Když jsem s Martinem zkusil lezení poprvé, bylo to přesně před dvěma lety. Také na stolové hoře u Police nad Metují - Ostaši.
Martin nabídnul lezení Josefovi jako revanž za raft, a tak jsem se k nim také přidal. Termín jsme si kvůli úplnému vytížení museli domluvit už měsíc a půl dopředu na první víkend v srpnu.
Celý týden pršelo, dokonce i v pátek večer. Proto nás velmi potěšilo ranní sobotní probuzení do krásného a svěžího dne. Sbalili jsme pár věcí, protože jsme na Ostaši hodlali zůstat až do neděle, a vydali se na cestu. Již klasicky jsme se sešli u stánku nad parkovištěm. Martin už nás netrpělivě očekával a gestikuloval, ale nakonec z něj vypadlo, že čeká teprve několik minut.
Zdolávání Zbrojnoše
Jsme na vrcholu
Díky Josefovi byly zvoleny lehčí cesty a tak jsem si to trochu mohl užít a netrápit se. Nejsem lezec a nikdy nebudu, ale čas od času mě to baví; vyzkoušet si jiný pohyb a trochu se vybát (někdo se bojí i na druhém konci).
Tentokráte jsme s sebou měli dvorní fotografku, a tak jsme byli obdařeni řadou obrázků. A užili jsme si lezení až dost. Tedy alespoň já se zase vrátím k biku. Ale určitě si to někdy příště zase rád zkusím. Díky, kámo! :-)
Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0 | přidat komentář