nacházíte se: úvodní strana > bike > Podorlicko z Nového Města

9. srpna 2009

Podorlicko z Nového Města

V našem přeplněném kalendáři se našla volná neděle, na kterou jsme mohli přesunout bajkovou akci Podorlicko, kterou jsme dříve zrušili kvůli špatnému počasí. Nový termín oslovil rekordní počet zájemců; někteří se přidali docela náhodou, jiní byli zlákáni kamarádem Honzíkem. A tak se i třetí výprava za sebou na východ od Hradce (prosím neplést s Na východ od ráje) velmi zdařila. Chtěl jsem projet okruh, který jsem jel již dříve s Pepou a Vláďou, ale vždy se objevily překážky, které trasu upravily nebo zkomplikovaly. Koneckonců i dnes jsme přišli na to, že značení KČT není na věky věkův.

Po dlouhé době dost početná akce.

Do Nového Města přijíždíme já, Martina, Hanka a Láďa a parkujeme na náměstí, kde už na nás netrpělivě čeká Michal, plný obav, že je ve správný čas na špatném místě. V půl desáté přišlapalo čtyřčlenné družstvo modrásků z teamu Kimberly Clark, které po chvíli doplnil poslední pátý biker, v dresu stejných barev. Po seznámení přichází ujištění plné lží, že nikdo nemá v podstatě nic najeto a jak pomalým tempem pojedeme. Tohle „předsevzetí“ se rozplynulo hned při výjezdu z Nováče, kde se modráskové vrhli do čela pelotonu a mnohokrát se mi nepodařilo je uhlídat, aby zatočili správným směrem. Jedeme po silnici směrem na Spy, na začátku vesnice odbočujeme vlevo na červenou turistickou, vedoucí pěkným a místy skoro krasovým údolím Janovského potoka.

Překonávání lávek v údolí Janovského potoka.

Při přejezdu potoka skoro všichni volí lávky. Ale já když vidím vodu křížící cestu, tak se prostě neudržím a jdu do toho. Jenže v prvním brodu jsem si šlápnul za Michalem, který se tu zašprajcnul a ten druhý jsem fakt neodhadnul a s překvapením zůstal stá, když mi celé zadní kolo zmizelo pod hladinou! „Tak jo“, a příště jsem už také šel přes lávku, ale přesto ne suchou nohou. U rybníka Zákraví přichází krátký technický výšvih a loučíme se se značkou. Za hrází vlevo (ne vpravo, kam jsem skupinu oddaných bajkerů hnal dokud nezastavili napichujíc se na suché větve hustě rostoucích stromků, kterými cesta končila) a na další „křižovatce“ vpravo nahoru na konec lesa, pak vracečkou podél pole zpět do lesa. Na stromech už vidím zamalovanou starou červenou značku a je mi jasné, že se tu musím spolehnout jen na svůj orientační smysl. Ale zatím jsme na pěkné lesní cestě a tak nepropadám panice, že nevím, kudy dál, a ani ji nešířím mezi ostatní. Poznávám jedno rozcestí, kde z paměti vyklouzla vzpomínka, že jet vlevo přináší komplikace a tak jedeme vpravo. Jenže pan turista nás v klidu posílá dál, že je tam rozcestí a z něj že se dostaneme na silnici (kam potřebujeme), ale spletl se. Nakonec musíme kousek zpět a jet po sotva znatelné cestě kopírující okraj lesa a pole. Později se cesta rozšiřuje a s Martinou ji poznáváme z loňského výjezdu s Martinem.

Po Honzově příhodě Jak jsem vdechnul mouchu, která mi pak vyletěla nosem, přichází odpočinek na asfaltu do Ohnišova. Hospoda je ještě zavřená a tak pokračujeme vesnicí nahoru, už zase po červené značce. Zastavujeme u rybníka V Koutech a při sušence čekáme na ostatní. Původní plán byl pokračovat po červené na Bystré a dál přes Dobřany na Sněžné, ale jak jsem tak ve volné chvíli koukal do mapy, řekl jsem si, že je to, až na krátký úsek při výjezdu do Dobřan, samý asfalt. Krátká porada s ostatními rozhodla a trasu jsme operativně upravili. Omlouvám se tímto obyvatelům postižených oblastí, ale už tam tudy jezdit nebudeme. Opravdu, nestojí to za to.

Borci z KC Teamu.

