nacházíte se: úvodní strana > bike > Krkonoše - Rýchory

6. září 2003

Krkonoše - Rýchory

Délka: 58 km

Po delší době je slibná předpověď počasí na víkend, a tak jsem se s Vláďou domluvil, že podnikneme nějaký výšvih (výraz převzatý od borců z Vela) po Podkrkonoší. Ale jak se tak ráno blížím k Trutnovu a vidím ten nádherný slunečný den a krásné výhledy, přesvědčil jsem Vláďu a naplánovanou trasu jsme odložili, abychom se mohli vydat do hor. Narychlo změněný plán vyšel naprosto parádně!

Tato trasa se opravdu povedla, o čemž svědčí i otištění článku ve Velu 2/2004 v rubrice Domácí bikový revír na straně 72.

stručný popis trasy.

Je sobota ráno. Při pohledu z okna tuším, že bude nádherný den. Zazvonil telefon. Volal Mirek. Pro mě to znamená jediné – vzít vše potřebné a jít ven. Chceme dneska podniknout výlet na kolech, v pro nás dva neznámých místech ležících západně od Trutnova. Po zaparkování Mirek povídal, jak jsou krásně vidět Krkonoše a že by bylo škoda tam nejet. Souhlasím. Jenom ještě doběhnu domů pro jinou mapu a můžeme vyrazit. Během té chvilky ještě musím vymyslet kam a kudy pojedeme. Po dlouhé době bude totiž výchozí místo Trutnov a ne Jánské Lázně, jak se stalo naším zvykem.

Je 10:15, svítí sluníčko, je teplo a my dva vyrážíme na cestu. Kolem autobusáku, kina a plaváku přijíždíme k hotelu Patria, kde rovně projíždíme křižovatkou. Asi 500 m od železničního přejezdu, v pravotočivé zatáčce, opouštíme silnici a pokračujeme vlevo do mírného kopečku. Do cesty se nám připlétá závora. Po jejím objetí se ocitáme na kamenité lesní cestě, která nás dovede nahoru na kopec, kde se k nám připojí červená turistická značka – Cesta bratří Čapků. Té se budeme držet. Pokračujeme táhlým mírným stoupáním, rychlým sjezdem, výjezdem a po chvíli se nám do cesty připlete další závora. Za ní míjíme Vebrovku. Projíždíme kolem ohniště, abychom se tak vyhnuli už třetí závoře. Zase stoupáme, klesáme, po kořenité pěšině mezi stromy se dostaneme k menší dřevěné rozhledně, kde dáváme pauzu. Je tu výhled na Trutnov a v dálce je vidět Zvičina. Pokračujeme dál. Sjedeme malinko dolů a za chvilku jsme na asfaltové cestě. Vydáváme se vlevo, stále po červené. Svižným tempem uháníme po asfaltu, který pak naštěstí opouštíme. Přejedeme kopeček a po rychlé lesní cestě jedeme kolem střelnice. Naštěstí nikdo nestřílí, a tak v klidu pokračujeme dál. Máme hlad a zastavujeme na louce u bunkru. Posilníme se sušenkou, zhotovíme několik snímků, kocháme se pohledem na protější kopce a radíme se s mapou, kudy dál. Hezky se tady sedí a povídá, ale musíme pokračovat v cestě. Nasedáme na kola, vracíme se na cestu, po které před chvilkou projela dost početná rodinka a kolem lomu, přes váhu, na které si Mirek musel skočit, přijedeme na hlavní silnici. Tady vpravo. Na vrcholu, vpravo je malý pomalovaný bunkr a vlevo malinké parkoviště, budeme muset šlapat vlevo do kopce po polní cestě, pak po louce, až přejedeme cestu a rovně mírně do kopce stoupáme ke kamenité cestě. Po ní vpravo nahoru. Už nás ani nepřekvapí závora, protože ty se snad poslední dobou objevily na všech lesních cestách, kde jen je to možné. Když vidím to stoupání, co nás čeká, nikam se mi nechce. Je to jen zdání, protože vůbec není tak strašné a hlavně ho máme za chvíli za námi. Připomínám, že se stále držíme červené značky. Radovali jsme se předčasně. Stoupání nás čekalo a jaké! Stále jsme nebyli nahoře. Jenom cesta se změnila. Už nejedeme po cestě s živičným povrchem, ale po normální lesní cestě. Jak by se tudy jelo dolů….Konečně jsme na rozcestí se žlutou. Tady dáme sbohem červené, protože dál cyklisté nesmějí, aby náhodou něco nezničili. Najednou k nám přijede nějaké auto, otočí se a jede zpátky. Vůbec nikdo z nás nechápe, co to mělo znamenat. Napadá mě jedné vysvětlení: na té cestě není závora! Napijeme se a pokračujeme po žluté. Najednou se nám naskytl překrásný výhled do Polska a na jezero Bukówka. Vyndáváme fotoaparáty a vytváříme panoráma. Pokračujeme v cestě směrem na Rýchorský kříž. Když tam konečně jsme, zjišťuji, že jsme pod Rýchorskou boudou a ne u ní, jak bylo v plánu. Skotský náhorní skot je v nedohlednu, zato na Sněžku je vidět moc pěkně. Opět cvakají spouště foťáků.

