bike-trek.cz

Šli jsme si vyzkoušet sněžnice

  8. března 2005
Úvod / Články / Hory / Šli jsme si vyzkoušet sněžnice

Původně mě na myšlenku vyrazit si do zasněžených kopců na snowshoes přivedl Brandon. Dokonce jsem doufal, že se s námi tohoto výletu zúčastní, ale jeho zaměstnavatel rozhodl jinak. V HUDY sportu jdou sněžnice díky skvělým sněhovým podmínkám doslova na dračku a volné jsou pouze na dva dny. A v jeden z nich, brzy ráno (tak brzy, že i hlídač parkoviště ještě zíval), vycházíme s Vláďou z Pece nahoru na hřebeny.

Ani jeden z nás doposud nemá s chůzí se sněžnicemi zkušenost a proto pořádně nevím, jak velkou vzdálenost jsme schopni za den překonat. Máme v plánu jít po červené značce na Výrovku, odsud na Luční boudu a zpět, pak k bufetu Na Rozcestí a odsud po zelené zpět do Pece. První kroky ve sněžnicích nás čekají už kousek nad parkovištěm, když je nasazujeme při opouštění zapadané cesty nad chatou Milíře. Poslední turistická značka, kterou vidíme je právě v tomto místě na stromě. Pak už je všude tolik sněhu, že se musíme orientovat jen odhadem a držet přibližný směr. Po prvních nejistých krocích, se kterými bychom možná uspěli i na bavorském festivalu v break dance v kategorii "rentiers", si postupně na sněžnice zvykáme a objevujeme jejich nesporné výhody. Zkoušíme si chůzi s pevnou patou, volnou patou - což je opravdu lepší - jít do kopce, z kopce, pak zase traverzovat. Když jsme je trochu zkrotili a měli nad nimi šanci alespoň 8:10 dostat je tam, kam chceme, vydali jsme se dál. Stlačujeme pod sebou masu sněhu a stoupáme po planině. Kdybychom tudy měli jít bez nich, asi bychom se dost nadřeli neustálým se broděním po pás v hlubokém sněhu. Takhle se boříme maximálně 30 cm a celkem snadno, s lehkostí Yettyho, postupujeme vpřed.


První poryvy větru kousek pod Výrovkou

Směr jsme trefili výborně a po chvilce míjíme rozespalou chatu, ze které postupně vypadávají malátná těla se zalepenýma očima a dechem, který v blízkém okolí rozpouští sníh. Nejvíce probuzení jsou tady dva kluci, kteří vyhazují sníh z pod pomy, aby ji vůbec mohli používat. Letošní příděl sněhu je na horách opravdu bohatý. To se také po chvilce potvrzuje, když vcházíme do naprosto tichého lesa, kde jsou větve smrků skloněny pod neuvěřitelnou vrstvou zmrzlého sněhu. Podle hustoty větví poznáváme, že jsme asi 1,5 metru nad asfaltovou silnicí, kterou jsem já osobně před dvěma lety skropil vlastním potem, když jsem se tudy trápil na kole. Procházíme tou zimní mlčenlivou krásou, rozhlížíme se napravo a nalevo, vnímáme nádheru zasněžené krajiny a fotíme. Náhle nás z toho ticha vyrušil rachot motorů blížící se odněkud zdola. Podle hluku jsme očekávali přinejmenším zbloudilou kolonu sovětských vojenských Zilů nebo závěrečnou jízdu na středoevropském srazu majitelů Trabantů, ale vyklubala se z toho jen jedna opuštěná rudá rolba. Uhýbáme na stranu před červeným monstrem, které zastavuje a z okýnka se vyklání sympatický chlapík a nabízí nám svezení nahoru k Výrovce. To samozřejmě s díky odmítáme a po chvíli, když se dal vzduch zase dýchat plícemi, už zase sami pokračujeme spící krajinou.

