Hřebenovka z Jetřichovic do Doubice

Na prodloužený víkend jsme po několika letech opět zavítali do Českého Švýcarska, tentokrát na návštěvu. Nejprve jsme měli zálusk na Saské Švýcarsko, kde jsme ještě nebyli, ale nakonec jsme se - kvůli vzdálenosti - spokojili jen s tím Českým. Navíc, když jsme se mohli spolehnout na místní, že jako znalci určitě vyberou nějakou zajímavou trasu. A vybrali.

Auta jsme nechali na parkovišti v malé a celkem hezké vesnici Doubice a pro cestu na výchozí bod trasy jsme počkali na autobus do Jetřichovic. Během krásné vyhlídkové jízdy přes Chřibskou a Rynartice jsme zavzpomínali na naši tehdejší dovolenou v tomto kraji.

Výlet nezvykle začíná odměnou - nebo možná motivací - u prvního stánku, na který jsme cestou od autobusu narazili. Párek v rohlíku a nanuk budou snad pro děti tím správným hnacím motorem. Na sloupku s turistickými směrovkami volíme tu, která je zabarvena červeně a míří k severu. Procházíme kolem ozdravovny a noříme se do lesa, kde přichází první stoupání, v dlouhých úsecích i po schodech.

U odbočky na Mariinu vyhlídku chtěli naši hostitelé pokračovat dál, bez výstupu na tuto krásnou vyhlídku, ale pro nás - z daleka - je to vzácnost a chceme jít nahoru, přestože musíme chvilinku počkat, než sestoupí skupinka lidí dolů. Nahoře sice bylo poměrně dost lidí, ale dalo se to vydržet. Bylo nám jasné, že jak půjdeme odsud dál, bude cestou stále méně turistů. Také jsme si všimli, že byl altán upraven a zbaven stěn a teď vzdušnější a méně rušivý ve výhledu.

Od Mariiny skály pokračujeme po červené pro nás již známou, ale stále hezkou, cestou k Balzerovu ležení - převislé skále s posezením - a dále stoupáme k Vilemíně stěně. Dnes je trochu pošmourno, takže žádné daleké výhledy se nekonají, ale pohled na kopce a louky zdejší krajiny rozhodně ani napodruhé neomrzel. Tohle místo si to vždy tak nějak samo a neplánováně vyžádá, protože i dnes jsme se tu zdrželi malým občerstvením.

Dále se necháme vést klikatou a moc krásnou pěšinou a nejsme ušetřeni ani dalších výškových metrů. Na turistickém rozcestníku Purkartický les jsme před lety pokračovali k Rudolfovu kameni, ale dnes právě tady přichází pro nás nová část trasy: odbočujeme vpravo na žlutou a po lesní silnici kráčíme k rozcestí Na Tokáni, kam přicházíme společně s modrou značkou, po které pokračujeme ještě pár metrů k chatě Tokáň. Hostinský dům hořel hodinu, prozrazují ohořelé ruiny. Ještě že nejdeme sem, ale procházíme jen okolo.

Po chvilce se v tomto krásném místě na lesním palouku vynořuje štít chaty Tokáň s verandou prosklenou bílými okny a obložené desítkami kol. Celkem jich je snad sto, tedy asi dvakrát víc, než tu vidíme lidí. Záhada... Uvnitř chaty je beznadějně plno, ale venku se naděje mění ve skutečnost a přímo před nosem se nám jeden stůl uvolnil. Já - ač prý přísný kritik jídla všude tam, kde za něj musím platit posteriori - jsem byl se svým výběrem opravdu moc spokojen. Výborná česnečka přišla k chuti a pochutnal jsem si i na následných skvělých kynutých borůvkových knedlících. Ti, kteří zvolili smažák s hranolkami, však byli zklamáni. Oprávněně, jak jsem zjistil po ochutnání.

Po obědě se vracíme zpět na rozcestí Na Tokáni, odkud míříme dál k severu, vedeni žlutou značkou, která tu nese také dodatečné označení Hřebenovka. Tady už opravdu skoro nikdo není. Myslím, že jsme na celém úseku potkali asi dvě dvojice turistů.

Když pro nás Markéta tuto trasu včera nad mapou plánovala, zmiňovala Úzké schody. A byly tam - úzké průlezy, schody a žebříky v soutěsce ve skalách kolem vrcholu Maják. Prošli jsme tu delší variantu žluté značky a terén začal mírně klesat k rozcestníku U Eustacha, kde se pěšina změnila v lesní cestu. Vypadá to tu jako otočka konečné autobusu, ale evidentně sem žádný nezajíždí.

Od následujícího rozcestí Bor sestupujeme poslední asi kilometr a půl opět lesní pěšinou k silnici a po ní docházíme k parkovišti v Doubici, kde jsme nechali auto. Cestou ještě obdivujeme zdejší architekturu venkovských stavení, podstavkových domů, bývalé hospody a skalní sklepy.