New York City

Mezi ikony New Yorku určitě patří socha svobody a Ellis Island, Empire State Building nebo Brooklynský most. Byla tu ještě jedna ikona, kterou jsme mohli během naší cesty před více než 10 lety navštívit - Twin Towers na World Trade Centre. Vidět New York je rozhodně zážitek, zvláště pro středoevropana, ale asi mě to nebude mrzet, pokud se tam už nikdy nepodívám.

22. srpna, sobota

Let

Prošli jsme odbavením a po několika minutách nastoupili do airbusu letecké společnosti Air France směr Paříž. Jirka sice neměl lístek hned vedle mě, ale přes jedno sedadlo, a tak jsme se rozhodli, že si sedne vedle mě a až někdo přijde a bude se domáhat sezení na svém sedadle nějak se domluvíme. Usadil jsem se proto vedle okna, Jirka vedle mě a začali se těšit na budoucích 30 dní. Za chvíli přišel mladík a naznačoval nám, že by měl sedět na prostředním sedadle. Zeptal jsem se ho anglicky jestli mu to nevadí, že si sedadla vyměníme a jeho „oukej“ znamenalo, že mu to nevadí a usadil se vedle nás. Letadlo se vzneslo a mladík se na něco zeptal přes uličku sedícího pána česky. A tak jsme nakonec zjistili, že jedeme na stejný zájezd.

V Paříži jsme přestoupili na Boeing směr New York. Čekal nás osmihodinový let, který nám byl zpříjemněn jídlem, pitím, filmy, které jsem si mohl vybírat a sledovat na monitoru na opěradle sedadla přede mnou, hudbou a turbolencemi. Zde už jsme nemuseli dělat přesuny, protože jsme s Jirkou seděli vedle sebe a vedle nás seděl mladý američan. Dali jsme se s ním do hovoru a vyslechli si dobré i špatné vtipy a seznámili se s jeho krásnou přítelkyní. Také jsme mu řekli několik vtipů a jeden se mu líbil natolik, že nám za to prozradil, jak se rozpozná newyorčan a turista: Když jde ulicí New Yorku místní člověk, tak se dívá na zem do čeho šlape, ale když tudy prochází turista, jde s hlavou zakloněnou a s otevřenou pusou zírá na mrakodrapy. Vzali jsme si to jako ponaučení, jak se máme chovat, i když jsme to mnohokrát porušili. Příjemné bylo i povídání s půvabnou mladou americkou spisovatelkou, která žije v Paříži a občas cestuje se svým psem Murphym za rodiči. A chudák Murphy musí celou cestu strávit nadrogovaný v tašce pod sedadlem. Na monitoru občas sledujeme naši polohu, rychlost a výšku, ale cesta nad oceánem ubíhá pomalu.

New York se představuje

několik obrázků z New Yorku

Je 18:20 a my konečně přistáváme na Kennedyho letišti v New Yorku. Poprvé v Americe, poprvé v jiném světadíle a poprvé na jiném kontinentu! Při odbavení jsou na nás úředníci hodní, a tak rychle a bez problémů procházíme do haly a vyčkáváme u pásu každý na svá zavazadla. Zde už na nás čeká náš průvodce Jarda. Shromažďujeme se kolem něho a čekáme na autobus, který nás odveze do hotelu. Konečně přijíždí. A přesně takový, jaký jsem do té doby viděl pouze v televizi. Nastupujeme a necháme se odvézt do čtvrti Manhattan do hotelu YMCA. Bydlíme v jedenáctém poschodí v malinkatém pokoji číslo 1132 s palandou, televizí a klimatizací. Ta klimatizace nás docela zaujala, hlavně její dodatečná instalace. Hotel má jednoduchá okna, která se otvírají tak, že se spodní polovina vysouvá vzhůru. A do tohoto prostoru byla namontována bedna s klimatizací a zbylý prostor na boku zadělán kusem plechu. Takže se okno již nezavíralo úplně dolů, ale jen do té polohy, než narazí na klimatizaci.

