bike-trek.cz

Bischofstein a zřícenina Skály

  9. dubna 2007
Úvod / Články / Velikonoční výlety / Bischofstein a zřícenina Skály

Věhlas Tradičního Velikonočního výletu už dorostl do tak gigantického rozměru, že jsem musel zautomatizovat registraci zájemců. Vzrostly i mé obavy o to, jestli je vůbec možné tolik lidí pozvat a provést cílem, který by se jim alespoň trochu líbil. Opět pomohla moderní technika a demokratické spolurozhodování každého zájemce o tom, kam se letos vydáme. Po téměř třech měsících hlasování zvítězila zřícenina Skály se zámečkem Bischofstein poblíž Teplic nad Metují. Easter Trip Open 007 tak přivítal zatím rekordní počet účastníků.

Skupinové foto
Tak tady jsme. A všichni!

Po příchodu do haly královéhradeckého nádraží zde vidím dva hloučky. Jeden tvoří obvyklá skupina, druhou mladíci shromáždění kolem Kuby a jeho kamaráda, jejichž maskáčové oblečení v zrekonstruovaných prostorách nádraží vyniká, aby se pak ztratilo v přírodě kolem Teplických skal. Moc času do odjezdu vlaku nezbývá, rychle provádím součet a kupuji hromadnou jízdenku pro prvních 15 lidí. Ani nemám čas se s nimi pořádně přivítat a pokecat. Nastupujeme do moderního vlaku a já mám pocit, že vagónky, na které jsem byl zvyklý na svých každodenních cestách za vědomostmi, a na které si mé pozadí ani za dlouhé 4 roky nepřivyklo, patřily snad do minulého tisíciletí. A navíc jsme se rozjeli přesně podle jízdního řádu v 7:04. Jenže po krátkých 25 minutách jízdy v luxusu přestupujeme v Týništi do přesně těch vagónů z minulého tisíciletí, ve kterých je hic a vzduch jako v indickém autobusu při odpolední špičce. Malými vyklápěcími okénky se zoufale snažíme vnitřní prostor okysličit a ochladit, ale je to marné jako snaha najít zalíbení v hotelové hudbě ve výtazích.

Z Týniště už nás jede o pět víc, v Dobrušce nastupuje již pomalu tradiční účastník - Mirka - s přítelem, v Novém Městě další dva, ve Václavicích se situace opakuje a v Náchodě se do malého vagónku tlačí celá Jaroměřská ekipa, zprvu vyděšená z toho, kolik nás tu už je! Poměr sil se tak kompletně změnil: v Týništi nám patřily ¾ vagónu a po vystoupení dvou holek, které si Radek jen vyfotil ale nepřemluvil k cestě s námi, je tu už jediný cizí člověk. Usilovné přemýšlení o tom, jak se nám ubránit ho vyčerpalo natolik, že to zalomil a s hlavou uloženou v ruce na stolku usnul.

Vlak
Celý jeden vagón vystupuje

Zastavení pod stromem
Po prvním kopci první svačina

Na zřícenině
Na zřícenině Bischofsteinu

Obrysy postav
Návrat pod temnou oblohou kdy už byla taková tma, že jsme se skoro báli!

Předloni jsem ještě každého představoval, teď už polovinu lidí neznám a ani to nemá cenu; kdo by si pamatoval 46 jmen!? To však není žádný problém pro ty nejmenší, kteří se bez problémů a ostychu vzájemně seznamují. Ale i ostatní objevují mezi sebou staré známé, z kuželek nebo volejbalu. Interiéru vládne veselý a hlasitý hovor, kolují zde misky s napečenými buchtami, sladkosti, láhve alkoholu, u jednoho stolku se mastí prší bez ohledu na věk - rozhodující je udržet karty v ruce. Nejmenší děti spokojeně sedí na klínech cizích maminek a vlak se s kodrcáním kulhajícího slona pomalu blíží k našemu cíli. Však je už na čase. Hodinu a půl sedíme na nepohodlných lavicích, kde cítíme každý spoj kolejí, vyhýbku a cuknutí. Možná si ani v lokomotivě nevšimli, že poslední vagón dávno vykolejil a drncá si to po pražcích! Opouštíme Českou Metuji, když hlásím, že na příští zastávce vy-vy-vy-vy-stupujeme.

