bike-trek.cz

Přechod Beskyd

  4. - 8. července 2006
Úvod / Články / Hory / Přechod Beskyd

Na počátku byla dvě B – Broumovky nebo Beskydy. Jednou mě zaujal obrázek, který má kolega Radek nastavený jako pozadí na monitoru. Byla na něm louka, přes kterou se kroutila polňačka z jedné strany lemovaná starou dřevěnou ohradou. Trochu mi to připomnělo Julské Alply. Když mi řekl, že je to v Beskydech, začal jsem o tomto pohoří uvažovat. Nikdy jsem tam nebyl a Broumovky si s Martinou projedeme později na kole. Koupil jsem mapu, vymyslel trasu, objednal ubytování a mohli jsme se vydat na cestu.

Po naplánovaní nakonec vznikl přechod na 5 dní (asi by se dal stihnout i o den méně), který měl kolem 60 km s téměř 3000 metry převýšení. Mapu celého přechodu najdete na závěr článku.

Úterý 4. července

První vrcholy, litry potu a výtečná večeře

Je jen málo vyjímek, kdy mi nevadí ranní vstávání. Vůně kávy, plížící se pode dveřmi do ložnice, sem rozhodně nepatří, ale myšlenka na pár dní strávených v přírodě je to, co nás dnes s Martinou postavilo na nohy už v pět ráno (pracující, kteří tak vstávají normálně, nechť prominou). Ale spíš než já by je měly o odpuštění prosit České dráhy; vlak má zpoždění 15 minut a my musíme při výzvě na urychlený přestup běžet. A s batohy na zádech je to docela výkon takhle po ránu. Následuje pár dalších přestupů, většinou už v pohodě, až končíme na slepé koleji v Rožnově pod Radhoštěm. Odsud už půjdeme několik dní jen pěšky.

Chvíli hledáme začátek červené turistické značky, která nás posléze vede podél řeky Bečvy, kde se v dnešním parnu osvěžuje několik dětí, a Valašského muzea na okraj města. Přecházíme most a silnici, míjíme kemp a ještě chvíli se držíme stoupajícího asfaltu. Značka se náhle rozhodla ukázat nám pravou tvář Beskyd a prudce se pouští vpravo do lesa, kde strmě vystupuje pěšinou s vyčnívajícími kameny. Tak jestli to takhle bude celou celou cestu nahoru na Pustevny, tak tady zdochneme!, říkáme si v tomto místě, kde si uvědomuji tíhu batohu víc než při sprintu po pardubickém nádraží. Ale naštěstí to netrvá dlouho a po chvíli se nepěkná stezka mění v lesní cestu – i když stále stoupající. Už je dávno po poledni a tak na rozcestí, kde turistickou červenou protíná naučná modrá a ukazatel ukazuje 8,5 km do našeho dnešního cíle, saháme do batohů pro chleba a paštiku. S kvalitní stravou přicházejí u Marti na řadu i kvalitní trekové boty se stejným znakem kříže, jaký je na noži, jímž roztíráme játrový krém. Beskydský terén nás nehodlá šetřit a hned na začátku našeho putování nám ukazuje, co nás tu bude čekat. Kamenitá cesta dál stoupá, vlevo les, vpravo les. Závidím bikerům, kteří se kolem nás občas ve skupinkách proženou dolů, protože se určitě v tom dnešním dusnu a horku nepotí tak jako my.

Dřevěná kaple Dřevěná kaple Cyrila a Metoděje na Radhošti

Když jsme obešli Černou horu, napojili jsme se na modrou a v potu tváře poprvé spatřili vrchol Radhoště s kaplí Cyrila a Metoděje a dominantním vysílačem kazícím celý dojem z tohoto místa. Naše Vibramové® podrážky se otiskují do měkkého podkladu moc příjemné pěšiny uprostřed louky. Jenže potom přichází závěrečný, asi půl kilometru dlouhý úsek, kde stoupáme přímo po sjezdovce ke kapli. Tady z nás už jen leje. Myslím, že i z lidí, kteří se dnes také rozhodli pro krásný den v horách. Na svahu se tak tvoří malé hloučky, které pomalu stoupají, sem tam je slyšet něco ve smyslu o zatraceném krpálu a vedru, někteří se snaží prďák obelstít a stoupají cik-cak. Jen něčí pes tu pobíhá nahoru a dolů jako by se nechumelilo, u každého se na chvíli zastaví, očuchá ho a zase lehce běží dál. V tu chvíli mu ty čtyři nohy závidím. Začínám přemýšlet, co všechno v tom batohu je, co by se dalo postrádat a na co by se nepřišlo, kdybych to nenápadně zahodil. Musel to být na mě pohled, když se kvůli tomu Martina nechala instruovat, jak zacházet s foťákem, aby mohla zvěčnit ten zoufalý výraz v mé potem a prachem pokryté tváři. Bohužel se jí to povedlo: Jdu shrbený, ruce až u kolen a pohledem volám po konci tohoto utrpení.