Protože máme hlad, vydáváme se koupit něco k jídlu. Kousek od hotelu je malý krámek, který mně hned sebral iluze o levném jídle v USA a ochotném personálu. Ten nám dal jasně najevo, že už chtějí zavřít, tak ať sebou hodíme. Utratili jsme tu dost peněz za nic a odešli. Jirka vzal jídlo do hotelu a já jsem se šel ještě projít a ulovit nějaký zajímavý noční snímek. Když jsem fotil před jednou restaurací, vyšel ven číšník a nabízel se mi, že ho můžu vyfotit. Byl v umazané bílé zástěře a vůbec nic na něm nebylo zajímavé. Spíš si myslel, že za to dostane nějaký ten dolar, ale já měl pocit, že už jsem tento večer utratil dost. Protože je neodbytný, tak mačkám spoušť a když spokojený odchází zpět mezi strávníky, fotím ulici v klidu znovu. Cestou zpět se mi líbila barevně nasvícená socha u vstupu do Central Parku. Postavil jsem stativ a začal fotit. Najednou mě něco ťuklo do hlavy a na zem se skutálel plastový uzávěr od Coca-Coly. Otočil jsem se směrem odkud přiletěl a uviděl černocha oblečeného v hrozných hadrech, jak se na mě zubí. Protože podobných existencí bylo kolem více, stiskl jsem spoušť, sbalil věci a odešel. Zastavil jsem se za prvním rohem, abych se podíval jestli nejsem sledován tlupou zlodějíčků. Vzduch byl čistý a já v klidu došel do hotelu.

Chtěl jsem se po dlouhé cestě osprchovat, ale nevěděl jsem, kolik na mě čeká nových a nezvyklých věcí. Ve sprše byl jen jeden kohoutek, ale ten nepracoval jako u nás pákové baterie. Měl jiný princip, na který přijde každý člověk alespoň s průměrnou inteligencí. I já jsem se proto osprchoval. Když jsem šel na záchod, zastavil jsem se před mísou plnou vody. Takhle ucpaný záchod jsem ještě neviděl, řekl jsem si a šel na vedlejší. Ale zde byla situace úplně stejná. Bylo mi to fuk, nehodlal jsem tu chodit do rána. Teprve po spláchnutí se mi vysvětlilo celé tajemství. Tady se mísy prostě po spláchnutí naplní vodou.

Před spaním jsme si ještě oživili znalost angličtiny sledováním kreslených filmů s Tomem a Jerrym. Pak jsme usínali jsme jako ve vězení: z malého pokoje se nám naskýtal výhled zamřížovaným okýnkem na protější křídlo hotelu a stísněný pocit umocňoval hukot klimatizací.

23. srpna, neděle

Symboly New Yorku jsou dobyty

„Chodím po Broadwayi hladov sem a tam…“, přesně na tuhle písničku od táborových ohňů jsem si vzpomněl, když jsme šli bez snídaně po Broadwayi na metro. Metro tady nejezdí na lístky, ani se nehází do turniketu mince. Musí se koupit žetony a teprve jejich vhozením do turniketu je cestující vpuštěn dovnitř. Metro samotné se dost liší od evropského. Ani bych to nenazval podzemní dráha ale poduliční. Není totiž v tunelu, ale jen pod jakýmsi stropem, na kterém jsou ulice, chodníky a domy. I na chodníku se to snadno pozná, je-li pod ní metro. Pokud ano, tak jsou všude obrovské mříže, ze kterých fouká teplý vzduch a pokud tam právě projíždí vlak, tak se ozývá pořádný rámus. Má to ještě jednu nevýhodu, možná výhodu pro bezdomovce v zimě, je tam totiž hrozné vedro a dusno. Člověk tam stojí a těší se, až přijede vlak a on bude moci nastoupit do klimatizovaného vozu. I my se těšíme.

Metrem jedeme až na konečnou na Dolní Manhattan. Zde vystupujeme a jdeme na pobřeží a čekat na trajekt na Ellis Island - ostrov, na kterém se tyčí socha Svobody. Dlouho jsme čekali na loď, krátce pluli a pak hodinu a dvacet minut postupovali ve frontě do nitra sochy a vystoupali 334 schodů. Ale to nebylo jen tak. Sotva jsme došli do podstavce sochy, museli jsme se podrobit důkladné prohlídce, která si nezadala nic s odbavením do letadla. Všechna zavazadla a foťáky musejí projít přes rentgen a my také. Žádné vyjímky, rentgen neškodí ani filmům, odpověděla mi strážkyně na moji námitku. Při vstupu do těla samotné sochy se schody mění v točité schodiště, u jehož paty stojí další strážce. Zeptal jsem se ho, jestli se ještě chodí do ruky sochy k pochodni. Odpovídá, že tam byl vstup uzavřen v nějakém roce, který si už nepamatuji. Snad to bylo roku 1916, možná 1960. Konečně jsme vystoupali k okýnkům v čelence a nedočkavě se z nich díváme. Naskýtá se nám pohled ven na město. Bohužel je však ponořeno do oparu. Nemůžu se tam moc rozhlížet, protože tempo je takové, že zde mohu pobýt tak dvacet sekund a pak se dát na cestu dolů. Dole jsme si ještě prohlédli muzeum a odolali nákupu suvenýrů. Dalším trajektem se přesouváme na jiný ostrov, na kterém stojí muzeum věnované přistěhovalcům. Dříve tam musel povinně každý strávit nějaký čas v karanténě a pokud byl zdráv, byl vpuštěn do Států. Moc se nám tam nelíbilo a tak jsme jeli hned další lodí zpět do města.