Pohled na Sněžku

K boudě se nám nechce a tak jedeme dolů, opět po červené. Pak zase do kopce, který Mirek vyjel neskutečnou rychlostí a to o sobě tvrdí, že nemá dohromady nic najeto. Mně to trvá o dost déle a přitom to zas takový krpál není. Cesta začne klesat, což dovolí zvýšit rychlost. Zároveň se přes cestu občas objeví odvodňovací kanál, který přeskočíme. Cesta je upravená a už zde nainstalovali moderní kovové kanálky a tak nemusíme u každého brzdit. Objevují se první hraniční kameny. To znamená, že od teď pojedeme po hranicích. Opouštíme červenou a držíme se polské zelené. Najednou jedeme po pěšině, kde je dost kořenů. Rychlým tempem přijíždíme k novému turistickému přechodu, jenom přejedeme cestu a opět po pěšině kopírujeme státní hranici. Před námi je první stoupání. Je v pohodě. V lese na vrcholu potkáváme skupinu cyklistů. Množství kořenů se zněkolikanásobilo, z čehož má radost Mirek, protože takové cesty se mu líbí nejvíce. Sjedeme dolů, ale před námi je další kopec, prudší než ten před ním. Najíždím jako první, jedu, ale pak se mi začne zvedat přední kolo a končím. V rychlosti uhýbám Mirkovi z cesty. Vyjel to. Mě už to nejde se rozjet a tak tlačím kolo. Na vršku nasedám. Po několika minutách podjíždíme závoru. Opravdu! Ta je tak vysoko, že se dá v pohodě podjet na kole.

