bike-trek.cz

Jak jsme nevylezli na Králický Sněžník

  15. února 2009
Úvod / Články / Hory / Jak jsme nevylezli na Králický Sněžník

Podle našich původních plánů a předpovědi zjištěné z internetu několik dní dopředu, měl být výšlap na Králický Sněžník polojasný, s trochou sněhu a krásnými výhledy. Nic z toho se nekonalo, vše bylo jinak a my se nakonec na jeho vrchol nedostali. Nejprve se brodíme sněhem po kotníky, pak po kolena a nakonec až po rozkrok. Podmínky, které z jinak normálního výletu udělaly regulérní horskou akci.

Krátce po osmé ráno zastavujeme na parkovišti v Dolní Moravě a jsme překvapeni velkým množstvím sněhu, který se začal objevovat už cestou, a to hned za Hradcem. Oblékáme zimní doplňky, dobalujeme malé batohy a bez nějakého zdržování se vydáváme od rozcestníku po žluté značce, která by nás měla provázet až na vrchol Sněžníku.

Na cestě obklopené několika chatami a chalupami je asi tak 20 cm čerstvého sněhu, ale za mostem, po kterém překonáváme Moravu, je více než čtvrt metru pěkného prašanu. I kameny vyčnívající nad klidnou hladinou říčky mají krásné a vysoké bílé čepice. A v tomto terénu nás čeká 10 kilometrů, což teda nebude žádná sranda. Hlavně proto, že jsme už dlouho nikde nebyli, nic neušli, netrénovali, nemáme fyzičku. Jsme úplní chcípáci a teď se pustíme do tohohle! „Ne všichni jsou chcípáci!“, dotčeně dodává Vláďa. To je pravda, on má na pohybovou aktivitu dost volna, které mu neustále závidíme.

Sníh sahá po kolena
Postupně odbočujeme z cest a sněhu přibývá. Tady je už po kolena.

Začíná mi být teplo a tak zastavuji, abych si sundal bundu a šel dál jen ve flísce. Když jsem pak doháněl Martinu s Vláďou, uvědomil jsem si, že vrstva sněhu neustále roste, my postupujeme zatraceně pomalu a vyčerpáváme se už na samém začátku. Navíc se celou dobu stále sype. Chvíli se vyjasnilo natolik, že jsem začal věřit poslední předpovědi o polojasném dni s několika slunečními paprsky, ale to byl skutečně jen krátký okamžik, během něhož se na nás nesnášely bílé vločky.

Odbočujeme dál z cesty a už se to začíná opravdu hodně bořit. Začíná to být vážné; když jsme se prohrabali až na kamenitý podklad, odhadujeme celkovou pokrývku na 40 cm. Střídáme se v prošlapávání stopy a pokračujeme, dokud se vlevo neobjevuje stopa vedoucí k dřevěné lávce na druhou stranu řeky. Na chvíli se zastavujeme na horký čaj z termosky, který si chladíme hrstkou sněhu.

Po 1 hodině a 20 minutách chůze v hlubokém sněhu přecházíme přes říčku na cestu, která je alespoň částečně vyhrnutá. Tady jdeme tak v 10 cm sněhu, což je naprosto v pohodě. Ta ale netrvá dlouho a my následujeme značku vlevo lesem do kopce. Teď to teprve začne stoupat. Kdysi jsem tu byl za letních podmínek na běžném výletu a tak teď vím, jak je to daleko a jak prudkým stoupáním. Na to jsem i Martinu s Vláďou připravoval, ale netušil jsem, že nás ten sníh natolik zpomalí a že nám ta časová ztráta a samozřejmě i energie budou chybět. Ale nejsme tu na žádném závodu a necháváme se okouzlit překrásnou zimní scenérií bohatě zasněženého a naprosto tichého lesa. I na těch nejslabších a suchých větvích se drží kolem osmi - deseti centimetrů sněhu, tam kde jsou bohatě obrostlé jehličím je sněhová pokrývka ještě nadýchanější. Z porostu mezi stromy nevyčnívá naprosto nic, vše je jen taková zaoblená vlna bílé nehybné peřiny s drobnými vráskami po zasněžených pěšinách nebo stopách od běžkařů. Úplně mě fascinuje pohled na ten monochromatický svět. Lituji toho, že jsme si nezjistili aktuální situaci a nepůjčili si sněžnice.

Monochromatický svět
Úplně mě fascinuje pohled na ten monochromatický svět.

Jak jsme odbočovali z hlavnějších cest na vedlejší a dál na pěšiny, sníh neustále přibýval. Vlastně ani nevíme, po čem jdeme – z pevného podkladu není vidět nic a ani žádný náznak. Nejdříve bylo sněhu po kolena, pak obcházíme popadané stromy a boříme se regulérně až po rozkrok. Podle informační cedule jsme v nadmořské výšce něco přes 1000 metrů. Nedá nám to a neustále tu nadílku fotíme a vzájemně se snažíme zachytit její mohutnost tím, jak se do ní propadáme. Stále pomalu stoupáme vzhůru. Turistická značka se v místě zvaném Ve strži prudce stáčí vpravo. Nad námi by měl být vidět Sněžník, ale je v mlze. Tady za jedním smrkem zapadám až po prsa. Vůbec se z toho nemůžu vymotat a už se chystám sundat si batoh, když mi Vláďa podává pomocnou ruku. Jenže i jeho stahuji za sebou a oba skoro plaveme v hlubokém prašanu. Až když Vláďu chytla Martina, dostali jsme se ven. Asi zrovna stále na pevnějším podkladu.

