nacházíte se: úvodní strana > bike > MTB z Hradce na Zvičinu

7. června 2006

MTB z Hradce na Zvičinu

Po dvou odkladech nadešel správný čas pro dlouho připravovaný pořádný výšvih. Celý tento okruh jsem před lety absolvoval s Pepou a dal nám tenkrát pěkně zabrat. To jsme ještě neměli pořádné biky jako dnes. Trasa vede z Hradce Králové na Zvičinu, pak směrem k Braunovu betlému, dále do Černožic a zpět do Hradce. Celý okruh má kolem 100 km a střídá se na něm asfalt, lesní a polní cesty, dokonce i pěšiny a technické pasáže, bohužel však jen v minimálním podílu.

stručný popis trsasy

Už jsem si myslel, že na vyrazíme v naší obvyklé trojici – Pepa, Vláďa a já, a proto jsem byl příjemně překvapen, když ráno k Aldisu přijel ještě Josef a Martin. Josef se k nám přidává poprvé, Martin už s námi jel loni. Z Hradce vyrážíme pomalým tempem podél Labe po pěšině po jeho levém břehu. Předpovědi počasí byly dost skeptické, ve skutečnosti začalo vylézat a hřát slunce, ale i tak kromě Martina jedeme v dlouhých rukávech i nohávech. Při pohledu na jeho holé ruce je nám až zima. Trasa se drží červené turistické značky, přejíždíme silnici vedle jezu u Předměřic a okolo písáku pokračujeme až do Lochenice, kde měníme červenou za žlutou. Tady na chvilku opouštíme terén a jedeme přes vesnici k silnici Hradec Králové – Jaroměř, kterou po chvilince čekání překonáváme, abychom se hned naproti dali po polní cestě, dále po asfaltu do Neděliště, kde kousek za vsí opět vjíždíme na polní cestu. Ta dříve vedla přímo po poli, ale když jsem po ní jel loni, tak už byla zprovozněna část šotolinové cesty zbudované patrně na místě nějaké prapůvodní, kde byla pouze zarostlá mez. Dnes už je tato cesta dokončena a tak jsme pohodlně došlapali až k panelce, po které jsme dokodrcali do Chlumu. Rozhodli jsme se šetřit silami na cílový vrchol a proto ve vsi uhýbáme hned vpravo na úzkou vyasfaltovanou silnici do Čištěvse. Tady se poprvé zastavujeme na delší dobu, během které se vyřizují telefonáty, objednávky a hlad.

Na chvíli nám bude dělat společnost červená barva vedoucí nás přes ves a následně vlevo do polí a do lesa Svíb. Tím projíždíme stále rovně, kde se na okraji lesa napojujeme opět na asfaltovou polní cestu. Po ní se můžeme nejprve svézt dolů a následně musíme šlapat a ocitáme se na malém vrcholku, kde máme výhled na Benátky pod námi, Cerekvici a první kopec – Vřešťovský chlum. Spouštíme se do Benátek, objíždíme závoru a několik desítek metrů za ní se dáváme vlevo mezi ploty na úzkou pěšinu podél potůčku. Ten po 500 m ústí do Bystřice, kterou překonáváme po kovové lávce. Pak už vyjíždíme na silnici a přes Hněvčeves jedeme do Cerekvice. Projíždíme touto vsí, do kopce kolem kostela na návsi a míříme k lesu. Hned na jeho okraji vjíždíme v našem směru mezi stromy a stoupáme nahoru po pěšině, na kterou se kolmo napojuje lesní cesta. Po té se vydáváme vpravo, stále do kopce, ale teď už mírnějšího. V oblouku objíždíme ruinu kaple sv. Vavřince a pak už rovně téměř na sever dál přes les. Dojíždíme na silnici spojující Čenice a Želkovice. My ji použijeme asi na 30 m, kdy na ní vlevo odbočíme a hned před prvním domem v Čenicích točíme řidítka vpravo opět na lesní cestu, která má zpočátku podobu spíše pěšiny, lehce přehlédnutelné. Držíme se stále v přímém směru a po chvíli už klesáme k hrázi Velkovřešťovského rybníka.

Po několika metrech jízdy po pěšině vedoucí přímo po hrázi a kličkování mezi rybáři a jejich náčiním sjíždíme před plotem kempu na silnici. Po ní jedeme před vjezd do kempu, kde odbočujeme vpravo na neznatelnou polňačku. Ta nás nejprve po louce a pak po šotolině a kamenech vede zadem do Velkého Vřešťova. Tady se už začínáme značně trhat a tak v jednom místě čekám na Josefa, aby věděl, kudy jet. Přejíždíme náves a po silnici jedeme klidným údolím směrem na Maňovice. Zde zastavujeme a usedáme na klády. Tady přichází první pořádné občerstvení a odpočinek. Kluci se vyptávají, jak bude cesta vypadat dál. Když jim ji tak popisuji, už mi připadá, že je to jen kousek.