Cyrilka Pustevny od vyhlídky Cyrilka

WC budky
WC řadovka na Radhošti připravena k uspokojení potřeb

Hotel
Hotel Tanečnica s výtečnou kuchyní a skvělou obsluhou

To naštěstí brzy přišlo, když jsme stanuli u opravdu krásné dřevěné stavby kaple. Prohlédli jsme si ji i sousoší obou věrozvěstů stojící za kaplí. Krásný den sem zlákal spoustu lidí, kteří tu posedávali v trávě a odpočívali, někteří se dokonce opalovali a zvědavě si posunovali sluneční brýle z očí, aby si nás – ty šílence – lépe prohlédli. Na opalování nemáme ani pomyšlení a raději pokračujeme dál.

Minuli jsme zelenou záchodovou řadovku, chatu Radegast a poblíž lyžařské lanovky se zastavili na další jídlo. Pokračujeme a před sebou máme malé klesání následované kopečkem k soše Radegasta, kterou trochu vidíme vyčnívat mezi stromy. Když jsme se vyhrabali z příkopu, kam jsme uskočili před náklaďákem vezoucím vychlazené nápoje Rauch, klidně projíždějícím po turistické cestě, již procházíme pod jeho zamračeným pohledem. Asi ho taky pěkně štve ten provoz tady.

Posledních pár stromů a už vystupujeme na prostranství u Cyrilky, odkud se nám naskýtá pohled na Pustevny. Ten jsem do dneška znal jen z obrázků. Pustevny moc pustě nevypadají, naopak, je tam docela živo. Po velkých přírodních schodech sestupujeme na asfaltku, která nás provází mezi chatami, kolotoči a stánky obloženými marcipánovými srdci a dalšími nechutně sladkými a křiklavě barevnými věcmi, které se tu chystají na zítřejší pouť. Ještě, že už tu nebudeme! Snad každý, kdo někdy na Pustevny zavítal vybaven jakoukoli fotografickou technikou, neodolal zvěčnění Libušina a Maměnky do svého alba. Já jsem nebyl výjimkou. Vždyť jsou to velmi zajímavé dřevěné stavby.

Libušín a Maměnka Libušín a Maměnka - dominanty Pusteven

Konečně přicházíme na Tanečnici, kde máme zamluvené ubytování. Dostává se nám malého útulného pokoje, konečně se zbavujeme batohů a hlavně celodenního potu. Chvíli se kocháme výhledem z okna, protože těch panoramat jsme si dnes moc nekonečným pochodem mezi stromy neužili. A pak už hurá na večeři. Blonďatá recepční s drahou manikúrou tvrdila, že je tu dobrá kuchyně, ale my musíme říct, že je výtečná! Opravdu, vaří zde skvěle - a ty porce! To vše je završeno perfektní a profesionální obsluhou. Spokojeni se jdeme ještě projít a pozorujeme jak zapadající slunce vrhá barevné pruhy po obloze, přičemž nám nad hlavou bzučí kamera pořadu Panorama. Po ulehnutí do postele skoro okamžitě usínám, což mi bylo ráno Martinou vyčteno. :-)

Středa, 5. července

Vražedné El'Diablo a nemocné Srdce

Ráno se probouzíme do nádherného dne. Stačí jeden pohled z okna na les před chatou a zelené kopce s palouky a údolími, jenž se s přibývající vzdáleností jeví modře. Celá scenérie je zalita ranním sluncem, které už teď, v sedm hodin ráno, pěkně hřeje z azurové oblohy. Po včerejší zkušenosti se těšíme do hotelové restaurace na snídani. Dopřáváme si různé dobroty, píšeme pohledy rodičům, kterým se po nás jistě stýská, a u toho se skvěle bavíme. Pak se balíme a kolem desáté opouštíme vestibul hotelu.

Pustevny opět nedostávají svého jména - hlavní ulice, vlastně je tu jen jedna, je úplně zalidněná od Cyrilky až sem a sedačková lanovka chrlí další a další lidi. Pouťové atrakce jedou naplno a hluk kolotoče doléhá až k nám. Ještě že jdeme pryč. Stoupáme po červené značce na vrchol Tanečnice - ano, teď jde o kopec, ne o hotel, ve kterém jsme bydleli. Na vrcholu je postaveno několik mužíků různých velikostí od turistů, kteří se zde asi opravdu nudili. Nedivím se jim, je to další vrchol, který je zalesněn a není odsud nic vidět. Snad jen pěšina, která jej spojuje s asi 2 km vzdáleným Čertovým mlýnem, taky vrcholem. Výstup na Tanečnici byla úplná pohodička, zvláště v porovnání s utrpením, které jsme prožili včera. Však také ještě není takové horko, to určitě brzy dorazí. A opravdu dorazilo!