V Manhattanu jsme podnikli dlouhou a únavnou pěší prohlídku. Jdeme na nábřeží prohlédnout si dvě historické lodě, podívat se na Brooklinský most a pak do čínské čtvrti. Tam nás opět přepadl hlad, a tak se necháváme zlákat nabídkou jedné pouliční prodavačky. Nabízí něco jako rizoto bez masa a vypadá to a voní lákavě. Když jsme se snažili dozvědět, co to je, tak na mě několikrát zavolala: „Vandala, vandala“. Nechápal jsem, co jsem jí provedl, že na mě takhle křičí. Přišla ji pomoci ještě stará Číňanka, která nám říkala, že to stojí jenom dolar. Tak jsme si každý koupili vandala a na lavičce u školního basketbalového hřiště si to snědli. Bylo to dobré, bylo toho hodně a hlavně nic nám po tom nebylo.

Pak pokračujeme do čtvrtě Soho, která je prý doménou umělců. Jediné, co zde objevujeme, jsou různé burzy a pouliční prodeje, kde se prodává i to, co se u nás vyhazuje. Ale některé ty věci byly zajímavé a určitě cenné. Například Edisonovy fonografy, nebo originální dřevěná bedýnka Coca-Cola. Zašli jsme ještě na Wallstreet a prošli i kolem světoznámé burzy, která však byla v jiné ulici. Odtud jsme pokračovali zpět k Twin Tower, nevyšším mrakodrapům na světě, kde se máme sejít s ostatními a podniknout jejich prohlídku.

Až do této chvíle jsme byli New Yorkem, kromě sochy Svobody, dost znechuceni. Všude je nepořádek a styl budov hrozný. A pokud už je některá budova z našeho hlediska pěkná, tak je hyzděna požárním schodištěm nebo nádrží na vodu na střeše. Poseděli jsme i v místě, které vypadalo jako malý park, tedy stromy tam byly, ale jinak byla celá plocha vybetonovaná. Je to tu fakt úplně jiné, než na co je zvyklý středoevropan.

Pohled na Manhattan z ostrova Ellis Island

Na World Trade Centre jsme si konečně na chvíli odpočinuli, bylo to totiž jediné upravené místo s fontánou a lavičkami, které jsme potkali. A zrovna jediné idylické místo muselo narušit extempore s paní Bergrovou (se kterou bude ještě "veselo", jak jsme později zjistili).

Po opětné důkladné prohlídce jsme byli v jedné z budov Twin Toweru vpuštěni do výtahu, který nás za necelou minutu vyvezl do 107. poschodí. Musel jsem hodně polykat, aby mi nezaléhaly uši. Byl jsem překvapen, že zrychlení i zpomalení výtahu bylo neznatelné. Z výtahu vystupujeme do prosklené terasy pod střechou, kde je spousta atrakcí, restaurace, krámky se suvenýry a kino. Pohled z výšky 400 metrů dolů na město je úžasný. Po eskalátorech vyjíždíme až na střechu. Zde je ochoz se zábradlím a uprostřed přistávací plocha pro vrtulník. Celý ochoz je obehnán plotem z ostnatého drátu, následován elektrickým plotem. Škoda jen, že je opar a my si nemůžeme vychutnat stoprocentní výhled. Pokochali jsme se a sjeli opět dolů, kde nám bylo doporučeno navštívit i virtuální kino. Moc virtuální teda nebylo, promítali nám pohled z letící helikoptéry kolem různých zajímavostí New Yorku. Tak jak se naklápěl vrtulník, naklápěla se i sedadla. Podle bezpečnostních pásů na sedadlech jsme ale očekávali mnohem větší naklánění. Takže jsme nakonec vyšli neuchváceni i proto, že byl promítaný obraz neostrý. Po setmění jsme znovu vyjeli na střechu, abychom se podívali na osvětlený New York.

Takový byl pohled z Twin Tower dolů na Manhattan

Zpáteční cesta nočním metrem patří také mezi velmi zajímavé zážitky. Hlavně infantilně oblečená černoška, která trávila čekání na vlak chroupáním čipsů a chlapským pliváním do kolejiště. Pořádné túry nás teprve čekají, ale my byli unaveni jako po túře, a tak jsme ani nevystoupili na Times Square, kde jsou světelné reklamy jako na Piccadely Circus v Londýně.