bike-trek.cz

Velká Sova na biku. Konečně!

  2. června 2017
Úvod / Články / Bike / Velká Sova na biku. Konečně!

V tomto roce mířím do Broumovska už popáté. A počtvrté za poslední měsíc. Narychlo jsme se s Vláďou rozhodli pro cíl, který nám ještě v blízkém příhraničí zůstával na seznamu nenavštívených, a na biku jsme se vydali do Sovích hor na nejvyšší vrchol Velkou Sovu s nadmořskou výškou 1.014 m n. m.

Původně jsem tuto trasu plánoval jako součást několikadenní akce, jako jsme podnikli v roce 2010, s tím, že ji zahájíme v turistickém centru Javořích hor - v Janovičkách u Broumova. Ale náhle se objevil volný prodloužený víkend s plánem na Alpy, který jsme ale změnili. Za kopečky jsme vyrazili, ale s biky a na sever trochu pojezdit naše oblíbené Broumovsko. A už léta otevřený plán na Velkou Sovu se tak hodil k tomu, abychom ho realizovali právě dnes.

Soví horySoví hory při pohledu z Broumovských stěn

Už dávno jsem si v mapách naklikal trasu, kterou by se tam dalo jet na horském kole. Do kapsy dresu tak přibyla zátěž v podobě mobilu se staženou trasou a náhradní baterií.

Mapa a doplňující informace

Doplňující informace:

  • Výchozím místem jsou Janovičky, ale stejně dobře se dá jet z Rožmitálu, kde lze zaparkovat na konci vesnice u kamenolomu.
  • Délka trasy 40 km.
  • Chtěl jsem se občerstvit na vrcholu, ale tam jídla nepodávají. Dalo by se najíst cestou dolů na chatě Sowa nebo Orzeł. Českou měnu tu neakceptují.

Hraniční čáru překračujeme na pro nás úplně novém místě - přímo nad Rožmitálem. Z vesnice stoupáme po modré značce na konec vsi, pak přes louky do lesa, kde původní lesní cesta značně zarůstá, až ke křížení s cyklotrasou 4002. Kousek vlevo a pak vpravo nahoru mezi stromy po žluté značce, která tu dříve nebývala.

V místě Sloneczna kopa - sedlo jsme se přehoupli přes pohraniční hřeben a ocitli se na polském území na otevřeném prostranství s výhledem do krajiny. Kolem osamělých stavení klesáme polní cestou k silnici, která nás kouskem asfaltového úseku přivádí do obce Świerki Kłodzkie. Malebnou vísku projíždíme nejkratší cestou značenou červeně na východ. Za vesnicí se jen krátce zastavujeme mezi pastvinami s koňmi. Ohlížíme se za vesnicí, nad níž je ve svahu velký lom, a rozhlížíme se po krajině. V dálce si Vláda všimnul nenápadného kopce s rozhlednou - a je to náš cíl Velká Sova!

SwierkiKrajina kolem Świerki Kłodzkie

Pastvinami a loukami mírně stoupáme k lesu. Potkáváme tu postaršího místního vandrovníka, který se vydal na cestu jen tak nalehko: v kapsách vesty dvě malé lahve s vodou, chleba, na krku dalekohled, v jedné ruce hůl a foťák, v druhé malé rádio, které mu dělá společnost. Zdravíme se a chvíli si povídáme. Jak mi říká, vydal se na cestu, aby si připomněl krásy svého kraje. Ukazuje za mě, kde je zalesněný pahorek Vłodzicka Góra, na kterém si ještě pamatuje zděnou rozhlednu. Naše mapa už zakresluje pouze její ruinu. Loučíme se pokračujeme každý svou cestou.

My s Vláďou míříme právě nahoru k Vłodzické hoře, kam pokračuje i červená značka. Díky těžbě dřeva, které tu právě stahují traktory Zetory, se nám značka ztratila, ale skoro na zlomu úbočí jsme ji opět objevili. Přichází zase sjezd a my se ocitáme před podivnými tmavými siluetami, částečně ukrytými za stromy. Jak se dozvídáme z mapy, jde o zbytky nějakých budov kamenolomu.

Krásným singlem, kde jsem nestihnul Vláďu vyfotit, sjíždíme zbytek lesa, pak se na louce otevřel výhled do krajiny s dalšími kopci a ocitli jsme se dole v malé vsi Świerki. Odměnou za to, že Vláďa ujel před objektivem foťáku, mu bylo zjištění, že má měkké kolo a musí pumpovat. Chvíli ještě jedeme podél říčky, než jsme zjistili, že cesta končí před oploceným pozemkem. Tak se kousek vracíme do místa, kde se dá přejít přes koleje na silnici. Tu asi po 300 metrech opouštíme vlevo po zelené značce.

