na nižší kopce pod námi, nebylo vidět ani na chatu, mohli jsme si tedy připadat, že tam jsme úplně sami. Martinovi s Klárkou se nepodařilo postavit stan kvůli silnému větru, tak se asi po hodině marného snažení pro jistotu odebrali do chaty. Předběžně jsme se domlouvali, že vyrazíme ráno do 6hod. a Klárka slíbila, že se přijde po ubytování domluvit. Bohužel už nedorazila, čemuž jsem se ani nedivil, všichni jsme toho ten večer měli dost. Počítali jsme s tím, že ráno vyrazíme všichni společně brzo a tak jsme si s Mírou nařídili budíček. Večer byl přes silný vítr překrásný. Zapadající slunce zbarvilo celou oblohu do růžové barvy, svítily hvězdy a měsíc, kterému nezbývalo moc do úplňku, pomalu začínalo mrznout, to bylo dobré znamení. Dlouho jsme postávali venku a nemohli se vynadívat na tu krásu a klid všude kolem. To opravdu miluju, klidný večer po celodenní námaze, člověk je plný očekávání a plánuje a plánuje... Zapadli jsme do stanu, najedli se a už nám bylo dobře, žaludek si to rozmyslel, naštěstí. Uvařil jsem výborný čaj, silně povzbudivý Assam, a povídali jsme si, ten večer jsme toho měli opravdu hodně na srdci.

Ráno se vstávat nechtělo, budíček byl nemilosrdný, zvonit začal už kolem páté. Ohřívám čaj a nějakou rýžovou dobrotu od večera. Spěcháme s balením, venku je totiž krásně umrzlo, výborný tvrdý sníh, je jasno, slunce ještě nevyšlo, ideální čas vyrazit. Rychle jsme najedeni a sbaleni, ale Klára s Martinem nikde, jdu je hledat na chatu ale nikde nikdo, jen dole jsou jejich boty a baťohy. Na pokoj je ale hledat nejdu, chata má kolem 70-ti pokojů a myslím, že by bylo nemožné natrefit zrovna na ně a navíc jestli ještě spí tak bychom se zdrželi o další hodinu což by nám mohlo způsobit komplikace během dne. Vracím se s tím, že půjdeme jen ve dvou, Míra se jde také podívat na chatu a vrací se se stejným názorem. Vyrážíme tedy až kolem čtvrt na sedm.

Cesta vede po ledovci Ghiacciaio del Lys směrem na Cle del Lys (Lisjoch) do výšky 4248 m n.m. Na ledovci bylo ještě hodně letošního sněhu tak většina trhlin byla ještě pěkně schována, některé se daly na vhodných místech bez problémů překročit. Cestou míjíme nástupy na Vincent Pyramide, Nero, Ludwigshohe a také překrásný Lyskamm, který se nám pomalu odkrýval s každým nastoupaným metrem. Prohlížel jsem si jeho překrásný, neuvěřitelně ostrý východní hřeben a musím se přiznat, hrozně moc mě lákal, ještě více než v mých představách. Dnes jsme měli ale jiný cíl: Zumsteinspitze 4563 m n.m. Jakýsi "předvrchol" Dufour Spitze, druhé nejvyšší hory Evropy. Míra celou dobu hodně dýchal, myslím, že výška mu nedělala moc dobře, často jsem na něj čekal než si našel svůj rytmus. Byli jsme pomalí. Já jsem výšku snášel až překvapivě dobře, sice zabíračka to byla šílená, ale dokázal jsem se s tím porvat. Z Lisjochu se nám naskytl fantastický pohled na moje zamilované hory Dent Blanche, celý Lyskamm, Monte Cervinio, Dufour a hlavně můj vysněný Weisshorn, který se překrásně tyčí na druhé straně údolí jako bezchybná spanilá pyramida. Opravdu jsem se nemohl vynadívat, tolik překrásných hor jako na dosah... Jako ve snu. Ve snu který se mi zdá často, Weisshorn mě láká z celých Wallisek nejvíce, až opět pojedu do wallisek tak to bude na Weisshorn. Čekal nás únavný traverz pod Signalkuppe s nejvýše položenou chatou v Alpách - Cap. Reg. Margherita. Cesta vede ještě do sedla Cle Gnifetti a odtud po ostrém hřebínku posledních 100 v. m na Zumsteinspitze. Na vrchol jsme dorazili až něco kolem půl druhé. Pokud bysme chtěli pokračovat na Dufour, tak bysme měli velký problém s časem, cesta vede po ostrém hřebínku asi 100 v. m dolů a potom ještě asi 170 v. m nahoru po mixu do obtížnosti 3UIAA. Výbavu jsme měli, ale čas ne... Pokud budu chtít touto cestou na Dufor, budu muset příšte jít natěžko alespoň na bivak na Balmenhornu nebo pod chatu Margherita, odtud by to šlo časově zvládnout.. no nevadí, už se mám alespoň na co těšit. Až bude s kým, tak se sem určitě vrátím abych tím krásným mixovým žebrem na Dufour vylezl, těším se na to. Na vrcholu jsme pobyli dost dlouho, fotili jsme, kochali se překrásnými pohledy, které nám navždy zůstanou vryty do paměti. Já jsem po očku studoval Lyskamm, na jehož severní stěnu a východní hřeben jsem měl skvělý výhled. Už se mi pomalu začínal rýsovat plán na další den, ale netušil jsem jak na tom budu fyzicky, tak jsem se tou myšlenkou raději ještě moc nezaměstnával. Z vrcholu byl také výborný výhled na Bernské Alpy, kde jsem zřetelně rozeznával Finsteraarhorn, moji první čtyřtisícovku a také Mnicha a Jungfrau, kde jsme byli pře dvěma roky s Vaškem a Frantou.

