nacházíte se: úvodní strana > hory > Vernar, Julské Alpy, Slovinsko

28. dubna až 1. května 2001

Vernar, Julské Alpy, Slovinsko

"Čau kámo, nechceš jet na pár dní do hor? Mám něco v plánu, asi Julky. Ozvala se mi Míša, že by s kamarádkou někam vyrazily. Co ty na to?" Premiéra pobytu v zimních horách je dávno za mnou a mně se začíná snad stýskat po další cestě. Dokonce jsem investoval do kvalitní GORE-TEX bundy od North Face, takže prostě musím někam jet! Proto jsem lehce slyšel na Martinův telefonát. Tak hurá do Slovinska!

Míša, Martinova kamarádka, a její kamarádka Markéta měly nápad vyjet někam do hor. A protože to myslely opravdu vážně, domluvily se s Martinem na nejbližším možném termínu. Rozhodli jsme se pro Julské Alpy a plni nadšení jsme vyrazili Martinovým Oplíkem.

Časné ráno u Bohinského jezera

Brzy ráno jsme přijížděli údolím k Bohinskému jezeru. Všude kolem se v ranní mlze začínaly rýsovat mohutné hory, jejichž vrcholky byly ještě pod sněhem. Zaparkovali jsme u jezera a chtěli se trochu prospat. Mně už to nějak nešlo usnout, a tak jsem si vzal foťák a šel lovit první snímky. Nad hladinou se držela hustá mlha a pomalu se zvedala. Prostě typická kalendářová situace a fotka. Později jsme se nasnídali, sbalili potřebné věci a kolem osmé hodiny jsme už šlapali směrem k Planinskému domu. Počasí nám přálo, bylo příjemné teplo a ve vzduchu už bylo cítit jaro. I louky, které jsme procházeli, byly poseté kvetoucími pampeliškami.

Začali jsme stoupat klikatou kamenitou stezkou lesem. Drželi jsme se přitom Martinovy mapy, která nás měla dovést k Vodnikově domu (chatě). Přišli jsme na planinu, na které stálo asi pět malých a velmi skromných dřevěných srubů. Většina neměla půdorys větší než 3x4 m. Jeden z nich byl ve stádiu výstavby a chyběla mu celá čelní stěna. Nacházel se tu také pramen vody, který byl nasměrován do dvou žlabů vydlabaných z kusů dřeva. Voda byla chladná a velmi dobrá. Osvěžili jsme se a pokračovali v cestě. Když jsme došli na hranici sněhu, začali jsme mít podezření, že jsme někde ztratili cestu. Sundali jsme batohy a s Martinem se vydali každý jedním směrem na průzkum. Já jsem po několika málo minutách vystoupal na okraj strže, kudy se dál nedalo pokračovat. I Martin se vrátil s podobnou zprávou. Protože denní doba již značně pokročila, rozhodli jsme sejít zpět k těm srubům. Snad se na nás nikdo nebude zlobit, když ten nedostavěný použijeme jako útočiště pro dnešní noc.

Před setmněním přišli ještě dva Slovinci, kteří obývali sousední srub. Vypadalo to, že nemají nic proti tomu, že tu zůstáváme a večer jsme i trochu pohovořili. Ukázali nám, kde jsme sešli z cesty a na náš plán dojít na Triglav nebo projít kolem Triglavských jezer nám řekli, že je v těch místech ještě spousta sněhu (4 - 7 m)! Večer jsme popili červené víno, které s sebou Martin nesl. Na oslavu dvacátých narozenin Míši.

