Sníh...kde je? To je opravdu špatný vtip! Není tomu ani rok, co jsme se i se sněžnicemi bořili hluboko do prašanu, a teď musíme pokorně dupat po sluncem vysušené louce s lyžemi připevněnými...bohužel na batohu. Místním usedlíkům, kteří po nás pokukují s nepochopením v očích, bychom jen ztěží vysvětlovali, že nám to nevadí. Oni neznají večerníčky o včelích medvídcích, kteří si taky za sluníčkem došli, stejně tak jako my si dojdeme za sněhem.
Lávka nad mraky
Po dvou předchozích neúspěšných zimních výletech na Gross Priel se nenecháváme odradit a přijíždíme po třetí, tentokrát ještě před úsvitem, do malebného horského městečka Hinterstoder (600 m.n.m.). V hlavách nám ještě zní vánoční koledy, které jsme předevčírem všichni chroptěli pod stromečkem, a atmosféru svátků nám nabourává paradoxně jen sníh, kterého tady je opravdu málo. Zklamaně připevňujeme lyže na bágl a s prvními slunečními paprsky vyrážíme na kopec. Tentokrát jsme přijeli ve čtyřech: Ivka, Peky, Šarík a já. Kamarádi z Trauče, kteří se na lyžích snad narodili a nyní už jsou čerstvě oddaní a těhotní, se nechali lehko zlákat. Argumenty "pro" byly jasné: "do třetice" to přeci vyjde, já mám zítra narozeniny a Peky jen o dva dny později, také Vánoce jsou přeci svátky klidu a míru, takže i počasí se musí umoudřit, a v neposlední řadě je tady můj tajný plán...
Až na ty krysy na zádech, které obsahují nejen veškerou výzbroj, výstroj a jídlo na pět dní, ale i lyže a lopaty, se nám šlape po známé pěšině dobře. K winterraumu přicházíme již po poledni. Chata Prielschutzhaus (1422 m.n.m.) je v zimě neobhospodařována, ale zimní místnost je dobře vybavena a skýtá veškeré pohodlí včetně spásných kamen. Počasí je stabilně špatné, což nás ale nepřekvapuje, neboť jsme tady nikdy lepší nezažili. Obsadíme místa na palandách, zabydlíme se a jdeme si zalyžovat několik stovek metrů nad chatu. Mezi klečí nacházíme pár dostatečně vysněžených žlábků, které během odpoledne pokreslíme k nepoznání. Se setměním se vracíme k chatě, kde se setkáváme s partou pěšáků od Plzně, kteří stejně jako my doufají ve zlepšení počasí. Konečně unavení a dostatečně vybláznění lyžováním zatopíme v letitých kamnech a posilněni slivovicí a rumem kujeme plány na další dny. Cíl máme jasný, nejvyšší kopec této oblasti nás nepřestal lákat, přestože jsme na něm v minulosti vyplýtvali už mnoho sil. Brrr, před šestou hodinou se opravdu nechce vstávat, navíc když v kobce je pořád tma a vyhaslá kamna už moc tepla nedávají. Otupěný leností přijímám vyrovnaně zprávu o špatném počasí a o dvaceti centimetrech nového sněhu. To že mám dnes narozeniny a toužil jsem uskutečnit můj již dlouho připravovaný tajný plán mi dochází teprve když kolem desáté hodiny šlapeme stopu do novým sněhem pokrytých žlabů nad chatou. Dnes nahoru nemůžeme, už od večera se pořád jen sype, naštěstí vidina lyžování mi zlepšuje náladu. Budeme tady až do Silvestra a byl by v tom čert, kdyby se počasí nezlepšilo! "Jupííííí", vřeštíme a jako šílenci svištíme dolů mezi kosodřevinou. Lyže vypínají, hlava se boří do závěje a pod bundu se tlačí to studené a bílé. Tak většinou končí naše odvážné myšlenky, ale jak se říká: "každá sranda něco stojí!" Večer slavíme narozeniny a kvůli záplavě sněhu musíme v pravidelných intervalech prohazovat pěšinu ke kadibudce. Pozdě večer však sněžit přestává což nás po pošmourném dni opět naplňuje nadějí. Rychle nařizujeme budíček a brzy usínáme.
Následující den se probouzíme plni očekávání, bohužel překvapení se nekoná a slunce nás opět nevítá. Tlak však přes noc nepatrně stoupl což nás drží nad vodou. Rychle sbalíme potřebné věci včetně cepínu, maček, pípáků, lopaty, sladkých životabudičů, termosek čaje a už vyrážíme do mraků. Už skoro hodinu a půl posloucháme monotónní vrzání čerstvého prašanu pod lyžemi, když najednou jako blesk z čistého nebe spatříme sluníčko. Fouká chladný vítr a honí nad námi chuchvalce mraků. Stále častěji a častěji probleskují jeho paprsky. Po pravé straně jasně vidíme jižní hřeben Prielu a ukazuje se nám i kotel, do kterého směřujeme. Čím výše jsme, tím větší naději na úspěch to v nás vzbuzuje.
