bike-trek.cz

Kepler Track, Fiordland NP, Nový Zéland

  19. až 22. března 2012
Úvod / Články / Hory / Kepler Track, Fiordland NP, Nový Zéland

Na Novém Zélandu je turistika hodně organizovaná a trasy si nesestavujete dle libosti a mapy jak je zvykem v našich zeměpisných šířkách, ale jsou vám nabízeny tak zvané treky nebo walks. Mezi ty významnější a populárnější se řadí i Kepler Track s délkou 60 km. Během 3 až 4 dní vás jeho okružní trasa provede od lesů na pobřeží jezer Te Anau a Manapouri k travnatým alpským kopcům a vrcholu Mt. Luxmore.  Vaší odměnou za zdolání velkého převýšení jsou úchvatné výhledy na hory Kepler Mountains na jedné straně a na jezera, řeky a hluboké řady údolí na druhé straně.

Nejprve vás seznámím s našimi zážitky během čtyřdenní túry a popisem trasy. Obecné informace k treku jsou uvedeny na závěr článku.

Údolí zalité mraky

Ranní inverze nad jezerem Te Anau

Den nultý, 18. března

Příjezd do Te Anau

Užíváme si jízdu po prázdných silnicích. Několik aut jsme potkali na silnici z Queenstownu, ale jakmile jsme odbočili na Mossburn, jeli jsme sami jako páni. Zvláště na silnici číslo 97. Něco neuvěřitelného pro nás, obyvatele tranzitního státu v centru Evropy!

Pod zataženou oblohou a za drobného deště zastavujeme u čerpací stanice Challege v malém městečku Moosburn. Cena za natural 91 je 2,219 NZD/l, tedy při současném kurzu a cenách skoro stejná jako v ČR, jen u nás je za to více oktanů. Tankujeme raději tady, protože se nám dostalo hodně informací o tom, že v turistických destinacích nebývají benzinky. To se potvrdilo pod Mt. Cook, ale později jsme zjistili, že Te Anau je poměrně velké městečko a s dostatkem čerpacích stanic (a jiných služeb).

Do Te Anau přijíždíme za deště. Podle inzerátu na okraji plánu města nacházíme obchod s potravinami, kde kupujeme zásoby. Taky bychom si dali něco dobrého, tak se ptáme na nějaké občerstvení a dostávme tip na blízký Subway, což je takový Mc Donald's přes bagety. Neznali jsme nabídku ani chápali postup objednávání, takže na nás obsluha hned poznala, že jsme snad z jiné planety. Ale chutnalo nám tu. Dali jsme se do řeči a poptali se také na to, co si místní lidé kupují za jídlo, aby bylo lehké a přitom vydatné na horské túry. Paní zvedla telefon, někam zavolala a už jsem česky mluvil s Martinem, který tu žije a kromě práce holduje turistice. Jeho tip zapisuji do notýsku, s díky se loučíme a přejíždíme do tábořiště, které je několik kilometrů za Te Anau směrem na Manapouri.

Tábořiště je velmi skromné a bez pitné vody, je tu pouze suchý záchod. Prší a je mlha, takže nevidíme hory, které ho jinak obklopují. Stojí tu asi pět campervanů, takže se hned při stavění stanu, jediného široko daleko, stáváme trochu terčem pozornosti. Po lehkém jídle jdeme bydlet a spát. Dnes už toho bylo dost.

Den první, 19. března

Stoupáme na Luxmore Hut

Ráno je po dešti, ale obloha zůstává zatažená. Balíme věci, mokrý stan tu necháváme stát a po snídani, skládající se z bezchutného bílého toustového chleba a konzervy tuňáka  (až později jsme se zorientovali ve zdejších supermarketech a objevili potraviny k jídlu), vyrážíme do DOC centra na okraji Te Anau vyzvednout si lístky na Kepler trek, které jsme si včera rezervovali z Queenstownu. Ještě zajíždíme do města nakoupit nějaké jídlo na tento čtyřdenní přechod. Dáváme na radu Čecha Martina, se kterým jsem telefonicky mluvil ze Subway, a mimo jiné kupujeme instantní jídlo připravené právě pro výpravy do hor - Backcountry Cusine.

Kepler Track Ticket

Trek začíná na parkovišti u Control Gates, na jižním okraji jezera Te Anau, kousek za městem. Jsem docela rád, že tu můžeme na pár dní odstavit naši bílou japonskou plechovku (Nissan Sunny), protože nám za poslední dlouhý přejezd z Christchurch svoji nenažraností po benzinu docela provětrala peněženku.

