bike-trek.cz

Sychravé Orlické hory a údolí

  27. a 28. června 2009
Úvod / Články / Bike / Sychravé Orlické hory a údolí

Tento výšvih se měl jmenovat Ikony Orlických hor a plánujeme ho už od minulého roku, kdy nám jeho uskutečnění nevyšlo. Letos jsme nakonec dali dohromady termín, který přilákal 6 bikerů, ale kterému nepřálo počasí tak úplně. Na mnoha místech republiky řádí povodně a na Orlické hory se také snáší déšť za deštěm. Nakonec to vyšlo, ale některé z ikon jsme přeci jen raději vynechali. To však nemůžu svádět pouze na počasí. Je třeba přiznat, že kromě Vládi a Jirky toho máme letos málo najeto a chybějící fyzické síly jsou znát.

Lesní cesta plná kaluží

Lesní cesta plná bláta a kaluží. Podobně vypadal terén po oba dva dny.

Předpověď se neustále posouvala a měnila ze dne na den. Původní slunečné počasí, jenž mělo dorazit už během středy, nepřišlo ani ve středu, ani ve čtvrtek, ani v pátek. Dokonce i dnes vyjíždíme s vědomím, že nás prudký déšť a bouřky mohou zahnat minimálně dolů s kopců, když ne do úzkých. Ráno se ještě radíme s radarem Českého hydrometerologického ústavu, který zatím ukazuje srážky převážně na Moravě.


sobota, 27. června

Na Velkou Deštnou a podél Kněžné

Mirek s Jirkou se také ubytovávají a kolem deváté sjíždíme z Hraštic po krátkém singlíku kolem kostela dolů do Skuhrova. Na parkovišti se setkáváme s Pepou, který doplňuje náš počet na dnešních konečných šest.

Výšvih začíná modrou turistickou značkou prudkým výjezdem asfaltové silničky ze Skuhrova na Proloh, kde se hned trháme podle výkonnosti. Krátké vydechnutí na rozcestí u silnice a pak malý sjezd na Mnichovou. Tady jedu dopředu, abych pořídil nějaký akční záběr akčního průjezdu akčního bajkera brodem, ale nikomu se do žádné akce nechtělo. I já sám jsem k brodu dojel skoro mokrý, jak na mě stříkala voda tekoucí po cestě. Že dnes bude opravdu zajímavý a mokrý terén bylo jasné.

Mapa trasy

  • Délka: 50 km
  • Mapa: https://mapy.cz/s/3vp5X
  • Občerstvení: Restaurace hrad v Sedloňově, Šerlišský mlýn nebo Masarykova chata na Šerlichu.

Dozněla Vláďova výtka, že nebylo potřeba na následný výjezd řadit tak lehký převod, jak jsme předem upozorňovali, a stoupáme ke dvěma roubenkám u osady Mnichová. Zase rozdýchávání kopce a konstatování toho, že dnes je to venku jako v prádelně. Vlhkost vzduchu je opravdu taky vysoká, takže postupně nemáme na sobě nic, co by bylo úplně suché. Nepříjemné vedro ještě více znepříjemňují nespočetná hejna otravných much.

Od roubených chalup sjíždíme po cestě vlevo, kde překonáváme malým brodem Koutský potok a stoupáme krásnou lesní cestou. Vždy, když jsem tu dříve jel, to tu bylo vyprahlé. Dnes se nestačím divit, jak je terén nasáklý a koleje jsou často plné vody a páchnoucího bláta. Prokluzující zadní kolo znesnadňuje výjezd, jenž je doprovázen téměř nepřetržitým mlaskavým zvukem vydávaným pláštěm při průjezdu blátem. Vynořujeme se na asfaltové lesní cestě, na které se dáváme vpravo a asi po půl kilometru opět vlevo do kopce do lesa. Krásný výjezd končí u ohrady oplocené elektrickým plotem. Projíždíme přes ní a na jejím druhém konci na nás čeká červená značka.