Opět je tu stoupající polňačka. Vjíždíme do částečného stínu lesa. Vláďa najednou zastavuje dost podivným zůsobem a z kola vyskočil tak, že skoro přeletěl přes řidítka; a to jsme jeli pomalu do kopce! Nechápavě se na něj dívám, co dělá a zastavuji. "Had!", vypadlo z něj. A opravdu kdyby hned nezastavil, přejel by krásnou, asi 80 cm dlouhou zmiji. Tak velkou a tak zblízka jsem nikdy neviděl. Překvapená vztyčila hlavu a strnulá si nás výstražně prohlížela. My měli spoustu času si ji pořádně prohlédnout. Chtěl jsem tu situaci vyfotit, ale jen jsem se pohnul pro foťák, zmije zaútočila a Vláďu uštkla! Ba ne, zmije je opravdu hodně plachá a chvilku ztráty očního kontaktu využila k poklidnému ústupu do trávy, kde nám úplně zmizela.

To jsme už na rozcestí zelené a žluté značky Pod Gontowa. Můj plán byl vyhnout se zpevněné cestě a jet vpravo po zelené, ale tady plán měníme a pokračujeme po žluté. Na zelenou se připojíme později a nebudeme muset šlapat kopec Gontowa a pak ho zase sjíždět. Pohodovou lesní cestou stoupáme k rozcestí s černou.

Máme trochu hlad a tak přišel čas na mysli tyčku. Po krátké sváče Vláďa zjišťuje, že má prázdné přední kolo, které před tím už pumpoval. Výměna duše byla nezbytná. Já se zatím dívám na rozhlednu na Velké Sově, která je odsud vidět mezi korunami stromů.

Z rozcestí míříme vpravo (černá značka) a klesáme dolů. Vpravo jsem u cesty zaregistroval skálu s nějakým zabedněný tmavým otvorem. Další takový byl u odbočky na zelenou značku na rozcestí Kompleks Gontowa. Fotíme si vstup do nějaké štoly a pak sedáme do sedel a pokračujeme vlevo sjezdem po zelené značce. Tady se nám po chvíli značka ztratila a my se drželi jakési "hlavní" lesní cesty, ale přesto jsme se ztratili ve spleti podivných lesních cest.

Nakonec jsme se vymotali a zastavili se až na okraji Sokolce na ulici Kopalniana u plotu mini ZOO. Odsud se kousek vracíme a pak pokračujeme dál po úzké asfaltové silnici mezi řídce poházenými domy k severu. Když asfalt končí, konzultujeme to znovu s mapou a rozhodujeme se zase k návratu do Sokolce. Tam zatáčíme vlevo na hlavní tepnu tohoto malého městečka a hlídáme si tu správnou odbočku vpravo, která nás přivede na zelenou značku procházející východně kolem Sokolce. Podařilo se a po vystoupání jsme se na ní napojili v místě, kde asfalt opět přecházel do polní cesty.

Výhled do krajeVýhled od Lisie Skałki

Díváme se kolem sebe a hodnotíme to, že je to tu moc hezké místo. Asi 300 metrů dlouhá polní cesta nás stoupáním přivádí na hlavní silnici, po které teď chvíli musíme jet. Přibližně po dalších 400 metrech míří zelená značka vlevo do lesa. Tady teprve začne to pravé stoupání, naštěstí už poslední před vrcholem. Zatáčkujeme po prudce stoupající panelové cestě a Vláďa se mi postupně ztrácí z dohledu. Když míjím Lisie Skałki, dívám se na vzdálené kopce už sám. Je odsud parádní výhled - na jihu vidím všechny ty hřebeny, které jsme dnes z Čech přejeli, na západě Krkonoše s typickou siluetou Sněžky a na severu se z oblého zalesněného kopce tyčí bílá stavba rozhledny na Velké Sově.

S Vláďou se znovu setkávám až u přístřešku na rozcestí v Kozie Siodlo. Krátce jsme se občerstvili z vlastních zásob a prostudovali mapu s další trasou. Jsme v nadmořské výšce 887 metrů, takže k vrcholu už by to mělo být jen nějakých 130 výškových metrů. Jenže v jakém terénu! Pod kola se ve stoupající lesní cestě pletou velké a kulaté pískovcové kameny, na kterých to podjíždí. Místy se to dá objet po paralelní pěšině, kde jsou jen kořeny, ale v samotném závěru už ne. Naštěstí zde sklon cesty zmírnil, až se ustálil na rovině a my jsme spatřili bílou stavbu věže, která ve slunečním světle doslova svítí mezi stromy.

Na vrcholu je docela rušno, ale davy tu nejsou. Dole ve věži je občerstvení s omezeným sortimentem; mají tu jen pití a nějaké sušenky. Dal bych si alespoň párek nebo klobásu, ale to tu nevedou. Vláďa koupil velkou láhev vody, abychom si mohli doplnit vaky. Někde cestou našel pár drobných, tak se nám teď hodily.

Rozhledna Velká SovaRozhledna na vrcholu

Po vnějších točitých schodech se vstupuje do střední části věže, kde je pokladna a odkud pokračuje vnitřní schodiště nahoru na vyhlídkovou plošinu. Tam se rozhodně chci jít podívat - dole výhledu brání les a kdo ví, kdy se sem zase podívám. K mému překvapení se tady nedá platit českými Korunami, jak jsme na to zvyklí z oblasti Gór Stołowych.