Společná fotka před Bohinským jezerem

Ráno jsme nikam nespěchali, věděli jsme, že dále než na Vodníka se tento den stejně nedostaneme. Zbývalo tedy dost času. Sníh začal už od 1500 m n.m. a vlivem teplého a slunečného počasí se dost bořil. Naštěstí v něm byly znatelné stopy, takže jsme neměli problém s orientací. Pokud by zde stopy nebyly, mohla by tu chůze být nepříjemná, protože se pěšina vine krasovým terénem s mnoha zlomy. Teplo mělo za následek nejenom bořící se sníh, ale také spoustu lavin, které v nepravidelných, ale častých intervalech sjížděly z okolních svahů. Bylo to příjemné rozptýlení pozorovat je z bezpečného stanoviště. Na tu první jsme se dívali po celou dobu. Rachot, se kterým se spustila, nás nejprve překvapil, ale když mi došlo, co se děje, hned jsem hledal mezi stromy místo, kudy bych na protější hřeben dobře viděl. Sníh se sypal svahem, který se zužoval v jakýsi trychtýř a zde prudce tekl a bral s sebou kameny a vše, co mu přišlo do cesty. Celé to bylo provázeno dlouhým hučením a hřměním. Na další laviny a lavinky, které pak přišly, jsme se už jen vzájemně upozornili a občas se i zastavili a podívali se.

Prošli jsme malým údolím, kde jsme si v bílém sněhu už z dálky všimli krvavé skvrny. Když jsme došli blíž, bylo nám jasné, že se zde nedávno odehrálo drama pro divočinu tak typické - nějaký dravec ulovil a téměř snědl patrně kamzíka. Odsud už jsme na Vodníka celou dobu chůze viděli. Zdál se tak blízko, ale my jsme šli ještě nejméně 1,5 hodiny. V jednom místě, kde jsme traverzovali malý hřebínek, jsem zapadl velmi hluboko do sněhu, snad až po pás, a nohy se mi zamotaly do kleče pod sněhem. Vůbec jsem se nemohl s těžkým batohem vyhrabat. Opíral jsem se o hůlky, ale i ty se v měkkém sněhu bořily hluboko. Čekal jsem pomoc od Káma, ale ten mě jen obešel a i s holkama pokračovali dál. Hmm. :-)) Musel jsem se nejprve zbavit batohu, ale zase ne natolik, aby mi sjel z kopce a já pak pro něj musel dolů, a pak teprve se mi podařilo vylézt. Asi kolem 14.hod. jsme přes menší laviniště dorazili k Vodníkovi. Dále jsme už nešli, udělali jsme si příjemné odpoledne, které jsme naplnili hodováním v rámci možností našich zásob, odpočíváním na sluníčku a pokukováním po okolních kopcích, na kterých se co chvíli předváděly malé lavinky.

Pohled na Triglav

Chata Vodnikova Koča (Vodnikov Dom) byla poměrně velká, ale v tuto dobu zcela uzavřená. Jen v "zadním" přístavku pod terasou byl otevřený pěkný malý winterraum s pěti postelemi a malým stolkem ve výklenku. Okna a dveře byla do půlky zasypaná sněhem, což bylo trochu nepohodlné při vycházení ven. Ale ten pohled z okna "naší dnešní ložnice" stál za to! Trochu jsme tam poklidili a velice rychle jsme tam zdomácněli. K večeru se k nám přidal ještě jeden nocležník, Slovinec, který dorazil na skialpech, a kterého jsme sledovali při lenošení na sluníčku před chatou, jak stoupá směrem k nám. Tak jsme byli společenští a přizvali ho k nám ke stolu na čaj a kus řeči. Dokonce i slivovička, kterou, jak jsem zjistil, má Martin v horách vždy u sebe, mu chutnala.

Hodně jsme přemýšleli a diskutovali "kudy kam" v dalších dnech. Měkkého sněhu, který i z méně prudkých kopců sjížděl pravidelně v malých lavinkách, bylo opravdu hodně. Původní plán na Triglav a přechod kolem Triglavských jezer se velice rychle rozplynul. Dokonce ani na chatu Planika by se nedalo bezpečně dojít. Od Vodníka tam vede cesta traverzem laviňáku a potom vzhůru dalším nebezpečným svahem, což by za těchto podmínek bylo dost riskantní. Dokonce ani na přechod k Triglavským jezerům jsme už neměli dostatek času tak jsme zvolili variantu, která zněla: blízký vrchol Vernar 2.225 m n.m. nalehko a sestup do doliny.

