bike-trek.cz

MTB Čenkovice podruhé

  29. a 30. června 2004
Úvod / Články / Bike / MTB Čenkovice podruhé

Délka: 66 a 49 km

MTB Čenkovice je akce připravená Pepou a poprvé jsme ji absolvovali loni. Letos Pepa trasu trochu upravil a já musím říct, že k mé naprosté spokojenosti. A nejenom k mé, i Mirek se vyjadřoval velmi pochvalně. Trasa se nám tolik líbila, že se nám vůbec nechtělo zastavovat, abychom udělali nějaké fotky. Bylo to opravdu super, zvláště dvanácti kilometrový sjezd do Zábřehu. Pepa si tuto akci spestřil hned třemi pády, přičemž jeden z nich byl opravdu o život! Chtěl bych potkat toho blbce, který nechal na cestě při výjezdu z lesa ležet rozložené klády, které zarostly trávou a všimli jste si jich až tak na 1 až 2 metry. Jinak byla akce fakt super, včetně počasí. Škoda, že nás nevyrazilo víc.

stručný popis trasy

Den první

Budíček je ráno v 7 hodin. Po snídani odnášíme věci do auta a kola musíme dát na nosič, protože Pepa si dá kolo dovnitř. Je to tak, jedeme ve třech. Jirkovi nedopadla dovolená. Vypadá, to že dneska bude hezky. Jak se však blížíme k cílovému místu, zatahuje se. Jsme v Čenkovicích. Vyndáme věci a připravíme kola. Je chladno a zataženo. Na cestu vyrážíme asi kolem 10:30.

Kolem kostela vpravo do kopce, po silnici vedoucí do Výprachtic. Asfaltu si dlouho užívat nebudeme, protože těsně za Čenkovicemi zabočíme vlevo a po louce vystoupáme šíleně prudký kopec, na jehož vrcholu odbočíme vlevo, abychom dál mírně a pak i více stoupali po kamenité polní cestě do lesa. Po chvíli natrefíme na modrou TZ, která vede na vrchol Bukové hory. Tam my ale naštěstí nejedeme, protože vlevo opustíme značku a po vrstevnici přejedeme obě zdejší sjezdovky a rychlým sjezdem se přiřítíme do Červenovodského sedla. Zde na nás čeká zelená TZ. Přejedeme silnici a vjedeme do lesa. Přejedeme Prostřední vrch, sjedeme ho dolů a po těžší lesní cestě musíme vystoupat už do prudkého kopce, plného kořenů a klacků, v závěru jdu už pěšky, na Suchý vrch. Za vysílačem se pěšina ztrácí ve vysokém borůvčí a pod popadanými stromky a tak kola přenášíme. Je zajímavé, že za rok se to tady vůbec nezměnilo. Po překonání této spouště se ocitáme u vyhořelé budovy rozhledny. Začíná poprvé kapat.

Dlouho se nezdržujeme pokračujeme vpravo dolů, po kamenité cestě, na které jsou napříč zahrabány klády, tvořící pěkně pitomé hrboly, které je nutno buď pomalu přejet, nebo přeskakovat. Asi tak autor chce předejít odplavení štěrku z cesty. Stále drobně prší. Po chvíli se připojíme na červenou TZ a svištíme dolů. Značka pokračuje vlevo, ale my jedeme rovně, až přijedeme na křižovatku ve tvaru písmene T. Zleva doprava vede červená značka a my pojedeme vlevo dolů. Přijíždíme na rozcestí, které znám z minula. Prudce vpravo a po červené a zelené značce po vrstevnici vjedeme do lesa. Odteď se musíme držet zelené značky, protože červená se později odpojí. Projíždíme kolem několika velkých bunkrů. Kolem jednoho musíme kola snést. Pak už následuje parádní technický sjezd lesem. Po pěšině mezi stromy, pařezy a po kořenech. Značka pokračuje vlevo, ale nám se sjezd líbí a tak dál pokračujeme rovně dolů. Z lesa vyjedeme na louku, kterou přejedeme na cestu a po ní vpravo do vesnice Dol. Boříkovice. Na silnici vlevo a stále rovně, přes hlavní silnici, podjedeme železniční trať a ocitáme se na hraničním přechodu v Mladkovském sedle do Polska. Po předložení pasů jsme vpuštěni do sousedního státu a ihned pokračujeme vlevo po hranicích. Cesta do kopců i z kopců, převážně po pěšině, později po lesních a polních cestách. Dokonce musíme hnedka ze začátku překonat koleje. Dnes ale nejede žádný vlak, jak tomu bylo vloni. Cestou začalo znovu pršet. Už jsem měl mokré nohy, když zase přestalo. Na prvním turistickém přechodu hranic, u Kamienczyku, se vracíme na území našeho státu.