Po červené jedeme vpravo do prudkého kopce. Rozjíždím to, protože vím, že ač prudké, tak ne dlouhé stoupání za chvíli skončí na rozcestí Nad Koutem se žlutou značkou. Ale tak sem dojíždím s vysokou tepovou a dechovou frekvencí. Mirek čte nějaké údaje z jeho sofistikovaného tachometru a při číslovce 214 se ptám, jestli jde o tep. „Ty vole, já si zapomněl vzít ten… tempomat!“, povzdechl si na svoji zapomnětlivost. Já znám tempomat jen z auta, kde se na něm nastaví rychlost, kterou vozidlo pak poslušně dodržuje. Tak jsem si představil, jak by se teď takové zařízení hodilo. Jen nevím, po kom by dodržení nastavené rychlosti chtělo!? Není čas o tom přemýšlet, Martina nás nedočkavě popohání k další jízdě.


Při sjezdu do Sedloňova

Žlutá nás zpočátku šetří, když nás provádí po polní cestě mezi staveními, ale u lesa, kde se stáčí vpravo nám dává opět pocítit pořádný kopec. Navíc po mokré louce než cesta zmizí v lese. Tady to na vystupujících a dnes mokrých kamenech dost podkluzuje, takže někteří končíme a dále své stroje tlačíme. Však nás těch kopců bude čekat ještě požehnaně.

Po chvíli se terén láme a my si můžeme v rámci možností rychlé jízdy po mokré trávě a bořících se bahen užít sjezd. Ten končí u letního tábora, přichází stále klesající asfaltka, pak přejezd silnice u Plasnice a zase po polňačce mezi domky. Radost končí a musíme zase šlapat.

Míříme na otevřenou louku a po dvou předchozích průzkumech, které jsme tu s Martinou uskutečnili, už víme, že se musíme držet vpravo a mířit na výběžek lesa. Tam se totiž do něj noří žlutá značka, jenž jinak není po celou dobu přejezdu louky vidět. Tady je úsek, který mám moc rád – krásná lesní cesta pokrytá měkkou trávou se lehce vlní a vine v několika zatáčkách. Ale bohužel jde o opravdu krátký úsek, opět končící u elektrického ohradníku. Sice podél něj vede pěšina, ale my to bereme vnitřkem ohrady, protože před 14 dny bylo na pěšině složené dříví a nedalo se to pohodlně objet. Dnes už tu nebylo. Na druhé straně ohrady průjezd mixem bláta a kravských lejn a zase přes ohradník ven. A následující dojezd do Sedloňova končí krásným sjezdem nejprve lesem po širší cestě, která pak přechází v úzký singl a nakonec končí cestou tak malebnou jako z Ladových obrázků, když míří lemována bílými břízami k roubené chalupě.

Při dojezdu k silnici se zastavujeme. Musíme se mrknout do mapy, jak odsud dál. Taky se s obavami díváme na oblohu a nevíme, jestli pokračovat nebo se vrátit. Ale zrovna jsme v místě, kde by se nám okruh dost špatně měnil, aktuální situace na radaru Českého hydrometeorologického ústavu (ten jsme během dne využili několikrát) dávala naději na nezmoknutí, a tak jsme se rozhodli pokračovat.

Ze Sedloňova míříme na Olešnici a kousek za kostelem, v levotočivé zatáčce, jedeme rovně na vedlejší asfaltovou silničku stoupající k lesu. Po chvíli se na ní opět připojuje i žlutá značka, která pak několik serpentin zkracuje lesem, ale my při stoupání nahoru využíváme jen tuto asfaltku.

Shora se na nás valí hustá mlha, ve které kompletně mizí krajina nad námi. Zvedá se i vítr, ale zima zatím není. Tady byly naše obavy asi největší. Zde bych proto chtěl poděkovat Jirkovi, který přišel v pravý čas se správnými slovy povzbuzení, že co by Kopka při přejezdu Aljašky dal za takové krásné počasí, jako je dnes tady. To rozhodlo, jedem dál! Dokonce ani setkání se skupinkou vracejících se cykloturistů někde u rozcestí Nad Ruským údolím (ty názvy si nevymýšlím, koukám na ně na www.mapy.cz) naše pevné rozhodnutí nezlomilo. A to přesto, že se právě vrátili z míst kam míříme, otočili to tam se slovy: Tady nás nic dobrého nečeká. Nás ano!

V mlze tlačíme kola nahoru

V závěru je stoupání příkré a mlha hustější.

