Přechod ledových plání s výstupy na některé vrcholy Bernských Alp jsme podnikli v polovině června v tomto složení: Franta a jeho syn Fanda, Ondra Martínek (Marťas), Hynek, Vašek a já. Mimochodem Hynek i Marťas byli poprvé v horách, jeden z nich tu málem zůstal, ale o tom až později!
Sraz jsme měli na Grimselpassu v pátek v poledne. Já jsem jel autem protože jsem se ještě zastavil na několik dní u Pepíka, ostatní přijeli se zájezdem s dalšími asi patnácti nadšenci. Nabalili jsme si věci, seznámili jsme se a vyrazili směr Oberaargletcher. První odpoledne jsme došli až pod ledovec, kde jsme na sněhu postavili stany. Bohužel jsme si všimli obrovského balvanu velkého jako osobní auto asi 100 m na svahu nad stany, jak tam drží jen silou vůle, až když bylo vše postaveno. Posouvat stany se nám už nechtělo, tak jsme jen doufali, že tam ten kámen ještě jednu noc vydrží.
Tak se taky stalo a my jsme asi v 7 hod. vyrazili směrem na Oberaarjoch. Ledovec byl krásně zachumelený letošním sněhem, trhliny byly sotva znatelné a my jsme se ani nenavazovali. Začala hra „na čechy“, jak jsem tento hazard později nazval. Češi totiž velice často machrují a neradi se na ledovci navazují; asi si myslí, že jsou stále v Krkonoších. Kvůli navazování jsme měli už první den několik debat. Já jsme byl většinou pro, ale ostatním se moc nechtělo, snad jen Vašek měl v tomhle ještě rozum. Asi za 3 hodiny výstupu z výšky 2400 do 3000 jsme se dopotáceli pod váhou 30ti kilových batohů k chatě. U chaty jsme si vyslechli proslov paní správcové o bezpečnosti na ledovci. Ta poslední trhlina, kterou jsme překračovali, je hluboká 60 m. Žádná sranda, alespoň se se mnou příště navážou! Krátce jsme pojedli a nalehko jsme „vyběhli“ po hřebenu na Oberaarhorn 3637 m n.m.
Výstup byl jednoduchý, nejdříve jedničková skála a potom firn asi 30-40°, a trval nám od chaty něco přes hodinu. Počasí i viditelnost byly skvělé, směrem na jih se nám naskytl kouzelný pohled na zasněžené Walliské Alpy, jako na dlani jsme měli Matterhorn, Doom a překrásný Weisshorn, po kterém toužím snad nejvíce z celých Alp. Směrem na západ nás svou mohutností ohromil Finsteraarhorn, na který jsme chtěli v následujících dnech také vylézt. Krásný pohled byl i zpět směrem na Grimsel.
Dlouho jsme se tam nezdržovali a pádili jsme k chatě. U chaty bylo vyčerpávající horko, sluníčko pálilo a nebylo se kam schovat. Pojedli jsme a vyrazili jsme dále po ledovém platu směr Finsteraarhornhuette nejkratší cestou. Už jsme se ale navázali, alespoň já s Vaškem a Hynkem. Do dvou hodin jsme byli v jochu mezi Finsteraarhornem a Finsteraarrothornem odkud jeme pokračovali dlouhým kuloárem prudkým asi 45-50° v rozbředlém sněhu s almarama na zádech. Žádná sranda. Nikdo naštěstí neujel, měl by dole sice dobrý dojezd, ale hučel by dolů asi pěkně rychle. Potom následoval ještě úmorný, asi hodinový sestup dolů na ledovec cca. 2800 m n.m., kde jsme konečně zakotvili. Došli jsme tam asi v 19 hod. a já jsme byl se silami pěkně na dně. Měl jsem asi ještě slabší úpal, nemohl jsem jíst, klepal jsem se jako osika a bylo mi na zvracení. Naštěstí jsem v sobě aspirin s paralenem (dost hloupá kombinace, ale funkční) udržel a za 2 hodiny jsem byl jako rybička, dokonce jsem se ještě najedl. Ten večer jsem se pohádal s Vencou, kvůli tempu, kvůli lanu, prostě kvůli kravinám, potom jsem toho litoval, bylo mi blbě a byl jsem protivnej.
