Srebrna Góra a Velká Sova

Minulý podzim se nám krátký pobyt v polských Krkonoších moc vydařil a líbil, tak jsme se rozhodli vyrazit k severním sousedům i letos. Tentokrát jsme zavítali do Sovích hor a připravili si dva výlety - autem na prohlídku opevnění Srebrna Góra a pěšky na nejvyšší vrchol Velkou Sovu, kde stojí ikonická rozhledna. Počasí se nám ale letos nevydařilo a co bylo ještě horší - nebylo kde si dát výtečný bigos nebo zurek!

Cestou děláme pauzu a u obchvatu Klodzka se zastavujeme na prohlídku Minieurolandu, malé atrakci se zmenšeninami vybraných celosvětově známých ikonických staveb. Určitě je třeba vyzdvihnout, že zde nepřehlížejí svého jižního souseda a vedle Sochy Svobody, Big Benu nebo Eiffelovky tu najdete řadu staveb od nás. Jenže největší legraci a zážitek jsme si odnesli z voliéry s neposednými a zvědavými veverkami. Také nám dlouho bylo líto ptáka, jehož naléhavé a protáhlé "au" se zřetelně opakovaně ozývalo z velké společné voliéry. Co se mu však stalo, nevíme.

Pak už se noříme do Parku krajobrazowego Gór Sówich, který je - co se přírody týče - opravdu malebný. Spousta překrásných kopečků, údolí, lesů, luk a roklin. Bohužel většina městeček už tak krásná není. Přes Nowou Rudu a Ludwikowice Klodzkie přijíždíme do Sokolce, kde máme zamluvenou chatu. Čím více odbočujeme z hlavních silnic, tím horší je jejich kvalita. Ale na druhou stranu jsme moc příjemně překvapeni kvalitou a vybavením ubytování.

Sokolec jsme nevybrali náhodně. Je přímo pod nejvyšším vrcholem Sovích hor, který máme v plánu navštívit, ale protože počasí nepřeje, jedeme jako provní na prohlídku pevnosti Srebrna Góra.

Pevnost Srebrna Góra

27. října

Po zkušenostech s místními komunikacemi plných děr a záplat odmítám pokyn navigace jet přes Jugów a raději jedeme dolů do Ludwikowic a pak po pěkné, místy úplně nové, silnici do Srebrne Góry. Za větrného, sychravého a mlhavého dopoledne parkujeme na velkém skoro prázdném parkovišti, kam vyjet je spíš pro offroady. I za tak hnusného dne tu ale vybírají nemalý poplatek za stání.

Pevnost Srebrna Góra, vybudovaná v letech 1765–1777 na příkaz pruského krále Fridricha II., patří k největším horským opevněním Evropy. Strategicky střežila důležitý průsmyk mezi Kladskiem a Dolním Slezskem, oblast, o kterou Prusko soupeřilo s habsburskou monarchií. Systém masivních bastionů, ravelinů a podzemních kasemat soustředěných kolem mohutného donjonu umožňoval posádce tří tisíc vojáků odolávat dlouhému obléhání, což pevnost proslavilo zejména během napoleonských válek, kdy se vzdala až po vyčerpání zásob.

Komplex, rozložený na několika vrších Sovích hor v nadmořské výšce okolo 600–680 metrů, vytváří působivou scenérii spleti kamenných hradeb, příkopů a vysokých valů. Přestože byla pevnost koncem 19. století zrušena jako vojensky zastaralá a později sloužila i jako zajatecký tábor, zachovala si mimořádnou celistvost. Dnes prochází postupnou rekonstrukcí a patří k nejatraktivnějším památkám Dolního Slezska – návštěvníky lákají rozsáhlé podzemní chodby, obnovené části citadely i panoramatické výhledy na kladsko-nachodskou kotlinu a okolní horské hřebeny.

Z parkoviště se k pevnosti přichází po silnici s několika zatáčkami. Uvnitř zakupujeme vstupenku a k tomu každý dostáváme osobního průvodce k zapůjčení. Tedy v podobě elektronického zařízení. Nasazujeme sluchátka a dostává se nám pokynů v češtině, kam jít a co tam uvidíme. Tento způsob prohlídky nám maximálně vyhovuje, můžeme si jít svým tempem a zastavit se idividuálně u toho, co nás zajímá. A zajímavého je tu hodně, interiér je doplněn o historické exponáty a výjevy. Takže si člověk udělá představu o živodě v pevnosti a jejím vybavení.

Škoda, že není lepší počasí. Rádi bychom si více prohlédli i exteriér a prošli se kolem opevnění. Od pevnosti by se naskýtal hezký výhled na okolní hory i do kotliny. Dnes ale přes nízkou oblačnost nevidíme téměř nic. Okolní kopce jsou tady protkány spoustou cyklostras; asi se sem budeme muset někdy s koly vydat.

Více info k pevnosti Srebrna Góra naleznete na oficiálních stránkách www.forty.pl

Výlet na rozhlednu na Velké Sově

28. října

Letos nám podzimní prázdniny bohužel nevyšly co se počasí týče. Tady dole je vcelku dobře, místy se slunce snaží proniknout oblaky, ale vrcholy kopců jsou v mracích. Už na začátku dnešního výletu je jasné, že z rozhledny neuvidíme nic. Ale přesto se tam vydáme.