Čekala na nás modrá značka, další stoupání, mlha a vítr, který ohýbal větve stromů. Naštěstí nepršelo ani nebyla zima. A tak jsme si v rámci našich sil mohli vychutnat výjezdy cestami, které se změnily v rozbahněné potoky a občas si vzájemně mizeli v chuchvalcích mlhy. Ta houstne natolik, že ani očima a ani později ze záznamu nejsem pořádně schopen rozpoznat, kdo to v technické pěšině položil. Honza Kopka by z nás měl radost :-)

Modré se držíme, doprovázeni navíc i cykloturistickým značením, až k Šerlišskému mlýnu. Tady se vůbec nezdržujeme, protože cítíme první dnešní kapky. Řešíme to rukávy a vestami a hned jedeme dál k Masarykově chatě. Jen závěr modré netlačíme do toho krpálu k chatě, ale pod lyžařským vlekem pokračujeme rovně přes velká bahna a kaluže, až vyjíždíme u parkoviště na Šerlichu.

Dá se říct, že tu největší a nejhorší část dnešního stoupání máme za sebou. Výjezd na Velkou Deštnou už tak hrozný nebude. Původně jsme chtěli jet po lesní cestě, která vede kousek paralelně s hřebenovou, červeně značenou asfaltkou, ale protože je všude fakt dost morko, nakonec volíme asfalt. Takže po červené stoupáme přes Malou Deštnou k bufetu pod Velkou Deštnou. Tady obdivujeme tak strašně čistá kola nějakých lidí sedících uvnitř na čaji, že snad sem museli spadnout z nebe. Ti dnes nemohli nikudy přijet.

Rychlým švihem překonáváme poslední terénní metry na Velkou Deštnou. „Bohužel.“, odpovídám na Mirkův povzdech, že dnes se už výš nedostaneme. Leda vylézt na malou dřevěnou rozhlednu. Ale do toho se nikomu v dnešní viditelnosti nechtělo. Vykonali jsme zde nezbytné společné foto, které se v té mlze vůbec nepovedlo (já vím, že to na malém displeji foťáku vypadalo dobře, ale doma na PC je to hrůza!), a vydáváme se dál. Konečně s kopce.

Na Velké Deštné

Velká Deštná. Výš už dnes nepojedeme.

Připravuji kluky na sjezd po cestě pokryté volnými a ostrými kameny, kde to bude asi dost klouzat. Vždyť budou mokré. Ale že budou tvořit skoro dno malého potůčku by mě nenapadlo. Jedu dolů a musím se tomu úplně smát. Kolo poskakuje po kamenech a rozstřikuje všude vodu, kterou nabírá. Cítím, jak mi přistává na nohou, těle a obličeji. Ale je to paráda! Za studánkou kameny končí, přichází průjezd bahnem, dál lesem a na asfalt. Tady se na chvíli zastavujeme a sdělujeme si dojmy. Vesměs kladné. V následujícím prudkém sjezdu si vylepšujeme maximálky, než jsme nuceni zahřát kotouče bržděním před závorou staženou přes cestu.

Ve sjezdu

Sjezd z Velké Deštné.

Je tu Luisino údolí. Tady se dáváme vlevo po silnici, kam vede i červená značka. Té se ale držet nebudeme. Asi po 1 km totiž zabočujeme vpravo, na do lesa mířící asfaltovou cestu, opět přehrazenou závorou. Tady jsme s Martinou jeli naposledy před dvěma lety a tak doufáme, že si budeme správně pamatovat, jak se tudy dostat na žlutou značku. Jediné co si pamatuji je to, že se musíme držet stále rovně. Na některých místech trochu váháme a radíme se s mapou, což při druhém opakování vyvolalo u kluků vzadu úsměv, kterým zakrývali obavy, že tu zůstaneme, protože my naprosto nemůžeme tušit, jestli jedeme správně. Instinkt nakonec nezklamal a i když se mnohdy při průjezdu vysokou trávou nebo skoro ztraceným úvozem zdálo, že tudy cesta nevede, vedla. A správně. Z lesa vyjíždíme přesně tam, kde jsme chtěli.

A už si šineme pár posledních metrů s kopce po žluté značce do Podolí. Tady se názory na další pokračování různí. Jedni se chtějí nejkratší cestou vrátit do Skuhrova, další láká naplánovaný sjezd podél řeky Kněžné. Počasí je všelijaké a prý jsme ho dnes už dost pokoušeli. Signál na další radu s radarem ČHMÚ tu není, ale nakonec jsme si řekli, že do toho jdeme.

