nacházíte se: úvodní strana > bike > Bikefest Javorníky Divide

22. až 24. června 2007

Bikefest Javorníky Divide

Dušan dodržel slovo, které dal téměř před rokem vysílený výstupem na Mont Blanc, a svolal bikovou akci s pracovním názvem „První soukromý bajkfest Velké Karlovice“. Měl trvat hned tři dny, takže jsme si vzali v pátek dovču. Toho jsme začali litovat už ve čtvrtek večer, když jsme cestovali na východ nepřetržitou bouří, lijákem a větrem. Ale nakonec vše vyšlo naprosto ideálně.

Javorníky nejsou jen „odborníkem“ na vrzavý kozí sýr nebo výtečné frgále, ale také nám nabídly nezapomenutelné zážitky z bajkingu ve svých překrásných kopcích a malebných údolích. Počasí bylo přívětivé a každou noc nám namíchalo čerstvé bláto a doplnilo vodu v kalužích a na cestách.

Kámo to rozjíždí ze zaslouženého sjezdu

Pátek, 22. června

Zkouška: Jsme bajkeři!

Délka: 46 km

Začalo to průšvihem. Ve tváři Martiny jsem hned poznal, že si nedělá srandu a že se stalo něco vážného. Zapomněli jsme doma uzávěry k vakům na pití! Pomohli jsme si svorkami na závěs, který chyběl mezi vanou a záchodem, ale i tak nám na začátku voda z vaků tekla proudem po zádech. Teplota venku nic moc, přestalo to vadit až když jsme se zapotili do prvního kopce. Naštěstí to byl dlouhý stoupák.

Z Velkých Karlovic jedeme po modré turistické značce na sever podél Miloňovského potoka, ale hned za vsí značku opouštíme vpravo na „živičinu“, která nám už po 1,5 km také nebyla dost dobrá. Dušan zvolil odbíhající lesní cestu směrem k vrcholku Miloňová. Copak to stoupání, to nám po hodině fušky už přišlo zcela přirozené, jenže se navíc objevilo bláto. A když bláto, tak neomezeně. Všude a pro všechny! Někdo se snaží zachovat si čistý štít a oblečení, ale mě to nebaví a jdu do toho. V patách mám Martina. Bláto připomíná bažinu a my si připadáme jako král Šumavy prchající přes rašeliniště. Nakonec jsme se přeci jen z nejhoršího úseku dostali a po projetí kolem dvou princezen na bujarých ořích (tedy skutečných koních) je nám místním terénem dovoleno chvíli klesat. Bahno už necháváme stříkat, kam se mu zachce a ani se před ním nesnažíme schovat nebo se mu vyhnout.

Napojujeme se na žlutou značku, jenž nás přivádí na Polanu. Zde vlevo po červené hřebenovce. Ráno to vypadalo, že někde pěkně zmokneme, ale stal se zázrak a vykouklo slunce. Mraky se roztrhaly, ale zůstaly na obloze, aby dokreslovaly nádhernou přírodu, na kterou se nám neustále někde otvíraly výhledy. Sklon terénu se moudře a rychle střídá, chvíli jsme nahoře, pak zase dole, jako párek klokanů v době páření. Důša, jako správný průvodce, se občas zastaví, aby nás seznámil s tím, jaký že je to kopec támhle a jak se jmenuje ten na horizontu. Tak s Martinou vzpomínáme na náš loňský přechod Beskyd, když můžeme dohlédnout až na Radhošť, Smrk nebo Lysou horu.

Hrdinka Bára na svém, snad tunovém Authoru

Po červené valíme přes Soláň až na Čarták. Preferovaná a vychvalovaná hospoda má zavřeno, tak se přesunujeme k té druhé. Objednáváme polévky nejrůznějšího druhu, některé české jídelní lístky ani neznají, a naše unavená těla usedají venku ke dřevěným stolům. Čekací pauza byla sjednocena na 30 minut na vše, ale chutnalo nám. Obtěžkáni plnými břichy se spouštíme na sjezd po staré cestě po žluté technickou pěšinou dolů do Karlovic. Síly ještě máme a hodláme vystoupat na protější hřeben.