Od parkoviště v sedle Przelecz Sokola jdeme kousek po silnici dolů, kde se po chvíli uhýbáme provozu vlevo na polní cestu. Tahle zkratka nám sice přidá několik výškových metrů navíc, ale je to tady mnohem lepší, než jít po silnici. Přicházíme k zelené značce, po které jsme sestoupili úplně dolů na rozcestí s modrou. I tady je malé parkoviště s možností výchozího místa na Velkou Sovu.

Rozblácenou cestou stoupáme k lesu a po podobně blátivé cestě pokračujeme lesem. Letošní podzim je hodně blátivý, říkáme si při vzpomínce na nedávný výlet z Trutnova na Stachelberg, kdy jsme šli taky většinu cest v blátě. Naštěstí se to na dalším rozcestí, kde se zprava připojuje zelená značka, výrazně zlepšuje. Malé občerstvení v podobě sušenky a teplého čaje z termosky přichází vhod.

Úsek u Lisie Skaly poznávám, když jsme tudy už před osmi lety stoupali na Velkou Sovu s Vláďou na kolách. Tenkrát se nám tady začaly otvírat první výhledy včetně pohledu na vrchol s rozhlednou, ale dnes vidíme jen na pár metrů do mlhavého lesa. Má to taky svoje kouzlo, ale moc se takové počasí nehodí, když jdete na rozhlednu. Navíc na kopci, kam se jen tak nevrátíte.

Až do Kozího sedla pokračuje opravdu jen příjemně stoupající lesní cesta. Tady se nám tehdy na biku muselo jet dobře. Ale už nechápu, jak a kudy jsme pokračovali od sedla k vrcholu, protože tento úsek je úzká cesta - jestli se to tak dá nazvat - sevřená v úvozu. Povrch je plný velkých kamenů a valounů a okraje úvozu se samý kořen. Ale na pěší turistiku to nevadí.

Z rozcestí Pod Velkou Sovou, kde se k červené připojuje ještě žlutá značka, už jen mírně stoupáme k vrcholu. Dívám se do mlhy nad koruny stromů, protože tam někde by se měl objevit vrchol vyhlídkové věže. Stalo se tak trochu dále, než jsem očekával, nicméně jsme na místě. Stojíme pod věží připomínající bílou šachovou dámu, která je po nedávné rekonstrukci.

Po minulém zážitku jsem se tentokrát dobře připravil a vyměnil si několik Zlotých, abychom měli na vstupné. Příjemné překvapení bylo, že se dnes vstupné neplatilo, ale nepříjemný - to však nebylo překvapením - byl pohled pouze do mlhy. Navíc nahoře fouká tak, že si doslova musíme držet čepice. Tak snad to vyjde někdy příště.

Než se vydáme na cestu dolů, schovali jsme se v přízemí rozhledny na svačinu. Čekat na případné zlepšení počasí dnes opravdu nemá smysl. Děti se už nedočkavě ptají, kudy dolů: je to jednoduché, půjdeme pořád po červené značce a do Sokolce to už není daleko.

Mixem kamenitých pěšin a blátivých lesních cest klesáme kolem chaty Sowa. Jde o dost velkou a poměrně hezkou stavbu s velkou terasou, na jejíchž dveřích je informace o probíhající rekostrukci. Ale pouhým pohledem poznáváme, že tu rekonstrukce asi kdysi začala, ale dokončena asi jen tak nebude. Nic se tu neděje. Je to škoda, tohle by byla příjemná zastávka pro turisty. Uklidňuji rodinu, že kousek níž je jiná chata, kde se zastavíme na jídlo.

Od chaty Sowa se lesní cesta na chvíli mírně zvedá a pak přichází závěrečné klesání do Sokolce. Na okraji lesa se otvírají hezké výhledy do krajiny a my se nevěřícně otáčíme, jestli by nebyl výhled i z vrcholu a jestli jsme tam přeci jen neměli počkat. Ale tam se nic nezměnilo.

Chata Orzel

To už jsme u chaty Orzel, kde plánujeme jídlo. Tady jsou taky vyhlídky na českou stranu pohraničních hor, v dálce by pak měly být vidět i Krkonoše, ale to se dnes nekoná. Je prostě čas na nějakou dobrotu. U hlavního vstupu do chaty se dozvídáme, že zde je vstup jen pro ubytované, do restaurace se vchází na druhé straně chaty, kam následujeme šipku. Jenže tam je zamčeno a zhasnuto. Porušuji tedy zákaz a vcházím vstupem pro ubytované, kde se od pána dozvídám, že je restaurace zavřena. Těchto pár dní, které tu jsme, je pauza mezi letní a zimní sezónou. No nemáme pech? Ještě to zkoušíme v asi dalších třech restauracích dole v Sokolci, ale jak se dalo očekávat, i tady je zavřeno.

Když následující den balíme a odjíždíme domů, panuje v Sokolci krásné a slunečné počasí. To zamrzí, když takhle nebylo včera. Ale při pohledu na hřeben vidíme, že ten se nadále schovává v oblačnosti. Každopádně se nám v této části moc líbilo a shodujeme se na tom, že se sem budeme muset vrátit. A s těmi bajky by to bylo nejlepší.