Pohodový víkend strávený celý na ledovci ve stanu, vichřice, Martinův čaj na mé karimatce, sníh ve stanu, slivovice, rozjímání a hudba Smashing Pumpkings. To jsou mé hlavní dojmy a vzpomínky na další, v tomto roce již poslední, pobyt v horách. Chtěli jsme zdolat Schrammacher, ale ani dvoudenní čekání na lepší počasí nepomohlo. Nevadí. Stejně to bylo super! To byl výsledek našeho krátkého plánování další horské výpravy v Knihomolu.
Sněhová nadílka na věcech v předsíňce stanu
Už z Čech jsme odjížděli s vědomím hrozícího a velmi pravděpodobného špatného počasí, ale i tak jsme se s Martinem rozhodli jet. K přehradě Schleegeisspeicher jsme dojeli kolem třetí hodiny ranní. Cestou jsme poslouchali pro mě nové Smashing Pumpkins a i přes liják, který celou dobu zaměstnával naše stěrače, jsme měli skvělou náladu. Po dojezdu jsme se vyspali vzadu v Martinově Oplíku a musím přiznat, že až mezi mraky vykukující sluníčko nás vyhnalo ven. Ale to už bylo skoro jedenáct! Než jsme se však vyhrabali z auta na cestu, zase se zatáhlo a zase prší...
První živý tvor, který nás vítá
Jdeme přes horské pastviny plných krav (po té fialové ani památky) směrem na Pfitscher Joch až za Schrammachergrat, za kterým se objevují dvě naprosto souměrné morény vedoucí vzhůru k Stampflkees, do výšky 3.000 m n.m., jihovýchodně pod masivem Schrammacheru. Jdeme naprosto v pohodě, protože náš dnešní cíl není daleko. Ale přesto nám dalo převýšení cca 1.200 m docela zabrat. Cestou jsme potkali jen pár lidí, většinou staršího věku, kteří často "obdivně komentovali" naše almary na zádech. Když jsme však odbočili směrem na Schrammacher, najednou jsme tu byli úplně sami, obklopeni pouze divokou přírodou. A sněhem. Po boku pravé morény jsme se vydali sotva znatelnou cestou vzhůru. Od počátku morény jsme už viděli okraj ledovce, který se vzápětí schovával v chuchvalcích mraků. Jejich pohyb nám dával tušit, jak silný vítr je nahoře. V místech, která jsme tou dobou procházeli, nefoukal tak silně, ale přesto nám vmétal sníh pod kapuce do obličejů.
Vzácná chvilka, kdy se mraky trochu roztrhaly.
Když jsme došli do výšky asi 2.600 m n.m., začalo chumelit silněji a dostali jsme se už do blízkosti ledovce, kde už opravdu hodně foukalo. Vzali jsme návleky, tatranku a podivili se průzračně modré barvě sněhu. Po této krátké zastávce jsme pokračovali traverzem pod namrzlou skálou, v čerstvě napadaném a hlubokém sněhu směrem k ledovci. Na něm nás už pohltily mraky, takže nebyl jeho konec vidět. Začali jsme přemýšlet, kam se stanem. Zakopat ho na ledovci by byl asi holý nesmysl, proto jsme se oba zahleděli na vzdálený černý bod na ledovci, asi kámen. Na tu vzdálenost jsme nedokázali odhadnout jeho velikost, ale doufali jsme, že se za něho stan alespoň trochu schová. Vydali jsme se proto přímo k němu. Byli jsme dost příjemně překvapeni, když jsme zjistili, že je velký asi jako osobní auto, takže poskytnul vcelku přijatelnou ochranu pro stan.
Bylo už po sedmé, když jsme dostavěli a ukotvili stan. Zalezli jsme dovnitř a doufali, že se vítr neotočí a neodnese nás do údolí. Dali jsme se do vaření, Martin vyndal dezinfekci - slivovici nepiju, ale tahle byla nějaká dobrá! :-) - a hodovali jsme. Pak už jsme jen plánovali zítřek a kecali a kecali a kecali. V noci jsem se několikrát probudil. Vítr lomcoval stanem a větracím okénkem, které je sice dostatečně chráněno stříškou, vmetával dovnitř prachový sníh, který částečně propadával síťovinou ložnice a částečně na ní ulpěl, aby později roztál a kapal na nás. Chvílemi jsem myslel, že je konec, ale obrovský balvan, ke kterému jsme se přimknuli, nás nezklamal.
Vítr neustále zvedá mračna prachového sněhu
Ráno jsme ani nechtěli vylézt na záchod. Ale tomu se nedá poručit. Venku pořád foukalo. Zjistili jsme, že stan zapadl do jedné třetiny a věci v předsíňce byly jak pocukrované. Sníh pokryl úplně všechno. Dokonce leží i na spacácích! Rozhodli jsme se počkat na jedenáctou, která je podle Martina rozhodující v případné změně počasí. Před polednem se na chvilku vyjasnilo, vítr ale nepřestal fučet. Na chvilinku jsme vyběhli ven, okukovali jsme a fotili okolní vrcholy, ale jít se nedalo nikam. O vítr se dalo pohodlně i opřít. :-) Rozhodli jsme se, že počkáme ještě jeden den, občas totiž mezi mraky problesklo slunce a v nás naděje, že se to přeci jen brzy přežene. A tak jsme zase byli ve stanu, jedli, pili, hovořili a spali, a pokud jsme nemuseli, ven jsme nechodili.
Za deště se vracíme
I celou další noc nepřestávalo silně foukalo a chumelilo tak, že stan byl více než do poloviny pod sněhem. Ráno nebylo o čem přemýšlet: sestup - jediné rozumné řešení. Tak jsem si vyzkoušel, co to je balit stan v silném větru a mrazu. Ne všechno jde totiž zabalit v rukavicích a pokud jsem je sundal třeba jen na okamžik, hned mi mrzly prsty. Větru jsme se zbavili až při opuštění ledovce. V údolí jsme byli kryti okolnímu vrcholy. Jenže tady se sníh změnil v déšť. Sešli jsme zpět autu a odjeli domů. Bez vrcholu. Přesto se mi to líbilo.
Schrammacher, Zillertal
Články ze stejné lokality
- Ahornspitze a Popbergschneide v rubrice Hory (2009)
- Grosser Möseler 3480 m n.m. v rubrice Hory (2003)
- Gran Pilastro (Hochfeiler), Zillertalské Alpy v rubrice Hory (2003)
- Schoenbichlerhorn a Berliner Spitze v rubrice Hory (2002)
- Olperer, Zillertalské Alpy v rubrice Hory (2000)
Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0 | přidat komentář