bike-trek.cz

Podzimní poorlickou nížinou

  28. října 2009
Úvod / Články / Bike / Podzimní poorlickou nížinou

Stát má dnes svátek a dovolil nám nejít do práce. Hurá. Však už taky... Zlenivělé tělo, ochablé svaly a scvrknuté plíce od sedavého zaměstnání už hlasitě volají po nějakém tom pohybu. Proto jsem popíchnul trutnováky, jestli nechtějí potrápit mozkovnu a dát dohromady pěkný okruh po Krkonoších, hodný rozloučení se sezónou. Jenže na hory přišel sníh a zůstal. A jako bumerang se to vrátilo zpět, takže tvorba trasy byla na mě. Naštěstí jsme s Martinou nedávno projeli nová místa a další měli v záloze. Zevrubným měřením trasy na mapě jsem došel k číslu 75 (měřeno v kilometrech), což by se tady v té rovině mělo dát vcelku v pohodě. Navzdory nelichotivým připomínkám od Martina k mé fyzičce a pozdějšímu ujasnění lokality s Honzou tak vznikl okruh s názvem Poorlická nížina, který teoretickou délku překonal o celých 10 km.

Dopoledne vybíháme na balkon a zkoumáme venkovní teplotu. No nic moc, hlásají vyhřátá těla a podle toho se oblékáme. Než jsme ale dojeli ten kilometr k Tescu, kde máme sraz, docela jsme se zahřáli a zdálo se, že jsme to s tím oblečením přehnali. Zároveň sem přijíždí auto s koly na střeše. Je jasné, že je to Pavel s Davidem (oba přijeli z Bydžova), protože vozit kola na střeše v říjnu, kdy je teplota kolem 10 °C a často prší, už není moderní. Po čtvrthodince přijíždějí i Franta s Vláďou, reprezentanti hor. Pavel a Franta se na dnešek tak těšili, že jeden zapomněl přilbu a druhý lahev s pitím. S tím jsme si nakonec poradili, ale Pavlova představa, že za tři hodiny budeme zpět, mě šokovala. Nikdy jsme společně nevyjeli a vím o něm, že jezdí závody. Ale i mé pružné tělo toužící po pohybu se jeho slov pěkně polekalo!

Po rychlém představení se sedáme na biky a vyjíždíme. Za dřevem vonící továrnou Petrof se proplétáme po písčitých pěšinkách přes Plachtu, dále po lesních cestách kolem lesního hřbitova k rybníku Výskyt, kterého se už Vláďa nemohl dočkat, protože se nad každou vodní hladinou ptal: „To je Výskyt?“. Od Výskytu se držíme jiné lesní cesty, vedoucí paralelně s červenou turistickou značkou k dalšímu z rybníků – Šanovci. Jedeme vysokým tempem a bez přestávek a já už se pomalu loučím s představou pěkných podzimních záběrů z bajkování. Před přejezdem přes potůček se přeci jen podařilo zastavit, což jsme před Pavlem maskovali potřebou se napít. Zatím jsem vyslal Martinu dopředu, aby nás na lávce přes potok vyfotila. Ale když jsem tam přijel, zjistil jsem, že se lávka rozpadá a na jednom konci už vůbec nedrží na břehu. Nehodláme riskovat její zlomení a pád do vody a raději ji opatrně přecházíme. S následným okořeněným výšvihem si všichni hravě poradili a už se zase ženeme dál.