Kolem půl třetí jsme začali sestupovat. Šlo to rychle, sníh byl rozměklý. Cestou zpět jsme hodně fotili ty krásné seraky, které trčely všude kolem, vnímali jsme tu krásu hor, ten izolovaný svět do kterého nás to stále tak táhne. Zastavili jsme se ještě chvilku na Lisjochu a povídali si, nechtělo se nám dolů, věděli jsme, že pokud se zkazí počasí tak se sem už nedostaneme, těžko jsme se s tímto krásným místem loučili. Seděli jsme přímo proti hřebenu Lyskammu, stále více mě to na tu horu táhlo a říkal jsem si, že se o to za dobrých podmínek musím pokusit. Chtěl jsem ještě večer přesvědčit Kláru aby šla se mnou, Míra to odmítl, ostrý firnový hřebínek se mu nezdál moc bezpečný. Nepřemlouval jsem ho, už vím, že to nemá smysl, nejen, že to odčerpává zbytečně moc energie, ale taky je to příliž nebezpečné, jít někam s někým, kdo o tom není přesvědčený. Začal jsem pomalu uvažovat o spásné myšlence: "sólo", s každým sestoupeným metrem mě ta představa začínala více a více lákat...

Ke stanu jsme se dostali kolem půl páté, unaveni jsme navařili dobroty jako instantní rýži, sojové maso, brkaši, polévky a také výbornou rýžovou kaši s jahodami, kterou jsem Míru doslova dostal. Nechyběl výborný čaj. Večer jsme ještě zašli na chvilku pokecat za Klárkou a Martinem, domluvit další postup. Oni chtěli jít na Vincent Pyramide a potom už dolů, moc se mi to nelíbilo, chtěli jsme být přeci na ledu ještě déle, ale nakonec jsem s tím souhlasil, dohodli jsme se totiž, že přejedeme do mojeho zamilovaného Finale, kde strávíme zbytek času lezením po příjemném vápně a válením se u moře, skvělá představa, ještě lepší realita! V průběhu večera jsem se ještě opatrně zeptal jestli nechce jít někdo se mnou na Lyskamm, ale protože jsem už byl rozhodnutý jít sólo, nikoho jsem už ani nechtěl zlákat. Po zbytek večera jsem už nemohl myslet na nic jiného. Byl jsem nedočkavý, napnutý, vzrušený tou představou, doufal jsem, že počasí vydrží. Trochu mi dělalo obavy to, že to mělo být třetí den a nevěděl jsem jak na tom budou moje nohy zítra ráno. Únavu jsem cítil, ale nebylo to tak špatné. Šli jsme brzo spát, byli jsme po celém dalším dni na nohách přeci jen dost utahaní. Usnul jsem rychle, ale ještě před tím jsem spoustu myšlenek věnoval dívce mého srdce, stejně jako každou volnou chvilku, kterou jsem tady měl jen pro sebe. Lyskamm pro mě znamenal opravdu hodně, dokonce i symbolicky, také jsem věděl, že ho nepůjdu úplně sám, v mých myšlenkách se mnou půjde ona. Chtěl jsem jít nahoru i pro ní.


