bike-trek.cz

Túra v Karwendelu

  2. července 2008
Úvod / Články / Hory / Túra v Karwendelu

Původně nemělo jít o žádnou obyčejnou procházku, kvůli tomu bychom sem asi nejeli. Původní plán nastudovaný v Outdooru byla ferrata i pro šikovné děti, na které by se Martina mohla v klidu seznámit s pohybem na skále a jištěním se na fix. Jenže ferrata byla zavřená (pravděpodobně poškozená) a počasí před bouřkou. Vydali jsme se tedy podél hřebenu Nordkette na druhou stranu.

Na dnešní horský program jsme se nechali inspirovat krátkým článkem v Outdooru. Protože se chystáme také na malou zastávku v Dolomitech a protože Marťa nikdy nebyla na ferratě, rozhodli jsme se pro malý trénink a pro rozhýbání těl zvyklých na sezení v kanceláři (nebo nad učením) právě pro Karwendel. Zmíněný článek popisuje krátkou zajištěnou cestu z Hafelekar Spitze po hřebeni na západ přes vrchol Kemacher (2.480 m n.m.) jako velmi lehkou, doslova „i pro šikovné děti“. Vše ale nebylo tak růžové, jak článek popisoval.

Budím se pár minut před sedmou hodinou, na kterou je nastaven budík na hodinkách. Jen se pohnu, je vzhůru i Martina. Vylézáme ze stanu a po ranní hygieně se zakusujeme do výborné domácí buchty, která k nám přilákala hladovou rodinku nějakých drzých vrabců. Krátce po osmé vyjíždíme z kempu s tím, že za půl hoďky budeme u lanovky. V Innsbrucku jsme chvíli bloudili, než jsme našli dolní stanici lanovky. Ale jak se ukázalo na místě, šlo zatím o lanovku, která nás měla za 6 Euro teprve k dolní stanici té kabinkové dovézt. Sem nás přivedly směrové cedule, ale nikde jsme nenašli žádné, jenž by nás navedly přímo ke stanici na Hungerburgru. Až velmi ochotný mladík ze stánku se suvenýry mi nad jednorázovou mapou centra města vysvětluje cestu a trpělivě ji tečkuje červenou fixou zatáčku po zatáčce. Udělal to na jedničku, našli jsme to bez problémů.

Po zaparkování se zvedl vír v naší peněžence; 6 EUR za parkoviště, 12,50 EUR lanovka na Hafelekar. Alespoň že nám oněch 6 Euro odečetli od ceny lanovky. Nastoupili jsme do velké, prosklené a poloprázdné kabiny, která se za podpory silného ocelového lana tiše vznesla vzhůru. Za zády se pod námi objevuje pohled na celý Innsbruck a malá městečka nad ním, rozházená v zeleném koberci pod horami a skalními hřebeny. Vybíráme si, ve kterém z těch měst bychom chtěli bydlet. Na Seegrube přestupujeme do menší kabinky, kde je ještě méně lidí. Díky rannímu bloudění jsme nahoře dost pozdě, už je po jedenácté. Podle návodu v článku se od lanovky vydáváme vlevo po cestě, která by nás měla přivést k počátku feraty. Našli jsme ji hned za malým sněhovým polem. Přímo před námi se tyčí kolmá stěna vzhůru. Oblékli jsme si nezbytné vybavení a vydali se na ní. Pravda, trochu jsem se pozastavil nad cedulí, která zde pod stěnou upozorňovala na to, že je cesta uzavřená. Ale nad námi byli dva Rakušané a tak jsme se rozhodli jít dál.