V Podolí se chytáme zelené turistické značky, dojíždíme ke Kněžné a spouštíme se podél jejího toku. Zajímavější terén začíná být až při přejezdu silnice u Polanky. Rychlý double tu klesá a stále sleduje tok řeky. Jen místy jsou hluboké kaluže a bláto, jinak to docela jde. Také proto, že tu nejzajímavější část, která bývala rozbahněná i za sucha, dnes vynecháváme. Jojo, Vláďo, tohle je to bláto, na které jsme se těšili už od Hradce.

Benátek tedy cestu podél Kněžné opouštíme a přes louku vjíždíme do stoupání v lese, které nás dovede do Ovčína. Při rychlém průjezdu mezi pastvinami cítím nějaký kámen pod zadním kolem. Ohlížím se, jestli jsem neprorazil, ale vše se zdá být v pořádku. Ale po pár metrech zastavuji u zemedělské usedlosti s prázdným zadním kolem. Pouštím se do výměny duše. Nepříjemná to práce, když je kolo tak zaprasené.

Po chvíli již pokračujeme po silnici na Debřece, pak vedeni Martinou kolem rybníka přes louku na pěšinu, po které sjíždíme do Skuhrova k mostu přes Bělou. Krásný to úsek na závěr našeho dnešního výšvihu.

Jsme na parkovišti, kde se loučíme s Pepou. On odjíždí a my tu zůstáváme do zítřka. Moje zadní kolo je opět prázdné a tak už do penzionu v Hrašticích docházím pěšky. Podezřívám špatně držící záplaty na opravené duši, kterou jsem tam dal. Moji domněnku potvrdily malinké bubliny utíkající k hladnině vody v bazénu. A ještě před večeří se dávám do opravy obou duší. Ale…


neděle, 28. června

Liberský potok a Ivanské jezero

stručný popis dnešní trasy

Připraveni na dnešní výšvih vycházíme s Martinou ven, kde už stojí kluci nad mým bajkem s prázdným zadním kolem. Sakra! Tak zase nácvik výměny, napumpovat a jedeme. Několikrát lepenou duši vezu s sebou, abych ji při cestě vyhodil do kontejneru. Ale ani z té, kterou jsem tam právě dal, nemám nejlepší pocit. Snad se mi to jen zdá, že je kolo měkké.

Kolem kostela sjíždíme pěšinou na silnici do Skuhrova stejně jako včera. Silnice se teď budeme chvíli držet, když pojedeme nahoru směrem na Deštnou. Jenže už u slévárny pískám na ostatní – zase prázdné zadní kolo. Připadám si jako blbec, který neumí opravit jednoduchý defekt. Plášť prohlížím já, Jirka a Martina, jestli v něm opravdu není nějaký zapomenutý ostrý předmět, který by měl zálibu ničit jednu duši za druhou. Nikdo nic nenašel a tak jsem použil úplně novou duši od Marti. Tomuto tématu se již věnovat nebudu, protože tato duše vydržela.

Dva kilometry nad Skuhrovem odbočujeme vpravo na prudce stoupající lesní Biskupskou cestu. Mirek na nás chvíli nevěřícně kouká, jestli to myslíme vážně. Cesta je dole rozbahněná a rozježděná od traktorů. Ale nechápu, čeho se bál, když mi i on s ostatními zmizel vpředu, zatímco já se potýkal s výjezdem, letos moc netrénovaným. Jak jinak, i Biskupka je dnes hodně mokrá. A když se vynořujeme nahoře nad lesem na cestě, přidává se i pár kapek z tmavé oblohy. Zatím to moc nekomentujeme a pokračujeme dle plánu po polní cestě kolem křížku směrem na Podolí.

Tentokrát se tu zastavujeme a vážně pokyvujeme nad aktuální hrozbou deště. Zkouším vznést dotaz na radar a světe div se, dnes tu signál je. A špatné zprávy jsou tu – žene se na nás oblačnost, ze které bude pršet. Ale za ní je díra, které by se dalo využít, stačí jen počkat. A tak jsme si na chvíli sedli pod střechu jedné z chalup, což vyvolalo zvědavost u dvou koťat – jednoho odvážného a druhého sraba. To odvážné zkoumá kromě nás i naše bajky, evidentně zaujato bohatostí pachů, které mu jejich pláště nabízí. A tak tu sedíme, zatímco venku neprší, dokud nás nevyhnal chlad do právě začínajícího deště.