Před pátou mně zvoní budíček, vypnu ho, Míra se spokojeně převaluje, možná ho ani neslyšel. V první vteřinu se mi nikam nechce. Za chvilku mi to pochopitelně nedá, rozepínám spacák, soukám se do té zimy... rozepínám stan a vidím tu krásu, je velká zima, slunce před východem, jasno... není o čem přemýšlet. Rychle ohřát snídani, vzít boty, návleky, připnout si mačky, baťoh, který jsem si sbalil ještě večer abych se ráno moc nezdržoval, do rukou hůlky. Jdu...jdu sám, konečně jdu sólo na Lyskamm, není to sen. Chvilku tomu ještě nemůžu uvěřit, ale je to tak. Vnímám každý krok, každé zaseknutí mačky do tvrdého firnu, každé zapíchnutí hůlky... Myslím na horu, na hřeben, na vrchol, na ní... stejně jako večer. Je stále se mnou, ne, nejsem sám. Asi po půl hodině konečně začíná vycházet slunce, první paprsky začínají olizovat Mont Blanc nedaleko, je to překrásná podívaná, musím si jí přeci vyfotit. Šahám pro foťák a marně ho hledám, "to snad ne!, já ho nechal ve stanu!" Mrzí mě to, ale nevracím se pro něj, ztratil bych drahocenný čas i energii, nebudu ničím plýtvat. Jsem si vědom toho, že musím být rychlý, v tom je moje výhoda. Zpět musím být dříve než rozměkne sníh, který přikrývá trhliny v ledovci. Cestou vzhůru překračuji jen několik málo zřetelných trhlin, některé obcházím. Jde se mi dobře, mrazivý vzduch mi nedělá problémy, nohy nebolí. Cestou předcházím jednoho skialpinistu, ale jinak prozatím na ledovci nikoho nevidím.

Šlapu rychle a vytrvale, jen občas se vydýchám a pokračuji dále. Neztrácím čas ničím. Všiml jsem si, že z bivaku pod Balmenhornem vychází dvojka, která jde také na Lyskamm. Je mi to trochu líto, že na hoře nebudu sám, ale to zatím netuším jak pomalí jsou. Nejdu až na Lisjoch, ale brzo odbočuji vlevo a jdu směrem kde východní hřeben tvoří počáteční muldu. Nechtěl jsem jít po hřebenu hned od začátku, ale rozhodl jsem se, že natraverzuji asi do jeho třetiny. Tam kde jsem viděl včera sestupovat dva horolezce. Velice brzo dvojku dojdu, vyměníme si pár milých pohledů a jdu dále. Jsou to starší lidé, nikam nespěchají, jsou velice pomalí. Jdu směrem k hřebenu nad obrovskými trhlinami. Traverzuji asi 50-ti stupňový svah. Jednu hůlku mezitím vystřídal cepín. Ještě výšvih na hřeben a můžu pokračovat po téměř vodorovném hřebenu, který se asi po 80 m začíná prudce zvedat směrem k vrcholu. Chvíli jdu ve starých stopách, chvíli dupu stupy, chvíli jdu po hrotech. Jakmile se dostanu na hřeben, zamrazí mi... nemůžu tomu uvěřit, hodně mě to překvapilo. Dostanu veliký strach, v tu chvíli si nejsem jistý jestli mám pokračovat dále nebo se mám raději vrátit. Fouká vítr od severu, naštěstí ne moc silný, severní stěna padá prudce min. 70ti stupňovým svahem dolů na ledovec, na tomto místě je asi tak 800 m vysoká. Hřeben na který jsem vylezl je tak ostrý, že na něm sotva stojím, nelze dát ani obě nohy vedle sebe! Takto ostrý hřeben jsem ještě nikde nezažil, proto jsem tak znejistěl. "Všechno je jednou poprvé" uklidňuji se, vím, že musím "zdomácnět", podobně jako když lezu nějakou morálovější cestu na písku, a potom to půjde. Rozdýchám to a pomalu začínám jít po břitu z relativně tvrdého firnu. Stopy z minulého dne jsou nevýrazné a jsou mírně zaváté prachovým sněhem, který se po každém šlápnutí zvedá s vytváří zvláštní prachový závoj. Mám strach, s maximálním soustředěním jdu mírně přikrčený, do severní stěny píchám hůlku a v levé ruce dřímám cepín. Jsem připravený kdyby to někde povolilo. Brzo ale poznám, že firn drží dobře a strach a přehnaný respekt mě opouští. Hřeben je takto ostrý asi jen prvních 40-50m, potom na něm už jsou vytvořené veliké převěje a jde se přímo v severní stěně. Pod sebou vidím ohromné seraky, které nebezpečně tyčí ze stěny a ohrožují údolní ledovec. Po chvilce se hřeben začíná prudce zvedat, nyní má sklon odhadem 45 st. Nyní už výšku dost cítím, do takového kopce jsem schopný udělat maximálně 40 kroků a musím se vydýchat, tak se to opakuje stále dokola, nastoupám další drahocenné metry, dokud se nezačne hřeben pokládat. Nastoupal jsem už opravdu hodně, přicházím na malou skalnatou věž, která podle mě byla vrcholem, ale kousek za ní vidím ohromnou převěj, která je ještě výše...je to vrchol. Už nikam nespěchám, pomalu přicházím sólo na vrchol překrásné spanilé hory vysoké 4527 m n.m. jménem Lyskamm, není už kam dále stoupat! Počasí je bezchybné, překrásné, vděčně vnímám výšku a krásu všude kolem, pevný firn s prachovým povlakem pod nohama. Fouká mírný vítr, vykopu si mačkama pořádné stupy abych se bezpečně uvelebil, zajistím se cepínem a pláču...ohromné vypětí a soustředění rázem povolilo a pláču jak malý kluk a hlavou se mi honí intenzivní pocity... Myslím na svou vysněnou dívku, myslím na svojí rodinu, kterou mám tak rád, na Pepíka, na ty z nás co se nevrátili z hor domů, na kamarády, a užívám si ty nezapomenutelné chvíle na vrcholu vytoužené hory. Vnímám ji zatím nejintenzivněji ve svém životě, jsem šťastný, sám na vrcholu a kolem vidím ty nejkrásnější hory Evropy jako na dlani, dívám se na Weisshorn a slibuji si, že se pod něj brzo vrátím. Jsem tady úplně sám, sám na celé hoře, je tak přívětivá, hrozně moc to pro mě znamená. Posílám pozdravy blízkým. Trochu posvačím, před odchodem pokorně poděkuji a začínám se sestupem. Je asi osm hodin ráno. Na kousku skály těsně vedle vrcholu vezmu na památku dva kamínky, vím přesně, komu ten jeden předám, záleží mi na tom a ten druhý si nechám. Bude mi do smrti připomínat můj doposud nejkrásnější a nejintenzivnější zážitek z hor.

