nacházíte se: úvodní strana > hory > Schoenbichlerhorn a Berliner Spitze

30. června až 4. července 2002

Schoenbichlerhorn a Berliner Spitze

"Cau kamo, mame dve volna mista v patek do Zillertalu! Co s tim udelas?...", takhle zněla sms-ka, kterou jsem od Martina dostal jednoho večera. Už dlouho jsem mu sliboval, že jakmile někam pojede a bude mít volné místo, může se mnou počítat. Jediné, co jsem mu proto mohl odpovědět bylo: I'M IN! A jelo se... Plánů kam jít bylo několik, ale nakonec jsme se shodli na jednom - přesně se domluvíme až po příjezdu na místo.

Nádherný pohled na uvítání

Ve tři hodiny ráno přijíždíme na parkoviště. Martin uléhá s Pavlou v autě, já jdu spát ven pod oblohou, na které svítí snad milion hvězd. Je jasno, bude pěkná kosa. Ráno se probouzíme kolem sedmé, převlékáme se a balíme batohy. Kolem nás ženou pasáci obrovské stádo ovcí - celý průvod trvá snad 5 minut. S těžkými batohy stoupáme nahoru pomalým tempem. Dopřáváme si i dlouhý odpočinek na hřejícím slunci a s výhledem na obrovský vodopád. Celou dobu jsem měl obavu ze stavění stanu - koupil jsem si totiž nový a doma jsem neměl vůbec čas jej postavit. Ale nakonec mě příjemně překvapil, jak lehce a snadno se dá postavit.

Schoenbichlerhorn, 3.134 m n.m.

Z naší "základny" jsme vyrazili dost brzy. Tedy brzy jsme vstávali, ale nakonec jsme museli čekat na rozednění. Postupovali jsme po turistické cestě, po které jsme minulý den přišli. Ta šplhala na hřeben a po něm pokračovala až na vrchol. V závěru se musela překonat "dvojková" místa, která byla ve dvou úsecích jištěna fixními lany. Zpočátku se během výstupu počasí dost kabonilo a spadlo i několik kapek. Od západu foukal nepříjemný vítr a metal nám štípající vločky do obličeje. Naštěstí trochu ustal, když jsme stanuli na vrcholu a mohli jsme se v klidu vyfotit a sníst nějakou tu mysli tyčku. Trochu jsem se bál, že se počasí zhorší, protože se od severu neustále hnaly tmavé mraky. Ale nakonec bylo počasí příznivé a během klesání dokonce vysvitlo slunce naplno a ještě začalo hřát.

Čas po návratu jsme využili k odpočinku, což se hodilo právě mně. Krásně jsem si pospal na čerstvém horském vzduchu.

Cestou na vrchol jsme pozorovali tři postavy, které mířily přes značně rozpraskaný ledovec pod Grosser Moeselerem k vrcholu. Pak nám zmizeli v mlze, ale při sestupu z Schoenbichlerhornu jsme je potkali, když šli proti nám. Z časových důvodů a kvůli špatnému počasí to otočili a rozhodli se alespoň pro tento malý vrchol. I Martin uvažoval, že se následující den pokusíme o Moeseler, ale ledovec pod ním nás odrazoval.

Túra po Waxeggkees, přesun

Druhý den jsme ráno už tak brzy nevstávali. Kolem desáté jsme si vyšli jen tak nalehko na ledovac pod Grosser Moeselerem. Martin hrozně touží po sněhu a ledu - a musím přiznat, že ani mě moc netěšilo stanování na trávě. Překonali jsme morénu, která nás oddělovala od ledovce a na jeho spodním konci upnuli mačky, nasadili návleky, navázali se a vydali se vzhůru mezi trhliny. Nebyl žádný čerstvý sníh, takže byly pěkně viditelné.