Parádně vykroužená zatáčka při rychlém sjezdu :)

Projíždíme obcí po silnici nahoru, až se napojujeme na modrou, která nás vede po úzké asfaltce do údolí Podťaté. A opět si trochu pošlápneme – odbočujeme na zelenou, kterou v osadě Potoky opouštíme, když se dáváme vpravo, stále ještě po asfaltce. Konečně jsme na turistickém rozcestí Příschlop. V koutku duše doufáme, že ty 3 km stoupání stačily, ale prý nás ještě čeká závěrečný výšvih po lesní cestě s vystouplými kameny. Výšvih, který nás skutečně prověřil. Prý je to tady takový místní test: biker se může nazývat jen ten, kdo to zvládne vyjet. Jsme bikeři. Všichni!

Romános měl po dlouhém výjezdu ještě dost sil na parádičky

Po žluté turistické dojíždíme na Javorníček, nemusím snad připomínat, že se je cestou stále na co dívat, a hurá dolů. U malé bílé rotundy se fotíme, cestou se fotíme, fotíme se při sjezdech a výjezdech, na lesních travnatých pěšinách i cestách. Z Javorníčku to valíme po zelené cyklo trase až do Karlovic. Po závěrečném prudkém dojezdu vyjíždíme přímo u nějakého penzionu, kde se zastavujeme na osvěžující pivko. Kámo se po letech vcelku lehce dostává do své bajkerské kůže a trénuje drop z asi 60 cm schodu. Je to prostě borec.

A zase fofrem z kopce

Kámo už po krátkém sžití se s bajkem trénuje 60 cm drop


Dušan má v místních kopcích natrénováno a tak jezdí s neustálým úsměvem na rtech


Panebože, na co jsme se to dali!?


Nejdramatičtější okamžik celé třídenní akce - Romanův pád


Pád se naštěstí obešel bez zranění

Sobota, 23. června

Javorníky Divide

Délka: 47 km

V sobotu je počasí slibnější hned od rána. Jak jinak v tomto kraji, i dnes začínáme stoupáním. To bude na delší dobu, varuje nás Dušan. Tak si šetříme síly a zvolna šlapeme po asfaltce přes Velké Karlovice do údolí Podťaté, kde se dnes věrně držíme modré turistické značky. Asfaltka se zužuje a nabírá na sklonu.

Držíme se stále modré pokračující krátkým, ale opravdu prudkým výšvihem kolem zvoničky. Na kašpárka to hravě zdoláváme a už řadíme trochu těžší převody, přestože cesta ještě chvíli lesem stoupá. Zase se vynořujeme na asfaltu, který nás skoro jednotlivě přivádí za hranice na Kasárne. Myslel jsem, že už jsme nahoře, ale nebyli jsme. Proplétáme se dál po silničce mezi novými chatami i zchátralými hotely. Měníme modrou značku za žlutou. Konečně mizí dnešní šeď asfaltu a my se vnořujeme na řádně podmáčenou lesní cestu. Ta už téměř nestoupá a tak se rozhoduji, že je načase do toho šlápnout. Voda vystřikuje od kol, hlavně cítím, jak mám mokrý zadek. Ale je příjemné teplo, takže to vůbec nevadí. Po včerejšku to nemůže uškodit ani kolu, spíš naopak. Valím to hodnou chvíli, když přijíždím k prvnímu rozcestí a zjišťuji, že nikdo za mnou není. Tak čekám, kudy dál.

Žlutá nás nakonec přivádí na hřeben, který je značený červenou turistickou značkou. To co přišlo lze přirovnat snad jen k pocitům Kolumba, když z paluby Hispanoly poprvé v dalekohledu zaostřil pevninu. My jsme však, na rozdíl od něj, stále věděli, kde jsme. Dostali jsme se nejenom za hranice České republiky, ale podle mě i za hranice ježdění v běžném terénu. Přenádherná pěšina vinoucí se po otevřeném hřebeni nabízela nespočet úchvatných výhledů na obě strany, desítky sjezdů a výjezdů nejrůznější technické náročnosti (a některý byly fakt hustý!) a pod návalem endorfínu, který do nás pumpovala pod tlakem, jsme tady prožívali přímo orgastický bajking! Však nám to nedalo a dost často jsme fotili krajinu i sebe navzájem.

