nacházíte se: úvodní strana > bike > Z Trutnova na Rýchory

16. června 2007

Z Trutnova na Rýchory

"Bud je rozbity radar nebo z tech mraku prset nebude." Tuto sms-ku jsem ráno dostal od Vládi poté, co jsme společně s Pepou diskutovali nad ranním počasím, kdy na obloze visely těžké a tmavé mraky a foukal silný vítr, a rozhodovali se, jestli dnes vyjet nebo nevyjet. Nakonec zvítězil optimizmus kombinovaný s rozhodnutím vyjet o hodinu a půl déle. Takže po půl jedenácté jsme se sešli v Trutnově a po přípravě vyrazili na dnešní výšvih, po dlouhé době opět v kopcích.

Olověné mraky se ztratily až odpoledne

Délka: 60 km

Před jedenáctou se ozývá známý zvuk, kdy se kufry zacvakávají do pedálů a my se rozjíždíme ulicemi směrem k vrcholu s vyhlídkou na Trutnov a Gablenzovým pomníkem. Kromě velkého města vidíme i těžké šedé mraky, které se rozprostírají od obzoru k obzoru. Stejně však doufáme, že dnes nezmokneme. Odsud nás Vláďa, který dnešní okruh připravil, vede nově objeveným technickým terénem, kdy se neustále držíme na pěšinách a cestách někde v lesích mezi Trutnovem a Poříčím. Po téměř hodině jízdy se vynořujeme z lesa a sjíždíme velmi prudkou pěšinu zaříznutou v terénu nad skálou, která postupně mizí a přechází v prudký svah. V kombinaci se strmým sjezdem to vyvolává lechtivý pocit v žaludku. Zvláště úsek za spadlým stromem, který jsme museli přelézt. Úplný závěr je tak rozbitý, že zastavujeme a jdeme se podívat, kudy sjet dolů a nekopŕcať sa. Vláďa to tu zná, tak každému ukázal cestu na výběr dle svých možností.

Zkoumáme, kudy se přes tohle dostat dolů, ale ne dolů z kola

To už jsme dole u řeky a podél ní vjíždíme zpět do Trutnova. Vláďa neustále Martinu upozorňuje, že i tohle je Trutnov a támhle je stále ještě Trutnov. Trutnov je opravdu velké město. Větší, než jsme čekali! :-) Nakonec ho přeci jen opouštíme a míříme po asfaltu u Nových Domků nahoru. Po chvíli se napojujeme na červenou značku a stoupáme známou cestou k Vébrově boudě. Nad ní si dáváme první dnešní pauzu a sušenku. Bude se nám hodit – teď nás čeká stoupání, stoupání a stoupání.

Prohlídka Trutnova z vyhlídky nad městem


Dřevěná rozhledna na Zámeckém vrchu


Vláďa, big boss dnešního výšvihu


Občersvovací zastávka na cestě nad Sněžnými domky

Ze začátku to ještě jde, když mírným kopcem přijíždíme ke střelnici, kde se dnes opravdu střílí a navíc směrem k nám(!), a pak kolem lomu a bunkrů nad Babím do Rýchor. Tady začíná to pravé stoupání; místo, kde na nejlehčí převod šlapeme do pedálů, ale máme pocit, jako bychom měli za koly uvázaný vlak s týdení dodávkou uhlí pro Opatovickou elektrárnu. Navzdory tomu se mi jede dobře a tak toho využívám a peru se s kopcem. V závěsu za mnou vidím Pepu. Martina s Vláďou se mi už z dohledu ztratili. Před chvílí mi ještě byla zima, ale teď jsem rozpálený a je mi horko, jako bych bikoval po povrchu Merkuru. Každou chvíli čekám konec kopce a místo, kde se vyjíždí z lesa, ale vždy ještě přišla další zatáčka. Je jasné, že svah nemůže být nekonečný a brzy jsem mezi stromy zpozoroval turistický rozcestník, kde červená míří vlevo do lesa a já se napojuji na žlutou značku, která mě dovádí na cestu vedoucí po vrstevnici na louku nad Sněžnými Domky. Tady zastavuji, ulevuji nohám a čekám na ostatní. Téměř okamžitě mě míjí Vláďa a pokračuje dál. Po chvilce přijíždí Pepa s Martinou a ti se ke mně připojují. Martina mi říká, že v kopci raději ani nezastavovala, abychom se jí neztratili a ona tak věděla, kam jet. Po výkonu, který jsme vydali při zdolávání převýšení, tu odpočíváme, díváme se do Polska na jezero Bukówka a fotíme. Obloha se mezitím dost změnila k lepšímu. Ještě dole, když jsem dělal pár fotek u lomu, byly zlověstné mraky dost nízko, ale teď se protrhaly a na obloze zůstaly jen neškodné bílé obláčky. Slunce nás příjemně hřálo a i vítr ustal.

Po nějakých deseti minutách sedáme opět na biky a rozjíždíme je po cestě k Rýchorskému kříži. Krátký dojezd z kopce a jsme u Vládi, který tu na nás čeká a kochá se pohledem na chlupatou krávu u napajedla. My se pokochali výhledem na Sněžku a Studniční horu a pak se společně spustili krátkým sjezdem následovaným opět výšvihem, po červené značce na sever. Pomalu dostáváme hlad. Po rychlé šotolině klesáme, až se k cestě zprava připojuje státní hranice. Teď se podél bílých patníků s červeným vrchlíkem vine krásná pěšina lemovaná vysokou trávou, která stoupá. S Pepou a Vláďou už si připomínáme místo s opravdu prudkým výjezdem. Jak jedu vpředu, vidím ten výšvih před sebou a celkem v pohodě ho vyjíždím. To je ono? Vždyť to bylo v pohodě, co jsem tu dříve řešil? Jenže po pár stech metrech se před námi objevil ten skutečný. Ten, o kterém jsme mluvili. Za sebou slyším Martinu, jak říká: "Támhle jedeme!?" Ano, není vyhnutí, musíme tam. Teď jel přede mnou Vláďa a já jsem si říkal, když mi v krpálu pomalu tuhly nohy, že to snad ani dnes nedám. Nakonec jsem se zapřel a vyjel to. Martině na kameni ujelo kolo a následoval lehký pád.

