Přestože počasí nebylo úplně ideální, Velká Fatra nás rozhodně nezklamala. Krásné hory se nám sice často schovávaly do oblačnosti, ale o to krásnější podívaná to byla. Poslední úsek našeho přechodu hřebene z jihu na sever jsme zrušili kvůli dešti, i tak ale odjíždíme nadšeni.
"Ne, ve Velké Fatře jsem ještě nebyl", odpovídám Pavolovi na jeho otázku do telefonu. A tak už nebylo potřeba dál přemýšlet kam, ale kdy. Při skloubení našich pracovních povinností a volného času jsem si málem vykloubil mozek, ale nakonec jsme termín našli. V červnu. Jenže ten jsme zrušili kvůli dešti a posunuli ho na konec srpna.
Mapa přechodu
- Odkaz na mapu: mapy.cz/s/30zgt
- Pěší vzdálenosti: [1. den] Staré Hory - hotel Kráľova Studňa 12,5 km; [2. den] Kráľova Studňa - Chata pod Borišovom 13 km; [3. den] Chata pod Borišovom - Horský hotel Smrekovica 12 km; [4. den] hotel Smrekovica - Vlkolínec - Biely Potok 13,5 km
- Výchozí místo: zastávka autobusu Staré Hory, kaplička
- Cíl: zastávka autobusu Biely Potok, pri moste
Za čtyři dny hodláme dojít ze Starých Hor do Ružomberka, resp. do Bieleho Potoka, tedy nějakých 50 km. Předpověď počasí sice opět není ideální - v druhé půlce našeho přechodu mají přijít přeháňky a snad i vytrvalejší déšť, ale jiný termín už hledat nemůžeme. A taky by nám neprošla další změna termínu ubytování. Snad to klapne a přechod si užijeme.
čtvrtek, 23. srpna
Výstup na Kráľovu Studni
Extrémně zpožděný expres Lišiak konečně přijíždí do Ružomberku. Celou cestu z Půchova se sune pomalu a konečné zpoždění je velké. Zastavujeme minutu po odjezdu autobusu, kterým jsme už společne měli odjet do Starých Hor. Telefonem Pavolovi potvrzuji, že jsme na místě, ať řidiče zdrží třeba připomínkou, že má prázdné přední kolo. Beru batoh jen na jedno rameno a vybíhám z vlaku ven na nástupiště. Kličkuji mezi lidmi, probíhám nádražní budovou ven k autobusové stanici. Už vidím Pavola, jak mi mává a ukazuje, že můžu zvolnit. U dveří autobusu je totiž krátká fronta.
Po půl jedné jsme ve Starých Horách. Před odchodem si potřebuji jen vzít funkční triko a pár věcí z batohu, ale Pavola nalákala vývěska restaurace, kde si chce dát polévku. Musím přiznat, že ani já se nenechám dlouho přemlouvat a za chvíli si už pochutnávám na výborné česnečce. V páře horké polévky nahlížíme do připravené mapy a trochu upravujeme trasu výstupu. Nepůjdeme po zelené přes Japeň, ale mírněji stoupající cestou přes osadu Turecká.
Za Tureckou pokračujeme stále po cestě, pravotočivou vracečkou dál stoupáme až k odbočce zelené turistické značky, které se budeme držet až k dnešnímu noclehu - hotelu Kráľova Studňa. Dole bylo horko, ale tady je to už mnohem příjemnější a navíc jdeme lesem. Na nějaký ten výhled si budeme muset ještě chvíli počkat.
Pěšina kopíruje údolí ve tvaru U a v místě, kde překračujeme potok, se nám otvírají první výhledy: na sever nahoru na vrchol Križná a zpět v údolí vidíme stavení ve Starých Horách. Pokračujeme stoupající pěšinou ve svahu, jenž se brzy napojuje na hřeben Malé Križné. Nemůžeme toto místo jen tak minout a pokračovat dál, protože se nám naskytl krásný pohled přes Bystrickou dolinu na protější kopce. Celistvost zeleně stromů je narušena bílými vrcholky a podélnou trhlinou, patrně lesní cestou. Dál k jihu se ztrácejí a modrají další a další kulisy kopců, které ale nedokážeme pojemnovat. Na jednom se tyčí vysoká přímka vysílače, možná je to někde u Zvolena.