Ferata

„Začátek feraty je mnohem obtížnější než ty, které chceme lézt v Dolomitech.“, pomyslel jsem si, ale Martině jsem to zatím neřekl. Tak to není na první seznámení zrovna ideální. Uvidíme, jak to bude dál. V článku se psalo něco o tom, že začátek je nejtěžší. Pomalu postupujeme vzhůru. Někdy byly potřeba dost dlouhé kroky a doslova lezení po stále kolmé skále. Jeden z lezců nad námi je dost upovídaný a jistí svého kolegu, jenž se v malém kuloárku vedle nás spouští po laně. Když byl dole, ukecaný mladík v teniskách a bez jištění sbíhal dolů přímo kolem nás. Byli jsme zrovna v úseku, kde se sklon skály umoudřil a vypadalo to, že dál už to bude mnohem snazší. Zeptal jsem se mladíka, jestli netuší, proč je cesta uzavřená. Prý je to stav po zimě, byla stržena některá lana. A hned dodává, že je tato feráta kvůli špatnému technickému stavu už dávno zavřená. Velkou radost teda z jeho informace nemám. Zvláště když vidím ty kupovité mraky sbíhající se sem od západu. Ptám se dál, jestli vůbec projdeme alespoň její první úsek do sedla Langer Sattle (podle Outdooru jde o tu lehčí, ale zároveň méně náročnější partii). Prý ani tam ne a navíc není kde slézt dolů na turistickou cestu, museli bychom se vrátit po ferátě. To už mě trochu mate, protože malá mapka, kterou máme, tuto cestu a propojení na sedlo zakresluje. Celá zajištěná cesta měla trvat 3,5 hodiny; i kdyby o mnoho déle pro nás tak by to šlo, ale na návrat stejným způsobem čas rozhodně nemáme. Ani blížící se počasí nevěstí nic dobrého a tak se rozhodujeme pro okamžitý návrat a slézáme těch 30 metrů zpět.

Krásná hřebenová túra

Když jsme sundali sedáky a dojedli chleba se znamenitým řízkem, koukli jsme do mapky a rozhodli se pro náhradní túru. Dáme si takovou malou procházku; od lanovky tentokrát na východ po cestě číslo 219 směrem k Pfeishutte. Hned za stanicí lanovky vstupujeme na krásnou úzkou pěšinu, zaříznutou v prudkém svahu, klikatící se a po vrstevnici opisující půdorysný tvar hory. Vpravo se můžeme kochat otevřeným výhledem na Innsbruck a hřebeny hor Olperer Gruppe a Zillertal na jihu, které ale proti slunci nevidíme tak jasně. V některých místech je pěšina poměrně exponovaná, zvláště když prochází přes vystupující skalky. Posléze se malým sedýlkem dostáváme na severní stěnu a před námi se otvírá pohled do údolí, jehož středu dominuje zalesněný hřeben obklopený holými skálami. A na západě nemůžeme nepřehlédnout mraky barvy olova. Ale na nás zatím stále svítí sluníčko a užíváme si liduprázdnou pěšinu, na které se před námi hbitě schovávají jen malí černí pavouci.

Přichází malý výšvih do trochu výše položeného sedla a jsme zase na jižních svazích, které jsou tu zatravněné a poskytují pastvu většímu stádu tmavých ovcí. Asi je jim horko, protože vesměs polehávají nebo schovávají čumáky do chládku, jenž jim poskytuje podhrabaný svah u cesty. Ani si nás moc nevšímají. Některé sice mají tendenci před námi utéct, ale nakonec se jim v tom horku nechce zbytečně pohnout. Cesta tu obchází vrcholy asi dva až tři vrcholy kolem 2.300 metrů, na které by se dalo odběhnout. To už jsme ale nad rozcestím nad Arzler Reise, cestě, po které půjdeme dolů. Jsme ve výšce asi 2.100 metrů a musíme sestoupit až do 900. Cesta č. 217, po které bychom měli pokračovat, se nám ale několikrát ztratila a vyšlapaná pěšina nás táhla moc k jiho-východu, směrem na Rumer Spitze. Museli jsme si v jednom místě pomoct a sejít prudký travnatý svah přímo dolů na cestu, kterou jsme tam viděli.

Hřmí se!

Ozývá se první zahřmění, krátce následované dalším. Musíme odsud co nejrychleji pryč. Cestu jsme trefili, ale v drobné suti se mnohokrát ztrácela. Možná byla značená, ale pohybem kamení značky zmizely. Jednou jsme míjeli i vyvrácený sloupek s číslem 217, takže už nebylo vidět, kam směřuje. Jindy se pěšina rozdvojila nebo šipky ukazovaly různé směry. Bouřka se stále blíží a tak se rozhodujeme: sestupovat budeme sutí přímo dolů. Když je kamení hodně, tak to jde dobře, ale když se pod něj dostane tvrdý povrch, pěkně nepříjemně tu pod nohama ujíždí. Zvláště tady v tom prudkém svahu. Utrpení. Nohy už bolí a skoro klopýtáme.