Po silnici vpravo do kopce. Máme hlad a tak zkoušíme štěstí na Kašparově chatě. Mají zavřeno a Mirek pomocí mobilu zjišťuje, že na nedalekém Čiháku je otevřeno a tak tam jedeme. Znamená to sjezd po silnici do Českých Petrovic, výjezd vpravo do kopce a sjezd do Čiháku. Občas vykoukne sluníčko. K obědu si dáváme svíčkovou. Jsme tu sami a tak by to mohlo být rychlejší. Omyl je pravdou. Po pěkně dlouhé době dostáváme najíst, ale je to dobré.

Po obědě se jedeme podívat na Zemskou bránu. Docela nám je zima. Teprve na místě mi bylo vysvětleno, že se tak jmenuje zdejší místo, nikoliv most. Ostatně ten právě rekonstruují a tak jsme viděli jenom základní kamenný oblouk a spoustu armovacích drátů. Vracíme se do Č. Petrovic a dále po červené TZ, nedaleko Kašparovy ch. dolů po lesní cestě. Přejedeme silnici nedaleko vojenského objektu, na který nás upozorňuje cedule se zákazem vstupu. Poprvé bloudíme, protože nemůžeme najít značku. Spíše nerozhodně jezdíme na jednom místě. Pak ji Mirek najde a pokračujeme dál. Pěknou lesní a polní cestou přijedeme do Vlčkovic. Stále jedeme po červené. Přes silnici, kolem kravína, až na vrcholek mírného kopečku. Tady si někdo všimnul veliké značky na stromě a pochopili jsme, že musíme vystoupat vpravo po louce do lesa. Naštěstí je louka čerstvě posekaná. Ten les je spíše houština. Malé stromky, vysoká tráva, pěšinka skoro ani vidět není a značky také ne. Pak jsou dvě vedle sebe a mě napadá, že se někomu nechtělo tímhle chodit výš a tak je dal vedle sebe. To jsem ještě nevěděl, že to byla asi pravda. Když jsme se dostali do lesa, nebyla tam už ani ta zarostlá pěšina. Vydali jsme se tedy vlevo po vrstevnici. Po nějaké době se objevila lesní cesta, přes ni popadané stromy. Začalo pršet. Docela veliké kapky. Jsme v hustém lese a tak nám to zatím nevadí. Začínáme být mírně nervózní, protože nevíme, jedeme-li dobře. Přestalo pršet. Jak tak jedeme, přijíždíme na další cestu a já si všimnul, že po ní vede ta naše ztracená červená. Vlevo dolů a za chvilku jsme na rozcestí s modrou. Koukám na oblohu a je celá modrá. Povídám, že od teď už bude jenom hezky.

Po modré sjedeme do vesničky Studené. Tady nás překvapila úplně mokrá silnice. Asi to byl menší slejvák. Vlevo po silnici. Mirek s Pepou přejeli odbočku značky a tak se vrací. Jenom pár metrů. Ze silnice prudce vpravo dolů do lesa. Je to zarostlé a tak ani nevíme, jestli se za tím neschovává překážka. Ne. Pěkná rychlá pěšina. Najednou končí a my musíme přes louku. Občas se na stromě objeví značka a tak nebloudíme a vyjedeme na silnici, po které vlevo, pod mostem vpravo, až do Těchonína. Tady vlevo po zelené. Projíždíme mezi domky a zdá se to nekonečné. Pak mírně stoupáme lesem a zase je to nekonečné. Zastavujeme, abychom se poradili s mapou. Povídám, že se mi nechce jet dál a podle mapy navrhuji se vrátit na křižovatku, kde vlevo asi 1 km po silnici a pak pokračovat vlevo po modré značce. Odsouhlaseno. Za pár okamžiků jsme dole ve vsi. Modrá mírně stoupá k lesu, ale i v něm. Po dlouhé době jsme u rozcestí se žlutou. Dáváme pauzu a sušenku a radíme se, kudy dál. Po modré a u Hájovny Zakopanka vpravo. Ujíždím. Jsem u nějaké hájovny, ale Zakopanka se to nejmenuje a tak čekám na kluky. Nejsme si jisti, jestli je to to správné místo a tak jedu dál na průzkum. Jedu, jedu a nikde nic není a tak se vracím. Cestou potkám Pepu a když dojedeme k Mirkovi, zjišťuji, že jsem ujel 1,2 km dopředu a zbytečně. Prostě se ta hájovna nejmenuje Zakopanka! Jedeme tedy vpravo, přes potůček a do kopce. Nahoře vyjedeme z lesa. Pod námi nějaká vesnice, v dálce vidíme vysílač na Bukové hoře a někde pod ní jsou Čenkovice. Díváme se na protější kopce a tušíme, že je budeme muset překonat. Je to Jamné n. Orlicí.