V Dědově zcela vyprazdňujeme do té doby plný vagón, což chvíli trvá. Rozhlížím se, protože by tu měla čekat Lucka s přítelem a Vláďa, kterého jsem jmenoval svým pomocníkem. Je to trutnovský biker (čti bajker) a zná zdejší terén nejlépe. Přecházíme koleje a sestupujeme po úzké cestě svahem dolů k silnici. Vedeni červenou značkou se vydáváme kousek přes ves, kde tak početná skupina se dvěma muži v maskáčích v čele vzbuzuje pozdvižení a málem pohotovost místní domobrany a malého hasičského sboru, kdyby ovšem všichni právě nechodili s pomlázkou. Nedbáme na to a zatáčíme vlevo do krajiny dobře známé z oblíbených výšvihů na horském kole. Procházíme nechutným nepořádkem nějakého místního JZD, připomínajícího zašlou slávu kolektivního hospodaření, a pak už stoupáme po kamenité cestě podél lesa. Jdu zrovna s Vláďou, když se podivuji tomu, že tu stojí zřícenina nějaké kaple. Nikdy jsem si jí z bajku nevšimnul, což Vláďa vysvětluje tím, že jsme zde - v kopci - tak vyčerpaní, že jsme rádi, když dohlédneme ze sedla na cestu. I naši početnou skupinu převýšení unavilo a její čelo se v deset hodin zastavuje na terénním zlomu na svačinu. Velký hlad překonal i nepříjemný vítr, který zde fouká.

Nabízejí pití
Alkohol se stavěl do cesty skoro všude! Zde v maskovaném balení :-)

Po krátké svačině roztroušeni pomalu pokračujeme po polní cestě k lesu, kde po povinné picí pauze stáčíme své kroky vpravo podél stromů a pole, stále v náručí červené turistické značky. Scházíme z mírného kopce opět k lesu, u nějž budeme pokračovat rovně. Ale u kmenů padlých ve vichřici přes cestu padá otázka, kudy dál? Sloupek se značením je trochu vyvrácený a není tak úplně evidentní, kam červená pokračuje. Někdo navíc tvrdí, že kluci vpředu šli cestou, která tu odbočuje vpravo. Správná je ta přímá, to naštěstí vím z biku, takže nemusíme váhat a bloudit. Skupinka, která se tu zastavila, se tak pomalu zase rozchází a natahuje téměř po celé délce posledního, asi 1,5 km dlouhého lesního úseku. Cesta je nenáročná, ale já zde přeci jen dostávám hlad a tak z napěchovaného batohu vybaluji chleba s otisknutým obrysem dna termosky.

Zámeček v zahradě
Část zámečku s restaurací

Před jedenáctou jsme na místě, zpoza stromů prosvítá bílá fasáda zámečku, ke kterému přicházíme ze zadu. Tady už postává několik lidí, od kterých se dozvídám, že byl Radek aktivní a zamluvil pro nás hospodu na dvanáctou hodinu. Super. Kluci se rozutekli lézt po okolních skalách, odkud se nad hladinou rybníka nesl jejich pokřik v Dolby Surround připomínající scény z Jurského parku. My se vydali za ostatními na prohlídku zříceniny Bischofsteinu, který je hned v blízkosti na jedné ze skal.

Na skále za vodou

Pohodlná cesta zmizela a my se pouštíme do boje s kopcem, kam je výstup usnadněn několika dřevěnými nebo kamennými stupni. Jen samotný vstup do zbytků hradu je zohaven ošklivými, zato nejvíce zachovalými schody. Prolézáme dírou ve zdi pod zbytkem klenby a ocitáme se na volném prostranství u pískovcové věže, na které je vyhlídka. Ta je tak malá, že se musíme na jejím vrcholu střídat po malých skupinkách. Určitě proto je tato část skal uchráněna před nájezdem japonských turistů. Navíc se nahoru leze po úzkých schůdkách, v jednom místě zasazených do spáry mezi skály, kam se prochází v kameni vytesaným otvorem. Kvůli zatažené obloze není moc dobrý výhled, sotva dohlédneme na blízký Ostaš, za kterým se trochu rýsuje polská Hejšovina. Viditelnost je špatná, obloha je tmavá, ale blesky přicházejí odspodu. Tak se tu nikdo dlouho nezdržuje a všichni spěchají dolů, kde se páry, jednotlivci, rodiny i přátelé mění na megapixely dat uložených na CF a MC a já nevím jakých ještě kartách těch moderních a oblíbených digitálních fotoaparátů. Popíjí se veřejně i za křovím, které ale díky absenci listí neposkytuje příliš dokonalý úkryt před zraky ostatních.