Martina v čele

Martina, jako znalec místního terénu, často vedla zbylou pánskou společnost.

Stoupáme po žluté turistické značce k prameni Kněžné, kde prší asi nejvíce, ale zároveň naposledy. Žlutá nás vede dál po lesní cestě plné vody, že pomalu přestávám řešit, kudy jedu. Bláto nebláto, kaluž nekaluž. Žluté se držíme celým Šajtavským lesem až k ostrému ohybu na kótě 819,7. Tady se žlutá značka stáčí prudce vlevo, ale my jedeme po lesní cestě mírně vpravo. Martina to tu má najeto a tak ví, že je to zkratka na červenou turistickou značku. Opravdu jsme po chvíli na ní a podél plotu obory jedeme k rozcestí s modrou.

Vláďa nás informuje, že si to kvůli mokru a blátu vůbec neužívá, ale pokud můžu mluvit za sebe, mně se to líbilo. Bereme to vpravo po krásné pěšině v mokré trávě, jenž kopíruje okraj lesa na jedné straně a ohradník s několika kusy zvídavých krav na druhé straně. Pár nezbytných záběrů do připravovaného sestřihu z povedených výšvihů a už jsme na silnici v Kačerově.

Rychlým sjezdem se posouváme vsí o více než jeden kilometr dolů, kde za kostelem odbočujeme vpravo do louky, kde je ve vysoké (a zase tak mokré) trávě skoro neviditelná cesta. Vláďa zvedá nohy, nechá je levitovat nad mokrými stébly a zeleni obalené kapkami posledního deště se jen směje, jak nad ní vyzrál.


Jirkova vyštípnutá přilba

Ale to už přicházejí dramatické okamžiky dnešního výjezdu. U toho prvního jsem nebyl. Štěkající psy a člověka, který je šel odvolat jsem jen slyšel shora, kde jsem ještě dobaloval kameru. Ovšem Jirkům nepříjemný pád na velmi kluzkém dřevěném mostku, tvořeném mírně šikmými kuláči, se mi odehrál přímo před očima. Bylo to rychlé a zvuk, který vyšel v okamžiku kdy hlava Jiřího ťukla o mostek, byl až mrazivý. Naštěstí to křupla jen helma a za uchem se z ní odštípnul asi pěti centimetrový kus. Jirka nás ujistil, že je v pořádku a tak zajíždíme dál do husté a při pohledu od jedné z roubených chalup neprostupné zelené houštiny, za kterou se schovává cesta vedoucí podél Liberského potoka.


K údivu Vládi se tu našel někdo, kdo si v blátě libuje víc než my! :-)

Vůbec nás nepřekvapuje, že i tady je tentokrát nezvykle hodně bláta. V některých lesních úsecích to jde, ale čím níže podél potoka klesáme, tím jsou koleje cesty bahnitější a kaluže častější. Osobně už to vůbec neřeším a jedu naplno. Bláto lítá všude a během třiceti sekund nepoznávám sebe sama.

S Martinou tudy jezdíme rádi, údolí je klidné a pěkné a vypadá to, že i klukům se tu líbí. Kousek nad Liberkem je ohrada s divokými prasaty, u které se zastavujeme. Ačkoli je ohrada plná bláta, prasata se na nás dívají s nějakým opovržením. Snad že jsme je dnes v tom zablácení překonali?

Pohled do údolí

Malebné údolí Liberského potoka.

U mostku mezi Prorubkami a Liberkem Liberský potok opouštíme a po silnici míříme vzhůru do Liberka. Musíme vystoupat celou ves, abychom se dostali k červené značce, která tudy prochází. Využíváme toho ke krátké prohlídce zdejší rarity – dřevěného kostela a fary. Stojí to za zastávku. Zakousnutí do sušenky také přišlo vhod a už se vzájemně ladíme na výtečnou pizzu, kterou si hodláme dát v Rychnově.