Ocitáme se na cestě pokryté vrstvou živičného povrchu. Minule dělali o pár kilometrů dále nový asfalt na ještě dobré asfaltce a sem jim asi už nezbyl. :o)) Tady vpravo do kopce po červené. Šlapat hladoví na sluníčku do kopce nám není moc příjemné, ale musíme to vydržet, protože víme, že za chvíli si dáme oběd. Zastavujeme na Lysečinské boudě. U baru se dovídám, že mají zavřeno, ale ochotný personál nám přeci jenom udělal pórkovou polévku a smažák. Děkujeme. Obědváme venku na terase. Docela se bavíme, když přijede početná skupinka na kolech a všichni se postupně vyfotí s kozou, která stála na křesle pod slunečníkem. Jak nám by se u stolu hodil. Ještě doplňujeme tekutiny. Já pomalinku a Mirek zase rychle vyrážíme na Cestník. Tam se napojíme na modrou značku a konečně delší dobu jedeme z kopce. Nějak mi nejde do hlavy, proč na mě stříká voda, když je sucho. Po kamenité cestě se dostáváme do prudké pravotočivé zatáčky. Mirek tady udělal pěkně dlouhý smyk, pohledem oka ho změřil na 15 m, a já zastavil, protože jsem vyřešil tu záhadu s vodou. Je to jednoduché. To jenom perlivá voda mi otevřela láhev s pitím. Z této zatáčky pokračujeme rovně do lesa, až přijedeme na nám známou cestu plnou kamenných kanálů, kde kluci minule tak dlouho opravovali několikrát cvaknutou duši. Budeme se nyní držet zelené. Stoupáme po cestě vlevo do kopce a při tom ještě překonáváme kanály. Při cestě dolů to jde samo, ale do kopce? Ani se tentokrát nezastavujeme na vyhlídce na vrcholu a pokračujeme. Naštěstí už z kopce. Uháníme dolů, občas přejedeme nějaký ten kořen a přijíždíme na asfaltku. Na ní rychlost ještě zvýšíme, ale nezapomeneme odbočit do lesa na pěšinku a modrou značku. Křížovou cestou kolem kapličky sjedeme na hlavní silnici do Temného Dolu.

Na rychlých šotolinách

Vpravo po silnici a po několika metrech vlevo po modré přes most a po cestě plné velkých kamenů vjíždíme do lesa. Po takové cestě se vyjet do kopce nedá a tak jdeme pěšky. Pak to přeci jenom zkusíme a s úspěchem se nám daří jet a kličkovat mezi kameny a přejíždět je. Ne napořád. Zase jdeme pěšky. Nějak jsme se zapovídali a ani mi nepřišlo, že dnes jezdím na kole a nemám chodit pěšky. To už jsme zdolali závěrečné tlačení kola po šílené pěšině do kopce a byli jsme u rozcestí modré, zelené a žluté. Po modré pokračujeme po asfaltu kolem Modrokamenné boudy, pak vlevo dolů lesní cestou, vlevo po asfaltu a pak cestu opět opustíme vlevo po modré, abychom se po pěšině přes most dostali k Lesnímu domu. Tady se uvelebujeme na louce a radíme se s mapou, kudy budeme pokračovat z Jánských Lázní.

Panorama Černé hory

Do Jánských Lázní sjedeme po modré a u kolonády se napojíme na zelenou. U léčebny chvíli hledáme značku, ale nakonec ji nacházíme na budově za závorou, kde jsme si mysleli, že dál nemůžeme. Areálem jsme se dostali ke stoupání do lesa. Přijeli jsme k cestě plné kamenů a naplavených klád a tak nám nezbylo nic jiného, než kolo opět tlačit. Dneska už naposledy. Pokračujeme krásnou lesní cestou. Sice do mírného stoupání, ale to nevadí, protože to je pak odměněno dlouhým sjezdem nejprve v lese a pak na louce podél lesa. Vpravo zajedeme do lesa, netrvá dlouho a kamenitou cestu vystřídá cesta polní a zastavujeme až nad Mladými Buky u hlavní silnice. Po ní vpravo a na křižovatce vlevo, kolem golfového hřiště po silnici. Kousek za vrcholem stoupání silnici vedoucí na Hrádeček opustíme, zabočíme prudce vlevo a jedeme po lesní kamenité cestě, převážně do kopce. Na jejím konci nás čeká rychlá jízda z kopce do Horního Starého Města.

To už jsme zpátky v Trutnově. Byl to krásný okruh, s minimálním množstvím asfaltu. Taková náhrada za minulý, moc nepovedený výlet v Krkonoších.

KOMENTOVAT TISK E-MAIL RSS

Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0

Vložení nového komentáře
Jméno *
E-mail
	zveřejnit e-mail
Web
Komentář * (max. 500 znaků)
Prosím, opiš kód *
*) povinný údaj

 

Články
& akce