Začátkem prosince jsme se po návratu z výletu loučili se slovy, že se vlastně již za dva týdny vydáváme na další. Uteklo to jako voda a poslední sobota před vánoci je tady. Již se opravdu stalo tradicí, že se v tento den vydáváme na předvánoční výlet v čistě pánské sestavě, což Jirka zdůraznil během konverzace, kdy jsme dolaďovali detaily. V sestavě pěti chlapů (přibrali jsme Tomáše) jsme se tedy vydali na Žaltman na novou rozhlednu.
Už několik let jezdíme poslední sobotu před vánoci na výlet. Dnešní akce začala autovýletem krajinou pod Jestřebími horami, kterou jsme prokličkovali snad po všech dostupných silnicích. Kdyby měl Rosťa offroad, určitě by projel i ty nedostupné. Už cestou byla taková deka, že bylo jasné, že dnes z rozhledny uvidíme leda tak prd. Nekonečná jízda nakonec přeci jen úspěšně skončila u téměř liduprázdného nádraží v Malých Svatoňovicích, odkud už i s Vláďou vyrážíme úplně liduprázdným městem nahoru k dolu Kateřina a křížové cestě a stále výš po pěšině lesem, která je jen mírně namrzlá. Vzpomínáme tu na poslední hromadný velikonoční výlet, který vedl právě tudy a poznáváme i pařez, na kterém se rozdělovaly Líby oblíbené miniřízky. Tomáš má dnes s sebou dva velké řízky, silnější než oba chleby po stranách, ale rozdělit se nehodlá, ba dokonce je při náznaku jejich konfiskace brání s výhružně vystrčenou bradou.
Trasa výletu
Stoupáme po cestě vedoucí nahoru k chatám na Předních Horách a na keřích se objevuje první krásná námraza. Hned si ji fotíme a sdílíme se zbytky rodin, které zůstaly doma. Později jsem tuto fotku s trapnou vrstvičkou námrazy vymazal, protože byla překonána mnohonásobně mohutnější.
Jirka dnes nemusí řídit a Vláďa ani dnes nemusí řídit - a to mu úřady prodloužily platnost řidičáku jen tak, bez prozkoušení, aniž by tušily, že jediné co Vláďa o řízení ví je se u toho sedí na levém předním sedadle - a tak mohli oba vybalit své povzbuzovací nápoje. Doba, kdy jsme mohli nechat flašku kolovat je pryč, takže si každý otevřel tu svoji.
Stromy tu začínají být pokryty vrstvou námrazy, která je tak silná, že opadává a barví i zem na bílo. Pokračujeme dlouho na bajku neprojetou cestou k Bílému kůlu, což vlastně není kůl, ale bílý obelisk vyskový asi 1,5 metru. Poblíž je přístřešek s ohništěm, v okolí by se našlo i pár suchých větví a klacků, ale dnešní opravdu nevlídné, nlhavé a sychravé počasí nás vůbec neláka se tu zdržovat opékáním voňavých buřtů, které - jak zjišťujeme - stejně nikdo z nás nepřibalil. Co jsem si ale přibalil byly teplé spodky, které by se teď docela hodilo mít na sobě.
Tam, kde se dál měla cesta nořit do hlubokého lesa, se zanořila do vykácené planiny. Za hustou mlhou spíš než vidíme jen tušíme její konec lemovaný pozůstalými stromy. Celé holině tak dominuje bunkr F3/30/A-180. Tomáš se vydává na jeho průzkum, Jirka s Vláďou ho kryjí přípitkěm z láhví Ferneta a já s Rosťou jen nečinným přihlížením. Než dojdeme k rozcestí pod Žaltmanem, Tomáš stihne oběhnout ještě jeden, který stojí přímo u cesty.
Okolí vrcholu je bílé jako v pohádce a jestli tu máme nějakého Mrazíka, tak tady se vyřádil. Tady rozhodně nezahálel. Vlastně čím víc se blížíme k rozhledně, tím víc to vypadá, že tu svoji berlu mrazilku asi zapomněl vypnout. Před námi se objevuje nová kovová rozhledna, jejíž vrchol pro hustou mlhu téměř nevidíme. Dole na zábradlí trčí žiletky námrazy asi 15 cm po směru větru, ale jak stoupáme nad stromy (nová rozhledna je výrazně vyšší než ta původní), síla namrzlé vrstvy se zvětšuje.
Naše kroky i hlasy jsou tlumeny námrazou, která mi padá i na hlavu, když se kluci pohybují nade mnou. Sílí tu vítr a když přicházíme na poslední vyhlídkovou plošinu, fouká tu tak, že si musím narazit čepici a chvílemi ji raději přidržuji. Jistota, že z vrcholu rozhledny nic neuvidíme byla stejná jako fakt, že film s Benem Stillerem bude totální hovadina. Z plošiny shlížíme jan na bílé špičky těch nebližších stromů, ale nic jiného jsme dnes nečekali. Ovšem parádní podívanou připravil vrchol rozhledny sám o sobě - ve směru převádajícího větru trčí ostrý a zubatý ledový nůž z každé jednotlivé příčky zábradlí - čím více odhalené větru, tím silnější vrstva, dosahující až neuvěřitelných 40 centimetrů! Nádhera.