Po polní cestě vystoupáme do mírného kopce, k lesu, kde je opět ohradník, který musíme překonat. Rychle dolů, ale musíme dávat veliký pozor na kravince, abychom do nějakého nevlítli. Dole zase cesta končí. Mirek jede vpravo. Ve vysoké trávě si kamenů všimnu pozdě a tak narychlo podřazuji, ale přehazovačce se dvakrát nechce. Zase stojíme u lesa a vymýšlíme, kudy tam vjedeme a hlavně kam tam pojedeme. Mirek jede první. V pohodě sjíždí i prudký sjezdík a my ho následujeme. Jsme v údolí, kde nic není. Jenom jedna cesta vede pryč a my po ní. Nějak se musíme dostat přes ten kopec vlevo. Cesta stoupá, ale pak vlevo klesá a my také. Stojí tady osamocený dům. Necháváme ho za sebou a přebrodíme malinkatý potůček. Vlevo vede cesta a napadá mě, že bychom to po ní mohli zkusit. Za chvíli navrhnu vyjít prudce nahoru mezi stromy, protože tam někde na druhé straně už musí být Orličky. Tlačíme tedy kola do kopce. Pak jedeme ve vysoké trávě, já první a tak dávím pozor, abych se nesklouznul ze stráně dolů. Ocitáme se v blízkosti pole s obilím a nikdo nehodlá v tom jezdit. Za chvilku se objeví náznak cesty a pak už sjíždíme do vsi Orličky. Vpravo po silnici do kopce a přes něj pak dolů do Čenkovic. Konečně jsme doma. Vyčerpaní. Všichni už jsme rádi, že pro dnešek je dost bloudění. Je 19:30.

Po sprše si opečeme buřty a dáme pivko. Jsme u ohně, ale jinak je pěkná zima. Jdeme spát. Nařizuji buzení na osmou hodinu ranní a všechny upozorňuji, že vstaneme, aby to nedopadlo jako vloni, kdy jsme vstávali kolem 10. hodiny.

Den druhý

Telefon mě budí. Zaklapnu ho na opětovné buzení, protože se mi nechce vstávat, přestože už nespím. Kupodivu jsme vstali, nasnídali se a připravili na cestu. Venku není jasno, ale ani není šedivě zataženo. Je také tepleji, než včera a tak rukávy nechávám v batohu. Vyrážíme asi kolem 9. hodiny.

Pepa pozměnil trasu a tak projíždíme rovně a pak nás čeká strašný krpál po asfaltce, na jehož konci musíme vlevo. Do kopce, jenom už ne po asfaltu. Přijíždíme na nám už moc dobře známou cestu a po ní dolů, na Červenovodské sedlo, přes silnici a po zelené až na rozcestí s modrou. Ta by měla vést prudce dolů. Mirek jede první. Strašně prašná cesta, téměř po vrstevnici se mu zdá podezřelá a tak se dneska poprvé vracíme. Přehlédl značku, ale já ne a tak jedu první. Fofr! Klacky a kameny v cestě. Drncá a skáče to. Od brždění mě bolí prsty a ruce. To byl ale sešup, říkáme po vjetí do Hůrky. Cesta by byla ideální pro celoodpružené kolo! Vlevo a vzápětí vpravo po polní cestě mírně stoupáme a pak prudce vpravo klesáme. Přijíždíme ke kolejím. Podél nich vlevo, až k novému přejezdu. Přes něj a na křižovatce vpravo do Šanova. Tady po modré projedeme vsí, která je už zase do kopce! Nahoru ke kravínu, vlevo kolem něj a už opět narážíme na ohradník. Po jeho bezbolestném překonání jedeme k lesu. Tady už nelézáme značku. Po chvilce dáme pauzu a sušenku, protože nás čeká prudké stoupání po jehličí. Já to celé vyjel. Pokračujeme stále rovně po modré, jenom je to chvíli do kopce a pak z kopce a tak se to několikrát opakuje. Cestou bylo prudké sjetí na cestu a hnedka prudký výjezd, který se nikomu nepovedl, několik technických lahůdek, které nám s Mirkem nečinily potíže. Pepa se na jedné zasekl. Konečně jsme se ocitli na pevné cestě. Mírně dolů. Pak značka prudce zabočila vlevo a tak čekám na ostatní. Tady, na kamenné cestě Pepa upadl. Radíme se s mapou a vracíme se na tu cestu a budeme po ní pokračovat dále, až natrefíme na žlutou značku.