Sestupuji velice vyrovnaně, nemám strach, jsem naplněný, velice šťastný, nevnímám nebezpečí, je to zvláštní stav, který jsem ještě nikdy nepoznal. Později až si to uvědomím tak mi z toho opět trochu zamrazí. Myslím, že takové pocity mívá v takovýchto situacích více lidí, nevím, možná je to nebezpečné, možná ne. Kolem deváté potkávám dole na ledovci Klárku, Míru a Martina. Jsem moc rád, že se s nimi opět setkávám. Jdou na Vincent Pyramide a tak se ještě s radostí přidám k nim. Za další hodinku jsme společně na vrcholu Vincenta, je tam ještě několik dalších lidí. Chvilku posedíme, pokoukáme, Míra fotí. Na sestup jsme si vybrali jižní žebro, kde vede přibližně trojková cesta. Jdu napřed abych to omrknul, firnový hřeben se změní v několik skalních výšvihů. Pod jedním nepříjemným mixovým výšvihem, který se mi povedlo slézt s maximální opatrností čekám na ostatní. Dlouho nejdou, volám na ně, ale stále se nikdo neozývá. Myslím, že se otočili, bylo to přeci jen dost nepříjemné. Pomalu se začínám zvedat a zahlédnu je těch 40 m nade mnou. Volám na ně, ale oni mě moc nerozumějí, snažím se jim vysvětlit, že to je pro ně dost nebezpečné ať to raděj otočí, ale opravdu mi moc nerozumí. Myslím, že mi Martin ani nechtěl rozumět. Chvilku se dohadovali a potom se rozhodli sundat si mačky! Což mě hodně šokovalo. Se sundanýma mačkama začali sestupovat mixem, snažil jsem se je odradit, ale už se jim nechtělo vracet. V tu chvíli někdo z nich uvolnil několik kamenů které vyvolaly dost velkou kamennou lavinu. Já jsem dole vystartoval a běžel jsem po firnovém svahu do bezpečí, utekl jsem, ale přes moje stopy přejelo pár velikých kamenů... To mě už dopálilo a tak jsem jim trošku vynadal. Naštěstí už i oni usoudili, že to nemůžou bezpečně slézt a rozhodli se vrátit. Potěšilo mě to, měl jsem o ně opravdu strach, bylo by to pro ně zbytečně nebezpečné a navíc by tam ztratili hodně času.

