Tímto "honosným" názvem se pyšní náš oblíbený dvoudenní výlet po Broumovsku. Snad je to z nedostatku dobrých nápadů, leností posedět nad mapou nebo prostě chtíčem užít si známou trasu v plné rychlosti (no, v plné rychlosti - v rámci mých fyzických sil. A ty, jak už jsem se zmínil, se letos někde zapomněly)
Prostě jezdíme pořád po stejné trase. Snad až na malé vyjímky. Co se však letos změnilo byl termín konání. Původně víkendovka si vyžádala dva dny dovolené a změnila se na pondělí a úterý. Všichni totiž o víkendu nemohou. Ale nakonec ze všech těch zájemců, kteří chtěli jet, zbyli jen čtyři: Pepa, Mirek, Vláďa a já. Kromě Pepy jsme všichni na Broumovsku skoro jako doma.
Broumovky, Ostaš a Teplicko-Adršpašské skály
První den jsme za nepříliš nadějného počasí vyrazili z Rožmitálu pořád dolů do Otovic. Tenhle začátek miluju, jede se podél potoka, pořád dolů z kopce, příjemnou cestou loukou, která se prudce stáčí vpravo na polní cestu. Z Otovic pokračujeme po asfaltu postupně do Božanova a Martínkovic, kde vjíždíme do lesa. A jsou tu první opravdové kopce. Podle verbální natrénovanosti jednotlivých zúčastněných jsem čekal následující pořadí: Mirek, Vláďa, Pepa a poslední já, ale nakonec mě Pepa překvapil a kopec vyspurtoval, jako by tam vůbec nebyl! Tahle jeho síla se projevila snad ve všech stoupáních, které jsme ten den zdolávali. A nebylo jich málo. Pepa mě tím pěkně "naštval" - teď už jsem se nemohl vymlouvat na to, že kolem Hradce nemám kopce kde trénovat...
Po čůrací pauze na Americe a radostnému zjištění stavu počasí se vydáváme jen o několik málo metrů výš ke schodům. Kola na ramena a pěkně pěšky vzhůru! Spocení pod tíhou kol už nám je ke konci jasné, že schody určitě nevedou do nebe, ale snad do PEKLA. Naštěstí se přeci jen blíží jejich konec a my, jako by nic, vjíždíme na Hvězdu. Pepovi - nováčkovi v tomto regionu - se dostává informace o zdejší výtečné kuchyni, zvláště vynikajících steacích, ale on, i my, se musíme spokojit se sodovkou a sušenkou.
Z Hvězdy dolů vede několik velmi zajímavých cest, ale na popud Mirka a Vládi se vydáváme netradiční cestou: sjezdem, kterým vede Rallye Sudety. Prý ho někteří borci i celý sjeli. My jsme borci nebyli. Ale závěrečné kaluže plné bláta jsme si vychutnali. Až na Pepu - zrádce. Oběma se vyhnul (Tady jsem si poprvé opravdu pochválil výhodu kotoučovek - po všech těch potížích s nimi...).
Z lesa vyjíždíme kousek nad Pěkovem a pokračujeme na Ostaš; další to naši oblíbenou zastávku. V obci je čtyřicítka, ale policie, která stála na odbočce na Ostaš nás nezastavila!? Asi šli jen po technickém stavu starších vozidel. Po vyšlapání kopce jsme si dopřáli odměnu v podobě jídla, smytí potu a delšího odpočinku.
