nacházíte se: úvodní strana > hory > Gran Pilastro (Hochfeiler), Zillertalské Alpy

1. až 3. května 2003

Gran Pilastro (Hochfeiler), Zillertalské Alpy

Stačí jeden den dovolené a člověk hned může vypadnout na čtyři dny někam ven. To nás zlákalo k pokusu o dobytí nějakého toho vrcholu, ale vyjížděli jsme s vědomím, že předpověď počasí není zrovna ideální - tedy spíše byla špatná. Přechod fronty přes Alpy se zlepšením až v sobotu během dne. Naším cílem je Gran Pilastro, hora na pomezí Itálie a Rakouska s nadmořskou výškou 3.509 m. Německy se jí říká Hochfeiler.

Na cestu jsme se vydali ve třech – já, horal a romantik Martin a Jirka, který si s námi jel pro novou přezdívku Paklouček, takže jsme se vešli do Fábie. Po devíti hodinách a 767 km jsme přijeli do malé italské pohraniční osady Stein, kousek za městečkem St. Jacob. Venku neustále prší a my se snažíme trochu se vyspat, i když si připadáme jako sardinky právě zavařené do plechovky. Po chvíli přijíždí auto s nějakým místním turistou, který také čeká na zlepšení počasí. Ale asi po hodině a půl to vzdává a my vidíme v dešti koncová světla jeho Audiny.

Kolem půl desáté se déšť mění v mrholení. Dnes se už asi lepšího počasí nedočkáme a tak se rychle rozhodujeme – sbalit, převlíknout se a jít. Jsme v nadmořské výšce 1.530 m a chceme se dostat na Hochfeilerhütte, která je pro nás kdesi daleko ve výšce 2.710 m! Je jasné, že nás čeká opravdu dlouhý a náročný nástup. Naštěstí už neprší, ale nebe zůstává stále zatažené a vrcholky se cudně halí v mracích. Zpočátku je cesta docela v pohodě, krásně se klikatí lesem a v mnoha serpentinách stoupá. Po dosažení hřebene, který vede až k chatě, jdeme po jeho svahu a stoupání už není tak prudké. Ale přicházejí jiné překážky – sněhová pole. Těch jsme museli překonat asi osm nebo deset. Přesný počet už nevím, zato si pamatuji to první, které bylo sice také prudké, ale nebylo tak dlouhé, protože končilo kousek pod námi na hraně skály. Museli jsme jít s maximálním soustředěním a opatrností, protože chyba by znamenala pád z několik desítek metrů vysokého srázu. Ostatní sněhová pole zase pokračovala hluboko pod nás, kde končila mezi skalami. Místy pozorujeme kamzíky a lišky.

Začátek našeho stoupání

Když jsme se přehoupli vlevo přes hřeben, ukázala se nám v dálce na horizontu chata. Zahleděli jsme se na ní a přemýšleli, jestli je ten vrchol vlevo od ní, se kterou ji pojil stoupající skalní masiv, už Hochfailer. Pěšina se nám zde ztratila pod vrstvou sněhu, ale tušili jsme a podle mapy si i potvrdili, kudy asi vede. Ale držet se jí by bylo zbytečně vysilující. Proto jsme se rozhodli využít morénu, která začínala po naší pravé ruce a stoupala směrem k chatě. Byli jsme asi 5,5 hodiny na cestě a už jsme toho měli docela dost. Hlavně já, týden jsem strávil v posteli, pak tři dny v práci a teď tu mám podávat takovéhle výkony!? Mozek by chtěl jít dál a dál, ale tělo už nemůže. Stoupání morény, která mi zprvu přišla tak milosrdně mírná, mě teď skoro zabíjí a vycucává ze mě poslední zbytky sil. Navíc ztrácíme v poslední fázi ochranu před větrem, který nyní fouká přímo proti nám. Z rezervních sil jsem se téměř doplazil k chatě, kde je otevřený winterraum. Je 17:45 a my jsme po 7,5 hodině v cíli, na chatě, kam se prý v létě jde 3 hodiny…

Winterraum je malý, útulný, pro šest lidí. Je celý obložen dřevem, čímž vyvolával příjemný pocit tepla. Na jedné straně jsem rád, že budeme mít takové skvělé zázemí, na druhé si uvědomuji, co sil bych si mohl ušetřit, kdybych s sebou netáhnul stan. Jediné, po čem po příchodu toužím, je udělat si horký čaj a připravit něco k jídlu. Když jsem uspokojil tyto dvě potřeby, zalezl jsem do spacáku a okamžitě usnul.