Mužíci Mužíci na Tanečnici

Nejprve kráčíme po pohodové pěšině, zpočátku skopce, pak mírně nahoru. Pěšina vedoucí po hřebeni se postupně zahalovala větvemi okolních stromů a keřů. Občas mezi nimi zahlédneme vpravo za námi Pustevny a dokonce i hluk je slyšet až sem. Pak přicházíme na svah Čertova mlýna, kde sice v lese, ale přesto v pořádném horku stoupáme krpálem mezi kameny a kořeny na vrchol. Fakt se tady pěkně potíme a výstup nám připadá nekonečný, navzdory tomu, že nejde o nijak zvlášť vysoký kopec. Jen ten závěr stoupání je dost příkrý. Vražedné El’Diablo – to je to správné jméno pro Čerta.

Nahoře se opět v hustém lese plném krvechtivých hovad a nějaké tlupy z letního tábora krátce občerstvujeme a už pozvolněji sestupujeme dolů, tentokrát po zelené turistické značce. Ta nás ostatně povede dost dlouho, tedy asi 5 km. Sestupujeme nejprve po pěšině a pak po normální lesní cestě, kde občas někoho potkáme; většinou pěšky, občas na kole. U rozcestí s červenou, která se tu vrací na Pustevny, přičemž se vražednému El’Diablu i Tanečnici vyhýbá, usedáme do měkké lesní trávy a uspokojujeme své hladové žaludky obědem skládajícím se z chleba a vepřové konzervy.

Syti pak pokračujeme stále jednolitou lesní krajinou až k rozcestí nad chatou Martiňák, kde měníme barvu za modrou, doufaje, že nás vyvede z dnešního monotónního pobytu v lese. Ale omyl. Pár metrů jdeme po asfaltu než zahneme vlevo na pěšinu mizící mezi nízkými smrky. Postupně vcházíme zase do lesa a pokračujeme tak až na palouk s nějakým roubeným stavením, kde se na chvíli můžeme pokochat prvním dnešním výhledem, a to na severo-západ na vrchol Magurky.

Pěšina v lese Zatím pohodová pěšina na vražedné El'Diablo

U Kociánky přecházíme nějaký noname potok, ve kterém se opět několik lidí osvěžuje (dost jim závidím), a opouštíme prach lesa, abychom teď po asfaltu už pohodlně a rychle zdolali poslední kilometr a půl do Podolánek na hotel Srdce Beskyd. Nešli jsme dnes tak dlouhou trasu, jen nějakých 13 km, ale ty dva kopce a následný nekonečný pochod v horkém dni nás dostaly. Proto se už moc těšíme na sprchu a nějakou výtečnou baštu. Také vidina bazénu, který u hotelu je, nás moc láká. Ale když jej konečně míjíme a vidíme, že je skoro prázdný, napuštěný asi do jedné třetiny zelenou vodou, jsme zděšeni. Tak z koupání dnes nic nebude. Škoda. Tak alespoň do sprchy. Foyer hotelu dýchá dobou dávno minulou, ale to nám ani tak nevadí. Spíš nemůžeme pochopit, proč nás recepční žádá o chvilku strpení a zatím roznáší pití a nanuky hrstce hostů posedávajících u stolů, co nejdále od páchnoucího opilce s lahváčem nějakého místního pivka. No, nevadí, alespoň zatím trochu zchladneme.

Magurka Masiv Magurky, 1.067,0 m n.m.

Konečně jsme ubytováni a přicházíme na pokoj. Jsme překvapeni jeho velikostí, ba přímo rozlehlostí, ale postupně objevujeme slabá místa – slizkou zažloutlou neudržovanou vanu, okno, které se při otevírání rozpadá a špinavé zdi. Těch věcí, které nás tam šokovaly, bylo mnohem více, ale přeci jen člověk na to špatné zapomene. Po dezinfekci vany jsme se osprchovali a vydali se dolů do restaurace na nějaký pohár, protože na večeři bylo ještě brzy. Původně jsme chtěli jen nanuk, ale dva prázdné mrazáky dokazovaly, že ten tu už nedostaneme. Pohár prý ano. Ale to co si tu představovali pod pojmem ovocný pohár se vzdaluje naší představě asi jako vidina pátku, když sedíte v pondělí ráno za pracovním stolem a rozlepujete oči. V narychlo umyté, ještě mokré misce dostáváme tekutinu, která možná před chvílí byla zmrzlina, s poházenými žlutými neidentifikovatelnými kostičkami a trochou šlehačky nesměle se propadající kamsi na dno. Celé je to docela hnusné s teplotou o něco vyšší než je tělesná. Doprdele, a kde je to ovoce!? No nic, co bychom chtěli za 40 Kč. Když jsme požádali o jídelní lístek, paní, která byla právě k dispozici, jej šla sebrat hostům u vedlejšího stolu. Znechuceně opouštíme restauraci a pomalu nám dochází, co se tu děje. Ani nemusíme mít Colombův detektivní mozek. Celý hotel, který má kapacitu odhadem tak 180 lůžek obhospodařují asi tři ženy. Jo, ještě jednu jsme viděli nahoře vysávat. Hotel je nejenom bez personálu, ale také bez hostů. Takže zásoby jsou na nule, nikdo nic nestíhá a zároveň nic nedělá. Když míjíme jeden stůl, kde si odvážný pán dal něco k jídlu, vše se nám to pohledem do jeho talíře potvrzuje. Přes hromadu nastrouhaného zelí vůbec nevidím, kde má to maso, které si objednal v době, kdy jsme ještě čekali na recepci. Jeho vytřeštěný pohled do talíře klade tu samou otázku. Marně. Nikdo na ní neodpoví.