Ráno jsme vyrazili dost pozdě, až v 9 hod., po roztrhaném ledovci na Finsteraarhorn. Asi půl hodiny nám to trvalo k chatě a od chaty ještě asi 4,5 h. Nejdříve se šlo sněhovým žlabem, potom po ledovci, přes skalní žebro a dále znovu po ledovci do sedla ve výšce 4000 m n.m. Ledovec byl dost roztrhán, ale trhliny byly krásně zasněžené, bylo ještě umrzlo a tak jsme se opět nenavazovali. Já chtěl, ale hra na Čechy pokračovala (mimochodem cestou zpět Franta zapadl po pás do trhliny, nenavázán).
Do sedla jsme došli asi v 13 hod. Už od rána se honily mraky, ale bouřkové se objevily až nyní. Směrem na jih a taky na severo-západ. Vítr je hnal směrem od východu, takže se dalo s největší pravděpodobností předpokládat, že nás bouřka mine. Přesto po prvním zahřmění se Frantové spolu s Vencou a Hynkem otočili a upalovali dolů. Franta už bouřku na hoře zažil, na Matterhornu a nemá na to dobré vzpomínky, tak se mu nedivím. Jelikož ten vrcholový hřeben nebyl dlouhý, cca. 1 hod. a bylo tam ještě několik dalších lidí, kteří se pomalu vraceli z vrcholu, usoudili jsme s Marťasem, že se případně stihneme zavčasu vrátit a vyrazili jsme po mixovém hřebenu na vrchol, kterého jsme dosáhli asi v 14:30.
Byli jsme na něm sami, šťastni. Finsteraarhorn je krásná pyramida, nejvyšší z Bernských Alp, je vysoká 4273 m n.m.. Jeho severní stěna vysoká 1200 m patří mezi nejtěžší v Alpách. Vystoupit na tuto horu jsem zatoužil již před dvěmi lety, když jsem obdržel od Pepíka krásný panoramatický kalendář Švýcarských Alp, od té doby to byl můj sen, a nyní jsem cítil její vrchol pod nohama, doposud moje nejvyšší hora, překrásná, hrdá. Díky. Sestup do tábora nám trval něco přes 3 hodiny. Vyčerpaní a naplnění nezapomenutelnými zážitky jsme vařili a jedli, cestu jsme popsali kolegům, kteří se na to chystali druhý den znovu. Ten den jsme nic nedělali, jen jsme sušili navlhlé věci u stanu a nabírali síly na další den, dole s námi zůstal i Hynek, který si potřeboval odpočinout.
Další den jsme se začali přesouvat směrem k Jungfraujoch přes Konkordiaplatz. Cesta byla v tajícím sněhu málo znatelná, stoupali jsme opět do sedla (3400) a potom opět po ledovci dolů na Konkordiaplatz (cca. 2700) odkud vytéká největší Evropský ledovec (Aletschký ledovec), má délku asi 22 km, plato je to opravdu ohromné, napájí ho několik ledovců. Chata je tam postavena vysoko na skále, vedou tam schody připevněné ke kolmé skále, převýšení cca. 150 m. Franta tam napočítal něco kolem 400 schodů, docela zabíračka. Omrkli jsme chatu, nocleh stojí 30,- SFr, pojedli jako vždy z vlastních zásob a brzo jsme se vydali přes Jungfraufirn na Jungfraujoch.
Byla to dálka, asi 7 km, bylo vedro, takže sníh se na ledovci bořil asi 15 cm hluboko. Teď už měli ostatní rozum a bez odmlouvání se navazovali, má to totiž kromě bezpečnosti jednu velikou výhodu, lano se nemusí nést na zádech. Lano když je mokré, váží asi tak 2,5× více než suché. Trhliny byly znatelné, ale většina jich byla velice dobře zachumelených. Po několika hodinách chůze se nám konečně začalo zdát, že Sfinx se přibližuje. Hlavně se ale začaly přibližovat asi 4 lidské vláčky po cca. 25 lidech. Turisté, kteří vyjeli na Junfraujoch zubačkou (asi za 120,- SFr zpáteční) a za těžké prachy si zaplatili přechod ledovce. Úplná šílenost a hrůza. Ty lidi ale blázní, potom se večer v hospodě chlubí, že byli na Jungfraufirnu a chodili přes trhliny, všichni jim to určitě žerou a obdivují je. Cestou jsme museli překonat potok, který tekl napříč ledovcem, příjemné zpestření, přeskakovali jsme ho sem a tam, chvíli jsme blbli.
