Bozkovské dolomitové jeskyně

Cíl letošního výletu byl prakticky od začátku jasný, Bozkovské jeskyně se staly favoritem. Vzhledem ke špatné předpovědi počasí jsme letos očekávali nízkou učast výletníků, ale překvapivě se nás sešlo dost už na hradeckém nádraží. V Jaroměři se naše skupinka již tradičně ještě rozrostla a začalo být veselo. Tentokrát nás čekala docela dlouhá cesta vlakem a nikde jsme neměli přestupovat, tak jsme připravili malé překvapení.

Společné foto s turbínou u elektrárny Spálov

Po velké rošádě v "našem" vagónu jsme do skupinek rozdali sáčky a krabičky se zatím neznámým obsahem. S jiskrou v oku se všichni zvědavě dostávali do útrob. Po zjištění, že jde o hlavolamy, jsme málem dostali vynadáno. Vyhlásili jsme soutěž o nejrychleší skupinu, která vyřeší všechny hlavolamy. Vše ztichlo, dokonce i na alkohol se zapomnělo. Nebýt Radka, snad se ani pít nezačalo. První hlavolam vyřešila Domča. Pepovi stačilo, aby dostal do ruky panáka s domácí ořechovicí a hlavolam, který mu v ten moment vypadl z ruky, se radši sám vyřešil - hřebíky se od sebe oddělily, ačkoliv se to před tím zdálo nemožné. Cesta nám utekla, ani nevíme jak. Všechny tři hlavolamy nakonec vyřešila pouze tato čveřice: Zdenda, Zdenda, Berča a Vlaďka.

Tak co, strejdo, dáš to dohromady?

V Semilech jsme počkali už jen na rodiče přijíždějící z druhého směru a něco po déváté hodině jsme vyrazili od nádraží po modré turistické značce přes město. Na jeho okraji jsme se napojili na červenou značku, která nás dovedla do vytoužené přírody. Vykouklo sluníčko, ale jen plaše, tak se přidalo do tempa v popíjení kvasných produktů a destilátů čistých i míchaných s kde čím. Snad nikdo nespadne do řeky, u níž jsme se brzy ocittli a která nás měla provázet skoro až do dnešního cíle. Ponořili jsme se do údolí řeky Jizery a Riegrova stezka nám začala nabízet krásné pohledy. Sluníčko se někam nenávratně schovalo, ale my jsme toho nedbali a následovali pěšinu kam nás vedla. Tu z kopce, tu do kopce, nebo po lávce  podél skalní stěny přímo nad řekou, přes kameny, kořeny a to vše podél hučící jarní vody. Příroda byla ještě trochu smutná, bez zeleně, ale to se o náš říct nedalo (snad až na tu zeleň).

Někteří z nás si padli tak do oka, že byla slyšet slova o adopci. Není ale jisté, jestli brýle, které si Radek ten den s oblibou nasazoval, nebyly růžové - adopcí Klárky by mu nastaly "pěkné" starosti. Ovšem tyto brýle s oblibou barvu měnily a to podle barvy nápoje, který jimi zrovna protékal. Chvíli pěnily, pak zase zelenaly a ani horký čaj jim neublížil.

Minuli jsme spoustu krásných vyhlídek a studánek. U jedné ze studánek se Vlaďka rozhodla dohnat za mužské osazenstvo alespoň něco z Veľké noci a dostalo se nám ledové spršky. Ještě že z batohu nevytáhla pro tuto příležitost specielně donesený kýbl. Prý aby jsme byly celý rok krásné a zdravé - díky, ale neprožívají to moc naši susedia? Rybářům šlo snadno ze tváří vyčíst představy o tajestvích, která asi skrývá tato krásná řeka. Díky kochání se, nejen "řízkovým" zatávkám a také terénu jsme se pěkně loudali. Ale druhé vodní dílo, které jsme mínuli  už byl Spálov. S ním jsme se hromadně vyfotili a rychle jsme pokračovali dál po červéné. Ta nás chvíli vedla po silnici, ale po chvíli odbočila zase do lesa tentokrát na Palackého cestu. I zde bylo krásně, ale lesníci se tu pustili do činnosti a tak jsme místy cestu radši obcházeli houštím, aby jsme neuvízli v bahně. Malá Karolínka se zamyslela a zcela vážně se zeptala: "Taťko, a k čemu je bláto?"

Na rozcestí jsme se vydali po modré a před jednou hodinou jsme byli u Bozkovských dolomitových jeskyní. Ujal se nás mladičký průvodce, který se od začátku snažil zapůsobit svým vtipem, ale moc se mu to nedařilo. Přesto jsme ho následovali do podzemí plni očekávání. První dojem velkolepý nebyl, ale hlouběji se krápníky zvětšovaly, objevovala se malebná vápencová jezírka a už se opravdu bylo na co dívat. Každý v rostodivných tvarech spatřoval něco jiného, někdo vztyčený palec a ukazovák a další spíše jiné části těla.

Každý v rostodivných tvarech spatřoval něco jiného

Viděli jsme krápníky připomínající sloní uši, plazivky - malé spojovací tunýlky, objevitelský žebřík - po něm do jeskyní poprvé sestoupil nějaký nadšenec - a také absolutní tmu, pokud se dá něco takového vůbec vidět. Celkový dojem poněkud kazily betonové spojovací tunely. Nejkrásnější z celé prohlídky byl závěrečný Jezerní dóm. Vápencem do modra zabarvená průzračná voda, skalní stěny, krápníky.... prostě nádhera.

V Jezerním dómu

Cesta zpět do Semil sice měla být kratší, ale pro jistotu jsme se hned po výstupu z jeskyní vydali zase na cestu. Věrni modré značce jsme došli do Bozkova, kde část výletníků začala zjišťovat možnosti autobusové dopravy a více jsme už dnes neviděli. Většina z nás pokračovala z Bozkova dál po žluté, která už nebyla tak zajímavá jako cesty, po kterých nás dnes nohy nosily.

Mnozí z nás už byli opravdu hodně unavení a tak jsme jen šli a šli. Dokonce ani Klárka nejevila zájem o nabízený alkohol, ačkoliv své zásoby už vyčerpala. Jak jen je možné, že ta malá Kája se dnes tak statečně držela? Taťka Jirka musel vymyslet nějakou hodně silnou motivaci. Dokonce stihli dřívější vlak v 16 hod. My, co jsme ho nestihli a nenašli v Semilech vhodnou hospůdku k přečkání času do příjezdu dalšího, jsme na nádraží z batohů opět výtáhli hlavolamy a všemožně se zahřívali. V teple vagónu pak něktetří usnuli a ostatní už jen tiše vstřebávali zážitky z celého přijemně stráveného dne.

Poděkování

Děkujeme tímto www.hlavolam.net, stránkám plných hlavolamů, za poskytnutí zábavy na cestu vlakem, při které tak bylo nad čím přemýšlet.

Další informace

• Odkaz na Bozkovské dolomitové jeskyně je www.bozkovske-jeskyne.cz. Najdete tam všechny důležité informace týkající se jeskyní, otvírací doby, vstupného nebo historie.
• Riegrova stezka, po které jsme šli ze Semil do Bozkova vás provede i kolem malé vodní elektrárny Spálov.
• Šli jsme přesně po okružní trase vedoucí částečně po Palackého a Riegrově stezce popsané zde, jen v opačném směru.