Jdeme ven, abychom se z toho vzpamatovali. Cestou ale bloudíme na únikovém schodišti a dostáváme se do obrovského společenského sálu, kde už dlouho nikdo nebyl. Jen obsah CD pohozených na pultu diskdžokeje potvrzuje, že v tomto desetiletí tu už někdo byl. A heleďme, CD přehrávač jde zapnout. A mixážní pult taky. Dokonce i koncový zesilovač! To mě překvapuje. Celý hotel totiž vypadá jako by byl už dávno za dluhy u ČEZu odpojen od elektřiny. Tak si tu alespoň dopřáváme pořádnou soukromou zábavu a tančíme na prázdném parketu v prázdném hotelu při Bitter Sweet Symphony. Jak příznačné naší situaci. Škoda, že bar i chlaďák Coca-Cola jsou totálně prázdné. No každopádně nám to zvedlo náladu na vyšší bod než byla teplota poháru a venku na čerstvém vzduchu vymýšlíme strategii, jak to udělat s večeří a snídaní. Je jasné, že místní pseudoslužby pokoušet nebudeme. No, možná bychom měli štěstí a udělali by nám nějakého potkana bez chorob. Chvíli dokonce uvažujeme o tom, že pokoj vyměníme s mladou dvojicí, která sem přijela na kolách a postavila si na louce krásný a útulný stan. Zoufalá to situace.

Jdeme kousek po asfaltové cestě v naději, že tu bude ještě nějaký penzion. To jsme ale neměli dělat. Lidé, kteří tu bydleli, nám nejenom potvrdili tu nejhorší noční můru - tedy že Srdce je tu jediné, ale navíc si právě grilovali několik kuřat! To snad ne! Už se s Martinou dohadujeme, kolik bychom jim zaplatili, kdyby nám jedno kuře prodali. :-) Nakonec jsme se rozhodli, že se smíříme s vlastními zásobami. Zítra to bude určitě lepší a na poslední den jídlo potřebovat nebudeme, můžeme se najíst na Lysé hoře.

Čtvrtek, 6. července

Útěk! A hned dvakrát.

Ráno to vypadá skoro jako na vojně při vyhlášení poplachu. Jen ten křik a píšťalka tu chybí. Bez zbytečných řečí vstáváme, snídáme poslední konzervu, balíme a v rychlosti opouštíme hotel. Na otázku recepční, jestli jdeme na ranajky kroutíme hlavou a kvapně mizíme ven; pryč z hotelu, pryč z jeho dohledu. „Pojď, pojď, ať už ho nevidím“, volám na Marťu. Jestli je toto opravdu srdce Beskyd, pak by se sem měl urychleně dostavit kardiolog, jinak mají Beskydy velký problém. Míjíme včerejší statek, kde už zase ohniště hoří, a u křížku stojícím mezi čtyřmi lípami prosíme modrou značku, ať nás odsud co nejdříve vyvede, přičemž mi v hlavě zní slova už se nechcem nikdy vracet, tam kde nám bylo mizerně…

Suchý strom Motiv z výstupu na Smrk

Všechny ty emoce a zážitky nám dodaly tolik energie, že se nám jde do kopce docela lehce a v pohodě. Zdravíme se s partou kluků, kteří se se zíváním teprve klubou ze spacáků, a svěže stoupáme na Polanu. Pravda je, že se o včerejších zážitcích ještě dlouho bavíme a nad některými fakty prostě jen nechápavě kroutíme hlavou. Na Polaně modrá končí, už může, už svůj úkol splnila, a my točíme vpravo po červené na Smrk. Stále stoupáme po lesní cestě, která se asi po 2 km mění v pěšinu v serpentinách stoupající k chatě Hubertka. Tady les poprvé ustupuje a dovoluje nám se trochu rozhlédnout po širém kraji.

Překonáváme několik už suchých stromů padlých přes cestu a těsně pod vrcholem opět vcházíme do lesa. Smrk je oblý a tak se terén příjemně svažuje a stoupání už není tak prudké. Na chvíli se zastavujeme na skalním výběžku a díváme se někam na masiv Kněhyně. Pěšina se noří do hustého nízkého porostu a kličkuje v něm, takže se musíme často ohýbat a všelijak kroutit, abychom s batohy prošli. Je to tu jako v džungli, ale mačety s sebou nemáme. Protijdoucí lidé nám říkají, že na vrchol je to už jen kousek. A opravdu, za pár okamžiků vycházíme na volné prostranství a poprvé za dobu našeho pěšího putování se můžeme těšit z nádherného výhledu do okolí. Vidíme místa, kde jsme byli i kam se chystáme, Radhošť a Lysou horu. Dole Frenštát, Frýdlant i vesnice Semtamdomek.