Jedeme tedy vlevo po žluté do Janova a z něj po modré značce kolem červeného ruského kombajnu Rostselmaš mezi poli k rozcestníku na Krahulci. Tady už jsme zase na původně naplánované trase a po neznačené cestě, která začíná asi 50 metrů na západ od rozcestí, se vydáváme na sever do kopce. Hanka s Láďou jedou na trekingových kolech jako hrdinové a zatím se nás úspěšně drží. Jen od Hanky mám výslovný zákaz fotit ji. Na vrcholu se před námi objevují větrné elektrárny u Nového Hrádku. Vítr příjemně pofukuje, ale moderní technika zahálí a ekologickou elektřinu nevyrábí. Rychlým sjezdem jsme se přehoupli do Sněžného a zase odbočujeme špatným směrem za prvním z nás, který nevnímal, kam vede značka. Už nám to ani nevadí, nějak jsme si na to dnes zvykli. Vracíme se dolů a teď už správně vlevo do kopce. Přiměřeně zpocení opět na chvíli zastavujeme na zlomu kopce, abychom se vzájemně nepoztráceli. Jirka si všimnul stáda krav, které se pomalu šinulo naším směrem, a hned ten úkaz přičítal schopnostem a půvabům Honzy. Ten se ani nebránil a jen suše konstatoval: „Dřív jsem byl hodně namyšlený, ale teď už vím, že nemám žádnou chybu!“

Hanka s Láďou jedou na trekingových kolech jako hrdinové

Rychlým sjezdem jsme u silnice, kde se nám dostává varování od jednoho z členů bike teamu KC, že je vidět, že nás ještě nešili. Opět krátké hledání pokračování žluté, kterou máme skoro před nosem, a zase do terénu. Prudký kopec, kde tlačíme, postupně zvolňuje a my dojíždíme do Nového Hrádku na náves (nebo náměstí?). Modráskové okamžitě zamířili k hospodě. Pak jsme se všichni vyfotili, než přišla dnešní první smutná událost: Láďa s Hankou se tu s námi loučí a jedou nejkratší cestou do Pekla. Teď už v osmi pokračujeme dál, stále vedeni žlutou značkou směrem na Českou Čermnou. „Jedete špatně!“, ozývá se hlas ukrytý za zelení zahrady jednoho domku. Tentokrát jsme si zajeli jen 50 metrů. Vracíme se na poslední rozcestí, odkud Martina vyjíždí na průzkum. Za chvíli na nás volá, že značka tam pokračuje. Přichází prudký a technický výjezd plný kamení a výmolů. Martina jede v čele, za ní kluci z Kimberly Clark, já se dívám na jejich záda. Ale kluci se málo soustředili na terén, protože jeden za druhým postupně odpadávají – tu jednomu podjel šutr, další vysednul, jinému se podsmeklo kolo na kameni... Tím Martina aspiruje na nového trenéra teamu, alespoň co se techniky týče. Nemáme tu fyzičku, co mají kluci, ale s technikou nezaostáváme.

Minule byl úsek mezi Hrádkem a Čermnou plný padlých stromů, které nejenom že jsme museli obtížně překonávat a nosit kola, ale hlavně se tu ztrácela značka. Dnes jsme s orientací podle značky neměli problémy a v poklidu se přesunuli do Čermné. Opět poučen krizí minulého výšvihu, směruji nás na dolní konec vsi, k turistickému hraničnímu přechodu do Polska, před nímž žlutá míří vlevo do lesa. Zahříváme se na cestě mírně stoupající v několika zatáčkách, což si zasluhuje malou zastávku. Honza vzpomíná na včerejší pařbu, čichá ke zpoceným rukou a znalecky jmenuje: „Zelená, Rum, griotka, Gambrinus.“ Vyjíždíme na asfalt a žlutou necháváme bez povšimnutí. Do Dobrošova už jedeme po silnici. Náš cíl: oběd na Jiráskově chatě. Ale smůla. Příliš brzy se radujeme. Příliš brzy sundáváme přilby a zamykáme kola. Zbytečně se těšíme na krásné výhledy daleko do kraje či do talíře. Chata je úplně plná a naše prázdné žaludky tu nehodlají čekat naprázdno. Rozhodujeme se pro návrat k nové restauraci, kterou jsme míjeli na odbočce k Jiráskově chatě v Dobrošově. Tady se pro nás místo našlo a mohli jsme usednout.

Příjemná siesta po obědě

Na obědě bylo veselo. Honza kolem sebe neustále střílí různé hlášky a poznámky, obsluha se nechá krásně rozhodit a paní, co kasíruje, nezná počty. Těstoviny se sýrovou omáčkou dostaly tři mínus, smažák nezklamal, Michal hospodu neodtlačil, malý klučina nás vyfotil lépe než jeho maminka, mix Primátora alko a nealko modrásky uspokojil (přestože alkohol je zdravý) a po relaxu s nohama nahoře pokračujeme v cestě.