Z Malé Križné se značka stáčí k severu a kopíruje úbočí Bystrické doliny. Máme tak na dohled hotel sedící na protějším svahu pod lesem, ale čekají nás k němu ještě asi 4 kilometry, nekonečné kilometry, protože chatu stále vidíme, ale moc se k ní neblížíme.
Kráľova skala
Postupně po vrstevnici obcházíme údolí a docházíme k prameni Kráľova Studňa. Před námi je nepřehlédnutelná Kráľova skala, od které již mírně klesáme k blízkému hotelu. Ze Starých Hor nám to sem trvalo i se zastávkami 4 hodiny. Na terase si užíváme poslední parpsky dne, pivko (lahvová Plzeň to jistí) a večeři.
pátek, 24. srpna
Přes nejvyšší vrchol Fatry na Chatu pod Borišovom
Ráno jsme se probudili do mlhy. Hustá oblačnost visela nad kopci a jejich nejvyšší partie zakrývala. Trochu zklamáni, ale přesto odhodláni (no, co jiného nám také zbývá) se vydáváme na cestu. Vracíme se do mírného kopce k prameni a turistickému rozcestí, které jsme míjeli včera. Odsud pokračujeme po červené na vrcholek Križná po mírně stoupající pěšině. Pofukuje a naše postavy (jde tu kromě nás i pětičlenná parta chlapíků) se postupně ztrácejí v mlze. Pavol nás rozveseluje popěvkem Medvědi nevědí, že túristi nemaj zbraně, který mu visel na rtech po celý zbytek přechodu. Ještě dnes to nemůžu vyhnat z hlavy.
Podle turistického rozcestníku poznáváme, že jsme na vrcholu Krížna. Přes okolní mlhu není nic vidět. Vůbec nic. Ještě že jsou tu postavené panely s barevným vyobrazením okolních hor a popisem vrcholů, které by nás jinak obklopovaly. Fotím alespoň tyto obrázky. Díváme se pod sebe na oblý kopec, kam vede cesta a kde, díky tomu, že je místo položené níže, vidíme postavy turstů zřetelněji. Míříme za nimi.
Najednou se stal malý zázrak - fouklo silněji a znovu a znovu a oblačnost se dala do pohybu. V dírách mezi mraky se ukazuje alespoň část okolních hor. Jsme moc rádi i za to, protože ještě před chvílí jsme neviděli vůbec nic. Vracíme se ten kousek k rozcestníku, abychom se podívali i na druhou stranu hor. Pak si teprve ověřujeme další směr podle turistické směrovky a zjistili jsme, že kdybychom pokračovali za těmi turisty, šli bychom úplně špatně!
Teď už míříme po správné červené značce na sever. Před sebou máme dva oblé kopce. Frčkov přecházíme, ale na následujícím Ostredku se na chvíli zastavujeme a koukáme kolem sebe. Vždyť jsme právě stanuli na nejvyšším vrcholu Velké Fatry v nadmořské výšce 1596 metrů. Výhledy jsou sice omezené, ale ve srovnání s beznadějným ránem a chůzí ve viditelnosti kolem 30 metrů je to teď paráda. Na dalším, o pouhé tři metry nižším, vrcholku se zastavujeme na svačinu.
Míříme k rozcestí Ostredok
Cesta je dnes velmi přívětivá, jen se mírně zvedá a klesá, jak kopíruje vrcholy hřebene. Blížíme se k Suchému vrchu, když se před námi v protějším svahu přes údolí vynořil výrazný kopec. Podle červené střechy malé chaty stojící v jeho úpatí poznáváme Borišov. Pěšina se stáčí mírně vpravo a míří k Suchému vrchu, který je, narozdíl od předchozích kopců, tvořen vápencovými skalkami.