Nejprve jsme vyšli směrem k sérakům, pak to stočili na západ a hledali cestu mezi trhlinami. Většinu jsme obešli, malé překročili a některé i přelezli. A hlavně jsme hodně fotili. Aby také ne, svítilo sluníčko a celá ta ledová krása se nádherně v jeho světle třpytila. Po návratu na "pevnou půdu" jsme si trochu odpočinuli, najedli se a vydali se zpět ke stanům. Cestou jsme procházeli po rozsáhlém, od ledu uhlazeném bloku skály, který měl sklon asi 30° až 35°. Bylo to opravdu zajímavé procházet se po tak veliké nakloněné rovině a zkoušet adhezi bot...

Po návratu jsme ještě chvíli lenošili a pak se sbalili a vydali se na protější kopec, na který jsme celou dobu koukali. Chtěli jsme být co nejblíže cesty na Berliner Spitze, našeho zítřejšího cíle. Sestoupili jsme zpět do údolí a zmizeli za ohybem u Berliner Spitze Hute na planině, našem to dalším tábořišti. Ani nevím, jak dlouho jsme sem šli, snad 2 nebo 2,5 hodiny. Ono to totiž nebylo důležité do té doby, než Martin zjistil, že na našem minulém tábořišti zapomněl tyčky od stanu!

Ta zpráva nás s Pavlou dost šokovala. Už jsme začali přemýšlet, jak to uděláme. I když jsme se dohodli, že přespíme společně v mém novém :-) stanu, Martinovi to nedalo a rozhodl se pro tyčky vrátit. Počítali jsme, že dojde tam a zpět tak za 4 hodiny. Pokud ne, vydáme se mu naproti. Po hodině a půl jsme s hrnkem horkého čaje pozorovali místa, kde jsme ještě odpoledne stanovali. Doufali jsme, že zahlédneme záblesk Martinovy čelovky. Už jsme asi měli mžitky, když jsme si mysleli, že to světlo opravdu vidíme. Po dalších cca 30 minutách se totiž ze tmy ozval známý hlas a Martin nám vyprávěl o svém rychlém postupu a vše doložil názornou ukázkou. Kdo ví, jestli se tu bude někdy běhat noční maraton "O zlatou tyčku". :-)

Berliner Spitze, 3.254 m n.m.

Pohled na Berliner Spitze od Waxeggekees

Ráno opět brzký budíček, snídaně a rozhodování, jestli opravdu půjdeme. I když už se cítíme dost unaveni, jdeme do toho. Jdeme na kopec, který nám na první pohled, když jsme před dvěma dny přišli do tohoto údolí, připadal jako kupa hnoje. Prostě dva neznatelné vrcholky a mezi nimi ledovec až k horizontu. Jenže z našeho minulého stanoviště, zvláště z pohledu pod Schoenbichlerhornu, už tomu bylo jinak.

Vycházíme serpentýnami po značené cestě. To byla snad nejnámahavější část celé cesty tam - alespoň já jsem to tak cítil. Martin s Pavlou se někde zastavili a kochali se vycházejícím sluncem, které zcela zbarvilo do zlata vrchol Moeseleru. Zatím jsem tedy pokračoval dál. Po tom nejhorším výstupu následoval traverz velkým hřebenem, který se táhnul až k vrcholku Berliner Spitze. Nejprve se šlo vyšlapanou pěšinou, která později zmizela mezi sutí. Jenže tu suť tvořily kameny až do velikosti nákladního auta. Cesta byla naznačena červenými tečkami a několika mužíky a dost často jsem se musel zastavit, hledat další značku udávající správný směr a pak se rozhodovat, jakými skoky po kterých kamenech se k ní dostanu. Bylo to docela zábavné a rozptylující od obyčejné chůze.