Když kousek před Výrovkou vycházíme z ochrany lesa, na vlastní kůži pociťujeme prudký vítr, který fouká proti nám a do tváří a očí nám vmetá zmrzlý sníh, který nás štípe do tváří víc než nejlevnější voda po holení. Za chvíli jsme pokryti bílým popraškem a vypadáme jako kdybychom tu bloudili už od roku 1805, ale říkáme si, že to dojedeme až k chatě, kde si oblékneme bundy. Vchod, ke kterému se v létě musí vystoupat několik schodů, je dnes tak zasypán sněhem, že přicházíme přímo k úrovni dveří. Tady je trochu závětří; alespoň tolik, že můžu pořádně otevřít přimhouřené oči a zasmát se ztuhlým úsměvem tomu, jak vypadáme. Už jsem se chystal, že si sundám batoh a navléknu bundu, ale zkusil jsem vzít za kliku a k mému překvapení bylo otevřeno. Tak jsme se nastěhovali do zádveří a u kývajícího se stolu pojedli něco z vlastních zásob.


Cyklisto, veď kolo!


Tak a můžu jít


Společná póza při sestupu

Asi po půl hodince vycházíme do dalšího boje s poryvy větru. Podél tyčí pokračujeme směrem na Luční boudu. Vítr je opravdu silný, do toho padá sníh a je vcelku špatná viditelnost. Když vidím od jedné tyče pouze další dvě, začínám přemýšlet o návratu. Až vyjdeme výš a na otevřenější hřeben, určitě to bude mnohem horší. Moji domněnku potvrzuje cedule o uzavření cesty, ke které po chvíli přicházíme. Těšil jsem se hlavně na krásné výhledy, ale z těch dnes stejně nic nebude, tak mě to ani nemrzí - na rozdíl od mého dalekohledu, který zase zůstaně trčet na dně batohu. Otáčíme se a teď přímo proti větru jdeme zpět. Chtělo by se říct ve vlastních stopách, ale ty jsou zafoukané během dvou minut. Dokonce tu není ani stopy po skůtru, který tudy před chvílí projel. Cesta zpět k Výrovce mi připadá mnohem delší. Vítr je silný a fouká přímo do obličeje, až nám mrznou už tak dost červené nosy. Dát si do nich dostatečně výkonnou žárovku a máme dokonalé výstražné světlo, které by bylo vidět na větší vzdálenost než jen dvojnásobek rozteče orientačních tyčí. Z okolních zakrslých stromků není vidět ani kousek zelené větvičky, celé jsou obalené do zmrzlého a tvrdého sněhového krunýře různých fantastických tvarů. Říkáme si, jestli někde mezi nimi není i profesor Mc Donnald s poručíkem Beranem z americké polární expedice. Nakonec se opět objevují obrysy Výrovky a pak už se nám jde lehce až na bufet Na Rozcestí. Tady už tolik nefouká.

S Vláďou se oba shodujeme na tom, že tenhle bufet si po celou dobu, kdy se sem dostáváme, udržuje obsluhu s příjemností německého celníka a tvářící se tak kysele, jako by jedla to samé co nabízí turistům (a hlavně za stejné ceny). K tomu stejně mizernou kvalitu služeb a jídlo vypadající a chutnající tak, jako kdyby jej recyklovali na čínské intergalaktické lodi pro 5000 členů, která už 30 let nikde nepřistála. Takže vlastně ani dost dobře nechápu, co nás sem zase zaválo... Vítr to rozhodně nebyl, ten foukal celou dobu proti, a navíc nám asi ještě nefungovaly čichové buňky po průjezdu té rolby. Původně to tu vypadalo, že je zavřeno, ale nějaký zvídavý a neopatrný běžkař bez pudu sebezáchovy zkusil vzít za dveře a zjistil, že je otevřeno. Dali jsme si hnusnou místní gulášovku s výborným dovezeným chlebem. Nakonec jsem si nejvíc pochutnal na vlastní sušence a čaji z termosky. Kdybych neměl sušenku, mohl bych sníst termosku a stejně bych si pochutnal.