Ráno kontrolujeme počasí. Vítr, sníh, mlha. Zůstáváme na chatě. Máme celý den na odpočinek, jídlo a nesrovnané myšlenky. Večer se domlouváme na budíčku o půl páté.

Píp, píp, píp… To už je ráno? Při kontrole počasí spojené s barvením sněhu na žluto zjišťujeme, že je stále dost špatné. Nahoru zatím nemůžeme. Nejpozději můžeme vyrazit v deset hodin. A tak si ještě trochu pospíme a dospíváme k názoru, že se budeme muset dát na sestup. Nemá cenu tu takhle dál čekat. Ale náhle se zvedá prudký vítr a padají drobné kroupy, které vypadají jako kuličky polystyrenu a také se tak chovají – poletují ve větru a usazují se v různých prohlubních a závětřích. Při otevření dveří jich vidíme hned asi patnácticentimetrovou vrstvu na schůdkách ze sněhu, které jsme tak krásně včera lopatou vytvarovali.

Asi nejnepříjemnější úsek

Nakonec se ten nejhorší vítr trochu uklidnil, my se sbalili, zavřeli okenice a v 11:30 se rozloučili s winterraumem, který nám poskytnul tak příjemné zázemí. Před sněhovými jazyky opět vyndáváme cepín a s hůlkou v druhé ruce je opatrně překonáváme. Některé se velmi změnily. Hlavně ten, který končí srázem. Dnes zjišťujeme, že trochu odtál, ale jeho tvar je ještě nepříjemnější. A tak se rozhodujeme pro bezpečnější obejití shora.

Poslední ohlédnutí za horou

Po sejití morény se zastavujeme na krátký odpočinek. Ale ten se nám trochu prodloužil, protože jsme pozorovali modrou oblohu, která se k nám nezadržitelně blížila od jihu. Nám se na hlavy ještě tlačily těžké mraky, ale na nedaleké stěny už svítilo slunce. Bylo až neuvěřitelné, že i nad námi bylo během půl hodiny modré nebe a pražilo do nás slunce. Sundali jsme bundy a mazali se krémem. Ještě sušenku, napít a pohled za záda na Hochfailer. Chvíli to s námi cukalo – vrátit se na chatu, kterou jsme ještě pořád měli na dohled, nebo si zde postavit stany. Na vrchol by se dalo ráno jít i odsud. Ale zítra je už neděle a to bychom toho měli opravdu moc. Výstup by trval minimálně 6 hodin a pak ještě ten dlouhý sestup přes sněhová pole. Nakonec jsme se smířili s neúspěchem a odmítnutím hory a pokračovali v sestupu.

Příkrá sněhová pole

Autem popojíždíme 137 km do Rakouska do Maurachu na břehu jezera Achensee na okraji Karwendelských Alp. Tam zajíždíme do jednoho z údolí, kde nacházíme klidné místo na spaní pod obrovskou stěnou a nebem plným hvězd. Usínám s Velkým Vozem přímo nad hlavou. Jen Martin pořád očekával příchod jelena nebo nějaké jiné noční šelmy. Ale ani já s Jirkou jsme se moc nevyspali, v noci mrzlo a to nás několikrát probudilo.

Martin zalovil v průvodcích, které s sebou vzal a za neúspěšný výstup na Hochfeiler vymyslel náhradní plán: půjdeme se podívat na blízký vrchol Hochiss. Takže teď už máme s Martinem spoustu rozdělaných vrcholů. Budeme se muset polepšit! :-)

KOMENTOVAT TISK E-MAIL RSS

Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0

Vložení nového komentáře
Jméno *
E-mail
	zveřejnit e-mail
Web
Komentář * (max. 500 znaků)
Prosím, opiš kód *
*) povinný údaj

 

Články
& akce