Co mtb nabízí Česká Třebová

Trochu je to drzost, že se pouštím do psaní tohoto článku o našem bajkování kolem České Třebové na stránkách bike-trek.cz – kdo četl Mirkovy perfektní glosy z minulých biker akcí, pochopí. Byl jsem však vyzván a dané slovo dělá chlapa.

Jeden z mnoha krásných výhledů, které se nám během výšvihu naskýtaly.

Sobota 1. srpna v 9:30 se sjelo čtvero bikerů v České Třebové – Martina, Mirek, Míra a Já (Jirka). Vyjelo se do nádherného dne, a to na sever (možná severovýchod) od Č. Třebové. Mírným stoupáním a sjezdem jsme dojeli na okraj lesa k chatě „U Floriána“, patrona všech hasičů (i z místní čtvrti Parník), kde se hasí – hlavně žízeň pivem Gambrinus. Na pivo však bylo brzo a tak se doplňoval vzduch do našich kol, které nás měly celý den vozit. Po dohuštění jsme asi po 3 km stoupání lesem dojeli do Skuhrova (nebyl to však ten nad Bělou, kde jsme před měsícem prožili mokrý a blátivý víkend). Po modré značené cestě jsme odbočili do lůna Třebovských stěn. Trochu náročnější sjezd po cestě místy bahnité a rozježděné od těžké lesní techniky jsme zvládli a odměnou nám byla po celé levé straně vystupující krása Třebovských stěn. Stěny, tvořené opukou se srázy vysokými někde až 200 metrů, začínají u Damníkova (východně od Č. T.) a asi po 16 km končí u Lanšperka. Bylo na co se dívat, včetně množství krásných vzrostlých buků (mimochodem krásně by prý hořely v krbu…).

Zastávka na Třebovských stěnách, při které jsme si od Míry vyslechli hodně veselou příhodu.

Z tohoto poklidu nás vyrušila střelba - a to dosti blízko, že jsme na sebe museli upozornit švejkovským zvoláním: „Co blbnete, vždyť tady jsou lidi!“ Stříleli po sobě odrostlí hoši a hráli si na vojáky (buďto vojny měli málo, nebo na ní vůbec nebyli.) Palba utichla, projeli jsme se zdravou kůží a po stoupání lesní cestou se nám v místech kolem Kamenného vrchu (570 m) otevřelo překrásné panoráma Orlických hor, luk, polí a vesniček. Cesta byla místy blátivá, ale šlo to.

Jirka a Martina stále na špici.

Pak však přišlo místo, kde na nás čekala zatím nic neříkající kaluž. Byla však hluboká, mazlavá a přiměřeně páchnoucí, což oba Mirkové netušili a přímo středem rozvířili koly zmíněné bahno. Martina a já jsme tuto partii elegantně objeli a udělali jsme moc dobře. Chlapci v první chvíli vypadali, jako by jezdili několik dní pouze v blátě. S Martinou jsme šli hned na špici, protože vůně bahna byla hodně silná. Zdálo se nám, že nás i všudypřítomné mouchy opustily a šly si hledat jinou, ne tak silnou lokalitu. Bahno cestou odpadávalo, s každým šlápnutím to bylo lepší. Mimochodem – Martina a já pořád na špici.

Čekalo nás ještě pár pěkných sjezdů a všichni společně dojíždíme k Horákově kapli (446 m), kde jsme chvíli rozjímali nad životem, postáli u pramene zázračné léčivé vody (někteří se i napili) a pokračovali po modré k Lanšperku.

Lesem se jelo příjemně, ale jak nás přestaly koruny stromů chránit, polední slunce mělo sílu a chtělo nám ji nekompromisně ukázat. Lanšperk nás však vítá a my vyjíždíme na nejvyšší bod k novogotickému kostelíku, kde je výborná vyhlídka na severně položené pásmo Orlických hor, Bystřických hor, Suchého vrchu, Bukové hory, masivu Kralického Sněžníku a po levé ruce máme zarostlý kopec Žampach s už neexistující zříceninou bývalého hradu.

