Okolo Barfallspitze

Po roce jsme opět v oblasti Dachsteinu. A opět na posledním výšlapu naší letošní dovolené. Na rozloučení s Alpami a letošní dovolenou jsme vybrali Barfallspitze, nenápadný a nenáročný kopec, na který jsme ale nakonec z časových důvodů nevyšli, pouze jsme ho obešli.

Parkujeme v Haus Im Ennstal u lanovky s dost nezvyklými malými kabinkami. Zvenčí odhaduji, jestli se tam vůbec ve čtyřech vejdeme, ale nakonec nás tam nacpali se dvěma dalšími čekajícími a ještě nás zvenčí zamknuli! Uprostřed trasy na malém ostrůvku na nás čeká obsluha a jsme přelifrováni do jiné lanovky, která nás dopravila až nahoru.

Dnes mělo být hezky, ale nahoře fouká a je velká oblačnost, žádné velké výhledy. Upřesňujeme si plán túry následovně: Od lanovky (chata Krummholzhütte) po vrstevnici kolem travnatého vrcholu do sedla, pak na Barfallspitze, sestup do dalšího sedla, následně dolů k jezeru Moaralmsee, dále zpět do prvního sedla a pak po stejné trase k lanovce.

Jenže když jsme došli do prvního sedla, zvedl se vítr a od západu se blížily těžké dešťové mraky. Chvíli váháme jestli riskovat promoknutí a kontrolujeme to na radaru, že by to mělo zhruba za hodinu přejít. Narychlo tedy sestupujeme nejkratší pěšinou do blízké chaty Kabling Alm. Tady v pohodlí bouřku přečkáme, zatím si dáme čaj a pak budeme pokračovat.

Dali jsme si výtečnou polévku, děti klasicky párek a něco k pití. Uvnitř bylo velmi příjemně a obsluha milá. K našemu překvapení ale venku spadlo jen pár kapek a tak jsme se rozhodli pokračovat. Posezením v chatě jsme se sice ušetřili před deštěm, ale ztratili jsme tu spoustu času a také dříve nastoupanou výšku. Když jsme vyšli ven, páslo se přímo u chaty několik koní. To zase bylo něco pro děti. Je jasné, že plánovaný vrchol Barfallspitze už nestihneme a tak se rozhodujeme, že ho jen obejdeme.

Od chaty stoupáme kousek štěrkovou cestou vedoucí k horní stanici lyžařského vleku, kterou v jedné ze zatáček opouštíme vlevo na pěšinu svahem nahoru do sedla Seeschartl. Za zády se nám otvírá krásný výhled do údolí a na protější masiv Dachsteinu, letos - v porovnání s loňským výletem na Gasellhohe - není viditelnost tak jasná. Pohled ze sedla za hřeben na druhou stranu je ale také krásný. Terén tu prudce klesá ke dvou jezerům - malému jezírku položenému výše nad větším dole v udolí obklopeném skalami.

Po prudce klesající pěšině, navíc dost zarostlé ve vegetaci, že na sebe ani nevidíme, klesáme k prvnímu jezírku obklopenému nádhernou zahrádkou skal a barevných rostlin. Pokračujeme dál v klesání k většímu jezeru Moaralmsee, ležícímu asi o 150 metrů níže.

Je krásné polojasné odpoledne a nás tohle malbené místo na břehu jezera, kde jsme teď úplně sami, zlákalo k usednutí.  Jezero ze tří stran obklopuje skalní hradba, které dominuje nejvyšší Hochstein na jihu, přes který se dá podniknout okružní výlet ze sedla Seeschartl sem dolů k Moaralmsee. Dáváme si malé občerstvení a pozorujeme život na břehu i ve vodě.

Můj pohled se mimoděk zastavil také na turistickém ukazateli s časovým údajem pochodu k lanovce: 1¾ hodiny. Poslední lanovka jede v 16:30 a jsou téměř tři! To nestihneme. Představa, že to celé jdeme dolů k autu pěšky je ale nepřijatelná. Rychle vše balíme a dáváme se doslova na úprk po cestě 45 k lanovce. SPěch nám neulehčuje ani fakt, že pěšina zpočátku stoupá. Ze sedla Rossfeldsattel už pak přichází krátké prudší stoupnání, když se napojujeme už na známou cestu číslo 780, po které jsme sem ráno přišli.

Závěr už jdeme doslova rychlochůzí a jsem nakonec rád, když jsme s pár dalšími lidmi namačkáni v malé kabince a já se mohu dívat na tu nekonečnou cestu dolů, kterou nemusíme jít pěšky.