Pokračoval jsem po hřebeni dál sám, hřeben padal z vrcholu asi 700 m dolů ke stanu. Chvíli byl firnový a chvíli ostrý skalnatý. Na jednom místě jsem si musel sundat mačky abych si byl na skále jistější, ale všechno šlo dobře slézt, několik úseků bylo trojkových. Posledních 200 m jsem si cestu zkrátil skvělým sjezdem po firnovém svahu s relativně dobrým dojezdem. Sundal jsem mačky a do ruky jsem vzal cepín, rozjel jsem se a brzdil jsem cepínem přesně podle teorie a musím říci, že to opravdu funguje. Byl jsem sice celý od sněhu, dokonce až za brýlemi jsem měl sníh, ale cepín brzdil výborně.

Ke stanu jsem došel přibližně kolem jedenácté. Měl jsem s výstupu na Lyskamm, na Vincenta a potom ze sólo sestupu pěkným hřebenem velikou radost. Byl jsem opravdu šťastný a příjemně unavený. Najedl jsem se a užíval jsem si sám ve stanu. Míra přišel až asi za dvě a půl hodiny. Pokecali jsme, chvilku jsme leželi a ze stanu jsme sledovali mraky pod námi. Evidentně se kazilo počasí, už mi ani nevadilo, že za chvilku odcházíme. Prožili jsme tady překrásné dva dny (když nepočítám ten nástup),  za které jsme se dostali na tři čtyřtisícovky. A hlavně já jsem prožil nezapomenutelné chvíle na Lyskammu. Bez spěchu jsme sbalili stan a začali jsme sestupovat do mraků.

Poslední noc jsme strávili opět u salaše těsně pře Gressoney. Sestup byl skoro celý v mlze, ale naštěstí jsme si cestu ještě dobře pamatovali. Dole u chatky jsme provedli již téměř rituální očistu v ledové vodě a povídali jsme si o tom co jsme spolu zažili a plánovali jsme akce ve Finale. V noci se honily mraky, ale nakonec naštěstí nepršelo, tak jsme opět spali pod širákem.


Ráno jsme došli k autu a opustili Wallisky. Měli jsme namířeno do Finale, kde jsme strávili překrásné tři dny naplněné lezením a koupačkou v moři. Jak je ten život krásný!

Po menší neshodě s Mirkem, jsme nakonec odjeli o den dříve z Finale a přemístili jsme se pod Berninu. Poslední den jsme si vyšlápli k chatě Diavoleza, odkud se začínají tůry na Piz Palu nebo Piz Bernina. Počasí bylo špatné tak jsme nakonec i trošku zmokli. Cesta na Diavolezu je opravdu odporná, jde se tam po sjezdovce, všude samé sloupy, upravený terén, lanovky, prostě "průmyslová" krajina, to opravdu nemám rád. Zklamalo mě to, příště bych snad s radostí použil lanovku abych se ušetřil toho utrpení dívat se na tak zničenou krajinu. Naštěstí to ale dojem z překrásných Wallisek a z Finale nestačilo zkazit a domů jsme dojeli plni jen těch nejlepších zážitků. Zážitků z vysokých, milovaných hor...

Výstup na Lyskamm, Monte Rosa

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 2 |  přidat komentář
Věra K.  17.4.2016, 10:06   
Hezké čtení! Děkuji za podělení se o tento nádherný zážitek z hor a přeji další krásné výstupy.

Jaroslav   9.5.2017, 15:23   
Hezky popsaný výstup a hlavně osobní zážitek! Škoda toho zapomenutého foťáku, rád bych se podíval na pár parádních snímečků. ;-)

Články ze stejné lokality

Krátké zprávy

Žaltman, jak ho neznáte

Při projížďce po hřebenu Jestřebích hor jsem narazil na hromadu staré kovové konstrukce. Červeno bílý nátěr byl neklamným důkazem, že se jedná o demontovanou rozhlednu z vrcholu Žaltman. Takže se nelekněte, kdybyste se

Nová rozhledna na Velké Deštné

V sobotu byla slavnostně otevřena nová rozhledna na Velké Deštné v Orlických horách. Dobrou zprávou je, že bude v provozu celoročně a bez obsluhy. Už asi víme, kam půjdeme na další noční výstup.

Instagram

Listopad je pro nás trochu jalové období co se týče outdoorových aktivit. Můžete ale mrknout na náš Instagram, kde nepravidelně zveřejňujeme fotky z podniknutých akcí. Třeba i pro vaši inspiraci.

Odpad ve Slovenském ráji

Odpad v řekách Hornád a Hnilec ve Slovenském ráji podle ochranářů nezpůsobují návštěvníci národního parku, ale vzniká v obcích nad ním. Víc si můžete přečíst na serveru Novinky.cz