nacházíte se: úvodní strana > bike > Žďárské vrchy a Toulovcovy Maštale

16. - 17. července 2005

Žďárské vrchy a Toulovcovy Maštale

Délka: 50 a 65 km

Na sobotu jsme se rozhodli dát si tu těžší trasu, abychom si pak v neděli odpočinuli při pohodové vyjížďce. Pepa se už minulý rok zmiňoval o Vysočině, prý tolik zajímavé pro biking. V časopisu VELO vybral dva osvědčené okruhy v tomto regionu. Kořenův satanský okruh (2/2003) byl jeden z nich, druhý nesl název Dvě tváře (3/2004). Kruťárna, morbiďárna, padák, to jsou slova, kterými se to v popisu tras jen hemží! To se v sobotu splnilo. V neděli jsme si užili nádhernou trasu plnou singletracků, technických úseků a brodů.

Tomův pád v nesjízdném sjezdu


Pohled na tento sjezd odspodu

V pátek navečer přijíždíme do malého, útulného a tichého kempu Stodola v Borové. Když se po chvíli vynořuji z průzračné chladivé vody, jsem nadšený, že tu ten bazén je, a lákám do něj i ostatní kluky.

sobota, 16. července

Kořenův satanský okruh

Ráno v devět hodin vyrážíme na okruh, přičemž se snažíme co nejvíce držet popisu v časopisu. Takže trasu tu uvádět nebudu. Jen musím říct, že borci z Vela do výšvihu zahrnuli dost obtížné technické pasáže. Takže jsme museli kola do některých kopců nosit mezi stromy, kořeny, velkými balvany a do terénních schodů. V jiných úsecích je podobným terénem i snášíme. Ale jindy jdeme s chutí do toho a prověřujeme si svoji technickou zdatnost. Jindy naši zdatnost prověřuje pálící slunce, které žene rtuť teploměrů určitě ke čtyřicítce – zvláště v delším stoupání přes jednu louku. Každopádně jsme okruh objeli a užili si ho.

neděle, 17. července

Dvě tváře

V neděli máme naplánovanou trasu, která je sice delší, ale podle shovívavých výrazů bratrů Taichových více v pohodě. Z Borové jedeme podle mapy KČT Vysokomýtsko a Skutečsko po silnici směrem na Hlinsko, kdy po přehlédnutí odbočky přeci jen nakonec správně přijíždíme na žlutou turistickou značku u rybníka u Lubenské myslivny, asi 3 km severně od Svaté Kateřiny. Díky nočnímu dešti se vydáváme po rozbahněné lesní cestě do Budislavi, kde vyšlapujeme krátký prudký kopeček přes louku než vjedeme na náves. U mapy se zastavujeme a studujeme další směr dnešní trasy. Jedeme po žluté, která po přejezdu silnice směřuje mezi pískovce Městských maštalí. Tady jsem si fakt užil krásný úsek s mírným klesáním mezi skalami, než jsme přijeli na širší cestu. Přijíždíme k potůčku, ve kterém jsou napříč naházené kulatiny menšího průměru, aby se dal přejít suchou nohou. Tak jsme ho zdolali suchými pneumatikami, abychom chvíli pokračovali do kopce po červené směrem na Toulovcovy maštale. Ale skutečně jen chvíli, terén se nejenom dost zvedal, ale bylo nutné kola vytlačit úzkou pěšinou mezi kořeny a kameny nahoru. Pak zase do sedel a užíváme si fakt parádní jízdu po krásném single tracku, který se klikatí po úbočí malé lesní roklinky, hned vedle skal. Navíc chvílemi stoupá, pak zase klesá, ale jen mírně, jen tak, že naší jízdě dodává švih. Jen občas musíme dát pozor na turisty. Ale já mám štěstí a na cestě až do zastavení nepotkávám nikoho.

Překrásný single track


Rychlá pěšina v lese


Oblíbené brody (alespoň u některých)


Oprava nenačítajícího tachometru

Na chvíli se zastavujeme na sušenku a taky trochu pokoukat krásnou přírodu. A zase hurá za řidítka, prsty na brzdové páky a svěží pěšinou se spouštíme do Vranice, až za koly odlétá jehličí. Červená je stále naše a my po ní pokračujeme kolem letního tábora, když tu cesta náhle míří přímo do mělkého a rovného dna říčky. A protože po úzké pěšině nad vodou jdou zrovna děti, rozhodujeme se - i k jejich radosti a rozptýlení - pro jízdu vodou. Ta je osvěžující a příjemná a navíc se tudy dobře jede bez větších potíží. Tím jsme sice ztratili červenou, ale nevadí nám to. Vidíme někoho jít v terénu asi 15 metrů v lese nad námi, z čehož usuzujeme, že tam značka vede. My pokračujeme z části podél potůčku, z části přímo v jeho korytu, až přijíždíme na zelenou turistickou značku. Ta prudce stoupá několik metrů, takže chvíli tlačíme. Ale pak už se kola zase naplno roztáčí a polykají těch pár zelených metrů zbývajících k námi oblíbené červené až do Boru u Skutče.