Asi po hodince opět vyskakujeme do sedel vstříc dalším dobrodružstvím. A nám již známý sjezd z Ostaše tímto dobrodružstvím je. Nejprve nahoru krátkým úsekem přes kořeny, které se od loňska nějak moc vyhrabaly na povrch, pak po pohodové cestě na odbočku tuším červené turistické značky. Ta vede úzkou, vodou vymletou pěšinou mezi stromy dolů. Zde to chce téměř trialové dovednosti nebo se nebát o kolo (ani o sebe) a pustit to bez brždění. Voda zde vymlela velké kameny a hluboké díry mezi kořeny. Protože jsme se rozdělili, abychom si nepopadali na záda, můžu říct jen za sebe, že jsem jen jednou velmi rychle vystupoval, abych neskončil na hubě. Osobně znám pouze jednoho člověka, který to sjel, ale nebudu ho zde jmenovat, aby nebyl ještě pyšnější! :-)) No nakonec jsme to každý nějak zdolali, a když jsme se dole dočkali i zdravého Pepy, pokračovali jsme směrem na Skály. A někde tady, při sjezdu lesní cestou, jsem o nějaký šmejda-šutr cvaknul zadní kolo. Zastavujeme se a já se pouštím do výměny duše. Pak už zase pokračujeme. Čím víc jsme se blížili k zámku, tím míň jsem cítil sil. Občerstvení v bývalém zámečku nedopadlo (pondělí je zavírací den), a tak pokračujeme kolem Teplicko-Adršpašských skal do Adršpachu. Cestou si ještě "odskakujeme" do Vlčí rokle. Ta nás skoro vždy zláká malou technickou vložkou v jejím závěru, kdy se uzounká pěšinka klikatí mezi stromy a ještě je třeba zdolat 4 provizorní mostky z klád, které jsou položeny v podélném směru (Mirkovi zde píšu za jedna!). Po krátkém pokochání se u jezírka vracíme se zpět. Díky Mirkovi, který se Sudet loni zúčastnil, jedeme novou trasou - Myší dírou. Je to prostě úzký a kluzký podchod pod tratí. Zde se zastavujeme a čekáme na Pepu. A čekáme a čekáme... Už je to fakt podezřelé, a tak se chystám k návratu, když tu se z lesa vynořuje jiný biker s informací, že Pepa se už sbírá a bude OK. Opravdu po chvíli doráží po druhém pádu mezi kořeny. Ten první (lehký) jsme tam s ním zažili, ale ten druhý (těžší) přišel jen o 200 m dále. Pobitý Pepa nám jej pak popisoval v Adršpachu, kde jsme si dopřáli další občerstvení. Jsme za polovinou a tak je hned lepší nálada, i když Pepa bude muset řadit pouze pravačkou.
Z Adršpachu pokračujeme po známé cestě podél Metuje lesem do Teplic. Zde děkuji sympatické slečně, která, když nás čtyři viděla jet proti sobě, zastavila a uvolnila nám cestu. Prostě, moudřejší ustoupí... :-) Z Teplic po panelové a později polní cestě do Vernéřovic, pak po asfaltu přes Meziměstí a Hynčice uhýbáme, po užití si rychlé jízdy v pelotonu, před Broumovem do Benešova. To už jsme skoro v cíli. Odbočujeme vpravo do polí a po polní cestě se dostáváme do Rožmitálu.
Ruprechtický špičák
Druhý den ráno se nám od Vládi dostává pochvaly, že jsme dokázali vyrazit o 1/4 hodiny dříve než včera. Z Rožmitálu po kamenité polní cestě do Broumova, kde nás před železničním přejezdem Vláďa zastavuje a ukazuje na prázdné zadní kolo. Zatím co se rychle pouští do opravy, zjišťuje i Mirek, který se ještě před chvílí Vláďovi smál, že jeho Merida je na tom úplně stejně. A tak tu sedí dva Trekaři a sledují dva Meridáře, jak lepí a lepí (náhradní duše - i když nové - měly výrobní vadu. Tedy pokud je díra v nové duši vadou...). Když projel už asi třetí vlak, sedáme na kola a pokračujeme. Po schodech, které tam nejsou, na sídliště Spořilov a pak už po polní cestě za příšerného vedra, přes les, pastviny a elektrické ploty do Ruprechtic. Jsem rád, že nebloudíme a neplýtváme silami jako minulý rok.