Turisté kolem zříceniny

Před dvanáctou se postupně přesunujeme zpět k zámečku, kam nás táhne vidina něčeho dobrého nejenom k pití, ale hlavně k jídlu. Když vcházím do hospody, je už plno všude. Náš velký zájezd je prostě k nepřehlédnutí. Čtyři tabule v rozích větší místnosti s kulečníkovým stolem uprostřed jsou okamžitě plné, zbytek obsazuje další tři stoly vpředu u baru. Uprostřed objednávání, konzumace, krmení a přebalování, které mě dokola obklopuje, se nečekaně dozvídám, že se už někteří chystají k odchodu na dřívější spoje domů. Špatně jsem ohlídal společné focení ještě před návštěvou restaurace, tak prosím servírku, jestli nás pustí na těch 5 minut ven, abychom se mohli zvěčnit. Chvíli se na mě dívá, jestli to myslím vážně, pak se rozhlíží po ostatních a když vidí tolik dětí a věcí, věří, že ji neutečeme.

Na pokyn vycházíme před restauraci, někteří již po obědě, jiní na něj ještě čekají. Vstát od stolu ale bylo nejobtížnější pro ty, kteří právě jedli. Děkuji jim, že se vzdali okamžiku uspokojování základní potřeby a obětovali se pro společnou věc. Stavím zrcadlovku na pevný stativ a po několika sekundách již všichni vzorně pózují před objektivem. Paráda, podařilo se! Stejně se ale nemohu zbavit dojmu, že jsme to nemohli uhlídat a že někdo bude na fotce chybět. Už se nám to stalo při dvou posledních výletech a to nás bylo mnohem méně. Vracíme se na ještě nevystydlé židle a pokračujeme v hodování. Nedá mi to a ještě na malém displeji fotoaparátu kontroluji a počítám malé postavičky, jestli jme všichni. 46, ok. I Martiny nezávislá kontrola dopadá stejně. Tak to je malý zázrak. Ještě že tu digitální techniku máme.

Muži na vyhlídce
Na malou vyhlídku jsme mohli chodit jen ve skupinkách

V jednu hodinu se zvedají první skupinky a chystají se k odchodu na vlak. Jirka s Petrou jistě a pochopitelně spěchají kvůli malé Karolínce, ale copak mají za lubem mladé páry, které se také loučí? Po tom nehodláme pátrat a přejeme jim, ať si pěkně užijí zbytek dne. Doufám, že se uvidíme i příští rok nebo na jiném výletu. Ale Karolínce se nechce a hlasitě dává najevo svoji nevoli k cestě do nosítek a domů.

Ještě nějakou dobu sedíme už v menším počtu v restauraci a vychutnáváme si závěrečnou kávu. Hmm, jenže tu tady moc dobrou nemají. Po další chvíli se loučí a mizí početná Jaroměřská ekipa. Jedou jinou trasou a mají teď lepší spojení. Loučíme se s nimi. Před druhou hodinou odcházíme i my, zbytek. Vlak nám jede až v 15:44, ale chceme si v pohodě užít zpáteční, asi 4 kilometrovou procházku.

První úsek se vracíme po stejné cestě, kterou jsme dopoledne přišli. Jdeme až k rozcestí, kde tehdy vznikly zmatky a dohady o dalším směru pochodu. Teď už víme, že zde máme odbočit na žlutou a po ní jít až do Teplic na vlakové nádraží. Jdeme roztrháni do několika skupin lesní cestou, která se kroutí při okraji lesa a později vstupuje do jeho nitra, jen občas můžeme vyhlédnout někam dál do krajiny, třeba na v dálce zamlženou siluetu Hejšoviny. Kromě Hubertova pramenu není cestou na co koukat, tak se převážně bavíme mezi sebou. Asi po 2,5 kilometrech nás les osvobozuje a my vycházíme na rozlehlou pastvinu. V dálce vidím Dášu a Vláďu, jak se stáčejí vlevo, což nám usnadňuje cestu, protože jdeme přímo jejich směrem a nemusíme to obcházet po polňačce v oblouku. Ráno, i když dost foukalo, se slunce neschovávalo za těžké mraky jako teď. Skoro to vypadá, že přeci jenom zmokneme, ale zatím se to drží, je jen zataženo. Louku máme brzy za sebou a když Dominika a Ivča skončily s průzkumem malého posedu u cesty, scházíme úvozem na okraj Teplic.