Neustále se otvíraly překrásné výhledy, které nás nutily k zastávce

První vážnější zastávku jsme dali na Stratenci. Zatímco se krmíme sušenkami, můžeme pozorovat docela čilý provoz bikerů v obou směrech. Já se jim vůbec nedivím, tento úsek je fakt krásný. Na jih se kocháme výhledem do členitých kopečku Bílých Karpat, na severu Vsetínskými vrchy a dále Jeseníky. Při studování mapy mě pobavily názvy slovenských osad jako: Gacovci, Kaniakovci, Richtárovci, Miškovci, Fúsovci, Kuchtovci, Máčkovci nebo Handarovci. To se u nás opravdu nevidí, aby osadu zakreslenou v mapě tvořila jen jedna rodina.

Podobné úseky patří k orgastickým bikovým zážitkům!

Naše další cesta je Dušanem vedena stále po červeně značeném hřebeni, nyní více ve stínu lesa, což dnes přijde vhod. Míjíme Malý Javorník a stále střídavě nahoru a dolů se dostáváme až na Stolečný vrch. Nebylo to zadarmo, závěrečné stoupání na něj opravdu stálo za to – mokré kameny, které se pod zadním kokem odvalovaly, a strmý svah byly řádnou prověrkou našich manévrovacích schopností a fyzičky. To ovšem neznamená, že bychom se jinak vezli po nějaké dálnici. Pěšina byla plná kaluží a bláta. Někdy se jim dalo vyhnout, ale častěji se muselo jet přímo přes ně. V jednom místě jsem to valil za Důšou a Martinem, takže se mi jedna taková hluboká kaluž široká přes celou cestu, s bohatým blátivým okrajem, objevila úplně na poslední chvíli. Vystříkl gejzír bláta a než měl šanci dopadnout, byl jsem už pryč. Závěrečným sjezdem ze Stolečného jsme se spustili k chatě Portáš. Oběd je tu.

„Potřebuji ještě trávit“, volám na Zdenu, která už dává pokyn k odjezdu. A tak s plným žaludkem šlapu od Portáše a po chvíli zase dolů po cestě a dál na protější kopec s chatou Kohútka. Dojíždím tam skoro poslední, za což jsem byl odměněn scénou jako z profesionálního amerického bajkového DVD: na horizontu vidím ostatní, jak se tam houfují, jejich postavy jsou ozářeny sluncem a kola se v jeho světle lesknou. Celé je to umocněno jednolitou tmavou oblohou za nimi. Doufám jen, že z těch mraků nebude pršet.

Javorníky - to je prostě bajková zahrádka!

Po dalších 2 až 3 kilometrech se na stromě objevuje rozcestník se zelenou značkou. Tady budeme sjíždět. Nejprve prďák lesem, pak už s příjemnějším sklonem, ale zato více rozbrázděným povrchem pod vlivem eroze. No prostě pořádný vymletý koryta a bláto. Sjezd ústí na nějaké lesní asfaltce a pak stále po zelené klesá dolů. Tu zelenou jsem někde přehlédnul a tak když začalo lejt, jsem byl sám pod střechou nějaké boudy, která vypadala že slouží jako garáž. Na zem dopadaly obrovské kapky, občas se zahřmělo a do toho všeho naplno svítilo slunce! Paráda. Po chvíli je po dešti a za dalších pár minut nacházím ostatní u autobusové zastávky u silnice do Karolínky a dál nahoru do Velkých Karlovic.

Neděle, 24. června

Inspirováni downhillem

Délka: 23 km

Poslední den jen něco krátkého. Po silnici přijíždíme do Leskové, kde se na pár minut zastavujeme pod místní sjezdovkou. Ne že by se nám stýskalo po zimě, ale dnes se tu koná nějaký závod ve sjezdu na horských kolech. Sjezdové speciály jsou úchvatné a výkony dolůkopcařů taky. Zvláště to, jak skočí přes skokánek, jako by tam ani nebyl. Paráda. Natěšení a naočkováni touhle podívanou nasedáme a míříme přes silnici na zelenou cyklo trasu stoupající k Jestřábu a dále k Vysoké (vrcholy). Cestou nás Dušan ještě přivádí k Laďovu prameni. Na místní kopce už jsme si tak nějak zvykli, i když trochu cítím únavu. Přeci jen třetí den na biku a navíc v pořádném terénu. Stoupáme dlouho a dlouho, než se i s cyklotrasou napojujeme na červenou turistickou značku. Zase jedna pěkná hřebenovka.