Z Maňovic jedeme vpravo do lesa, kterým projíždíme stále rovně směrem na Rohoznici. Nejprve se jede po klasické lesní cestě, která je teď rozbitá od těžby dřeva, pak se povrch mění ve větší, ale ostré kameny a nakonec přicházejí opravdu hluboké koleje plné vody a bláta. Jedu první a v jednom místě volím úzký pruh souše mezi dvěma dlouhými kalužemi. Jestli mi to tady ujede nebo neudržím balanc, bude to nepříjemné, říkám si. Jen co na to přestanu myslet a překonal jsem tento úsek, slyším za sebou Martinova slova: „To ses posral!“, která mě opravdu pobavila. Umím si představit, jak ho to překvapilo stejně jako mě, když jsem k tomu místu přijel. Ale nakonec to zvládnul on i ostatní kluci jedoucí za ním. Pak už jedeme kousek po louce, já vpředu, naučenou cestou přímo do statku, kterým jsem už mnohokrát před tím projížděl. Ale asi se za ty dva roky, co jsem tu nebyl, něco změnilo. Zastavuji dost nejistě, když před sebou vidím zavřená vrata na výjezdu ze statku. U nich stojí na zápraží dvě ženy, z nichž jedna má rozdrásané ruce do krve od řetězu, který napíná štěkající černý pes rozzuřený z našeho příjezdu. Stařenka něco volá, ani ji moc nevnímám, je mi jasné, že musíme statek objet. A tak kola otáčíme a jedeme zpět. Za sebou ještě slyším: „Máte štěstí, že je přivázanej, jinak by vás roztrhal!“

Martin si ještě dotahuje uvolněný šroub sedla a po chvíli si to tu šustíme po asfaltce mezi domky podél Bystřice v Rohoznici. Zdálo by se, že nás už nic nemůže překvapit, že se nám daří a pohodově si jedeme. Ale v tu chvíli se na nás snesly první kapky deště, který postupně přidával. Už jsem myslel, že budeme muset vyhledat nějaký přístřešek, třeba v podobě autobusové zastávky, ale pohledem na oblohu jsem zjistil, že to s tím deštěm tak vážné nebude. A opravdu, po pár minutách přestává a opět se na svět klube sluníčko. A dokonce začíná více hřát. V Miletíně se napojujeme na modrou značku, která nám dělá společnost při stoupání po cestě mezi poli až ke koupališti. Stoupáním jsem se zahřál natolik, že zde sundávám nohavice. Chvíli odpočíváme před závěrečným stoupáním. Pak ještě kousek po silnici do Úhlejova, kde asfalt končí a my pokračujeme po příjemně stoupající šotolině. Tedy tady jedu sám, požádal jsem kluky, aby chvíli počkali a já mohl udělat nějakou fotku. Nad osadou Růžovka se opět všichni shledáváme a kocháme se výhledem na vysílače stojící na vrcholu Zvičiny. Teď už opravdu jen mírné klesání do Růžovky a pak to nejtěžší – lesní pasáž, kdy cesta na krátkém úseku značně stoupá. Jen Vláďa si s tím poradil a dal to. My ostatní nasedáme opět nad lesem a po zelené pokračujeme do Zvičiny a následně na vrchol k Jiráskově chatě.

Je půl druhé pryč, tudíž nejvyšší čas na dobrý oběd. A pokud chcete dobrý oběd, pak právě kuchyně zdejší chaty je to pravé místo. I my zasedáme ke stolu a objednáváme nejrůznější dobroty. Po obědě vycházíme ven, kde se snad zase opět udělalo nějak chladno. Ale to nám asi teď jen připadá, protože jsme se vyhřáli v restauraci. Tak se rychle shromažďujeme ke společné fotce a pak už netrpělivě klesáme po zelené značce. Na rozcestí, asi po 2,5 km, měníme za žlutou. Pořád dolů po cestě, která vede převážně lesem a ústí na louce. V lese jsem se dostal do nějakého měkkého podloží a jak jsem si přibržďoval přední brzdou, docela mi to rozhodilo kolo. Už jsem se viděl na zemi, kam se mi v té poměrně vysoké rychlosti vůbec nechtělo, ale nakonec jsem to nějak ukočíroval a zůstal v sedle. Přejíždíme silnici a po žluté pokračujeme do lesa. Tady začíná úsek, který miluji: Pěšina se klikatí mezi stromy, překonáváme kořeny a vyhýbáme se kamenům. Pak podobný technický sjezd až přijíždíme na silnici z Bílé Třemešné do Doubravice. Tím sjezdem jsem se zahřál natolik, že i rukávy mizí v kapse. Kousek využíváme pohodlí asfaltu, kdy se po objevení modré stáčíme vlevo do lesa na kamenitou cestu. Mírně stoupáme k Čertovým hradům na Záleský vrch. Pak už zase lehce dolů směrem na zálesí. Tady vyjíždíme na louku, kde se zastavujeme kvůli krásnému výhledu na Krkonoše a na slečnu jedoucí na černém oři kolem nás. Nebo jsme se kochali výhledem na Krkonoše a krásného černého oře nesoucího nějakého jezdce? Už nevím. :-)

