Už podruhé vyrážíme na velikonoční výlet jen v úzkém rodinném kruhu, bez příbuzných, kamarádů, přátel a známých. Počasí nakonec klaplo hodně nad očekávání nejenom naše, ale i odborníků z českého i norského hydrometeorologického ústavu. Nicméně už cestou z kopce se začalo kabonit a navečer se opravdu spustil předpovídaný déšť.

Když jsme zastavili u chaty Čihalka a otevřeli dveře auta, fouknul do nás silný vítr. Hned jsme volaly na mamku, kde máme bundy? Oblékly jsme se a vyrazili jsme. Dlouho jsme šli do kopce. Potom jsme došli na křižovatku, tam jsme šli rovně. A pak jsme přišli ke kládám a měli jsme čurpauzu. Já jsem mezitím postavila maličkého sněhuláčka a postavila ho do stínu na klády.

Šli jsme dál, než byla další křižovatka. Zatočili jsme do lesa a zase hodně do kopce. Došli jsme na hranice k patníkům. Měla jsem jednu nohu v Polsku a druhou v Česku. Pěšina pokračovala po hranicích. Na zasněženém palouku jsme už měli  rozhlednu na dohled. A tak jsme šli dál.

Konečně jsme došli k našemu cíli! Potom jsme vylezli na rozlhednu a docela tam hodně foukalo. Bylo tam nádherně vidět, třeba i na naši oblíbenou Velkou Hejšovinu. Potom jsme šli dolů a naobědvali se. Měli jsme řízek a chleba a potom čokoládu, bonbóny a čipsy, které ségra nesla v batohu. Až jsme doobědvali a u rozhledny si udělali společnou fotku.

Zpátky jsme šli jinačí cestou. Bylo to hodně z kopce a ve sněhu. Utekly jsme rodičům a oni na nás volali, abychom počkaly. Z malé skalky jsme se rozhlédli. Po zasněžené cestě jsme se zase vraceli k chatě. Trochu jsme se mohli koulovat, ale neudělali jsme to. Hodila jsem jen po taťkovi a mamce.

Když jsme šli zase kolem klád, našla jsem sněhuláčka, ale už byl hodně roztátý. Cestu k chatě jsme si zkrátili po sjezdovce, jako kdybychom tam jeli na lyžích. Bavilo mě to. I výlet.