Cestou na vrchol Vernár

Ráno jsme vstávali s východem slunce, ale moc nemrzlo, takže jsme se většinu cesty bořili. Vyšli jsme nalehko směrem do sedla nad Vodníkem, kde jsme se ještě rozloučili s naším Slovinským spolunocležníkem a po hřebenu jsme začali stoupat směrem k vrcholu. Šlo se střídavě po firnu a po skále, v mačkách a s hůlkami. Hřeben nebyl nijak těžký, ale jeho sklon asi 40° a relativní blízkost stěny udělaly své a holky se začaly asi v jedné třetině bát. Nechtělo se jim dále. Domluvili jsme se tedy, že ná nás počkají, zatímco s Martinem budeme pokračovat na vrchol, který nebyl už nijak daleko.
A opravdu jsme na něm zanedlouho stanuli a naskytl se nám krásný výhled na dolinu, kterou jsme včera přišli, na překrásný vrchol Mišelj vrh, na hradbu zasněžených vrcholů jižním směrem a také pochopitelně na část Triglavu. Dlouho jsme se nezdržovali a vrátili se k holkám a dolů k Vodníkovi.

Naše skupinka po sestupu. V pozadí vrchol Vernar.

Na chatě jsme se už dlouho nezdržovali, sbalili jsme, poklidili a dali se na cestu dolů do doliny. Prošli jsme známou cestou a ještě naší "horkou" stopou. Když jsme si sundávali návleky, byl jsem už jen s Markétou. Ani nevím, jestli byl Martin s Míšou před námi nebo za námi. Rozhodně mi to nevadilo. S Markétou se dalo povídat o všem možném, a tak nám cesta příjemně ubíhala. Až do chvíle, kdy jsme došli ke známé chatě u cesty v údolí. A tady jsme poznali, že jsme tudy nešli včera, ale ještě den před tím. V tom nám došlo, že jsme se nedohodli, jestli půjdeme opět kolem místa se sruby a přespíme tu, nebo jestli budeme pokračovat až k autu. Tak jsme se rozhodli tu počkat a dali se zatím do vaření. Asi po dvou, možná třech hodinách jsme pokračovali k jezeru a k autu. žádné stopy toho, že by se tu Martin s Míšou objevili, jsme nenašli. Už se blížil večer, a tak jsme se rozhodli hledat nějaké vhodné místo k přespání. Já jsem navrhoval jít někam na klidný břeh jezera, Markéta se chtěla ukrýt v lese. Když jsme zde ale nenašli vhodné místo, souhlasila s mým návrhem. Tak jsme zase procházeli kolem auta k jezeru a zde potkali Martina s Míšou.

V ledové vodě jezera jsme se již za tmy příjemně vykoupali a ulehli do spacáků kolem auta. Ráno jsme ale dotali nepříjemný budíček. Nejprve ten hlas ke mně přicházel dost z dálky, ale pak jsem začal vnímat. Nad námi stál v mlhavém a chladném ránu strážník a neustále něco pokřikoval. Uklidnili jsme ho tím, že jsme dorazili v noci a nebyl čas hledat někde "důstojné" místo k nocování. Pod výhrůžkou pokuty 400DM a po tom, co nás přirovnal k "cikánům" jsme raději rychle odjeli. No, spíše popojeli. U řeky jsme se omyli a rozhodli se celý masiv Triglavu objet a podívat se na něj ze severu.

Pod severní stěnou Triglavu.

Co dodat k pobytu v Julkách na závěr?

Julské Alpy si mě získaly. Byly opravdu nádherné. Celé to samozřejmě umocňovalo slunečné počasí, které jsme po celou dobu měli. Dokonce jsme si povšimli toho, jak se příroda za ty tři dny probrala k životu. Nahoru jsme stoupali šedým lesem, cestou zpět už rašilo nové listí a ptáci si prozpěvovali. Doufám, že se sem brzy vrátím.

KOMENTOVAT TISK E-MAIL RSS

Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0

Vložení nového komentáře
Jméno *
E-mail
	zveřejnit e-mail
Web
Komentář * (max. 500 znaků)
Prosím, opiš kód *
*) povinný údaj

 

Články
& akce