Lyžařská stopa ve sněhu
Ze začátku nás alespoň vede znatelná lyžařská stopa.

Před námi se odvíjí přímý směr ke Sněžné chatě. Ten směr spíš jen tušíme a občas se nám potvrdí žlutou značkou viditelnou na stromě. Jakákoli cesta, její náznak nebo zbytky zasněžené stopy tu totiž už vůbec nejsou. Trochu jsem doufal, že stopa na Sněžník bude prošlápnutá, ale je vidět, že se tu v posledních několika dnech sněhem nešetřilo. Tady ho je maximum, se kterým se během stoupání potýkáme. Dole dokázal jít prošlapávač vzdálenost 100 až 150 m, ale jak jsme se dostali sem do úplně hlubokého sněhu, stačí ujít 10 až 15 metrů a člověk je úplně hotovej a střídáme se poměrně často. Obcházíme dva padlé stromy a dál pokračujeme téměř po vrstevnici.

Sníh sahá po pás
Ten, kdo jde první, má občas opravdu smůlu, když zmizí po pás v bílém moři.

Před námi se objevuje konec lesa a já vím, že kousek dál je chata. Překvapuje nás, že se z jejího komína kouří a venku se pohybují lidé. Docházíme k ní a v jejím závětří se konečně posilňujeme kouskem chleba, který chutná tak báječně, a horkým čajem z termosky. Hodláme pokračovat dál a dokonce tak činíme. Myslel jsem, že tady už bude sníh vyfoukaný a tvrdý, ale pár prvních kroků od chaty nahoru mě přesvědčilo o opaku. Terén je stále dost podobný. Zatavujeme se a hodnotíme celou situaci. Podle mapy jsme šli poslední kilometr skoro hodinu! Je poledne a ikdyž je to na vrchol už jen 2,5 kilometru, v tomto terénu je to tak na 2 hodiny. Ke Sněžné chatě jsme šli 4 hodiny, takže na sestup bychom potřebovali zhruba další 4 hodiny. A to už by byla tma. Navíc tu docela slušně fouká a okolní hory jsou zahalené v tmavých mracích věštících další sněhovou nadílku.

Sněžná chata
Od Sněžné chaty bychom museli jít ještě dalších 2,5 km.

Otáčíme se čelem k vlastním stopám, jenž nám daly tak zabrat, a teď už znatelně rychlejším tempem sestupujeme. Hluk větru zanecháváme za sebou, když vstupujeme opět do tichého lesa. Teď už víme, že máme dostatek času a už není kam spěchat. A když jsme teda nestanuli na Sněžníku, alespoň si užíváme tu krásu naplno. Když si prohlížím tu hlubokou stopu vinoucí se prudce vzhůru, tak si říkám, že jsme si fakt dali docela do těla. Však to v nohách cítíme.

Při návratu
Když se vracíme, je nám už do smíchu.

Cestou nahoru jsme nepotkali živáčka, ale jen co se zase napojujeme na cestu podél Moravy, zdravíme se s několika běžkaři. Jedni z nich nás zvou i na panáčka něčeho silnějšího, je prý potřeba dobře mazat, ale to už by nás dnes asi skolilo úplně. Ještě musíme dojet domů. V autě, kam jsme od Sněžné chaty dorazili po 2 a ¼ hodině, padl návrh, že si zajedeme na večeři. Že prý i bez vrcholu si tuto odměnu zasloužíme! :-)

Info

  • Se značením se odvolávám na mapu, podle které jsme šli, KČT č. 53 Králický Sněžník, aktualizovaný dotisk 2002.
  • Něco ke čtení o masivu Králického Sněžníku jsem našel například na odkazech www.sneznik.cz, www.kralickysneznik.cz nebo www.kral-sneznik.cz.
  • Použil jsem fotky nás všech, takže: foto © Martina, Mirek a Vláďa.

Jak jsme nevylezli na Králický Sněžník

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 0 |  přidat komentář

Kalendář akcí

    Stále něco vymýšlíme, ale v nejbližší době nemáme naplánované žádné akce.

Poslední komentáře

Hrad Pecka a mlýn Borovnice

V sobotu jsme s rodinou zavítali na kopec Kozinec. Rozhledna nepřístupná.

Cinque Torri z Passo Giau

Pod Cinque Torri se dá vyjet i lanovkou z Cortina d'Ampezzo.

Přes Hájkovu rokli ke Slavenským hřibům

Dobrý den, Kláro, moc děkujeme za upozornění na tak zásadní chybu, jakou je správný název Slavenských

Oblíbené lokality

Broumovsko Český ráj Hohe Tauern Dachstein Góry Stolowe Rýchory Orlické hory Vysoké Tatry Náchodsko Teplicko-Adršpašské skály České Švýcarsko Yosemite National Park Krkonoše Slovenský ráj Zillertal Kokořínsko Malá Fatra Podkrkonoší Jestřebí hory Toulovcovy maštale Fiordland National Park Stubaiské Alpy Karwendel Dolomity

Krátké zprávy

Top of Salzburg

K něčemu se musím přiznat: byl jsem na Top of Salzburg. Atrakce s vyhlídkami v oblasti Kaprunu, kam se navonění turisté vozí navazujícimi lanovkami. Je to nejhnusnější místo, které jsem kdy v Rakousku a

Objevování nahradila selfíčka

Vylechnul jsem si pořad Jak to vidí s dokumentaristou Honzou Svatošem na téma, cestování a jak se změnilo cestování za poslední roky a úplně se s jeho názorem ztotožňuji. I my si letos zažili