Tady už přichází vítaná změna barvy a vyhýbka je nastavena na žlutou. Projíždíme Perálcem a žlutá nás vede do Kutřína. Tady konečně opouštíme rozpálený ropný produkt a zatáčíme po červené na polní cestu kolem lesa. Ondra nás tu na chvilku zdržel, když zjistil, že mu nefunguje tachometr. Jsme rádi, že vyhnuté čidlo rychle opravil, ale na druhou stranu tu ztrácíme značení. Mylně se stále držíme polňačky směřující přímo na sever, protože až při příjezdu na silnici zjišťujeme, že jsme mezi Perálcem a Hněvěticemi. Okradli jsme se tak o úsek vedoucí podél řeky Krounky. Dáváme se tedy opět po asfaltu směrem na Předhradí. Tam je hned na začátku obce prudké klesání s esíčkem. Když tam přijíždím, vidím Toma stát u kola a jak se dozvídám, podařilo se mu nevybrat zatáčku. Duchaplně to položil a jen si trochu odřel koleno. Mohlo to dopadnout mnohem hůř, protože je cesta lemována mnoha stromy a navíc je ta osudná zatáčka na vysokém náspu. Dole na chvíli zastavujeme na mostě a zakusujeme Tatranky Opavia. Pak se vracíme ten kousek nahoru k červené značce a necháme se jí vést rychlým a krásným terénem až do Košumberku. Zajíždíme až do Luže, kde je náměstí plné cyklistů. Jak víme, jel se tu nějaký závod a tady je asi dojezd. Všechny hospody jsou plné, ale klukům se podařilo najít jednu kousek od náměstí, takovou zašitou a nenápadnou, ale jak po otření úst ubrouskem hodnotíme, s výtečným kuchařem.

Z Luže jedeme nejkratší cestou – po silnici – do Bílého Koně. Tam nás opět čeká červená značka. Cesta tu vede stále podél potoka a je většinou zpevněná, takže i dost rychlá. A tak docela brzy přijíždíme na křižovatku Polánka, kde je kolem restaurace dost živo. Pepa s Tomášem se zastavili u stojanu s mapou a vymysleli naprosto parádní průjezd Maštalemi po značených cyklotrasách. Já se nestačím divit, jak také může taková cyklotrasa vypadat. Po zkušenostech z Krkonoš a Českého ráje, kde všechny vedou minimálně po zpevněných a širokých cestách nebo většinou po normálních silnicích, jsem překvapen tím, že jedeme po celkem technické pěšině, která nám pod dezény předhazuje různé kořeny, kameny, stoupá, kličkuje a ještě po nás chce, abychom nad jízdou přemýšleli. A to nás bavilo! Postupně přijíždíme na mnohem snažší cyklotrasu, kde už potkáváme celé rodinky v sedlech.

Někde voda vymlela velké díry!

Další rodinky se brodí okolním hustým lesním porostem a věnují se sbírání hub, čehož jsme využili, když jsme na konci cyklotrasy nevěděli, kterým směrem na Proseč. Pak už nás čekalo jen stoupání po asfaltu. Nejprve asi 3 km toho nejprudšího stoupáku, kde jsem klukům uniknul, ale Vláďa mě v zatáčkách dostihnul a pak mě táhnul zbylých asi 6 km nahoru, než jsme se konečně mohli spustit dolů prudkým padákem až do Borové rychlostí konkurující i žluťáskům z Tour de France! :-)

• Za přispění fotkami děkuji Pepovi a Vláďovi.
• Odkaz na kemp.
• Velmi doporučuji restauraci U Škopka, která je asi 200 m od kempu.

KOMENTOVAT TISK E-MAIL RSS

Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0

Vložení nového komentáře
Jméno *
E-mail
	zveřejnit e-mail
Web
Komentář * (max. 500 znaků)
Prosím, opiš kód *
*) povinný údaj

 

Články
& akce