Po včerejším dešti a zatažené obloze ráno se nyní vyjasnilo a je nádherně. Pěšina vede po hrázi a vstupuje do lesa. Ale ne lecjakého. Už po pár krocích je cítit naprosto svěží a vlhký vzduch a upravenou cestu - snad ani nelze použít slovo pěšinu - obklopují kapradiny jako z pravěku. Kapradiny dosahující snad 3 metry jsou porostlé nějakou formou lišejníku velkých místy jako dlaň. Z větví visí jemné nitky mechu a na zemi je směsice nízkých kapradin, mechů, muchomůrek, že by i Křemílek mohl závidět. Stromy jsou tu vysoké, kmeny mají několik metrů obvod a přitom lístečky drobné jako třeba borůvky. Neuvěřitelná podívaná, na kterou Martina zírá s otevřenou pusou. Já taky.

Díváme se na stromové kapradiny

Docela dlouho nám trvalo, než jsme došli k Broad Bay Camp, který je jen 5 kilometrů od parkoviště. Tolik jsme se zastavovali a kochali, fotili a podivovali se nad touhle přírodou, se kterou jsme se zatím ve svém životě nesetkali. Zaběhli jsme i na písečnou pláž jezera Te Anau, podél které cesta vedla, udělali další fotky a zjistili, že se nás tu pokouší pokousat nějaké malé mouchy. Naše první setkání se sandflies, agresivním hmyzem, co nám jde po krvi. Jsou dotěrnější než komáři.

Přecházíme mostek přes Coal Creek a blížíme se ke kempu v Brod Bay. Od kempu začíná cesta - tedy teď už opravdu spíš pěšina - nabírat výšku v mnoha serpentinách. Okolní deštný les je pro nás stále úchvatný. Více se zde objevují jakési pokroucené stromy zcela porostlé lišejníky. Občas se mezi stromy objeví hladina jezera. Několikrát se míjíme se dvěma páry Portugalců, o něco výše potkáváme čilého staříka s bílým plnovousem a malým batohem, jak si na svůj věk svěže vykračuje do kopce. Podél cesty si všímáme četných pastí na lasice.

Pěšina přichází pod asi 50 metrů vysoké vápencové stěny, chvíli je sleduje a pak nás vede po schodech nahoru na hřeben. Stromy se poněkud zmenšily, ale o to více se jejich větve pokroutily. Zase fotíme. Stejně jako drobná Japonka ve vlajících krátkých kalhotách, do kterých by se vešla tak třikrát, se dvěma foťáky na krku a óóóbrovským batohem na zádech. Hned jsme ji začali říkat Reiko. Náhle les končí a my se ocitáme na otevřeném oblém a širokém horském hřebenu porostlém hustými trsy nažloutlé trávy. Otvírají se nám tu krásné výhledy na jezero Te Anau s rozlehlými nížinami, pastvinami a linkami stromů, uzavřenými jiným hřebenem hor. Na druhé straně vidíme na tmavý a pustý skalnatý hřeben Jackson Peaks.

Na chatu Luxmore by to podle ukazatele, který jsme minuli, mělo být ještě 45 minut. Je brzy, slunce svítí, pofukuje příjemný větřík a máme krásné výhledy. Proto není žádný důvod někam spěchat. Prohodili jsme pár slov s postarším opáleným a šlachovitým mužem, který tu s rýčem upravuje odvodnění pěšiny.

Luxmore Cave

Na chatu přicházíme po 5,5 hodině chůze z parkoviště. Martina zabírá postele, protože se to tu začíná plnit. Pak se jdeme podívat na jeskyni Luxmore Cave, vzdálenou odsud 10 minut chůze. Je to spíš otevřená trhlina v zemi, pod kterou si malý potok vyhloubil prostor. Ale voda kapající sem shora tady opravdu vytvořila pár vápencových útvarů.

