Rozhlednu Na Signálu jsme měli jako volbu cíle velikonočního výletu už minulý rok a jen o pouhý hlas se umístila na druhém místě. Bylo tedy spravedlivé ji dát šanci ještě jednou a jak se dalo čekat, letos to vyhrála na celé čáře - tedy přesněji 13:3. A co je ještě lepší - dnes nám přeje i počasí.

Tak kde začít? Asi v Hronově na nádraží, kde končí poslední úsek cesty vlakem pro naprostou většinu z nás, kteří se dnes na velikonoční výlet vydali. Většinu proto, že tam na nás už čeká Pepa, který jako jediný zastupuje broumovský výběžek a přijel sem autobusem. Patří mu tedy pochvala za to, že se vydal sám a za dovezené skořicové buchty, které má zatím schované v batohu.

Na signál se tak můžeme v konečném počtu dvaceti osmi (pokud dobře počítám) vydat po plánované trase na Signál - kopec nad městem, na kterém stojí rozhledna. Kousek od nádraží se napojujeme na červenou turistickou značku, procházíme mezi několika posledními domy než se naše podrážky otisknou do měkké lesní cesty. Zatím tu ale moc bláta není, tak snad Jardovy čisté boty, které snad obouvá jen u příležitosti velikonočních výletů, zůstanou čisté po celý den.

Jirka s Vláďou hlásí, že si odskočí někam stranou od cesty do lesa. Prý hledat kešku, ale nám ostatním je to jasné, že jde pouze o výmluvu. Podezření se potvrzuje, když se s nimi zase scházíme nad lesem a v boční kapse Vláďova batohu vidíme zpola vypitou lahev citrusu.

Rozhledna se nám ukazuje

Zastávky nad lesem na prosluněné louce s výhledem na konstrukci rozhledny a konstrukce sloupů vysokého napětí využíváme k úpravě oblečení a hlavně o občerstvení. Miniřízky a buchty se skořicí se začínají stávat tradicí jako tradiční velikonoční výlet samotný. Poděkování tedy patří všem, které se o výrobu těchto pochoutek i dalších napečených dobrot zasloužily (ano, tady musí být ypsilon). Jen Víťa si postesknul, že se na výletě pije rok od roku méně, ale zároveň ho uklidnil fakt, že štafetu uspěšně přebírají ti mladší.

K rozhledně přicházíme roztroušení ve skupinkách. Někdo se potuluje po polích, jiní jdou nejprve k bunkrům, další nahoru na rozhlednu, kde se na vyhlídkové plošině vystřídáme nakonec všichni. Tedy skoro všichni; někteří ze starších z účastníků totiž prohlásili, že jim stačí vyjít do jednoho z nižších pater.

Rozhledna Na Signálu

Vítr fouká a vymrzlé zábradlí točitého schodiště nás studí do rukou. V porovnání s mým posledním výletem sem je výhled podstatně lepší, ale i tak je mírně zastřený, což nakonec potvrzují fotky pořízené z vrcholu. Ostaš i polské Stolové hory jsou vidět dobře. Dohlédneme i na bílé hřebeny Krkonoš, na opačnou stranu na Jiráskovu chatu, ale zbytek výhledu k jihu se ztrácí a splývá s oblačností.

Dole probíhá příprava na společné foto | foto Vláďa

Pivo se nahoře neprodává a tak uspokojeni zážitky z výhledu i pořízenými fotkami a selfíčky scházíme dolů. Pod rozhlednou se bude totiž pořizovat společné foto, na které se na signál vyrovnáváme mezi krajníky Jardu a Víťu.

Pak se už otáčíme zpět a tentokrát po žluté značce se vracíme k lesu dál do jeho nitra. Drobné větvičky jehličnanů pokrývají povrch a prozrazují, že se tudy nedávno přehnal poměrně silný vítr. Že to poznamená i naši cestu dolů jsme zatím netušili.

foto Vláďa

Když už jsme to měli jen kousek do Velkého Poříčí, a tedy i kousek do hospody, čelo se zastavilo před dvěma stromy padlými přes cestu a Dáša po krátké rekognoskaci terénu hlásí popadané stromy i dál. Opravdu, první dva stromy by se daly překonat celkem bez obtíží, ale pak bychom se naprosto zamotali ve změti dalších padlých a hustých větvích. To nemělo cenu. Stáčíme se vlevo a obcházíme celý polom, dokud se nevynořujeme na okraji lesa na svahu. Poříčí máme přímo pod sebou, stačí jen sejít mezi malými stromky. Jinudy cesta bohužel nevede.

Návrat neplánovaným úsekem | foto Vláďa

Nikdo se nakonec neztratil, ani se nezamotal v ostružiní. Přes louku se vracíme ke žluté značce u železničního přejezdu a pak už podél silnice docházíme do Staročeské hospůdky na plánovaný oběd. Do jednoho salónku jsme se bohužel nevešli, ale snad to tolik nevadilo. Po jídle a placení, které bylo pro obsluhu velkou zkouškou z organizace práce a matematiky, už odcházíme na zastávku na vlak.

Necelých deset minut před třetí tu zastavuje souprava se dvěmi vagóny plnými cestujících a jejich objemných zavazadel. Ze dveří vypadává vyděšený průvodčí a při pohledu na to, kolik nás je, se děsí ještě víc: "To nevím, kam chcete jít", je jediná věta, co z něj vypadla. Dovnitř jsme se doslova vecpali a průvodčího už víc neviděli. Možná to bylo tím, že jsme omdleli z nedostatku kyslíku uvnitř vozu. V Náchodě se situace opakovala a kdybychom stáli venku, určitě bychom viděli, jak se malé vagónky nafoukly.