Výhled do údolí Krásný výhled z vrcholu Smrku

Přecházíme na Malý Smrk a začínáme prudce klesat. Přímo před sebou ještě mezi stromy vidíme Lysou horu a pak už se opět noříme do lesa. Veškeré naše úsilí teď patří náročnému sestupu technickým terénem a prudkým svahem. Vůbec nezávidíme lidem, kteří jdou proti nám, ale postupně začínáme pociťovat kolena z toho nekonečného sestupu, že už ani nevíme, jestli je horší jít nahoru nebo dolů. Konečně se dostáváme na žlutou značku, která sice pořád klesá, ale už příjemnější lesní cestou, na jedné straně odkrytou, a my tak poprvé zahlédli kousek hladiny přehrady Šance, kam máme namířeno.

Dostáváme se na asfaltovou lesní cestu a je nám líto, že tu nejsme na kolách. Asi po kilometru opět asfalt opouštíme, když nám to přikazuje žlutá šipka, namalovaná na stromu stojícím na samém okraji silnice, ukazující dolů na neznatelnou pěšinu padající prudce dolů mezi nízký porost a kameny. Co dělat, následujeme ji. Hurá, po nekonečném klesání vycházíme na silnici s docela hustým provozem a po chvíli čekání přecházíme na druhou stranu. To už máme nádrž i s přehradou přímo pod sebou. Už toho máme dost, ale vidina blízkého konce nám dává sílu. Zastavujeme se na jídlo, Martina si s úlevou vyměňuje trekovky za sandále a těšíme se z toho, že budeme na hotelu brzy a dostatečně si užijeme bazénu.

Pohled přes údolí A ještě pohled na Lysou horu

Hotel
"Úžasný" hotel Srdce Beskyd


Prales na vrcholu Smrku

Od přehrady se plazím po asfaltové silnici co nejvíce vlevo, protože tady je relativně nejvíc stínu vrženého okolními stromy. Tyhle vedra nesnáším. Přicházíme na okraj Ostravice, kde se Martina směje mohutnému reklamnímu dřevěnému monstru na hotel Zlatý orel. Jdeme kousek podél silnice, kde se pak v benzínce ptám, kudy k hotelu Sepetná, kterému tu říkají Montér. Jak jsme pak pochopili, jde o jednu z budov komplexu Sepetná. Paní říká, že projdeme mezi chatkami a po dvou kilometrech tam budeme.

Stoupáme v odpoledním vedru po úzké asfaltové silničce vinoucí se mezi nespočetnými chatkami, které jsou ve svazích nad Ostravicí. Je to tu dost hezké a to místo se nám líbí. Ale už jsme dost unaveni a navíc jsme dopili i veškerou vodu. Proto jsem po 2 kilometrech dost nervózní, že náš hotel nikde. Zabočujeme na zahradu jedné chatky, odkud se ozývá veselý smích, abychom se na cestu zeptali. Ochotný pán jde kousek s námi, aby nám ukázal na protější, asi 2 km vzdálený svah, kde je náš hotel. Teď se nám to zdá nekonečně daleko, ale přeci jen tam vedrem zničení docházíme a radujeme se, když si čteme nápis SEPETNÁ na krásně zrekonstruované budově.

„Z organizačních důvodů jsme Vás museli….“, dál už recepční nevnímám. A je to v hajzlu! Co zase!? My snad už nebudeme normálně bydlet. Jsme odsunuti do vedlejšího objektu Ondráš, který ještě neprošel rekonstrukcí. Veškeré služby prý budeme mít zachovány, včetně vstupu na hotelový bazén, na což já slyším. Jdu se tedy před zaplacením podívat, kam že jsme to byli přesunuti. Nacházím malý pokojík s výhledem do zdi a na zásobovací výtah. Tak to ne. Nakukuji do koupelny a mám v tom jasno. „Tohle nechceme“, říkám recepční. Po dohadech s provozní nám zamluvili ubytování u Zlatého orla, nad čímž skrýváme úsměv, a alespoň nás tam odvezli. Představa, že bychom měli jít celých dalších 6 km zpět pěšky…!