Tak raději vycházíme zase ven, kde se mezitím počasí dost vylepšilo a chvíli to vypadá, že by mohlo zasvítit i sluníčko. Kousek od chaty jsem málem zakopnul o vršek značky zákazu vjezdu cyklistů, která tu malinko vyčnívala ze sněhu. Dnes tu nejsme na bikách (čti bajkách), ale na sněžnicích, které nás postupně a trpělivě snášejí po zelené značce dolů. Značka dnes vidět není, jen asi 30 až 50 cm vyčnívající orientační tyče. Ty ale před lesem mizí a opět jdeme nějakým směrem, který je podle nás správný. Jenže se nedá vůbec podle ničeho orientovat. Všude je tolik sněhu, že jsou stromy zapadány až pod spodní větve a sníh už ani nekopíruje tvar terénu. Proto jsme sami dost potěšeni, když se v jednom místě ohlédneme a přímo na stromě za našimi zády, v úrovni sněhové pokrývky, vykukuje zelená značka. Jsme tu dobře.

To nám dodalo tolik sebezničující jistoty v našem orientačním smyslu, že dál pokračujeme bez jakékoli konzultace s mapou či buzolou. Přitom oba umíme uvedené základní nástroje orientace celkem dobře používat. A samozřejmě, jak už to bývá, se nám to nevyplácí. Už je nám podezřelé to, že příliš klesáme, což je velmi příjemné pouze pokud vás neděsí v koutku ukrytá hrůzná myšlenka, že to zase celé budete stoupat nahoru, až nakonec nás zastavila neprůstupná hradba hustého lesního porostu. Je nám jasné, že tudy cesta nevede. I bez mapy a buzoly. Projít by se to asi dalo, ale nechceme se prodírat lesem a svádět boj s ostrými větvemi. O suvenýr v podobě roztržené GoreTexky nestojím a navíc bychom byli na sněžnicích oproti stromům dost znevýhodněni sníženou stabilitou. Rozhodujeme se proto pro návrat ke značce, kterou jsme naposledy viděli. Od ní už volíme správný směr. Přecházíme louku a se závěrečným Vláďovým parádním parakotoulem z hrany závěje vstupujeme na prohrnutou cestu. Ještě jeden takový pád, říkám si, a je smíchy po mně. Pro jistotu proto rozhoduji o sundání sněžnic, které si teď mohou odpočinout přivázané na batohách. Cesta nás dovádí kolem esteticky vybitého hotelu Energetik a opuštěné sjezdovky na louku, odkud vidíme naproti na sjezdovku Zahrádky. Sjíždíme si frajersky po botách krátký, ale dost prudký kopeček dolů do Pece na parkoviště a spokojeně - navzdory počasí - hodnotíme dnešní den.

Šli jsme si vyzkoušet sněžnice

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 0 |  přidat komentář

Články ze stejné lokality

Kalendář akcí

    Stále něco vymýšlíme, ale v nejbližší době nemáme naplánované žádné akce.

Poslední komentáře

Hrad Pecka a mlýn Borovnice

V sobotu jsme s rodinou zavítali na kopec Kozinec. Rozhledna nepřístupná.

Cinque Torri z Passo Giau

Pod Cinque Torri se dá vyjet i lanovkou z Cortina d'Ampezzo.

Přes Hájkovu rokli ke Slavenským hřibům

Dobrý den, Kláro, moc děkujeme za upozornění na tak zásadní chybu, jakou je správný název Slavenských

Oblíbené lokality

Broumovsko Český ráj Hohe Tauern Dachstein Góry Stolowe Rýchory Orlické hory Vysoké Tatry Náchodsko Teplicko-Adršpašské skály České Švýcarsko Yosemite National Park Krkonoše Slovenský ráj Zillertal Kokořínsko Malá Fatra Podkrkonoší Jestřebí hory Toulovcovy maštale Fiordland National Park Stubaiské Alpy Karwendel Dolomity

Krátké zprávy

Top of Salzburg

K něčemu se musím přiznat: byl jsem na Top of Salzburg. Atrakce s vyhlídkami v oblasti Kaprunu, kam se navonění turisté vozí navazujícimi lanovkami. Je to nejhnusnější místo, které jsem kdy v Rakousku a

Objevování nahradila selfíčka

Vylechnul jsem si pořad Jak to vidí s dokumentaristou Honzou Svatošem na téma, cestování a jak se změnilo cestování za poslední roky a úplně se s jeho názorem ztotožňuji. I my si letos zažili