Po té se dostáváme na Polanu, kterou už známe z pátku. Ale vůbec to nevadí. Nechal jsem se inspirovat před chvílí shlédnutým downhillem a spouštím se z již trochu známých sjezdů daleko rychleji a více si užívám terénu. I tady výjezdy střídají delší sjezdy a povrch se pod plášti mění jako barvy čerstvého monoklu. U vrchu Pálenice zatáčíme prudce vlevo na téměř neznatelnou cestu, značenou turistickou modrou. Přichází rychlý sjezd po louce následovaný rychlým ujetím před nějakým podvraťákem, který prý z blízkého stavení vybíhá na všechny bajkery.

Pokračujeme stále na jih, čímž opouštíme modrou značku a tempem rychlejším než dítě po prvním kari svištíme dolů a necháváme odpružené vidlice pracovat na sto procent. Vítr sviští kolem uší, tělo vzorně spolupracuje s bikem a vede ho nejlepší stopou, endorfiny se vyplavují. Jedu za kluky, kteří tolik netlačí na brzdové páčky, vynořuji se z lesa a kousek před sebou vidím neosedlané kolo v nezvyklé poloze. Z vysoké trávy u cesty vyčnívá jen Romanova hlava. Dušan k němu běží. A sakra! To nevypadá dobře. Ale když po příjezdu vidím Martina, jak vše pohotově fotí, a Romana s úsměvem, jsem klidnější. To už dojíždějí i holky a zastavujeme se před hlubokou kaluží, ve které leží Romanův oř celý obalený blátem. Podobně je na tom i Romanovo koleno. Hlavní je, že se mu nic vážného nestalo, jen malá oděrka na noze.

Celou akci jsme zakončili přejezdem parádního brodu

Dojíždíme poslední metry k Velkým Karlovicím, kde poznávám cestu s brodem. Chvíli, ale jen okamžik, váhám, pak nabádám ostatní a když vidím, že by snad otáleli, prostě jdu na to. Okouknul jsem terén a rozjel se. Široký brod přes Bečvu šel přejet nečekaně snadno. S vodou v botách a ujištěním, že je to pohoda, mávám na ostatní. Kluci to přejeli bez řečí a holky - když viděly Martinu, že do toho jde (mám z ní radost!) - tak už to vzdát nemohly :) A tak sedm statečných zakončilo malou koupelí parádní tři dny v sedle biku.

• Vedle našeho skvělého průvodce a autora této akce hrála zcela podřadnou roli mapa KČT č. 95 Javorníky západ, 2. vydání 2003, 1:50 000.

Perfektní příprava

O tom, že tato akce byla Dušanem perfektně připravena do nejmenších detailů, svědčí i podrobné instrukce, které jsme předem mailem obdrželi:

• Gumy zvolte 2,00 – 2,15 hrubšího dezénu a měkší směsi – počasí hlásí nejasné, takže aby jste nemuseli přezouvat – já vozím vepředu Hutchinson Mosquito a vzadu mám Kojota od Kendy J - ideální kombinace na Valašské beskydy.
• Řetěz alespoň HG 73 – já už svou 53 přetrhl letos dvakrát.
• Mazal bych finish linem, cross-country – zeleným.li
• Elastomer do vidly spíše tvrdší – ať si nevymlátíte zuby od kořenů, kdo má vzduch tak pořádně naprat.
• Olej do vidlice doporučuje Rockshox redrum – hustší konzistence (sněžit by nemělo dle předpovědi, takže by měl být akorááát).
• Pičovinky jako blatníky, blikačky, zvonečky prosím Vás nechte doma, tady je to čistokrevný mauntajn bajking.
• Nohy svým děvčatům napašte zelenou sportovkou a můžeme vyrazit.

KOMENTOVAT TISK E-MAIL RSS

Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 1

Vložení nového komentáře
Jméno *
E-mail
	zveřejnit e-mail
Web
Komentář * (max. 500 znaků)
Prosím, opiš kód *
*) povinný údaj

 

	Pepa	28.12.2008, 22:32
	Javorníky jsou přenádherné... Doporučuji i ještě méně známé Hostýnské vrchy - hřebenovka Hostýn-Tesák-Troják-Rajnochovice je fantazie...

Články
& akce