Upocení, unavení a - ano, je třeba si to přiznat - i trochu smradlaví, vcházíme do naprosto luxusního hotelu vypadajícího jako malý zámeček, kam se ani v našem oblečení a s batohy na zádech nehodíme. Dostáváme malý, útulný, možná až příliš načančaný pokoj, ale jsme šťastni. Marťa říká, že tolik kanýrků pohromadě v životě neviděla. Hurá do sprchy, převléknout a jdeme dolů na drink. To je úleva. Sedíme si u stolku na terase a ze stínu slunečníku se díváme na masiv Smrku, ze kterého jsme dnes scházeli. Jsme plni dojmů a tak zbývá už jen naplnit prázdné žaludky. Pečlivě vybraná večeře je výtečná. Sice nás od feferonek trochu pálí pusy, ale sladká tečka to spravila. Bylo to výborné! Nesrovnatelné se včerejškem. :-)

Přehrada Údolní nádrž Šance. Jaká je šance, že dnes budeme solidně bydlet?

Pátek, 7. července

Krásné výhledy na Beskydy naše zádumčivé

Na snídani jdeme hned po osmé a vysloveně si nabídku pestrých pochoutek užíváme. Asi i proto vycházíme až v 9:50. Prostě se těch kanýrků a orlích hlav dívajících se na nás z dveří, ručníků, židlí, košů, ubrousků, nožů, závěsů, zrcadel a já nevím odkud ještě, nemůžeme nabažit. Nechce se nám scházet zpět dolů na silnici, odkud stoupá modrá turistická značka směrem k Lysé hoře, a utvrzeni odpovědí provozního hotelu se vydáváme nějakou neznačenou pěšinou nahoru. Trochu nás mrzí, že si tak nevyfotíme ten totem s orlem, ale co se dá dělat. Pěšina se ale ztrácí a tak vytahuji buzolu a jdeme podle ní. Modrá je asi kilometr za nízkým hřebínkem, který musíme překonat. Došli jsme k nějakému zastrčenému stavení a musíme lézt sypkým a prudkým svahem nahoru, projít lesem a překonat roklinu, kterou v drolivém terénu vyhloubil malý potůček. Tedy alespoň tudy tekl; jestli je ta hluboká průrva jeho práce, tak je fakt dobrej! Naštěstí se nám po chvíli odhaluje pěšina, která nás vede potřebným směrem a vyvádí nás na lesní cestu. Tu nacházíme i na mapě a po chvíli již vidíme i vrchol Lysé. Po cestě scházíme dolů a napojujeme se na asfaltovou silničku, po které modrá vede. Tak jsme to našli.

Horská louka Procházíme loukou pod Lysou horou, kde se nám moc líbí (pohled na Smrk)

Hotel
Hotel Zlatý orel - doporučujeme!

Ukazuje do krajiny
Rozhled z úbočí Lysé hory

Továrna
Továrna na vrcholu Lysé hory...

U Muchovice se stáčíme nahoru do lesa a na dalším rozcestníku měníme za červenou značku. Teď už je tu větší frekvence turistů chtivých vrcholu Lysé hory. Procházíme krásným místem, které je do půlkruhu uzavřeno lesem s Lysou v pozadí a na druhé straně se nám naskýtá krásný výhled. Mimo jiné na celý masiv Smrku. Ještě teď nám běhá mráz po zádech, když si vzpomeneme na to včerejší nekonečné klesání. Závidíme pánovi chatičku, z jejíž terasy se může tímto úžasným výhledem kochat. Dokonce i toho Favorita, který je schopen ho sem vyvézt.

Po 1,5 km přicházíme na rozcestník Lukšinec, kde je čím dál více lidí i krásných výhledů. Jen to vedro by nemuselo být tak velké. Míjíme jiného pána, který si na hromadě klád dopřává ranní kávu a cigaretku. Trochu výše nás komentují nějací Rusové a obdivují, s jakými batohy se vydáváme nahoru a ještě je předcházíme.

Před námi je závěrečné stoupání po kamenité pěšině. Vůbec si tu libuji, jaké jsou tu pěkné divoké stezky. V Krkonoších je to samý asfalt nebo vydlážděný chodník.

Když jsme dorazili na vrchol, rozhodli jsme se nejprve trochu rozhlédnout a pak najít místo, kde se najíme. Výhledy do okolí jsou fakt úžasné. Škoda jen, že není lepší viditelnost. Mají být vidět i Tatry, ale jejich obrysy spíš jen tušíme. Na jedné vyhlídce nějaká paní žádá Martinu o radu při identifikaci malé rostlinky s rezavými květy, která je všude okolo. Neví! :-) Ale musím ji pochválit za to, že poznala, že je z čeledi Cichoriaceae.

Klesající hřebenová pěšina Sestup z Lysé po modré směrem na Malchor

Zelené kopce střídají barevná údolí s městy a osadami. Dokonce vidíme i hotel, kde budeme dnes spát, jenž nese jméno Petra Bezruče (toho básníka), který na největší budově na vrcholu, připomínající nějakou šílenou sci-fi továrnu z Verneovek, zanechal své verše:

Jsou tichy jak ten černý bor,
co kryje jejich hlavy sivé:
To hřebeny jsou našich hor,
to Beskydy jsou zádumčivé.