Kvůli silnému a ledovému větru se tu moc dlouho kochat nemůžeme a jsme rádi, když jsme na vrcholu rozhledny pořídili alespoň společné foto a kluci nezbytný přípitek na dobytí dnešního cíle a tím vlastně i zdaru celého výletu. Ještě že dnes taky řídím - s podobnými výšlapy bych sice měl srdce jako zvon, ale ledviny jako kámen.
Ze Žaltmanu pokračujeme po zelené značce na nedaleké Paseky k Jestřebí boudě. Zelená je nejenom značka, ale také téma hovoru: Vláďa si už zase nepamatuje, že ji s Jirkou na jednom podobném výletu docela dost vypili právě tady na Jestřebí boudě. Původně jsem chtěl poprosit Vláďu, jestli by nenapsal pár řádků z tohoto našeho veselého předvánočního výletu, ale teď bylo jasné, že si z druhé poloviny stejně nic nebude pamatovat. Jenže teď tu sedím a zjišťuji, že sám, ačkoli jsem nepil, si taky pořádně nepamatuji, čemu jsme se pořád smáli.
Sestupujeme po lesní cestě a námraza zase viditelně mizí. Za oknem kuchyně Jestřebí boudy se svítí, ale samozřejmě je kvůli čínské chřipce zavřeno. Alkoholem posílený Vláďa se hodlá dobývat do chaty, třeba i tím vyústěním asi 50 cm velké roury směřující do sklepa chaty. Nakonec jsme mu to rozmluvili a vydali se dál do mlhy. Když jsme si ujasnili, že Slavětínská rozhledna tentokrát opravdu nebyla v plánu, zamířili jsme po červené značce přes louku k pěšině k rozcestí Pod Pasekou.
Prudká pěšina v nás vyvolala vzpomínky na podobnou, kterou jsme šli právě o velikonočním výletu, jen Vláďa nám tvrdí, že tudy jsme tenkrát nešli. Dole na rozcestí poznáváme, že - ačkoli podnapilý - měl pravdu. Je vidět, že to tu jako místní přeci jen dobře zná. Raději se k tématu rozepře nevracíme, protože se brzy nachází jiné - argumentace, jestli je lepší vánočka s rozinkami nebo bez, nás málem rozdělila na dva nesmiřitelné tábory.
Po červené značce pokračujeme k rozcestí Na horách rozblácenou lesní cestou. Ale shodli jsme se na tom, že to není nic proti tomu blátu, kterým jsme se skoro brodili celých 16 kilometrů při jiném výletu do Jestřebích hor. Na palouku Rosťa obdivuje samotu, kterou hodlá zakoupit k rekreaci, či dokonce k trvalému bydlení. Skutečné bydlení na samotě u lesa.
Po značce obcházíme obly kopec, ale snažíme se držet mimo cestu, která je opravdu plná bláta. Raději se držíme na trávě. Z mlhy se vynořuje krajina i město Malé Svatoňovice a na kolejích houká vlak mířící k Trutnovu, který Vláďa už nestihne. Přicházíme do omšelých a ponurých Svatoňovic. Navzdory několika novým domům ve stráních to tu vypadá, jako by všechen život odsud odešel před mnoha lety společně s bratry Čapkovými.
U nádraží nacházíme auto tak, jak jsme ho tam zanechali a přesouváme se do Trutnova vyložit Vláďu a pak k domovu. Loučíme se s přáním hezkých vánoc a aby byl ten příští rok lepší a šťastnější než bude. Každopádně náš první výlet na novou rozhlednu na Žaltmanu bude nezapomenutelný: sice byla taková mlha, že by se i Rákosníčkovi ztupil nůž, ale ta námraza byla úchvatná!
Už zase bych někam jel.
Rozhledna nový Žaltman pod ledem
Články ze stejné lokality
- Do Jestřebích hor spadaným listím v rubrice Výlety a turistika (2020)
- Zbečnický potok, Zbečník a blízké prameny v rubrice Za prameny (2020)
- 16 km bláta Jestřebích hor v rubrice Výlety a turistika, X-mas (2019)
- Po hřebeni Jestřebích hor v rubrice Velikonoční výlety (2019)
- Rozhledny Jestřebích hor v rubrice Výlety a turistika, X-mas (2018)
- Slavětínská rozhledna v rubrice Výlety s dětmi (2018)
- Turov a Maršovské údolí v rubrice Výlety a turistika (2016)
- Babiččiným údolím na rozhlednu Žernov až do roztrhání bot v rubrice Výlety s dětmi, Velikonoční výlety (2016)
- Povedené Jestřebí hory v rubrice Bike (2007)
- Krása podzimních Jestřebích hor v rubrice Výlety a turistika, Výlety s dětmi (2006)
Komentáře
K článku je vloženo komentářů: 2 | přidat komentář