nacházíte se: úvodní strana > hory > Výstup na Ortler, Itálie

3. až 5. července 1999

Výstup na Ortler, Itálie

Na prodloužený víkend díky upálení J. Husa jsem navrhl Vaškovi výstup na Ortler (3905 m n.m.), nejvyšší vrchol Východních Alp, a případně na Monte Zebrue. Abychom nejeli sami, Vašek řekl kamarádovi Liborovi Veselému, naštěstí. Jako už standardně jsme vyjeli s mírným zpožděním z Prahy v 17 hod. Cestou opět přes Klatovy, Muenchen, Landeck, Reschen Pass jsme po 750 km v 2:30 ráno dojeli kousek před Sulden, odkud jsme po krátkém spánku v autě vyrazili směrem vrchol Ortleru normálkou přes Payerhuette.

Počasí bylo překrásné, slunce pálilo a nálada byla skvělá. Měl jsem strach, že týden po mojí obvyklé angíně nebudu s dechem stačit, ale obavy byly zbytečné. Všichni tři jsme nasadili solidní tempo, po pár hodinách, v suti kousek pod hřebenem, na kterém leží Payerhuette, začal Vašek ztrácet. Lezla na něj nějaká viróza, která se v plné síle projevila až o dva dny později. První den jsme došli celkem v pohodě k chatě, ale zjistili jsme, že tam nelze nikde rozdělat stany. Tak jsme se rozhodli, že noc strávíme v bivaku ještě o 300 výškových metrů výše. Vzduch byl krásně čistý, čím výše jsme stoupali tím více se nám odkrývaly krásné pohledy na hory v dalekém okolí i na vlastní masiv Ortleru. Bivak byl na krásném orlím hnízdě, cesta k němu vedla po několika skalních výšvihách (30 m - 2.st. obt.) a kousek po ledovci kolem ohromných seraků. Bivak sám byl perfektně připravený na sezónu, čisté deky, pořádek. Večer a v noci jsme všichni cítili výšku. Není také divu za jeden den z 300 do 3300 m.n.m. Při západu slunce, když jsem venku fotografoval, se přiblížil bouřkový mrak natolik, že mi vstávaly vlasy na hlavě, ne hrůzou, ale statickou elektřinou. Některé se lepily na čelo a železné tyče kolem bivaku začaly bzučet jako transformátory. Pěkně nás to všechny vyděsilo a zapadli jsme dovnitř. Krásnější západ slunce jsem ještě neviděl. Nad náma zůstaly mraky a v dálce se obloha vyčistila, slunce se pomalu přibližovalo k horizontu a zřetelně se objevovaly obrysy několika hřebenů. Skrz zbytky mraků slunce pronikalo v zřetelných svazcích paprsků, prostě romantika na n-tou.

Druhý den byl firn krásně zmrzlý, vyrazili jsme asi v 6 hod. Cesta vedla po ledovci, tuto zimu bylo obzvláště hodně sněhu takže trhliny nebyly ani zřetelné. V 9 hod. jsme stanuli na vrcholu ještě se skupinkou Italů. Několik vrcholových fotek, radost a už jsme se dívali na cestu našeho plánovaného sestupu, Hintergrad. Nádherný ostrý hřeben, chvíli firn, chvíli skála, několik výšvihů obtížnost III+. Některé pasáže vypadaly z vrcholu děsivě, některé schůdně. Vašek byl vyklepanej jako startka a odmítl jít dolů, po chvilce přesvědčování jsem si uvědomil, že ho nesmíme nutit, každý musí dělat to co opravdu chce a potom se to povede. Libor měl chuť, tak jsme vyrazili jen ve dvou, Vašek se dal na sestup s jedním klukem a holkou z Turnova, kteří také dorazili na vrchol, sraz jsme si dali u Hintergradhuette odpoledne.

S Liborem jsem si co do lezení a jištění velice rozuměl, některá místa jsme radši jistili postupově, přecejenom ten hřeben nebyl moc jednoduchý. Užili jsme si tam i slanění, kde nám přesně na metr dalo Vaškovo 60-ti metrové lano. Cesta dále vedla Soustavou žlabů a lavinišť na morénu, tam už jsme měli vyhráno. Celý hřeben nám trval asi 7 hodin. Skála byla dobrá, jen sníh tekl až moc. Nikdy bych nevěřil, že v přibližně 25° svahu se může rozjet. Při sestupu jedním asi 50° žlabem se díky bohu ještě před tím než jsem do něj nastoupil utrhla menší lavinka, která těch 150 m prosvištěla velice rychle a dole se roztříštila o skály. Teď byl už žlab volný, další lavinky nehrozily tak jsme jím, ne zrovna v klidu, sestoupili.

U chaty jsme se všichni v pohodě sešli, probírali jsme zážitky, vařili a hlavně jedli. Byla pohoda. Večer se přihnalo pár mraků, trochu zapršelo, celou noc fučel vítr a další cestu nahoru jsme vzdali, nejen kvůli počasí, ale především kvůli únavě. Vašek nemohl přes chrapot v noci skoro ani mluvit, mě zase pobolívalo koleno. Ráno jsme se sebrali a pádili domů. Celá akce byla naprosto skvělá, vyšlo počasí, nálada, příště zase vyrazíme.

Ortler mě překvapil mohutností svých ledovců, množstvím sněhu na všech okolních horách, to bych do Itálie dříve nikdy neřekl. Moc mě okouzlila Koenigspitze, někdy příště se na ní musím podívat, překrásná hora!

KOMENTOVAT TISK E-MAIL RSS

Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0

Vložení nového komentáře
Jméno *
E-mail
	zveřejnit e-mail
Web
Komentář * (max. 500 znaků)
Prosím, opiš kód *
*) povinný údaj

 

Články
& akce