Jednou jsme se nechali zlákat dobře vyšlápnutou pěšinou vlevo, ale ta po pár metrech zmizela beze stopy. Tak už jsme pak nekoukali vlevo vpravo a poháněni hřměním pospíchali přímo dolů. Tam se nakonec v klečí na okraji lesa, k němuž jsme došli, objevuje červeno-bílá značka s dvě stě sedmnáctkou. Hurá! Na kopce proti nám už padá déšť. S pátým zahřměním vstupujeme do lesa na příjemnou pěšinku (hlavně že už neklesá), kde s úlevou nacházíme směrovku na Arzler Alm. Dlouhá a dlouhá pěšina se klikatí, místy téměř ztrácí, žádné značky. Copak tudy nikdo nechodí? Přesto nás přivádí k farmě s velkým zastřešeným posezením, které nás moc láká. Nohy z nepříjemného a dlouhého sestupu už bolí a chtěli bychom si sednout. Jenže to bychom pak už nevstali. Ještě že jsme se osvěžili u pramene, který jsme před chvílí míjeli.

Směrovka u farmy ukazuje na dolní stanici lanovky a tak jdeme dál. Vidina odpočinku v kempu nás láká víc. Před nám jde pár hovořící mezi sebou anglicky. Docela jim to šlape a tak se jich snažíme držet. Z nebe se už i na nás spouští zatím drobný déšť. Jak zjišťujeme my i oni, tato cesta je také špatně značena a navíc je les protkaný více cestami, ve kterých bloudíme. Tak se stalo, že jsme se najednou vynořili přímo pod lanovkou, ale stále dost vysoko nad její dolní stanicí. Vracíme se do lesa a dál klesáme. Ochranu stromů opouštíme mezi prvními domky a v tu chvíli přichází vydatnější déšť. S Martinou se schováváme pod přístřešek u nějaké dřevěné boudy, asi garáže. Alespoň si můžeme dát sušenku a umlčet hlad, který se už hodnou chvíli hlásí o slovo. Vzduch se pročistil, po svažitých ulicích zurčí potůčky vody a my procházíme doslova posledních pár kroků mezi domky a jsme u lanovky na parkovišti. „Tak nakonec jsme si užili pěknou túru a v krásném prostředí.“, shodujeme se.

Dodatečné a snad užitečné informace

  • Bydleli jsme v See Camping Wimmer, 1 noc pro 2 osoby, stan a auto za 20 EUR. Je to dost, ale na druhou stranu šlo o malý a klidný kemp se skvělým zázemím.
  • Článek, kterým jsme se nechali inspirovat, vyšel v magazínu Outdoor 2/2007, Karwendel, feráta i pro šikovné děti, str. 83.
  • Lanovka Nordketterbahn ze stanice Hungerburg nahoru stojí 12,50 EUR na osobu a za parkoviště se platí 6 EUR na celý den. Tuto částku vám ale pak odečtou z ceny lanovky.
  • Náhradní pěší túra nám se všemi zastávkami a občerstvením trvala 5 hodin.

Túra v Karwendelu

Foto k článku

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 0 |  přidat komentář

Články ze stejné lokality

Kalendář akcí

Poslední komentáře

Pivnická rokle s Borůvkou na dortu

Pivnická rokle příjemně překvapila i nás! Fakt hezké místo.

Hrad Pecka a mlýn Borovnice

Ale jo, jen bylo moc toho asfaltu. Tak 29. března 2024 znovu.

První zimní výstup na Sněžku

Hezký příběh a pěkné fotky, nemůžu si ale odpustit udivení nad autorovo odvahou nechat svého kamaráda

Oblíbené lokality

Broumovsko Český ráj Hohe Tauern Dachstein Góry Stolowe Rýchory Orlické hory Vysoké Tatry Náchodsko Teplicko-Adršpašské skály České Švýcarsko Yosemite National Park Krkonoše Slovenský ráj Zillertal Kokořínsko Malá Fatra Podkrkonoší Jestřebí hory Toulovcovy maštale Fiordland National Park Stubaiské Alpy Karwendel Dolomity