Asi v 18 hod. jsme zakotvili asi ve výšce 3200 m n.m., slabou hodinu chůze ke stanici lanovky na Jungfraujoch. Unavení jsme postavili stany, už snězilo a zvedal se vítr. Venca, Franta, Fanda a Hynek chtěli zajít pro vodu do stanice lanovky a chtěli se tam také ohřát a uvařit si tam. Já jsem zůstal s Marťasem ve stanu, vodu jsem si rozehrál ze sněhu jako obvykle, plynu jsem měl ještě dost, najedl jsem se, pořádně napil a uložil ke spánku. Za hodinku dorazili ostatní, zmrzlí a hladoví, lanovka zavírá asi v 18 hod. Litoval jsem je. Celou noc nás děsily séraky, které se odlamovaly a s ohromným rachotem se valily dolů na ledovec.
Druhý den ráno byly stále mraky, tak jsme nikam nepospíchali. Asi v 11 hod. jsme vyrazili na Mnicha, protože Jungfrau byla stále v mracích. Asi za hodinu a půl jsme dorazili k Moenchsjochhuette. Mezitím jsme se podívali na tůristy, kteří se nechali vyvést zubačkou nahoru, převážně šikmooký. Ty tam vyváděli, fotili se s náma, někdo se i vyptával. Švýcaři tam pro ně mají přichystané hrozné snobárny, jízdu se psím spřežením, pekáčování, U-rampu, lyžařský vleček, spouštění do ledovcové trhliny a podobné lákadla. Prohlídli jsme si také terasu Sfings, restauraci, podzemní stanici zubačky i ledovou jeskyni s množstvím kýčovitých soch z ledu. Od horské chaty vede normálka na Mnicha nejdříve po skalnatém hřebenu, dále po firnovém hřbetu v závěru prudkém až 45°. Potom následuje traverz k vrcholu podél ohromných převějí.
Vrchol je celý krásně bílý, je z něj úchvatný pohled na Eiger, který se zdá jako na dosah. Jungfrau byla stále v mracích, začali jsme mít obavy, že to tak zůstane a „panna“ nám neumožní vystoupit na její vrchol. Fučel silný vítr, tak jsme se na vrcholu (4099) dlouho nezdržovali. Protože bylo už odpoledne, sníh byl dost rozměklý, sestup firnovým hřebenem nebyl moc příjemný. Výstup od chaty (3650) trval asi hodinu a půl, sestup sotva 45 min. Kolem 5 hod. jsme byli u stanu, pojedli, pokecali a naplánovali další dny a hlavně náročný sestup přes Berglihuette.
Ráno jsme vstávali už o půl páté, bylo jasno a dost mrzlo, ideální podmínky pro výstup na Jungfrau, tak přece, díky horo, že jsi nám dala tu možnost. Před šestou jsme už šlapali po ledovci směrem k hoře. Potkali jsme partu Italů i Švýcarů. Nejdříve se obchází skalní stupeň vlevo, potom se jde po dost širokém firnovém hřbetu do sedla mezi Rotalhorn a Jungfrau a dále po 45-50° firnovém hřebenu na vrchol.
Tam nás překvapil silný západní vítr. Mezitím slunce vyšlo a pomalu začínalo rozehřívat zmrzlý firn. Mraky ležely ve výšce asi 2700 m n.m. takže jsme byli celou dobu nad nimi. Byl nádherný výhled do veliké dálky. Všude kolem se z mraků draly vrcholky Bernských Alp. Finsteraarhorn vypadal tak majestátně, Moench a Eiger jsme měli takřka na dlani.