Žlutá nejprve mírně a pak trochu víc prudce stoupá. Mirek má trochu krizi a tak se mu vzdalujeme. Odměnou nám je pohodové klesání po lesní cestě až k Sv. Trojici. Tady si konečně odpočineme a posvačíme.

Časově na tom nejsme vůbec špatně. Jedeme po červené TZ. Téměř asfaltová cesta vede mírně z kopečka. Pak asfaltu ubude, ale o to víc přibude velkých kamenů ve stopě. Kolo na nich nedrží a pitomě poskakuje a tak se naštvu a znatelně zrychluji, asi na 40 km/h. Ujíždím ostatním. Je to paráda, když konečně jedu z kopce svoji rychlostí. Ne na dlouho. Když se podívám, jaký mám náskok, zjišťuji, že Pepa jede kousek za mnou. Pak vyjedeme z lesa a počkáme na Mirka. Pepa něco málo vyfotí. Probereme poslední úsek a shodujeme se na tom, že nás to překvapilo a že je to parádní. Já jedu zase napřed. Po chvíli se cesta změní. Zarostlá a samá větev a tak jedu pomalu, protože jsem už neviděl značku. Naštěstí to není dlouhý úsek a tak při výjezdu z lesa na louku zjišťuji, že jsem jenom o pár centimetrů minul klády zarostlé v trávě. Slejzám z kola, abych dal pozor na kluky, až pojedou dolů. Pepa jede zase rychle a tak na něj křičím, ať dá pozor na cestu. Té první se úspěšně vyhnul, ale stejně jel moc rychle a nestačil se vyhnout těm v trávě a narazil. Udělal kotrmelec i s kolem a dopadl kousek přede mne. Běžel jsem mu pomoci, ale zvedl se sám. Mirek to viděl a naštěstí jel pomalinku a v pohodě to projel. Sjedeme o trochu níž a zjišťujeme, že tam také není značka. Jedeme tedy vlevo a na prvním sloupu ji už vidíme. Prostě jsem nahoře jel rovně místo mírně doleva. Kdyby tady měli lépe značené trasy, nesjel bych a Pepa by nehavaroval. Pokračujeme tedy po červené. Další značka nám ukazuje, že máme pokračovat vpravo. Na tom by nebylo nic divného, kdyby vpravo nebylo křoví a hromada kamení za ní prudký sráz. Jedeme rovně dolů, k vysílači u silnice nad Jakubovicemi. Vpravo dolů a za chvilku opět značka. Uháníme dolů, na křižovatce vpravo, zase dolů, až ke Kocandě, což je restaurace u křižovatky do Písařova, kde budeme obědvat. Je asi 13:40.

To vepřo knedlo zelo nějak divně smrdělo. Podle mě to bylo zelí, ale Mirek myslel, že maso. Nic nám nebylo, naštěstí. Po obědě a doplnění tekutin do flašky se musíme vrátit kousek zpátky, protože budeme pokračovat vpravo po červené.

Nejprve mírně do kopečka, ale pak zase dolů. Zase rychle. Pepa jede první a tentokrát přejel značku on. Mirek čeká a já jedu za Pepou. Kličkovali jsme mezi stromy, ale pak byl v cestě skok na cestu, o které Pepa myslel, že kdyby se nevracel, přijel by sem. Nevadí. Uháníme dolů a přijíždíme k autosalónu u hlavní silnice vedoucí do Štítů. Tady na chvíli zastavujeme na náměstí. Pak pokračujeme po modré k vlakovému nádraží, kde vlevo, kolem kempu, vystoupáme pár metrů do lesa a pak po vrstevnici. Najednou prudce vpravo dolů. Zase zastavujeme, protože neumíme sjet skoro kolmý trochu vyšší schod, kde pod ním teče voda a je pár hrbolů. Mirek to zkusí a sjel to, ale zastavil se při výjezdu do dalšího kopce, protože se mu prosmeklo zadní kolo. Pepa to také zkusil, ale sotva přední kolo dojelo dolů, nějak nešikovně se napíchl na sedlo, až si roztrhl kalhoty. Už ani nevím, jestli spadnul. Byla to jeho třetí nehoda v jeden den. Pokračuji v prudkém stoupání po jehličí. Už si myslím, že to nezvládnu, ale podařilo se. No jo, ale nahoře bylo hnedka další, ale po mnohem úzčí pěšince. Opět to moje kolo zvládlo. Mirek přijel prakticky okamžitě po té, co já si sednul. Pak Pepa. Musíme dát přestávku, sušenku a pokecat o dění tam dole a Pepových nehodách.