Od Suchého vrchu už zase výšku ztrácíme a klesáme řídkým lesíkem na planinu Koniarky. Cestou se ze zvědavosti zstavujeme u proslulé Salaše pod Suchým vrchom, abychom se podívali, jak se tam dá bydlet. Zdravíme se tu s multinárodní skupinou turistů a několika zvědavými kozami a vracíme se zpět na turistickou cestu. Dalším lesíkem klesáme na Chyžky, kde se před námi otvírá pohled na oblý kopec Ploská. Na svahu se pase stádo ovcí, jejichž zvony vítr zanáší až k nám. Nahoru už ale dnes pokračovat nebudeme, my odbočujeme vlevo na modrou značku traverzující západní úbočí Ploské směrem k Chatě pod Borišovom.
Chata pod Borišovom
Zase se opakuje včerejší situace: stále vidíme náš dnešní cíl, ale zbývají k němu ještě nějaké tři kilometry. Výhledy vlevo do údolí a dál na hory nám ale cestu zpříjemňují. Konečně přicházíme k rozcestníku Pod studeným a po chvíli se nám ukazuje Borišov a chata na úpatí v celé své kráse. Po 5 hodinách a 15 minutách cesty jsme v cíli.
Je krásně, když se uvelebujeme venku u jednoho ze stolů a z útrob batohů vyndáváme něco k jídlu. Když jsme se nechali ubytovat, vydali jsme se jen nalehko nahoru na Borišov. Nohy si už myslely, že je konec dnešní cesty, ale poslušně se rozešly po pěšině do kopce za chatou. Za nějakých 25 minut jsme byli nahoře a mohli se podívat jak se k nám blíží dešťové mraky. Trošku jsme pokoukali a když už jsme se mohli deště téměř dotknout, vydali jsme se raději dolů. Pár minut po příchodu zpět na chatu začalo pršet.
Pohled z Borišova dolů přes údolí s chatou na oblý vrchol Ploská, kam půjdeme zítra.
Večer a noc na chatě se moc nepovedla. Dorazila sem nějaká parta s velmi vypitou, sprostou a hlučnou madam. Ona tu baví svého ducha - osazenstvo chaty trpí. Taky náš μ-pokojík s 6 postelemi (když se postavíme u postelí, ani se tam nevejdeme) a dvěma malými okny není pro tolik lidí ideální. Vydýchaný vzduch v pokoji, horko a rámus opilých hostů přispěly k tomu, že jsem spal špatně. Kdybych neslyšel déšť ťukající do plechové střechy, litoval bych toho, že nespíme raději pod širákem.
sobota, 25. srpna
Nahoru a dolů k hotelu Smrekovica
Rána jsem se opravdu už nemohl dočkat. Příšerný zápach a vedro v pokoji mě brzy ráno vyhnaly ven zkontrolovat oblohu. V noci byl slyšet déšť a než jsem se vrátil z venku do chaty, začalo pršet znovu.
V klidu jsme proto dali snídani, nemělo cenu moc spěchat. Všichni doufají, že déšť ustane. Když krátce před devátou vycházíme, už orpavdu neprší, ale je zataženo. Z lesů se páří a krajina tak vypadá skvěle. Všude stoupají chuchvalce mlhy a spojují se v celistvé poklici zakrývající okolní vrcholy, ze kterých tak vidíme jen část. I na nejbližší Ploskou nedohlédneme jejího vrcholu, na který se ze strany od Borišova stoupá strmějším svahem. Brzy tak zase mizíme v hustém závoji mlhy.
Stoupáme rozbahněnou pěšinou a po chvíli už nejdu po podrážkách, ale po vrstvě nalepeného bláta. Na vrcholu Ploská se zdravíme s organizátory nějakého závodu a v mlze hledáme další směr. Drobně mží, což by až tak nevadilo, ale hlavně je hodně mokrá tráva, která je tady hodně vysoká. Lýtky a stehny tak na sebe oklepáváme vodu a já mám kraťasy úplně durch.