Na následujícím úseku asfaltové silnice si odpočíváme od rozbahněného terénu a rychle se přesouváme do Jaroslavi. Tam nás červená vrací tam, kam patříme – do terénu. A opět suprového. Nejprve krátký úsek přes louku, kde právě startuje obrovské káně, pak vpravo mokrým singlíkem dolů a zase do bláta. Následující mírné stoupání je doprovázeno známým mlaskavým zvukem a tancováním kola ze strany na stranu v kluzkém blátě, dokud nezmizíme za ohybem lesa. Pak už jen krátký dojezd dolů k Ivanskému jezeru. Tady panuje poklidná atmosféra, na břehu je jen pár rybářů a tak tu působíme poněkud rušivě. Neotravujeme dlouho, jen jsme se podívali a už zase pokračujeme po červené dál. Ta nás vede po dřevěné lávce nad hladinou nádrže směrem k hrázi. Tu přejíždíme a pak už bez jediné zastávky míříme za vytouženou pizzou.

Rychlý úsek krásného asfaltu je u prázdného koupaliště opět vystřídán krásným singlíkem ve vysokém svahu nad Habrovou až do Rychnova. A hurá na náměstí a k pizzerii. Někde cestou Jirka položil čistě hypotetickou otázku: „Co když bude zavřená?“. Ale tomu jsme se jen zasmáli, protože s něčím takovým v neděli odpoledne prostě nepočítáme.

Jenže to byla chyba. Ano, s pizzou tu v neděli nepočítejte, pokud tudy pojedete dříve než v pět odpoledne. V našem stavu – tím myslím špinaví od bláta od hlavy až k patě – do hotelu Havel jít nemůžeme a vše ostatní na náměstí má zavřeno. Co je to sakra za město!? Většinou jsme se shodli na tom, že už to bez jídla teda vydržíme až do konce, ale Mirek už na tom byl jinak. Vzal za vděk místním Lidlem, před kterým se posilnil chlebem a uzeninou. A tak místní socky, které tu posedávají na lavičce před obchodem, dnes vystřídali bajkeři.

Po tomto nedobrovolném obědě vyrážíme na poslední úsek. Napojujeme se na modrou, která nás přes pole provádí po cestě v kopci nad Lukavicí, chvíli po asfaltu za Unijní peníze (jak nás informuje cedule) a později oblíbenou šotolinou a makadanem. Koukáme kolem sebe, na hory a na kopec, o kterém si už od minule myslím, že je to Zvičina (ale stále nevím, jestli je to možné), než vyjedeme na silnici. Tam nás čeká jen pár set metrů, než zase vjedeme vlevo do lesa a dalším, dnes už posledním blátem dojedeme do Skuhrova.

S Martinou nakonec rádi slyšíme slova o tom, že se připravené trasy líbily a že i navzdory chvílemi drsnému počasí, které dodalo výšvihu mnoho zajímavých míst a okamžiků, se nám to vyvedlo. Snad se brzy shledáme na další akci!

Další info:

  • Popis cesty je hlavně podle naší stařičké, chatrné a potrhané mapy KČT č. 27 Orlické hory, 2. vydání 1999.
  • Fotografovali: Martina, Mirek a Vláďa. foto © bike-trek.cz
  • Vyjeli jsme v sestavě Jirka, Martina, Mirek, Mirek, Pepa (sobota) a Vláďa.
  • Na našich stránkách je už popsáno několik okruhů po Orlických horách, které začínají nebo projíždějí Skuhrovem. Vydejte se sem. Ubytovat se můžete v penzionu Betty jako my. Vřele jej doporučujeme. Snad za to příště dostaneme slevu. :-)
  • Vzhledem k tomu, že je Martina jediná holka, uvítáme mezi námi na podobné akce nějaké další bajkerky!


Sychravé Orlické hory a údolí

Foto k článku

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 0 |  přidat komentář

Články ze stejné lokality

Krátké zprávy

XC v Orlických horách

Bohužel i v Orlických horách a Podorlicku mizí některé polní a lesní cesty pod asfaltem, ale stále tu máme stovky kilometrů krásných přírodních cest a pěšin pro skvělé bajkování. Pár tipů

WC v Broumovských stěnách

Nedávno se na našich stránkách psalo o XC v Orlických horách, kde mizí krásné polní a lesní cesty pod asfaltem. Broumovské stěny zase mizí pod nánosy ubrousků a toaleťáků a stává se z nich

Rallye Sudety 2019

Reportážní video z letošního deštivého a blátivého ročníku Rallye Sudety, který přinesl i několik novinek na trati, najdete na stránkách iVysílání České Televize.

Nová rozhledna na Velké Deštné

Na nejvyšším vrcholu Velké Deštné by snad ještě v letošním roce měla být otevřena úplně nová rozhledna, jejíž stavba právě probíhá.