Nezbytné foto z nejvyššího bodu a společně sjíždíme o pár metrů níže ke zřícenině hradu Lanšperka. Z bývalého hradu zůstala už jen jedna zeď. Krásný pohled od údolí Tiché Orlice a na rozhlednu, která čněla v dále na Andrlově Chlumu nad Ústím nad Orlicí.

Tam jsme měli podle plánu dát něco k snědku (oběd), ale člověk míní, osud mění. Rozhodli jsme se, že nepojedeme dál po modré, ale sjedeme dolů a do Ústí dojedeme cyklostezkou. Udělali jsme moc dobře, protože dole pod hradem bylo překvapení v podobě víc než dobře vypadající a hlavně vonící grilované kýty. Za celkem ucházející peníz jsme pojedli a dali pivko – dobrá kombinace. Ta vůně však byla dosti zrádná a tak jsme raději zavčas usedli na svá kola a podél Tiché Orlice a železniční trati Ústí – Letohrad dojeli do okresního města. Letním parkem a později krásným stoupáním po zdejší „Hochalpenstrasse“ (kde se každoročně konají i automobilové závody do vrchu) jsme se vzdalovali ruchu města na kotu 599 m Andrlův Chlum. Na vrcholu je solidní restaurační zařízení a již zmíněná rozhledna.

Krásná cesta z Andrlova chlumu značená zelenou značkou.

Po utišení žízně sjíždíme po zelené k „Zabitému“ a dál suchými lesními cestami se pomalu blížíme tam, odkud jsme ráno vyjeli. Při jednom sjezdu, kde bylo plno větví a dost nepřehledný terén, se Mirkovi dostala větev do zadního kola. Situaci sice ustál, ale jedna špice jeho zadního kola nevydržela a praskla. Pokračovat se však mohlo dál podle plánu. Uvažuji, zdali to druhému Mírovi nebylo trochu líto, že on pořád nic, ale asi po kilometru to přišlo. Při sjezdu – těžká pasáž, vodou vymletá lesní cesta – najel Míra se svým Garry Fisherem do hlubokého výmolu a elegantním katapultem opustil své kolo (a tak ho má rád). Viděl jsem to asi z pěti metrů a sám jsem si též na chvíli odpočinul na druhé straně cesty.

Mirek ve sjezdu z Třebovských stěn.

Na Zacharovci, kde se cesty kříží, jsme už všichni byli na svých kolech a v pohodě. Projeli jsme obcí Přívrat a v začátku mírným, ale dále narůstajícím stoupáním se blížíme ke Zhořovskému kopci (551 m). Celkem slušnou lesní cestou se pomalu přesouváme na Kozlov. Ještě Martina byla celkem prosta bahna, ale i jí se to nakonec podařilo téměř u cíle cesty na sebe nějaké to bahýnko dostat. Nevíme, zdali to chtěla, ale jednu s posledních kaluží krásným stylem projela a to žlutavé mazlavé si dovezla až na vrch Kozlovského kopce, který je na dohled – mírné stoupání ze silnice a jsme na vrcholu (601 m). Pivo a trochu odpočinku a sjíždíme na serpentiny. Odbočujeme však doleva, míjíme lavičku Boženy Němcové, kde sedávala a vedla obrozenecké řeči s místním rodákem, osvícencem a filosofem F. M. Klácelem (anebo to bylo možná úplně jinak). A to už jsme na „Horách“ – bývalé poutní místo a lázně. Projíždíme kolem empirové kaple a pod ní pramenem - píše se kvalitní vody, ale já bych se nebál napsat „zázračné vody“!

Teď už nás čeká jen krátký, ale prudký sjezd do ulice B. Němcové, do základního tábora a cíle dnešní cesty.

Následuje odložení kol, sprcha, doplnění ztracených kalorií a tekutin u venkovního krbu se vším, co k tomu patří. A tak díky Mírovi, Blance, Ivušce a Adámkovi za pohodu, že se vše vydařilo ke spokojenosti nás všech přítomných. Mirek s Martinou byli spokojeni s trasou a Míra jen dodal – nic jiného jste nemohli čekat – to je Třebová!

Jestli jste vydrželi číst až sem, tak díky vám, i všem, co 1. srpna byli u toho. Jirka.