Grosser Möseler 3480 m n.m.

Na Grosser Möseler jsme vyrazili ve třech, Karlos, Jířa Paklouček a já. Z HK jsme vyrazili celkem brzo a známou cestou jsme dojeli ke Schlegeisspeicher do výšky 1700 m n.m. kolem třetí hodiny ranní. Bylá krásná jasná noc, bohužel ne mrazivá... Přechrupli jsme na parkovišti a ráno vyrazili známou pěšinou k Furtschagelausu. Vrátili jsme se sem přesně po třech letech, vše se zdálo být podobné, jen předpověď jsme měli tentokráte lepší. Tušil jsem, že to vyjde, věřil jsem tomu.

Nikam jsme nespěchali a v poklidu jsme za pár hodin došli k chatě, tam jsme se ubezpečili o předpovědi a uspokojeni optimismem chatařky jsme vyšili ještě o pár metrů výše. Jelikož jsme přijeli jen na víkend tak jsme chtěli první den nastoupat natěžko co nejvýše. Dostali jsme se až do 2800 mnm těsně před okraj ledovce. Pro stany jsme našli perfektní větrem kryté místo na sněhu, bylo kolem půl třetí, takže moře času. V pohodě jsme postavili stany, povařili a popili slivovici a Jirkův oblíbený rum.

Zkrátka jsme si užívali na slunci a kochali se krásným počasím a pohledy na okolní kopce. Zvláště pečlivě jsme si prohlíželi žlab, kterým jsme chtěli druhý den jít. Vypadá dost hrozivě, z pohledu od stanů se zdál prudký alespoň 60° což nás zprvu odrazovalo. Už jsme v něm bylo před třemi lety a když nás vyhnala bouřka tak jsme byli už v první třetině, která měla sklon do 45°, takže jsme věřili spíše vzpomínkám než tomu co jsme viděli. V pozdním odpoledni když byl sníh na ledovci i ve žlabu značně rozměklý jsme si všimli, že nahoře jsou ještě dva kluci, sestupovali dost pomalu a do žlabu se jim nechtělo. Vzali to po okrajové skále a taky se dostali dolu, dost pomalu, ale bezpečně. Když míjeli naše stany tak nám ale řekli, že ta skála je dost špatná a láme se, to nás ještě více ubezpečilo v tom, že sestup musíme stihnout do té doby než nám žlab moc změkne.

Pohled z ložnice

Večer se zatáhlo, zahřmělo a od šesti hodin do osmi vydatně lilo! bohužel se ani neochlazovalo a vůbec nemrzlo. Zvedal se vítr a plechové nebe nám v myslích vydatně rozkládalo naše naděje na vrchol... celou noc se počasí nezměnilo, chvilkami poprchávalo a bylo teplo.

V pět hodin jsem poprvé vykounul ze stanu a byl jsem zklamanej, bylo úplně zataženo a hodně foukal vítr, chvilku jsme polemizovali jestli, jdeme nebo ne, jestli jdeme dolu...nebo nahoru, jestli se opijeme nebo budeme brečet... rozhodli jsme se ještě chvilku vyčkat. Za hodinku se rozhodlo. Klukům (hlavně Karlosovi) se moc nechtělo. Když jsme byli už tam, tak by byla škoda alespoň se neprojít po ledovci a podívat se na nástup do žlabu.

Na moréně

S touto myšlenkou jsme se navazovali a šlapali nakonec kupodivu celkem ztvrdlým ledovcem. Doufal jsem, že se počasí za další půlhodinu trochu umoudří a že se přeci jen do žlabu pustíme. Mezitím stále silně foukalo a kolem vrcholů se honily těžké mraky, které ale řidly a často jsme viděli i krásnou oblohu. Když jsme došli na konec ledovce ke žlabu, bylo už polojasno, jen vítr nepřestával. Nebylo co řešit, optimistické nebe přemluvilo i toho posledního, který pochyboval, a vyrazili jsme. Žlab byl celý vysněžený, vysoký něco přes 300 m. První třetina s dobrým dojezdem tak do 40°, druhá třetina byla nejprudší, tak kolem 45° a konec byl už dobrý, kolem 35°.

Překonání žlabu nám trvalo asi hodinu, šli jsme pochopitelně na mačky a cepíny, já jsem měl s sebou moje nové Raveltiky a byly perfektní i na chodičku, i když to jsou ostré zbraně. Na konci žlabu se nám zdálo, že vrchol je již na dosah, ale závěrečná pasáž nám dala ještě pěkně zabrat, dupačka v již měkčím sněhu to byla vážně vydatná. Námaha se nám ale vyplatila a kolem 9:30 jsme všichni šťastni stáli na vrcholu vysokém 3480 m n.m. Foukal vítr, z Itálie se přes nás s železnou pravidelností cedily mraky a mizely kamsi na sever, výhled na okolní kopce mojeho zamilovaného Zillertalu byl krásný...hladivý a dopřál nám uspokojení.

Na vrcholu s Jirkou

Na vrcholu jsme se dlouho nezdržovali aby sníh ještě více nerozměkl a valili jsme dolů, do žlabu a na ledovec. Při sestupu žlabem se nám už často stávalo, že se nám najednou probořila noha až nad koleno, jednou mě to tak rozhodilo že jsem setrvačností udělal kotrmelec, ale naštěstí jsem to bez problémů ustál. Jirkovi se zase několikrát stalo, že ujel a zabrzdil to jen zapíchnutím cepínu. Sestup nejpříkřejším úsekem byl ale dobrý, muselo se jít pozadu, bylo to zdlouhavé, ale dobré. Ledovec jsme přeběhli velice rychle a u stanů na moréně jsme byli už kolem jedenácté. Vše jsme v klidu pobalili a s radostně jsme sestupovali k autu. Unaveni a spálení od sluníčka, ale s hřejivým pocitem v srdci.

Pohled na ledovec při sestupu

Zbývá mi už jen poděkovat hoře s jakou otevřenou náručí nás přijala a taky klukům jak byli super, díky za vše!