Po jejich přečtení je mi úplně jasné, proč jsem ve škole nesnášel literaturu. Raději se proto přesouváme dovnitř restaurace, tedy spíš bufetu, kde jsme opravdu příjemně překvapeni kvalitou a chutí jídla. V restauraci trochu upravujeme trasu pro sestup. Nejprve jdeme strmou pěšinou po modré značce zaseknuté v úbočí hory, která vede na hřeben spojující Lysou horu a Malchor. Fakt krásný úsek, jdeme po širokém hřbetu a užíváme si výhledy na jeho obě strany. Postupně se sklon mírní a my pohodlně kráčíme po lesní cestě. Zase myslím na to, jak by se tu frčelo na biku! Shodujeme se na tom, že se dnes cítíme úplně super a chůze už nám tak nějak přirostla k srdci, i když nám ten sestup zase připadá nějak dlouhý.

Cesta klesá ve dvou zatáčkách, až ji modrá opouští a mizí v hustém porostu na technické pěšině. Tu scházíme a opět si můžeme odpočinout na lesní cestě. Před námi se objevuje dnes poslední rozcestník, jehož zelená šipka ukazuje k 1 km vzdálenému hotelu. Opět klesáme lesem, místy v terénu strženém vodou. Najednou je před námi cedulka ukazující Hotel 100 m.

Lysá hora Ohlédnutí se za Lysou

Ubytování proběhlo bez problémů. Hurá! Po sprše si dopřáváme oddych na prostorné terase, odkud máme krásný výhled na dnes zdolaný vrchol, jenž se postupně zabarvuje v zapadajícím slunci. Večeře i pivo Zubr byly dobré.

Sobota, 8. července

Agresivní hovada

Po snídani sestupujeme od hotelu, kde se napojujeme na zelenou, ze které jsme včera odbočili. Procházíme velmi vlhkým lesem, kde na nás pořád útočí nějaký dotěrný hmyz. A to mu nic neděláme! Víceméně v defenzivě spěšně toto místo opouštíme a přicházíme na asfaltovou silničku, kde na nás pro změnu útočí hovada.

Na rozcestí se žlutou se ptáme pána, kde najdeme ty slavné vodopády Satiny. Ukázal nám, kudy máme k řece sestoupit. Dle jeho rady mizíme za sloupem mezi lopuchy do lesa, kterým prudce klesáme ke korytu řeky. Jo, trochu to tu šustí, to by ta voda mohla opravdu z něčeho padat, říkám si. Po chvilce jsme tam, je to od cesty opravdu jen pár metrů a myslím, že to zastavení stojí za to. Voda se tu prodírá kolem obrovského kamene a padá asi 1 m dolů. Když jsme to shlédli a vyfotili, vylezli jsme zpět na silnici.

Tady se zatím stihla všechna hovada vzájemně informovat a hned nás vzala ve velkém počtu útokem. Svině jedny agresivní! Zabíjíme jedno za druhým, ale rozhodně to nevnímají jako varování. Kdyby to byly alespoň krásní tvorové, kteří by si naši krev zasloužili!

Potok Vodopád na Satině

Hotel
Zádumčivý hotel Petr Bezruč

Prošli jsme mezi chatkami, které už nejsou tak krásné jako byly ty nad Ostravicí, a došli na rozcestí v Malenovicích. Máme slušnou časovou rezervu, a tak se touláme a obdivujeme některé novostavby v satelitním městečku, které tu vyrůstá. Nechali jsme se tak rozptýlit, že jsme zapomněli na náš směr a dostali se do lipové aleje, kde kromě neškodných včel poletovala další krvechtivá havěť. No nic, sešli jsme, ale alespoň jsme navštívili místní letiště. Vrátili jsme se zpět na modrou značku, která nás už bez problémů dovedla na nádraží ve Frýdlantu nad Ostravicí. Odjezd našeho vlaku byl ohlášen v 11:13 z koleje třetíííííííííííí.


Závěrem

Maže mi med kolem huby a tváří se, že je to balzám na rty. Každopádně byl přechod Beskyd balzámem, po kterém jsme už dlouho toužili.

Použitá mapa v terénu: KČT č. 96 Moravskoslezské Beskydy, 3. vydání, 2004, 1:50 000

Přechod Beskyd

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 9 |  přidat komentář
honza  31.7.2007, 13:10   
Pěkný počtení i inspirace. Vyrážíme z Rožnova tento týden v pátek po podobné trase... Hotelu Srdce Beskyd se z daleka vyhneme... :-)

Muki  19.10.2008, 14:38    
HEZKÉ POČTENÍ, moc děkuji.

zdeněk  13.5.2009, 8:03   
Pán je asi pražáček...

