Z Pekla na Sendraž a do Nového Města

Dříve bychom podobný výlet do těchto míst zahájili v Novém Městě a oběd naplánovali v Bartoňově útulně v Pekle. Ale protože poslední zkušenosti se zdejšími službami nejsou vůbec dobré, zvolili jsme pro dnešek opačný směr. Výlet si nekladl žádné ambice, žádné objevování nových míst, ale poctivých 15 kilometrů v krásném okolí Nového Města nad Metují.

Protože jsme nepodlehli ranní lenosti a vstali dřív, zaparkovali jsme v Pekle téměř bez boje. Výhodou dnešního okruhu je, že největší stoupání nás čekalo hned na úvod a pak už jen samé pohodové kilometry jen skopce, jak si člověk rád nalhává.

Jenže dnes bylo něco jinak. Už cestou do Pekla bylo na silnici podezřele živo a jakmile jsme se vydali po modré na Sendraž, bylo jasné proč – probíhá tu nějaká turistická akce. Místa, kde jindy slyšíme jen vlastní kroky a zpěv ptáků, se proměnila v skoro v zástup lidí funících do kopce.

Stoupání k rozhledně Sendraž na kopci Varta nás rychle rozehřálo, zvláště Markét, která ani nechtěla z vyhřátého auta vylézt. Z lesních průseků se otevíraly výhledy, které slibovaly, že nahoře to bude stát za to. A stálo. Na rozhledně jsme sice byli už tolikrát, že bychom mohli dělat průvodce, ale ten pohled se neomrzí: Krkonoše s posledními zbytky sněhu, Broumovské stěny, Ostaš, Orlické hory, Křivina a samozřejmě Rozkoš, která se leskla jako obří zrcadlo. Člověk by skoro zapomněl, že ho ještě čeká kus cesty.

Po sestupu jsme si dopřáli malou svačinu na lavičce na kraji lesa s výhledem do kraje, který se do nekonečna rozprostíral na jih. Takové ty chvíle, kdy nikam nespěcháte a říkáte si, že přesně pro tohle stojí za to ráno vstát. Pohodu na lavičce nám kazili jen mravenci, kterým se asi nelíbilo, že jim sedíme ve výhledu.

V Sendraži jsme vyměnili modrou značku za zelenou a vydali se dál. Horní tok Libchyňského potoka nás ale zaskočil – místo zurčení vody jen suché kameny a prázdné koryto. Smutný pohled, který připomene, že ani v těchhle krásných místech není všechno tak idylické, jak by se mohlo zdát.

Pohled k severu na Dobrošov

Libchyně nás přivítala klidnou atmosférou a tabulí s historií vesnice. Chvíli jsme se začetli a prohlíželi si staré fotografie – lidé na nich vypadali, jako by měli na všechno víc času. Na konci vesnice jsme narazili na dřevěné posezení, kde se role obrátily: holky najednou poznávaly místa ze školy v přírodě a s jistotou zkušených průvodkyň mě vedly dál. Já jsem na oplátku vytáhl historky z výletu v roce 2011 – a podle jejich reakcí soudím, že některé věci by možná měly zůstat zapomenuty.

Výhled z rozhledny na zámek v Novém Městě nad Metují

Naštěstí se i potok brzy vzpamatoval a voda se v něm zase objevila. Kousek dál jsme došli k chátrajícímu areálu na Pavlátově louce – prasklý bazén, opuštěné budovy… zvláštní kontrast k jinak krásnému místu. Tady musely být úplně skvělé letní tábory.

Zelená značka nás odsud vytáhla do kopce a lesem nás dovedla až k zahrádkářské kolonii a dál do Nového Města. Průchod opuštěnou vodní elektrárnou měl lehce strašidelnou atmosféru – ideální kulisa pro nějaký dobrodružný film, možná i pro kriminálku. O to příjemnější bylo, když jsme po schodech vystoupali na náměstí a zamířili na oběd do hotelu Brouček.

Nezklamal. Najedli jsme se dobře, a protože správný výlet si žádá sladkou tečku, následovala zmrzlina. A tady už jsem byl úplně v rukou holek – přesně věděly, kde mají tu nejlepší, i kde je lavička ve stínu. Já jen poslušně následoval, jako turista bez mapy.

Úsek podél Libchyňského potoka

Pak už jsme se stejnými schody vrátili dolů, minuli staré koupaliště (které se asi brzy dočká nové slávy) a kolem rybníka došli k loděnici. Neznačená cesta podél Metuje nás dovedla k jezu, kde jsme po lávce přešli na druhý břeh. Dál pokračuje vyšlapaná pěšina k přítoku nějakého malého potůčku, kde je ohniště a velký nepořádek. Pěšina se postupně rozšiřuje a měni na rozrytou dřevařskou cestu, která nás vyplivla na silnici přesně v místě, kde červená značka překonává po lávce Metuji. Chvíli jsme tu pozorovali ryby – takový malý odpočinek před posledním úsekem.

Náměstí v Novém Městě nad Metují se zámeckou věží

Závěr cesty jsme si zpestřili hrou, která nás bavila přesně tak dlouho, dokud nám nedošly otázky. Pak přišla ta klasická otázka každého výletu: „Jak daleko to ještě je?“ A odpověď „už jen 300 metrů“ byla radostně přijata.

A tak jsme se vrátili zpátky do Pekla – unavení, zaprášení, ale spokojení. Protože přesně tak má vypadat dobrý výlet.