Sněžka od Rýchorského kříže

Zelená barva polské turistické cesty nás dál vede krásnou pohraniční pěšinou lesem, teď už jen mírně stoupá a sem tam nám před kola předhazuje kořeny nebo kameny, než odbočí vpravo za hranice. My se dáváme více vlevo, spíše skoro rovně, vyjíždíme z lesa na asfalt a po červené značce dojíždíme poslední kilometr k Lysečínské boudě. Konečně je tu oběd, po kterém toužíme jako modelka po čokoládě!

Stůl se prohýbá pod řízky, Pepovým sýrem a hlavně pod pitím. Já si dal litr džusu s vodou a asi jsem to trochu přehnal. Po jídle sedím a neumím si představit, že bych měl někam dál pokračovat na kole. Během popolední siesty venku lehce zapršelo, ale když jsme si rozebírali kola, bylo už sucho.

Unavený z jídla sedám na odpočatý bajk a po pár šlápnutích cítím, jak mám tuhé nohy a těžký žaludek. A to se mi do oběda jelo tak skvěle. Místo, abych po jídle sílu nabral, někde jsem ji ztratil. Nakonec jsem se přeci jen rozhýbal a dojel na Cestník. Z něj dnes pokračujeme po modré cyklotrase, která nás velmi příjemným a v té době tolik vítaným sjezdem, spouští po Dlouhém hřebenu po krásné šotolince, skoro jen lesní cestě. Užíváme si to, pomalu šlapeme a zažíváme. Náhle slyším ženský hlas, a podotýkám, že s námi dnes vyjela jen jedna žena, jak k Vláďovi v čele říká: "Tak do toho trochu šlápni!" Nevrle to komentujeme, ale zrychlujeme asi na 40 km/h. Přejíždíme asfaltku a pouštíme se do sjezdu Křížové cesty.

Konečně zase trochu požadavků na um a manipulaci s kolem. První vjíždím do krásné a technické pěšiny s kořeny, sem tam padlá kláda, klička vlevo a hned zase vpravo, přes kameny. Kousek nad kaplí jde proti mně otec s malým, tak pětiletým klučinou. Ten ke mně s chladným klidem pronáší: "Tam se vymlátíte." Odpovídám mu, že snad ne a opravdu čistě projíždím zbytek pěšiny až pod kapli, kde se zastavuji, abych se podíval, jak jsou na tom ostatní. Zpoza církevní stavby se vynořuje Vláďa, nahoře na pěšině vidím Pepu a za ním Martinu. Pak už dojíždíme zbytek cesty dolů, kde je sjezd zpestřen přejezdem odvodňovacích kanálů.

U silnice v Temném Dole se domlouváme, jak dál. Plán je modrá turistická značka k Modrokamenné boudě a pak po zelené do Svobody. Všichni máme hrdinské řeči, že tam jedeme, ale když se od Vládi dozvídám, že máme před sebou ještě nějakých 20 km, napadla mě kacířská myšlenka, abychom to dnes vynechali a jeli po asfaltu. Však ještě nějaký terén bude. Jsem překvapen, jak se najednou všichni přidávají a tak tvoříme peloton a za Vláďou se ve vysokém tempu řítíme do Svobody a Mladých Buků.

Tady přejíždíme hlavní silnici a po cestě stoupající dvěma serpentinami míříme po zelené značce až na modrou. Z cesty odbočujeme vpravo na starý kamenný most, který nás minule svým mokrým a kluzkým povrchem tak rozhodil. Dnes to bylo bez problémů a v pohodě jsme jeho velké kameny překodrcali. Po modré značce a štěrkové cestě lemované Zlatým potokem sjíždíme k Trutnovu. Před ním si ještě projíždíme brod, který nám nesahá ani po pedály, a jsme ve městě. K autům nás dovádí cyklo a pěší stezka podél Úpy. Tady se odehrává poslední dnešní příhoda, kdy Martině málem vběhl pod kolo malý a vysmátý pes, který měl takovou radost, že je venku a běží za pánem, až z toho byl poněkud zmatený a nestíhal pobrat to dění kolem sebe.

Jsme v cíli. Tachometry ukazují 60 km. Je šest, venku je naprosto nádherný podvečer, slunce svítí z téměř jasné oblohy. Na teploměru je příjemných 22 °C. Když jsme sem dopoledne přijeli, bylo něco mezi 17 a 18 °C, zataženo a vítr. Přesto to bylo správné rozhodnutí dnes vyjet a nenechat se hrozbou počasí zastrašit.

• Terénem nás kromě Vládi provázela i mapa KČT č. 22 – Krkonoše, 3. vydání 2002, 1:50 000

KOMENTOVAT TISK E-MAIL RSS

Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 0

Vložení nového komentáře
Jméno *
E-mail
	zveřejnit e-mail
Web
Komentář * (max. 500 znaků)
Prosím, opiš kód *
*) povinný údaj

 

Články
& akce