Na chvíli se hodláme kamarádit se zelenou turistickou značkou. Vede totiž skvělým sjezdem dolů do Náchoda. Cestou blesková prohlídka exteriérů pevnosti Březinka, pár serpentin a jsme v Náchodě. Rozpálené kotouče chladnou při loučení s Jirkou a ještě jedním členem bike teamu KC. Oni teď míří na Dvůr Králové. My se držíme Metuje a po průjezdu města žluté turistické značky. Ale ta tu teď vůbec není potřeba. Unie zase rozdávala peníze na rozvoj cyklistiky a na pravém břehu se do krajiny vpil asfaltový koberec spojující Náchod s Peklem. Tento necitelný zásah do původně krásného údolí řeky Metuje mě dostal. Ještě před třemi roky jsme to jeli po levém břehu po krásné lesní pěšině, která se držela sotva pár centimetrů nad hladinou řeky. Tahle nádhera někam zmizela, protože se nám ji nepodařilo najít. Asfaltová stezka je dnes plná in-line bruslařů a cykloturistů, nebezpečně kličkujících vzájemně mezi sebou a maminkami s kočárky, v obavách se rozhlížejících, kdo do nich vrazí.

Rozhledna nad Sendraží


Zastavujeme se za výhledy


Singlík na zelené značce

 I my jsme se ocitli v Pekle, kam jsme dojeli po pitomé asfaltce, na jejímž konci se koná další z dnešních loučení. Kluci z KC a Michal míří na Jaroměř. Ani my s Martinou nebudeme zahálet. Odbočujeme vlevo k dřevěné restauraci, kolem které je ještě hodně živo. Pořádný kopec – to je to, co nás nevyhnutelně čeká. Po modré značce tlačíme kola nahoru, je nám vedro a pořádně se potíme. Opravdu jsme tohle chtěli!? Kopec nám připadá nekonečný. Několik minut před pátou jsme nahoře nad Sendraží u nové kovové rozhledny, kam přijíždíme po lesní cestě. Střídavě na ní vystupujeme za výhledem do kraje, kde mimo jiné vidíme Jiráskovu chatu na Dobrošově nebo typický tvar polské Hejšoviny. Je už sice pokročilé odpoledne, ale nikam nespěcháme, máme před sebou už jen nějakých 10 km a navíc skopce. A tak si vychutnáváme zbytek modře značené cesty dalšími zastávkami a výhledy.

Od rozcestníku v Sendraži jedeme po zelené zpět do Nového Města. Nejprve po polní cestě a pak už jenom po pěšině sjíždíme k Libecheňskému potoku, který je hračka překonat pár metrů od jeho pramene, a po půl kilometru jsme v Libchyni. Za vesnicí se vracíme do úzkého údolí Libecheňského potoka a přichází nejkrásnější pasáž zelené značky. Pěšina míří do lesa, kde se rozšiřuje na cestu. Ta se v terénu příjemně vlní, klesá a stále se těsně drží vody a několikrát ji křižuje. Přichází tak sprcha při průjezdu prvního brodu, do kterého ještě najíždíme opatrně a pomalu, abychom zůstali v suchu, ale při posledním pátém brodu to už valíme bez ohledů na suchý zadek. Pro neznalé – my nemáme kola s blatníky. Lesní porost se rozestupuje, je tu Pavlátova louka, objíždíme dětský tábor a po krásné cestě dojíždíme poslední kilometr do Nového Města, přičemž se ještě zastavujeme, ale už jen krátce, na jedné z vyhlídek na staré domy na náměstí. V závěru kola vynášíme po schodech na náměstí, už se nám to nějak nechce objíždět po silnici.

Valíme to bez ohledů na suchý zadek.

Občerstvujeme se vynikající zmrzlinou a odpornou Dobrou vodou (proč se vlastně jmenuje Dobrá, když má tak hnusnou chuť!?), než sbalíme kola a vydáme se na cestu domů. Spokojeni s krásně prožitým dnem plným bajkingu, přátel a legrace.

Další info

• Stručný popis trasy je zde.
• Byla to mapa KČT, ale popis jsem sestavil podle www.mapy.cz, aby souhlasilo značení v terénu.

KOMENTOVAT TISK E-MAIL RSS

Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 1

Vložení nového komentáře
Jméno *
E-mail
	zveřejnit e-mail
Web
Komentář * (max. 500 znaků)
Prosím, opiš kód *
*) povinný údaj

 

	Martin	27.8.2009, 10:58
	Ahoj, pěkný článek. Popis je supr, ale vidět trasu v mapě pro lepší představivost by nebylo špatné. Co tu trasu zadat na cykloserver.cz (případně nejaký jiný server co to umí), aby to bylo vidět v mapě. Pokud měl někdo GPS, tak to jde naimportovat z ní (ale ani vyklikat to není zas tak složité). Já jsem nějakou trasu zkoušel a nevypadá to špatně: http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=9532

Články
& akce