Když skončilo bloudění mezi balvany, došli jsme na okraj ledovce. Tudy vedla naše další cesta. Konečně na nás také zasvítilo slunce a trochu nás ohřálo. V průvodci bylo uvedeno, že trasa trvá cca 4,5 hod., což nám docela vycházelo. Nasadili jsme mačky a návleky, navázali se a vstoupili na led. Vydali jsme se po stopě, která tu byla ještě patrná. Sníh na ledovci byl ještě tvrdý a mačky se skvěle zakusovaly. To mi dodávalo pocit jistoty, když jsme obcházeli několik velkých trhlin. Doposud jsem tak velkou viděl v Dolomitech na Marmoladě. Teď jich tu bylo několik a my mezi nimi, postupně s přibývajícími kroky, nad nimi.

Zastavení se nad trhlinou pod Berliner Spitze

Když jsme dosáhli paty vrcholu, zjistili jsme, že to nebude žádná sranda: vrchol tvořila suť a obrovské balvany, z nichž některé nahoře držely snad silou vůle. Pokračovali jsme tedy lezením nahoru v místě, kam nás dovedla vyšlapaná stopa. Dolezli jsme po několika obtížích téměř až pod vrchol - chybělo snad jen 20 m, když jsem to já a Pavla na radu Martina vzdali. Prostě to pro nás bylo neslezitelné. Martin se stále pokoušel najít cestu nahoru, což se mu nakonec podařilo. Zpět ale přišel se zprávou, že jsme někde jinde, že hlavní vrchol je vedle a cesta, která k němu vede, musí vést už dole jinudy. Bylo už dost hodin, a když jsme viděli co musíme zvládnout zpět na ledovec, bylo nám jasné, že se můžeme naprosto rozloučit s nějakým plánem odjezdu kolem třetí odpoledne. Byli jsme asi 50 m nad ledovcem v drolící se stěně vedlejšího vrcholu Berliner Spitze. S každým neopatrným pohybem hrozilo shození množství kamenů a my přemýšleli, jestli to dokážeme slézt nebo jestli slaníme. Nakonec jsme slanili v pořadí Pavla, já a Martin. Vždy jsem rád, když překonám ledovec a stanu na pevné půdě, ale teď jsem byl rád, že stojíme všichni v pořádku opět pod vrcholem na ledovci.

Shodli jsme se na tom, že nejhorší je za námi. Ale ani zpáteční cesta přes ledovac nebyla zcela bezpečná - sníh na povrchu značně změknul a při každém došlápnutí se balil na mačky. Snad každé tři kroky bylo nutné klepnutím cepínu sníh odstranit, aby v příkrém ledovci mačky držely jak mají. A právě cestou dolů jsem si uvědomil, že je ledovec opravdu dost prudký. Neměl jsem pocit strachu, ale velkého respektu k horám, když jsme procházeli 2 m nad horním okrajem snad 30 m hluboké a 2 až 2,5 m široké trhliny. Tady jsem pochopil kámova slova o důležitosti jistého kroku...

Všichni jsme si na konci ledovce a na začátku gigantického suťoviště oddechli. Teď už jen stačí dojít ke stanům, sbalit, dojít na parkoviště a hurá domů, do Čech, do Hradce, do postele... Zpáteční cesta bludištěm velkých kamenů mě už pěkně štvala. Byl jsem dost unaven a pořád jsem o něco klopýtal. A navíc to skoro vůbec neutíkalo! Skoro mrtev jsem padnul po příchodu ke stanům. Najedli jsme se, sbalili se a vydali se na další těžkou pouť k autu. Těžkou kvůli těžkému báglu a pochodu, který trval celé 2 hodiny. Sice pořád skopce, ale to nijak nezmírnilo námahu. Vypnul jsem veškeré "senzory" bolesti a jen jsem šel. Občas jsem pohledem kontroloval, jestli se nohy v chůzi střídají tak, jak mají... :-)) Také se už setmělo. V osm večer jsme byli u auta a já mohl konečně po dlouhé době poslat Katce zprávu, že jsme v pořádku.

KOMENTOVAT TISK E-MAIL RSS

Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0

Vložení nového komentáře
Jméno *
E-mail
	zveřejnit e-mail
Web
Komentář * (max. 500 znaků)
Prosím, opiš kód *
*) povinný údaj

 

Články
& akce