Konec přestávky. Po úzké pěšince klesáme, pak projedeme houštinou a ocitáme se na posekané louce a značka, jak je tady zvykem, nikde. Projedeme loukou, na cestu a ke kostelu, kde je ukazatel. Heroltice, toť název zdejší vsi. Koukáme do mapy, abychom naplánovali další trasu, protože nemá smysl se hnát na Červenovodské sedlo. Pokračujeme tedy vlevo po silnici. Do kopce. Docela prudkého. Pepa nám ujel a tak se bavíme s Mirkem o všem možném i nemožném. Už se nám zdá, že jedeme nějak moc dlouho. Konečně vrchol. Tady to ale oba známe z minula, když jsme jeli do Cotkytle z Bukové hory. To bylo z kopce, ale dneska jedeme v opačném směru, což znamená jediné – musíme to vystoupat. Jedu, ale pak se to už nedá a tlačíme všichni. Tady si to ale vůbec nepamatuji. Nevadí. Konečně se dá jet. Pak vlevo a rychle dolů. Zase známé místo. Vždyť stojíme kousek nad Čenkovicemi, v místě, kde začíná stoupání po kamenité cestě na Bukovou horu. My pojedeme vlevo a pak sjedeme louku dolů. Když jedu přes 40 km/h, raději zpomalím. Nerad bych teďka dělal kotrmelce. Vpravo dolů po silnici, ale zkrátíme si cestu vlevo přes louku a za chvilku jsme u chalupy. Je to za námi. Je kolem 17. hodiny. Mirek vyfotí alespoň závěrečné společné foto. Uklidit v chalupě, sbalit kola a věci a můžeme jet domů. Na paměťových kartách nemáme skoro žádné fotky, protože se nám během krásných dlouhých sjezdů nechtělo fotit.

MTB Čenkovice podruhé

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 0 |  přidat komentář

Články ze stejné lokality

Kalendář akcí

Poslední komentáře

Slavětínská rozhledna

Pokud vím, tak ta stará kovová rozhledna na Žaltmanu ještě stojí. Už jsem tam nebyl asi tři roky. Snad jsou i

ČT Author Cup 2018

Tak to ale byla docela slusna a vtipna exkurze mezi ty amatery, ne? To bys jinak nezazil! :)

Oblíbené lokality

Broumovsko Český ráj Hohe Tauern Dachstein Góry Stolowe Rýchory Orlické hory Vysoké Tatry Náchodsko Teplicko-Adršpašské skály České Švýcarsko Yosemite National Park Krkonoše Slovenský ráj Fiordland National Park Malá Fatra Podkrkonoší Jestřebí hory Toulovcovy maštale Zillertal

Krátké zprávy

Zimní Teplické skály

Moc jsme si užili dnešní výlet do zimních Teplických skal. Sluníčko krásně svítilo a na prosluněných prostransvích mezi zasněženými skálami dokonce hřálo, ale jen jsme zalezli do soutěsek, okamžitě jsme pocítili

Velikonoční výlet

Děkuji Dáše, Martině a Vláďovi za zaslání návrhů na letošní velikonoční výlet. Už je máme zpracované a zájemci o tuto tradiční jarní akci z nich brzy vyberou cíl, na který se nakonec společně vydáme.

Ice Ice Baby

Nevím, jestli si někdo pamatuje tenhle hit z devadesátých let, ale právě tak dnes vypadal jeden z našich výletních hitů - Bludné skály v Polsku. Nejenom, že to pořádně klouzalo, ale vrstva sněhu

Trutnováci bajkují

Tak jsem letos poprvé vyrazil na bajku. Na rozjezd to byl převážně asfalt, trošinku sněhu a pak kus bahna, vody a nějaký ten led.