ROH  7.4.2016, 1:26   
Dobrý článek. Nadšenecký z obodobí velkého nadšení pro internetovou turistiku. Hotel Srdce Beskyd není zas takové hovado jak se zdá. V době kdy zářil novotou se tam konaly ROH pobyty pro úderníky ze Železáren a Drátoven Bohumín a jezdili tam i Čehůni z podniku v Uhřiněvsi. Věřte mi, že ta československá banda inženýrů, mistrů, tajemníků, dělníků a jejich děcek uměla to okolí hodně oživit. Noční bobříky odvahy, večerní promítání filmů typu Osvobození, maškární diskotéky, sušení hřibů na tom hlavním balkoně s dřevěným zábradlím, branné závody, vycházky po stopách partyzánů, nekonečné houpání v těch houpačkách tam na louce, sázky jestli se podaří napustit bazén (nikdy se nepodařilo), vychutnávání vajec plněných šunkovou pěnou nebo křenových rolek nebo jiné socialistické krmě... pak poslední den...děcka brečely a měnily se adresy, bodří slováci zachlastali s čehůny u obří fatry za hotelem... pak přijela Škoda RTO (tedy aspoň 4 ... ROH rekreace byly masové) a jelo se domů... 1985 A na sklonku umírněného socialismu s autoritativními prvky se tomu hotelu říkalo pouze "Podolánky". Už jsi byl na Podolánkách letos? Ne, náměstek X. mi zdupal tu zkurvenu nástěnku k zemětřeseni v Armenii a pak se tež nepustil přes vratnicu toho chuja náměstka Y, co chtěl vyvezt potaji v Avii ten materiál železny na stavbu svojeho baraku, tak sem nedostal se staru tentokrát poukaz, tak jedeme kajsi do piči na Podbaňske. 1986??

Petr Škoda  15.4.2016, 10:11   
Hezká vzpomínka za zašlé časy, ale nemáte někdo informace o tom, jak to vypadá s hotelem Srdce Beskyd dnes?

ROH  29.4.2016, 13:23   
pro Petr škoda

hotel funguje. Je to šílený skanzen vrcholného socializmu. A drží pohromadě. Asi to nebylo tak nekvalitní. Funguje od jara do podzimu. Žije hlavně z obřích akcí: školy přírodě, sešlosti různých spolků (kaktusáři, sekty, Hyundai...atd. kdysi i herci s programy - Růžičková a spol., byl tam i prezident Lech Walesa...atd.). Hotel stál v roce 1980 strašlivou palbu... prý stovky miliónů Kčs. Byla to megakláda. Je to tam pořádný labyrint. Samý salónek, hala, salónek, hala, kinosál, hala, chodby, chodby, chodby, salónek, bar, chodby, bar, taneční hala, bar, chodby,... masakr. Komplet vybavení je původní + více úplně zrenovovaných pokojů (asi tak *** standart: Tv, hajzl, koupelna...gauč, křesla...slušně čisto - to platí pro hotelovou část - ubytovna je smrdutý trakt, který nechali tak, jak jej ROHáci v roce 1989 opsutili...dotjí za to vidět!!!)
Byl jsem tam na 14 dnů s děckama ve škole v přírodě. Na tyhle akce to je bomba! Nic lepšího není. Prostor, prostor, prostor....

Petr Škoda  2.5.2016, 10:35   
pro ROH:

Díky moc za přiblížení stavu skanzenu vrcholného socializmu :-) Ještě to doma probereme, jestli tam vyrazíme na nějaký prodloužený víkend. Ale Byskydy jsou nádnerné a tohle je jedno z míst v jejich centru. Ještě jednou díky!

Jura  7.9.2018, 13:45   
Hezké povídání a výborné osobní vzpomínky pana ROH v komentářích. Sranda... :-) Člověk si připomněl jak to enkrát chodilo na podnikových dovolených.

Jindřiška  29.10.2018, 11:28   
Letos jsme tam byli jen tak na vyjížďce a je tam celkově mrtvo. Ale taky pamatuju ještě rok 1990 a to byl napuštěný i ten bazén (jinak nádrž pro hasiče). Ale příroda je tam pořád moc pěkná.

Články ze stejné lokality

Kalendář akcí

Naši bajkeři

Jerry

Biker z Krkonoš

Milovník brodů a přírodních singlů

Poslední komentáře

Přechod Beskyd

Letos jsme tam byli jen tak na vyjížďce a je tam celkově mrtvo. Ale taky pamatuju

ČT Author Cup 2018

Díky za tenhle článek ze závodu. Zase jsem si parádně početl a pobavil se! Kamarád Honza

Blátivé Specialized Rallye Sudety

Supr závod. Letos bylo počásko naopak za odměnu, co? ;-)

Krátké zprávy

Příliš komfortní lanovka

Slíbili jsme dětem, že je vezmeme na tu nejvyšší horu (zatím jen Česka). Abychom je úplně neodrovnali, zvolili jsme pro cestu nahoru lanovku, kterou jsem jel snad po 10 letech; takže

Luční b. na silničce

Dnes na Luční Boudě v Krkonoších. Velká to paráda. Na silničce dřina, ale i tak krása.

Inverze na Sněžce

Dnes na Sněžce. Asi není co dodat.

Inverze