Franta při výjezdu od rozpadlé lávky

Vpravo míjíme Šanovec a stále rovně pokračujeme na širokou šotolinovou lesní cestu, které důvěrně přezdíváme „lesní dálnice“, zkráceně prostě „dálnice“. Nic nejede proti a tak tu můžeme jet až čtyři vedle sebe. Není náhodou, že mezi těmi čtyřmi není Pavel s Davidem. Oni jsou dnes v roli tahounů a udávají tempo. Po příjezdu na silnici se stáčíme vpravo a přes Krňovice dojíždíme do Třebechovic. Na náměstí si ověřujeme správný směr modré značky a od zcestovalého Vládi dostáváme vynadáno, že jsme ještě nikdy nebyli ve zdejším muzeu betlémů. Valíme to z města ven, už jsme na výpadovce na Opočno, na tacháku 37 km/h, kluci z Bydžova vpředu a já si říkám, že jsme museli někde přehlédnout odbočku značky. Náhle se vpravo objevuje cesta mířící do lesa a odbočuji na ní. Modrá sem sice nevede, ale raději konzultujeme celou situaci s mapou. Fajn, i tudy se na ní hravě dostaneme, stačí ujet jen asi půl kilometru. Na okraji lesa ji skutečně nacházíme, vyvedenou v nepřehlédnutelné velikosti na stromu. Míjíme Bědovice a po příjemné lesní cestě nám jízda ubíhá do Bolehošťské Lhoty. Při výjezdu z ní nás značka vede do nějakého dvora, a když vidím, co nás tam čeká, skoro mám strach tam vjet. Starý a oprýskaný dům, který musel kdysi zažívat slávu, všude nepořádek, harampádí a oheň rozdělaný na disku kola auta. Otáčím se za kluky a za Martinou jestli jsme všichni pohromadě. Vypadá to tu, jako kdybychom se posunuli o 100 let zpět. Pravda, jen ten vyhořelý vrak auta tomu neodpovídá, ale o to větší mám pocit, že na nás vyskočí místní loupežný gang. Naštěstí jsme z toho venku, ještě se ohlížím, jestli jsme skutečně všichni a pak si už jen užíváme cestu lemovanou alejí.

Po přejezdu silnice přichází stoupání. Vím o něm už z mapy, není extra dlouhé a řekl bych, že zanedbatelné s tím, co by nás bývalo čekalo v Krkonoších. Jenže nechápu, jak je to možné, ale nějak mi to nahoru nejede. Chvíli jsem se držel za Davidem, Pavlem a Frantou, ale ti se mi postupně vzdalovali. Martina s Vláďou jsou kousek za mnou. Kluky vpředu už vidím na nějakém zlomu a říkám si, že za minutku jsem tam taky, takže ani nemá cenu řadit lehčí převod. Opravdu, za minutu jsem v tom místě byl, ale přede mnou se rozvinulo táhlé stoupání, kam jsem jen dohlédl. Povzdechnul jsem si, podřadil a smířeně stoupal lesem. Cesta nás provedla zemědělským objektem a dál na malou náves Nové Vsi, kde jsme se po pouhých 130 metrech převýšení všichni zase sešli a chvíli si vydechli a popovídali.

Ještě chvíli se budeme držet modré značky. Jsme na samém hřebeni a na východě za Solnicí se nám v husté oblačnosti trochu ukazují Orlické hory. Po polní cestě, kde jsme vyplašili větší stádo vysoké, přijíždíme k rozcestí Nad Voděrady, odkud budeme pokračovat po zelené turistické značce. Chvíli po polní a posléze po úzké asfaltce mírně klesáme do Ježkovic a potom dál lesem na jih. Tady to parádně ubíhá! Když jsme přejeli silnici spojující Křivice a Ostašovice, přišel zase terénní podklad. Užíváme si skvělý a rychlý sjezd, nedbaje na cestu pokrytou spadlým listím. Všichni ho na konci, před křížením další silnice, uznalým bručením a pokyvováním hlavou hodnotíme velmi kladně. Jakpak by ne!? Po tom výjezdu jsme se na nějaký ten sjezdík těšili. „A teď už pořád skopce až do Hradce.“, konstatoval Pavel a šlápnul do pedálů. Nebude to platit až tak docela, ale do Týniště určitě.

Týniště nad Orlicí se mi nikdy nelíbilo. Ale jeho předměstí, kam nás dovedla žlutá značka, je fakt hodně pěkné a příjemné. Navíc v těsném kontaktu s přírodou. Postupně se rozvzpomínám, kudy jsme jeli minule s Martinou, a navádím nás co nejkratší cestou na červenou značku. Podjíždíme silnici první třídy (Hradec Králové – Šumperk) a po asfaltové cestě, pravoúhle se klikatících mezi poli v naprosté rovině, přejíždíme mostek přes řeku a dostáváme se do delty Divoké a Tiché Orlice. Za osadou Světlá nás červená značka vede zase do vytouženého terénu a lesa. Před námi se ozývá typický zvuk, ale masakr motorovou pilou odneslo jen pár polámaných haluzí. Blátivou cestou přijíždíme k mírnému sjezdíku, kde se mi naskýtá nádherný a idylický pohled na bajkery přede mnou. Postupně sjíždějí po úzké cestě a lehce se za nimi zvedá několik mokrých listů z koberce vytvořeného spadaným listím zbarveným do zlatova, v protisvětle nízko stojícího slunce, jehož teplé paprsky sem dopadají skrz napůl opadané listnáče. Škoda, že dnes nestíháme fotit! Takhle vám musí stačit jen slova a vlastní fantazie.