Podziękowanie

Wielkie dzięki facetowi, który pozwolił nam wspinać się na wieżę, nawet bez polskiej waluty.

My na vrcholu

Přesvědčuji opáleného šlachovitého muže, na kterém je vidět, že je zcestovalý, že mu můžu zaplatit jen v Kč nebo mu můžu maximálně něco dát. Jenže v batohu mám jen poslední mysli tyčku, čemuž se usmívá, pak mám dvaceti korunu, což je málo, nebo stovku, což je zase moc. Nakonec si nechává vysvětlit, že jsem tu poprvé a není jisté, kdy se sem znovu dostanu, že jinde v pohraničí jsme zvyklí, že polští obchodníci čskou měnu akceptují (dokonce na ní i v Kč vrací), a když dodávám, že ho v tomto článku doporučím, souhlasí a pouští mě nahoru bez placení. Moc mu děkuji a mířím ke schodům. Vyšel jsem asi tři stupně, když mě napadlo, že úplně stejně na tom bude Vláďa, který zatím hlídá kola. Vracím se dolů a lámanou polštinou vysvětluji, že mám ještě kolegu... "Ta sama sytuacja?", je pokladníkovi vše jasné a říká, že ho také pustí. Ale prý to není návod k následování pro další návštěvníky z Čech.

Kruhový výhled z věže určitě stojí zato! Pro mě, jako častého návštěvníka Broumovska, je nezvyklé se na známý kraj podívat doslova z jiného úhlu a vidět krajinu od severu. Podhůří Sových hor je také malebné a překrásně zvlněné. Vidím i jasný obrys Krkonoš s nejvyšší horou, na sever je pak zajímavý pohled do roviny, ze které ve vzdálenosti asi 25 kilometrů vyčnívá zelený kopec. Asi to bude Śleźa přesahující okolní nadmořskou výšku o téměř 500 metrů. Po vystřídání stráží u kol se i Vláďa vrací nadšený z výhledu.

Je tu nádherně, ale den dost pokročil. Je půl šesté, tedy nejvyšší čas vydat se na cestu domů. Plánovaná trasa zpět je výrazně jednodušší a měla by být i mnohem rychlejší. Rozhodujeme se vynechat Malou Sovu, protože teď je nám jasné, že ze zalesněného vrcholu bychom stejně nic neviděli.

Výhled do krajeVýhled z rozhledny směrem do Čech

Dřevěnou bránou opouštíme vrchol sjezdem dolů přímo na jih. Míjíme chatu Sowa a stále pokračujeme k jihu. Cesta na chvíli mírně stoupá kolem vrcholu Sokołica a pak zase klesá k chatě Orzeł, stojící na okraji lesa. Kolem chaty je živo, na chvíli zastavujeme na výhledy a zajíždíme i vpravo na vyhlídku na západ. Odsud už sjíždíme hodně prudkou cestu dolů do lyžařského centra Sokolec.

Na silnici se dáváme vpravo a pak vlevo na úzkou asfaltku, která od severu a západu objíždí vrchol Sokół. Projíždíme dlouhou vesnici Sierpnica, na konci se dáváme vlevo směrem na Bartnici, ale hned po 100 metrech míříme vpravo na polní cestu mířící pod železniční most. Pak kopírujeme les dokud se za jeho ohybem nenapojíme na cyklotrasu. Ta je nám známá už z dřívějších vyjížděk na polskou stranu Javořích hor. Po ní míříme na západ k turistickému přechodu v Janovičkách.

Vláďo, nelžu tu, když napíšu, že se nám tahle trasa moc líbila a povedla, viď? Osobně jsem rád, že konečně došlo na léta plánovanou Velkou Sovu.

Velká Sova na biku. Konečně!

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 2 |  přidat komentář
Vláďa  9.8.2017, 10:10   
Všechno je to naprostá pravda, ten výjezd byl opravdu prudký i na mě, pod vrcholem jsem nevěděl jestli je lepší jet po šutrech nebo po kořenech. Snad ty šutry, protože pád na ně by byl z nižší výšky než z té pěšiny nad nima.
Jenom toho hada bych asi o 50 cm zkrátil... ☺

Mirek  10.8.2017, 10:49   
Vlado, kdybys nezastavil a toho hada prejel, pak by chudak zmije opravdu mohla byt o tech 50 cm kratsi. Ale nastesti se tak nestalo. ;-)

Články ze stejné lokality

Krátké zprávy

Noční Sněžka

Díky všem, kteří se dnes zúčastnili nočního výstupu na Sněžku. Neodradila je ani špatná předpověď počasí, která se v něčem vyplnila a v něčem určitě přinesla nezapomenutelný zážitek - hlavně při sestupu k Polské

Bajkovali jste v Hinterglemmu?

Už je tomu 10 let, co jsme se vydali bajkovat do rakouského Hinterglemmu. Z této akce vznikl jeden z nejčtenějších článků, přestože jsme to tam nestihli projet všechno. A proto se obracíme