Bylo to nepopsatelně krásné, na vrcholu (4158) jsme byli asi za tři a půl hod. od stanů. Na vrcholu jsme pobyli jen kratičce, fučel nepříjemně ledový vítr a asi za 1½ hod. jsme byli u stanu a pomalu se začali balit a připravovat na náročný sestup do Grindelwaldu.
Sestup je možný pouze zubačkou nebo přes Berglihuette, neobhospodařovanou chatu, která by se mohla při špatném počasí stát pastí, chata leží doslova nad ledovým královstvím. Tak krásné ledopády, ledovce a seraky jsem ještě v životě neviděl. Vyrazili jsme, zastavili jsme se ještě u lanovky, poslali pohledy a E-mail, pokecali. Když jsme vyšli ven tak už dlouho sněžilo. Cestou na Moenchsjochhuette začal foukat silný vítr. U chaty jsme ještě chvilku zvažovali je-li to rozumné v takovém nečase jít na Bergli, nakonec jsme se rozhodli vyrazit s tím, jestli bude zítra teplo, mlha a pod mrakem nebude sestup z Bergli možný a budeme se muset vrátit k lanovce. Za sněžení a větru jsme se vydali směrem k chatě, museli jsme překonat dost nepříjemnou okrajovou trhlinu, to jsem se vybál, modlil jsem se, prosil boha, aby nedopustil případné neštěstí. Na hřebenu jsme naštěstí objevili stopy, které vedly kamsi dolů, kde jsme vytušili chatu. Sestupovali jsme po ledovci, v rozbředlém sněhu jsme se bořili místy až po pás, byla taková mlha, že jsem často neviděl prvního na laně. Stopy nás zavedly v začínající sněhové bouři bezpečně do útulné chaty (3300). Když jsme potom druhý den viděli, kudy stopy vedly, nad jakými seraky, mezi jakými trhlinami, vyschlo nám v krku.
V chatě jsme si zatopili v kamnech, najedli jsme se, hráli jsme karty, užívali jsme si, zatím co venku zuřila bouře, později jsme se dozvěděli, že foukal vítr až 110 km/h, to by nás se stany asi pěkně sfouklo. Těžkou pohodu v chatě jen občas vyrušila kamna, ktera naplnila místnost kouřem, takže vytopené hnízdečko jsme museli řádně vyvětrat.
Ráno bylo asi 15 cm nového sněhu, vítr polevil, a cesta dolů na ledové plato nebyla znatelná. Museli jsme sestoupit asi 500 výškových metrů. Začali jsme hledat cestu po skále dolů na příkrý ledovec, ale marně. Já jsem se pustil do sněho-ledového žlábku příkrého asi 50-55°. Naštěstí šlo sestoupit asi prvních 100 m na ledovec, který byl opravdu hodně rozlámaný. Navázali jsme se a vedl jsem lanové družstvo mezi trhlinami, přes sněžné mosty. Ledovec nabíral na sklonu a byl stále více rozlámaný, byla zima, foukal vítr, občas jsme byli v mracích. Nad nebezpečně vypadajícími seraky jsme se rozhodli přejít na skálu.
Po mixovém sestupu rozlámanou skálou jsme se dostali na nebezpečný ledový svah 45°. Traverzovali jsme ho mezi skálou a ledem tak, že jsme se drželi,případně cepín jsme strkali za odtátý ohyb ledu a nohama jsme zasekávali přední hroty maček. Na konci traverzu jsem radši zabodl cepín mezi balvany a dobíral jsem druhého Hynka, protože se mi zdál nejistý, neměl vibram a neudržel se na předních hrotech. Na jednom místě začal bojovat a já jsem se připravil na pád. Sám bych všechny neudržel, kdyby je strhnul s sebou, tak jsem se podíval na Vaška a zakřičel jsem na něj ať se připraví, neměl v ruce ani cepín, jakmile ho vytáhl, Hynek se neudržel a rozjel se po ledovém svahu směrem ke skalnímu břehu a ke kolmému (asi 40m) srázu na ledové plato. Samozřejmě Vaška strhnu s sebou. Zašlápl jsem ještě více cepín, hlavní trh jsem zachytil, zbytek zachytili Fandové na druhém konci lana. Hynka jsem potom dobral ke mně, byl trochu otřesený, ale nesl to dobře, Vaškovi jsem vynadal, taky Marťasovi, který se chvíli před tím odvázal a šel sólo po skále. Jsou to nezodpovědní blázni, kteří asi nechápou o co jde. V tom si rozumím asi jen s Frantou, ten už se vyzná. Radši ani nemyslím na to co se mohlo stát.