Pavel zkoumá plášť

Pavel zkoumá páchnoucí plášť

To už jsme v Borohrádku, který s Martinou známe jako vlastní boty, takže bez problémů trefíme na silnici směr Vysoké Chvojno. Tady jsme si před časem projeli jednu neznačenou cestu, kterou dnes hodláme znovu najít. Za městem odbočujeme vlevo na lesní cestu, která nás kolem nějaké hájovny přivádí opět mezi stromy lesa. Ozývají se hlasy s návrhy na zastávku a další sušenku. I já se k nim přidávám. A tak zastavujeme na malém palouku a křížení lesních cest na další velmi rychlou svačinku. Teď nebo nikdy, říkám si v duchu a jdu umístit foťák se stativem na nízkou mez. Hurá, alespoň to společné foto máme. Pavel si během focení povšimnul nějakého smradu a nosem stopovacího psa rychle objevil viníka na svém předním plášti.


Pavel s Davidem

Jedeme dál. Já vpředu. Teď už to můžu přiznat, ne vždy jsem si byl stoprocentně jistý, že tu neznačenou cestu projíždíme správně. Občas jsem nějaká místa poznal, jindy jsem se ohlédnul za Martinou, jestli je to tak. Místy jedeme po pohodlné lesní cestě, jindy skoro přes mokřiny, obrovské travnaté boule nebo po klikatící se pěšině. Přejíždíme silnici a pokračujeme dál lesem na východ. Čekal jsem to dřív, ale na modrou jsme narazili až po více než dalším kilometru od silnice. No, ale trefili jsme to. Teď už si to snad budeme pamatovat. U modré značky zastavujeme. Rozptýlila nás totiž jezdkyně na koni, které tam evidentně nešla zařadit jednička. Nebo že by se kůň bál jít do lesa?

Odpichujeme se a volíme směr modré, jenž od lesní křižovatky zatáčí vpravo. Míříme k Sutým břehům. Tento úsek máme rádi a jsme za jeho terénní pestrost uprostřed nížiny vděčni. Dnes opět lehce rozbahněná pěšina nás vede přímo k severu. „Tam bude pěknej krpál“, připravuje Vláďa Frantu na technickou lahůdku s přejezdem potoka. Opravdu je tam příkrý sjezd po mokrých kořenech, pak za strom na kluzkou lávku z kuláčů a hned do protějšího krátkého výšvihu nahoru. Dnes to tu docela podkluzuje. Vidím před sebou stopu, jak to tu někomu podjelo a snažím se jet tak, aby se mi to tam nestalo. Zadní kolo se přesto trochu protočilo, ale už zase drží a jsem nahoře. Tady se ohlížím, jak jsou na tom ostatní, ale všichni jdou pěšky. Tak jsem tu jako jediný zadýchaný.

Po několika dalších kilometrech jsme na Sutých březích a společnost nám teď bude dělat žlutá značka. Jde o pestrou pěšinu lemující levý břeh Orlice. Technicky nic převratného, snad až na dvě místa (o to třetí jsme díky kácení v lese přišli), jen občas sem asi omylem zavítají hradečtí cykloturisté a pak z toho terénu mají hlavu v pejru. „Mám pro vás dobrou zprávu“ říkám klukům. „Dnes to bude minimálně 80 kilometrů.“ Suté břehy jsme už tak rychle neproletěli, přeci jen je znát přicházející únava. Ale i tak to netrvá dlouho a jsme v Krňovicích. Tady se od nás oddělují David s Pavlem a dojíždějí do Hradce po silnici. My jedeme po plánované červené značce do Bělče a pak po zelené, oblíbeným krátkým singlíkem kolem plotu, který si i Franta pochvaloval, k Bělečskému písníku. Po průjezdu mezi chatkami přijíždíme na silnici, kde po pár metrech odbočujeme zase vlevo kolem hájenky do lesa.