Dříve jsem ze Zálesí jezdil po červené, ale Vláďa prý zná cestu, která nám ušetří nepříjemné stoupání od nádraží ve Dvoře Králové, kam bychom po značce klesali. Tak tedy jedeme po silnici, na křižovatce odbočujeme na Libotov, ale asi po 100 m mizíme vlevo na lesní cestu, která nás po chvíli opravdu přivádí na červenou značku vedoucí nad městem. Tady to můžeme valit, cesta mírně klesá, takže žádný problém. Nad Žirčí přijíždíme opět k asfaltu, krátce zastavujeme a pak stoupáme po silnici dvě serpentiny do Hřibojed. Tady se chytáme zelené a po asfaltu pádíme na Nouzov a Velichovky.

Ve Velichovkách přichází první problém. Klub českých turistů se nudil a dříve červenou značku, vedoucí přes lázně do lesů a dále do Černožic, přebarvil na modrou. Proč, to nechápeme. Provádíme kola přes lázně a na jejich konci nasedáme a stoupáme do kopce po pěšině. Mě samotného ten kopec dost překvapil, pamatoval jsem si ho mnohem menší. Jedeme kolem nějaké střelnice, kde to zrovna někdo neustále pálí, a raději mizíme opět v lese. Modrá značka nás přivádí do Neznášova, projíždíme vsí a napojujeme se již na červenou. Tou svištíme přes louky k lesu, překonáváme potok Jordán a pustým, trávou zarostlým úvozem, pokračujeme až přijíždíme k rybníku u Černožic. Tady se opět na chvíli zastavujeme na odpočinek a také musíme počkat, až se mezi štrůdlem neustále projíždějících aut z obou stran najde vhodný okamžik na překonání vytížení silnice.

Lávka přes potok

V Černožicích přijíždíme k Labi a po jeho levém břehu po pěšině míříme už na Hradec. Na Martinovi s Josefem je vidět, že už toho mají dost, ale šlapou dál. U Smiřic opět musím chvíli vzpomínat, kudy se vlastně jelo. Nejprve špatně pokračujeme přímo po břehu řeky, než zjistíme, tudy by se nám jelo opravdu dost špatně. Nakonec si vzpomínám, jedeme dál po silnici a asi po 400 m, které jsme ujeli od mostu, odbočujeme vpravo na polní cestu, přes kterou je bílá závora. Všichni jsme s tímto povrchem a pro nás příznivým sklonem spokojeni a už docela rychle pokračujeme v cestě. Ta postupně mizí v poli, takže musíme jen kousek vpravo, abychom se dostali na břeh Labe a pokračujeme dál. Pěšina, po které teď jedeme, se dostává mezi Labe a jeho přítok – Malostranský potok. Ten překonáváme po kovové lávce. Fotku, kterou jsem zde udělal jsem zaplatil snad stovkou štípanců od opravdu otravných a hladových komárů!

Pěšina pokračuje dál hustým porostem, který je dost vlhký. Zastavit tu znamená nechat se od komárů totálně vysát. Tak to neriskujeme a kličkujeme po pěšině, kterou místy hladina Labe skoro olizuje, až k červené značce, po které jsme ráno přijeli. Tady bylo vidět, že se klukům, při pohledu na známé místo, ulevilo. A tak po známé cestě uháníme k Hradci. Za mostem u Plácků se utrhávám a pronásledován Pepou nasazuji vysoké tempo končící až u Aldisu. Po chvíli přijíždějí i kluci a společně ještě zajíždíme na zahrádku na zasloužené pivko.

KOMENTOVAT TISK E-MAIL RSS

Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0

Vložení nového komentáře
Jméno *
E-mail
	zveřejnit e-mail
Web
Komentář * (max. 500 znaků)
Prosím, opiš kód *
*) povinný údaj

 

Články
& akce