Mírným klesáním se dostáváme do sedla Ploskej, stále jdeme v mlze. Už z dálky k nám doléhá zpěv mužských hlasů. Kousek pod Čiernym kameňom se koná vzpomínková akce k výročí SNP. Pod přístřeškem na rozcestí se převlékám do dlouhých kalhot s nepromokavou membránou a na sebe beru nepromokavou bundu. Když jsem připraven na další pochod v tomto počasí, pokračujeme v drobném dešti po zelené značce. Procházíme lesním úsekem a nad hlavami se z mlhy ozývají výstřely.
V sedle Pod Čiernym kameňom, kde se zelená kříží s červenou, si dáváme malou pauzu na občerstvení, protože tady už neprší. Naše kroky vedou dál pustou a mlhavou krajinou k výraznějšímu, ale malému hřebínku Minčol. Výhledy se bohužel žádné nekonají a tak můžeme pokračovat dál až k jižnímu Rakytovskému sedlu. Ještě se tu navzájem ujišťujeme, že i v tomto počasí jdeme cestou přes vrchol (odbočuje tu totiž i varianta vedoucí kolem kopce).
Do travnatého svahu se zakusuje vyšlapaná klikatá pěšina. Procházíme mezi dvěma skalami a postupně se dostáváme na ně. V trávě si všímám jedné ztracené ponožky z funkční tkaniny. Asi po 5 minutách stoupání vidím další, naštěstí s dírou, takže mě nemusí mrzet, že jsem se o ně neobohatil :-) Pavol mi s chladnou poznámkou ukazuje hůlkou do trávy poblíž pěšiny na pomuchlané tepláky: "Toho už sežral medvěd." a začal si zase popěvovat tu o neinformovaných medvědech a neozbrojených turistech.
Z mlhy k nám doléhají hlasy a po chvíli se objevuje dřevěný kříž. Jsme na vrcholu Rakytov, jedné z nejkrásnějších hor Velké Fatry. Ve větru se zdravíme s českou rodinou, která má namířeno opačným směrem, a přejeme jim šťastnou cestu. Jejich dcery, odhaduji na 12 a 10 let, vypadají, že je nerozhodí ani dnešní nepočasí ani cesta před nimi.
Vítr právě odvaluje nízkou oblačnost jako gigantický míč
Jako lesklá houba v mlze ční na vrcholu kovový kruh s ukazatelem a popisem okolních vrcholů i vzdálených kopců. Ten nejvzdálenější je 72 kilometrů odsud, ale už nevím, co to bylo. "Tak tohle všechno bychom odsud mohli vidět.", říkám Pavolovi, zatímco ukazatel fotím. Jenže my máme i tomto nepřejícím počasí štěstí a stal se malý zázrak: fouklo a mezi mraky se ukázaly okolní hory. Prý za odměnu, že jsme se nezalekli a šli přes vrchol.
Silný vítr žene dál hradbu oblačnosti a doslova ji nadzvedává přes jižně ležící Magury a valí ji přes kopce jako gigantický míč. Celistvost nízké dešťové oblačnosti dostává na frak a trhá se na kusy, mezi kterými se přes vrchní mraky místy dokonce snaží prosvitnout slunce. Krása! Fotím jako o život. Vidíme Borišov i Ploskou kolem kterých rychle plují bílé cáry mraků. Na západě se nám ukazují kopce za Lubochnianskou dolinou a na severu se dá rozlišit hřeben Malé Fatry. Výhled na východ je ale stále v oblačnosti. S Pavolom tu stojíme a užíváme si tu podívanou.
Pohled z Rakytova k severu
Sestup z Rakytova byla moc pěkná pěšina, ale dolů v mokru docela nepříjemná. Kalhoty s membránou A.C.D. mi začínají prosakovat nad levým kolenem v místě švu. Jsou poměrně nové a do mokra jako je dnes se ještě nedostaly. Později cítím vodu na obou kolenou! Tak to nechápu. A to pouze jdu v mírném dešti.
Letní deštík nebo průtrž mračen
Třívrstvý laminát s membránou A.C.D. s vysokou pružností se pyšní vodním sloupcem celých 30 000 mm a prodyšností 25 000 g H2O/m2.
To v jednoduchosti znamená, že když si například kleknete do bláta, přičemž budeme počítat, že styková plocha měří 10 cm2, můžete vážit i 300 kg a membrána neproteče.