Vláďa s Frantou nakládají kola už za tmy

Dostáváme se opět na červenou značku, kterou na rozcestí Stříbrný potok měníme za žlutou. Poslední barva dnešního dne. Značka nás u Malšovy Lhoty přivádí opět k řece, kterou budeme sledovat až do Hradce. Tady, kromě několika kapek zvěstujících déšť, cítím unavené nohy a vidina nějaké výtečné večeře obsahující hodně masa, na které jsme se rychle během závěrečných kilometrů dohodli, je tím hlavním hnacím motorem v této konečné fázi dnešního švihu. To je dobře, že kluci do Trutnova tolik nespěchají. Sice se už šeří, ale tak pozdě není. V Malšovicích Frantovi nedbale ukazujeme, kde se startuje mtb závod Okolohradce, protože hlavní zájem míří k Velkému náměstí, hospodě U Knihomola a konkrétně všem těm masovým dobrotám, které v nás zmizely rychleji, než bylo ranní tempo vyjížďky.


Nestihli jsme to za tři hodiny, jak plánoval Pavel, trvalo nám to o hodinu více, ale i tak jsme jeli jako nikdy. Na druhou stranu jsme díky tomu dojeli před setměním a následný déšť se vyřádil, když jsme si pochutnávali na večeři. Ale co je hlavní, dnešní trasu všichni hodnotili kladně, dokonce i bajkeři z Krkonoš!

Podzimní poorlickou nížinou

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 5 |  přidat komentář
Vláďa  29.10.2009, 11:20   
Bylo to skvělé, počasí i trasa. Jenom mě ještě bolí kolena... :o)

Martina  29.10.2009, 13:36   
I mě se akce moc líbila a opravdu jsem chlapský řeči neslyšela.... na tom konci jsem byla ráda, že jsem někde v dálce viděla vaše záda:) Ale stejně se mi to moc líbilo, ikdyž nožičky trochu bolí.... těším se na další bajkování.... Kdyby jste horalové měli moc sněhu, tak zase klidně přijeďte do nížiny:)

Franta  30.10.2009, 16:24   
Trasa parádička a v suchu, jenom to chtělo víc tatranek do kapsy. Závěrečná hospůdka + bašta = 1-. Dal bych 1*, ale nemohl jsem si dát pivko. Láďa si musí nadělit nějaký autíčko, když mu chutná čajík.

Mirek  30.10.2009, 20:29   
Tak to s tím autem už Vláďovi říkáme delší dobu. Asi roky.

Jinak i já jsem byl příjemně překvapen novými úseky středeční trasy a jsem rád, že celkově uspěla v tvrdé konkurenci Krkonoš! Byla to honička, ale na druhou stranu jsme neskončili po tmě někde v lese. A jak pak v hospodě chutnalo - zvášť zapito Plzní!

Martina  1.11.2009, 20:04   
Pěkně jste mě zničili chlapi, ale bylo to hrozně fajn :) Takže vás beru za slovo a těším se, že až bude v Krkonoších opravdová zima a kupa sněhu, tak nebudou vaše bajky zahálet a přijedete pobajkovat do hradeckého lesa, jak jste slibovali....

Články ze stejné lokality

Kalendář akcí

Poslední komentáře

Po hřebeni Jestřebích hor

Pěkný úvodní obrázek k tomu videu. Je vidět jakou radost dělá Jasoň i malým dětem... :o) Jinak výlet byl, co

Saalbach Hinterglemm – rakouský evergreen

Lákavá lokalita! Něco jsem o Hinterglemmu už zaslech tak dík za tohle pěkný představení. S kámošema plánujem kam na pár dní

Oblíbené lokality

Broumovsko Český ráj Hohe Tauern Dachstein Góry Stolowe Rýchory Orlické hory Vysoké Tatry Náchodsko Teplicko-Adršpašské skály České Švýcarsko Yosemite National Park Krkonoše Slovenský ráj Fiordland National Park Malá Fatra Podkrkonoší Jestřebí hory Toulovcovy maštale Zillertal

Krátké zprávy

Velikonoční výlet po 25-té

Letošní změna termínu velikonočního výletu byla přijata spíš rozpačitě, ale výsledná účast ukázala, že to byla změna u mnoha vítaná. Za teplého dne jsme se vydali podle plánu na Žaltman, oběd si

Náhradní výlet

Leto jsme poprvé přesunuli velikonoční výlet na pátek. Hned tam mi Jirka řekl, že rozhodně nehodlá být v pondělí doma, a tak jsme se domluvili, že vyrazíme na krátký výlet na Potštejn. Plným vlakem

Dobrošov

Volný den nás vylákel ven na malý výlet po okolí Dobrošova. Zašli jsme se podívat do přístupného opevnění Březinka, kde jsme byli příjemně překvapeni hezky udělanou expozicí i povídáním průvodce. Pak jsme