Opouštíme mraky těsně nad koncem kosodřeviny
Kolem desáté hodiny, ve výšce kolem 2000 m.n.m., nás již slunce nespouští z očí a my se nemůžeme vynadívat na vysněnou hradbu mraků pod námi. Lepší podmínky jsme si nemohli přát, dočkali jsme se exkluzivní inverze. Tu a tam z mraků ční ostrůvky vrcholků hor a my vytrvale stoupáme směrem k výšvihu na hřeben. Traverzujeme příkrý svah, pípák pípá, nožky bolí :-) od toho jak se chvilku lyže kloužou po zledovatělém sněhu proto, aby se za chvíli topily v prašanu. Těsně pod výšvihem, přibližně ve výšce 2100m.n.m., zanecháváme lyže. Za okamžik již mačky skřípou na vápenci smutnou písničku a my zvesela stoupáme tam, kde tušíme správnou cestu. Občas nám poradí ocelové fixy trčící ze sněhu, jindy zase správný směr musíme vytušit.
Kolem půl jedné jsme v sedle a na cestě k cíli nám zbývá už jen čerstvě vysněžený a z počátku až překvapivě široký vrcholový hřeben. Jsme nadšení štěstím, které nás dnes potkalo. Mě v kapse hřeje zásnubní prstýnek, který jsem si před měsíci připravil, abych ho Šárce předal právě tady na Prielu a na kolenou. O tomto plánu nikdo ze zúčastněných neví a moment překvapení se tedy s každým metrem blíží. Ani nevnímám jak dlouho nám trvá prostoupení posledních 200 m ostrého hřebene. V zápětí klečím na kolenou a ona šeptá "Ano", asi jsem jí trochu vyrazil dech. Všichni stojíme na pomyslném ostrově v moři mraků a jsme pod největším křížem, který jsem kdy v horách viděl, jsme ve výšce 2515 m.n.m. Jako posedlí se díváme všude kolem, fotíme a srkáme horký čaj. Kousek pod námi roste Spitzmauer a další vrcholky Totes Gebirge. Nedaleko na západ jasně rozeznáváme vrcholky Dachsteinu.
Ostrov v moři mraků
Slunce se pomalu sklání k obzoru a vítr chladne s každou minutou. Je čas jít. Nejraději bychom zůstali ještě hodiny, ale nemůžeme, čeká nás ještě dlouhá cesta zpět do chaty. Již před sedlem se začínáme opět nořit do mraků, které za poslední tři hodiny stouply o dobrých 300m. Počasí je však nadále stabilní a naše stopy nás před setměním bezpečně vedou do winterraumu. Sjezd po špatném povrchu nám ještě přichystá několik radostí, ale modřiny na kolenou a hluboké rýhy na skluznici, jako daně za tak skvělý výstup, jsou naprosto zanedbatelné. Večer strávíme v oslavách, nejen zítřejších narozenin Pekyho a dosažení našeho cíle, ale také našeho zasnoubení. Pozdě večer zjistíme, že zásoby slivovice a rumu nejsou nevyčerpatelné a jdeme spát.
Poslední den našeho pobytu nám počasí přichystalo další překvapení, budíme se do nové záplavy čerstvého sněhu. Přes noc napadlo dalších 20cm. Opět vyrážíme nad chatu a za hustého chumelení jezdíme celé odpoledne naše oblíbené žlaby. Rochnění v prašanu nemá obdoby a všechny nás dostane. Se setměním se potom jako čtyři sněhuláci vracíme do chaty. Naposledy si zatopíme, usušíme se, najíme, zapíšeme do knihy návštěv, zaplatíme nocležné a jdeme brzo spát. Ráno nikam nespěcháme, rozloučíme se s chatou a vracíme se v hlubokém sněhu do pohádkově pocukrovaného údolí. Nyní už lyže sundávat nemusíme a po dobře vyjeté cestě to dobojujeme až k autu.
O pár hodin později už spokojeně přijíždíme do Pardubic. Je předposlední den v roce 2004 a my plni fantastických zážitků z našeho prvního pořádného skialpového výletu do sebe tlačíme konečně pořádnou večeři. Gambrinus teče proudem a každému z nás se ukládají zážitky po svém. S Ivkou a Pekym si slibujeme, že zase brzo vyrazíme. No a my se Šári se ujišťujeme, že lezení a cesty do hor jsme naším zasnoubením nepověsili na hřebík, jak si možná někdo může myslet. Tentokrát se nám opět potvrdilo, že "do třetice" všeho dobrého, nebo zlého? :-)
Gross Priel - skialp 2004
Články ze stejné lokality
- Gross Priel nás přijal v rubrice Hory (2011)
- Nepřívětivé Totes Gebirge v rubrice Hory (2007)
- Gross Priel, Totes Gebirge v rubrice Hory (2003)
Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 1 | přidat komentář