Zdroj: stránky výrobce kalhot Stratos
Od severného Rakytovského sedla už zase jdeme lesem. Pěšinu občas zdobí nějaká pořádná kaluž lemovaná blátem. Po vrstevnici zalesněného úbočí Tanečnice se dostáváme na úbočí Skalné Alpy, kde se otvírají alespoň omezené výhledy vpravo do údolí a na západní část Nízkých Tater. Za námi se dokonce ukazuje vrchol Rakytova. Pavol mi říká, že tady je poslední místo s mobilním signálem, tak se ještě spojujeme s domovy než se vydáme na posledních pár stovek metrů k Horskému hotelu Smrekovica.
Vlevo vrchol Rakytov - pohled ze Skalné Alpy
Po 6 hodinách a 20 minutách jsme zase pod střechou a jsme za to rádi. Usedáme v restauraci na polívku, pak proměňujeme přidělený pohodlný pokoj v sušárnu a po velmi vítané sprše jdeme na pořádnou večeři. Za okny vytrvale prší, ale my, v naději na zlepšení počasí, si připravujeme podrobný časový plán na zítřek.
neděle, 26. srpna
Změna plánu a rychlý sestup
Téměř celou noc pršelo a prší i ráno, když při snídani koukáme z okna. Mobilní signál tu nemáme, ale superpomalá wi-fi stačí k tomu, abychom zkontrolovali situaci s deštěm na radaru. Je to beznadějné - nad Velkou Fatrou se točí obrovský dešťový mrak. Další putování po hřebeni by nemělo cenu. Rozhodujeme se, že to ukončíme dnes a tady. I tak nám zbývá sejít ještě 8 kilometrů.
Vniveč tak přichází perfektní time-line, který jsme si pečlivě a dlouho připravovali včera večer s ohledem na odjezd vlaku. Určoval, kdy musíme vyjít z chaty, abychom stihli i prohlídku Vlkolínce, odjezd autobusu a vlakový přípoj.
Nejkratší cestou, tedy po modré značce vedoucí po silnici, sestupujeme do údolí na nejbližší autobus, který je v Podsuché. Suché bundy ani kalhoty nemáme, stále prší. Na zastávce se zdravíme se známou partou chlapíků, se kterými jsme se během přechodu potkávali, a v autobuse chápajícím úsměvem kyneme k dalším skupinám, se kterými jsme se potkali. I oni to zabalili.
Ale neodjíždíme smutní, Velká Fatra byla i v tomto počasí nádherná a alespoň máme důvod se do některých partií znovu vrátit. Ty necelé čtyři dny v horách byly super. Už teď se těším na podobnou akci.
Kontakty a další informace
Horský hotel Kráľova Studňa
- www.kralovastudna.com, e-mail: rezervacie@kralovastudna.com, tel.: +421 911 827 079
- Cena: 30 EUR osoba/noc, pivo + večeře + snídaně platím dalších 12 EUR
- V hotelu nelze platit kartou.
Chata pod Borišovom
- http://kstturiec.sk/chaty-kst/chata-pod-borisovom/, sms: +421 905 729 959
- Cena: 13 EUR s vlastním spacákem, 25 EUR s povlečením, párky 3 EUR, pivo 3 EUR, snídaně 4 EUR
- Na chatě nelze platit kartou.
Horský hotel Smrekovica
- www.smrekovicacompany.sk/hotel.html, e-mail: rezervacie@smrekovicacompany.sk, tel.: +421 911 800 865
- Cena: 25 EUR osoba/noc + 6 EUR snídaně (objednává se konkrétní jídlo z nabídky)
- V hotelu nelze platit kartou.
Místy nebyl mobilní signál, zvláště na Chatě pod Borišovom a na hotelu Smrekovica.
Mapa trasy: https://mapy.cz/s/30zqt
Fotky z akce: Velká Fatra
Velká Fatra - hřebenovka
Články ze stejné lokality
- Adrenalin i relax v Malinô Brdo v rubrice Bike (2016)
Foto k článku