Další traverz nebyl možný, tak jsme slanili asi 40m na skalní blok, ze kterého jsme slezli po skále dalších 50m a potom jsme opět slanili asi 10m na ledové plato. To nejtěžší z celého sestupu jsme měli za sebou. Během slaňování jsem udělal velkou chybu, která se mi mohla stát osudnou. Už nikdy se to nesmí stát. Věřil jsem totiž materiálu, který nebyl můj a vypadal pofiderně. Slaňovali jsme tak, že já jsem vše zřídil: řádné slanění, kvalitní plocháč, všichni sjeli dolů a já jako poslední jsem svůj plocháč nahradil smicí od Franty a slanil jsem na ní. Věřil jsem jí, protože jsem věřil Frantovi, že je dobrá. Při druhém slaňování jsem zase vše zřídil, ale mimo plocháče jsem tam dal i tu smici od Franty. Smice zatížení nevydržela a praskla už u druhého slanění. Když si uvědomím, že jsem na ní předtím slaňoval 40 m ledového svahu, milovali mě všichni svatí, že to vydržela. Na to si musím dát bacha a příště věřit pouze svému materiálu, alespoň co se smicí týká.
Dole na ledovci to už bylo bez problémů. Viděli jsme od spodu, že rozlámaným ledovcem by bývalo šlo projít, ale z vrchu to vypadalo úplně jinak, mohli jsme si ušetřit min. 2 hodiny času. Proplétali jsme se mezi trhlinami a brzy jsme došli na konec ledovce. Dále jsme chtěli jít ke Schreckhornhuette a od ní do Grindelwaldu. Nám se ale podařilo cestu si zkrátit. Trefili jsme jediné místo, kudy bylo možno terasami sestoupit pod ledopád a dostat se na pěšinu do údolí.
U potoka jsme se trošku zkulturnili a vydali se na úmorný sestup pěšinou nad říčkou, která vytékala z „ledového království“. Do kempu k autobusu jsme došli až o půl osmé, na cestě jsme byli 14 hodin! Jen 6 hodin nám trvalo prvních 500 m. Druhý den autobus odjížděl v poledne, tak jsme měli ještě čas na prohlídku městečka. Nakoupili jsme konečně čerstvé ovoce a sýr, pohoda, dobrá nálada. K mému autu na Grimsel jsem se potom dostal stopem bez problémů.
Tato akce v horách byla zatím ta nejkrásnější a nejnáročnější, byla také nejvíce poučná. Všechen materiál a výstroj se nesmírně osvědčily, až na nafukovací matračku - čtvrtý den, stejně jako Vaškovi, mi ušla polovina válců, takže zbytek nocí jsem musel strávit na poloviční asi 25cm široké, zbytek jsme podkládali mokrým lanem a to moc neizoluje. To bylo utrpení, záda dostala pěkně zabrat, naštěstí se to obešlo bez zánětu ledvin. Poslední den jsem se té karimatce pomstil, zuřivě jsem se pro ní proběhl v mačkách a rozsekal jsem jí cepínem.
Celá oblast Bernských Alp je překrásná, tak jsem si vždycky představoval pořádné zaledněné velehory. Rád bych se tam ještě brzy vrátil, je tam tolik úchvatných vrcholů, které na nás čekají, jen vyjet! Zamiloval jsem si Eiger, moc mě láká uskutečnit přechod vrcholu, nahoru přes východní hřeben (III), dolů západním (III-), nebo ho alespoň vylézt západním hřebenem, to by bylo něco, no uvidíme, jestli bude s kým a kdy. Ale vrátím se tam v každém případě!
Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0 | přidat komentář