V Ruprechticích neleníme a doplňujeme tekutiny do těl i do lahví. Však je to poslední zastávka v dnešní vyjížďce a před námi nejvyšší vrchol tohoto regionu (Ruprechtický špičák, 880,5 m n.m.), který dal loni některým zúčastněným zabrat natolik, že chtěli i vraždit. Po dopití poslední kapky a vzájemné psychické podpoře se vydáváme vzhůru. Asi půl kilometru za lomem zjišťuji, že i když jsem si tuto cestu prošel o týden dřív pěšky, nevím, kudy jsme v minulosti pokračovali na kole. S výstavbou nové rozhledny na vrcholu se objevila i nová cesta a ta stará, krásná, lesem se klikatící, se někde ztratila. Nakonec se rozhodujeme podle mapy. A špatně. Po vyšlapání dvou nebo tří šílených kopců zjišťujeme, že si jeden z nich zase sjedeme dolů, abychom se dostali zpět na tu novou a ošklivě moderní cestu, která je prohrnutá lesem kolmo na vrstevnice a vysypaná štěrkem. A tak dolů z kol a tlačíme.
Na vrcholu nás vítá opět zavřená rozhledna. Tuto zkušenost zapsalo mnoho předchozích turistů do vrcholové knihy. Mnoho těchto zápisů zní asi takto:
"Jsme tu. Rozhledna je stále zavřená. Přesto jsme ji zdolali."
Po nabrání sil si ústně probíráme další cestu a připomínáme si všechny ty sjezdy, které nás čekají. A také kopce. Pokračujeme přímo po pěšině podél hranice směrem na Janovičky. Po sjezdu z Ruprechťáku se napojujeme na modrou značku, kterou se necháme vést. Tuto trasu doporučuji všem bikerům. Nečekaně je opravdu dobrá. Střídají se v ní sjezdy od technických přes kořeny po ultra prudké a stejně tak výšlapy. I když v tomto směru jízdy jsou všechny "vyšlapatelné". Doporučuji se držet modré značky. Sice se tak přijde o jeden kopec nahoru a prudký sjezd dolů, ale je to vynahrazeno krásnou a dlouhou technickou pasáží, kdy se po vrstevnici běžící pěšinka snaží zakousnout do svahu stejně jako biker do ní a nespadnout. Tady jsme to všichni zvládli a pak už v pohodě pokračovali k turistickému přechodu v Janovičkách. Já jsem teda moc v pohodě nebyl. Zase ta fyzička...
Když nakonec polská pohraniční stráž Mirka nezastřelila za ilegální přechod státní hranice, mohli jsme pokračovat do Rožmitálu. Cesta je už jen asi 6 km stále podél hranice po modré turistické značce, kolem Třípanského kamene. Je potřeba jen hlídat si odbočku do Rožmitálu. I my jsme ji málem přejeli, ale naštěstí jel vpředu terénu znalý Vláďa a zastavil. A pak už pořád dolů skopce! To byl ale sjezd. Opravdu jsme si ho vychutnali všichni. Myslel jsem, že budu dole u lomu chvíli čekat, než dorazí všichni, ale po zastavení jsem zjistil, že mně byli neustále v "patách". A hned komentovali Mirkův výkon, který si najel na šikmou plochu, kde ho až noha balancující ve vzduchu daleko od kola zachránila před pádem. Vzpomněl jsem si na tento úsek když jsem jej sjížděl loni. To bylo ještě na Amuletu s pevnou vidlí. To jsem si ho neužil jako nyní!
Po dojezdu Pepa na dvoře zjišťuje, že má nějaké měkké přední kolo. Však jsme se všichni po sjezdu divili, že nikdo "necvaknul". A ono přeci. To jsem rád, že jsem jednou nepíchnul pouze já, ale všichni!
MTB Broumovsko
Články ze stejné lokality
- Rozhledna Na větrné horce v rubrice Velikonoční výlety (2024)
- V Broumovkách vítáni, z Hejšoviny vyhnáni v rubrice Výlety a turistika (2022)
- Broumovské stěny - opomíjené v rubrice Výlety a turistika, Výlety s dětmi (2021)
- Výlet se vydařil nad očekávání v rubrice Výlety a turistika (2021)
- Století zapomenutá cesta v rubrice Výlety a turistika (2020)
- Broumovská rokle podruhé v rubrice Výlety a turistika (2020)
- Bludiště a Božanovský špičák v rubrice Výlety a turistika (2020)
- Výlet na Broumovsko v rubrice Výlety a turistika (2020)
- Procházka na Policku v rubrice Výlety a turistika (2019)
- Východ Broumovských stěn v rubrice Výlety a turistika (2019)
Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 2 | přidat komentář