Výletníci na pastvině u lesa

Dál jdeme jen kousek po silnici než se spustíme mezi omšelými baráky k řece. Ponuré a špinavé zákoutí se starými domy a dřevěnou stodolou dotváří ušmudlaný a zuřivě štěkající ratlík, naštvaný, že jsme si ten den tak užili, zatímco on tu musel být přivázaný k neustále chrastícímu řetězu. Metuji přecházíme po kovové lávce a schodech nahoru přímo k nádraží. Vláďu už jsem tu nezastihnul. Jak se dozvídám, prý mu jel vlak, tak do něj skočil a odjel. Později dostávám sms:

Loucim se timto se vsemi ucastniky letosniho velikonocniho vyletu. Konecne jsem jednou odjel jako prvni! Vlada. Tak zase nekdy priste. Ahoj.

Je to fakt, obvykle měl smůlu na přípoje a musel dlouho po našem odjezdu čekat na svůj vlak. Loni si ho ještě Kuba provokativně fotil, jak nám smutně mává z opuštěné zastávky, kterou přicházející noc hodlala obrovským pádem rozdrtit. Před budovou stanice je pět kolejí a signalizační zařízení, na které se manuálně umísťují cedule s příjezdy vlaků má jen čtyři pozice. Na jedné z nich se objevuje nápis Týniště. Ale vlak přijíždí na jinou kolej. Nádražáci se tím nedali zaskočit, vyskočili ze židle za složitým ovládacím pultem plným relátek, který se mi Mirek snažil popsat jak ho zná z dob středoškolských studií, a hbitě ceduli posunuli a na jedné straně zajistili kouskem vázacího drátku.

Nasedli jsme do vlaku, kde jsme obsadili sotva třetinu vagónu a zbytek přenechali cestujícím pracujícím a študákům. Ivča s Marcelkou dostávají důležitý úkol - roznést zbylé kousky buchet. Když už si nebere nikdo z naší výpravy, neváhají a nabízejí všem ve vagónu. A tak se vše snědlo a vypilo. My, výletem zmámení, přijíždíme do prosluněného Hradce a loučíme se se slovy: „Tak zase za rok ve vlaku.“

Díky všem, kteří se letos přidali, zvláště velké skupině z Jaroměře.

  • Informace o Bischofsteinu najdete na stránkách Broumovska.
  • Naše kroky jsem plánoval podle této mapy: KČT č. 26 - Broumovsko, Góry Kamienne a Stolowe, 2. vydání 2002.

Bischofstein a zřícenina Skály

Foto k článku

Foto ke stažení

Společné fotoPo zadání přihlašovacích údajů (jméno a heslo) se otevře dialogové okno pro stažení společné fotky. Obrázek je přizpůsoben pro minilab na velikost 10×15 cm nebo 9×13 cm.

stáhnout do počítače (velikost souboru 1,47 MB)

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 0 |  přidat komentář

Články ze stejné lokality

Krátké zprávy

Žaltman, jak ho neznáte

Při projížďce po hřebenu Jestřebích hor jsem narazil na hromadu staré kovové konstrukce. Červeno bílý nátěr byl neklamným důkazem, že se jedná o demontovanou rozhlednu z vrcholu Žaltman. Takže se nelekněte, kdybyste se

Nová rozhledna na Velké Deštné

V sobotu byla slavnostně otevřena nová rozhledna na Velké Deštné v Orlických horách. Dobrou zprávou je, že bude v provozu celoročně a bez obsluhy. Už asi víme, kam půjdeme na další noční výstup.

Instagram

Listopad je pro nás trochu jalové období co se týče outdoorových aktivit. Můžete ale mrknout na náš Instagram, kde nepravidelně zveřejňujeme fotky z podniknutých akcí. Třeba i pro vaši inspiraci.

Odpad ve Slovenském ráji

Odpad v řekách Hornád a Hnilec ve Slovenském ráji podle ochranářů nezpůsobují návštěvníci národního parku, ale vzniká v obcích nad ním. Víc si můžete přečíst na serveru Novinky.cz