V jeskyni Luxmore Cave

V jeskyni Luxmore Cave

Po návratu na chatu vaříme večeři ve velké místnosti s několika plynovými vařiči a stoly s lavicemi. Je tu asi padesát lidí a neuvěřitelný hluk ze směsice hovoru v mnoha jazycích. První zkušenost s instantním jídlem Backcountry je překvapivě dobrá. U jídla se seznamujeme s některými lidmi: se dvěma holkama z Německa, od kterých si půjčujeme zapalovač, co jsme zapomněli v autě, párem Slováků, kteří si sem donesli jídlo v čerstvém stavu včetně vajíček, slaniny, cibule, okurek, másla a mléka, či dredatým a hodně upovídaným Němcem, který chce mluvit jen anglicky. Staříkovi s šedým plnovousem, oblečenému do šponovek, košile a vlněných podkolenek, jsme hned začali přezdívat Montgomery Wick.

Večer probíhá na chatě tzv. safety talk. Kromě bezpečnostních pokynů a případné evakuace chaty se dozvídáme také něco o zdejší přírodě, důvodech chytání lasiček (pasti jsme míjeli celou cestu sem) nebo historii Kepler Treku. Jen jsme se zapomněli zeptat na to, proč každá další chata na trase treku nabízí méně a méně ubytovacích míst a jak se tento úbytek turistů řeší v praxi. Po safety talk přistupuje ranger ke kontrole lístků na ubytování a s každým se při té příležitosti dal do hovoru. S Montgomery Wickem mluvil celou věčnost; trvalo to hodinu a čtvrt, než na nás přišla řada!

Den druhý, 20.března

Hřebenová pasáž a výstup na Mt. Luxmore

V národním parku Fiordland prší v průměru 200 dní v roce. Naštěstí dnes ještě ne. Naopak - je nádherné ráno. Tam, kde jsme včera mohli vidět hladinu jezera Te Anau, od níž příkře vystupovaly zalesněné a členité kopce, se dnes shora díváme na údolí zalité mraky. V nezavázaných pohorách vycházím jen tak nalehko nad chatu pořídit pár fotek této úžasné ranní scenérie. Na východě začíná vylézat slunce, prosvětlovat a modelovat kupy mraků a poměrně rychle se vydává vlevo vzhůru po obloze. Už jsme si na tuto odlišnost jižní polokoule zvykli. Kolem chaty se rojí další nadšenci fotek východů slunce. Aby ne, ten dnešní se opravdu vyvedl dozlatova. Nad blízkými horami vykukuje v dálce na obzoru i bílá špička Mt. Cook nebo také Aoraki, jak ji nazývají Maorové. Scenérie jako z prospektu!

Fotíme pohledy do údolí

Po snídani vycházíme poměrně brzy, ale jsme tolik unešeni okolní krajinou, horami a zalesněnými kopci, jejichž strmé svahy padají do zátočin jezera Te Anau, nezvyklými nerosty a rostlinami, které velmi silně voní, že se opět hodně zastavujeme, fotíme a propadáme se téměř na chvost turistů. Ale kam spěchat? Čeká nás sice poměrně náročný úsek, ale jsme tu jen jednou a chceme si to tu náležitě v tak nádherném dni pořádně užít.

Chata Luxmore nám zmizela za mírným zatravněným hřebenem a my vstupujeme do mělkého údolí ukončeného vrcholem Mt. Luxmore a na druhé straně otevřeného k jezeru Te Anau. Přecházíme suťové pole, které se hodně liší od těch v Alpách - toto je z téměř černých lávových kamenů s hrubým, pórovitým povrchem. Zvedám jeden rozlomený kámen, abychom si ho lépe prohlédli. Martina po několika metrech náhodou nachází druhou půlku tohoto kamene. Často se zastavujeme a ohlížíme se za vodní scenérií zátoky South Arm jezera Te Anau, v jehož hladině se zrcadlí protější členité zalesněné kopce. Kousek pod námi je několik malých jezírek - Hidden Lakes, ve kterých se odráží modré nebe. Shora vypadají jako kaluže.

Mount Luxmore

Přicházíme k odbočce na vrchol Mt. Luxmore, který je se svými 1472 metry nadmořské výšky nejvyšším bodem celého treku. Dole u pěšiny necháváme batohy a nalehko, jen s foťákem přes rameno a sušenkou v kapse, se vydáváme na vrchol. Hora není nijak výrazná, charakterem trochu připomíná Sněžku, a výstup po pohodlné pěšině není vůbec náročný ani strmý. Proto jsme za pár minut na vrcholu.

Na východě se nám otvírá pohled dolů na pěšinu, po které jsme sem přišli od Luxmore Hut, na jezírka a pak dál dolů na South Arm i na celé jezero Te Anau. Za jezerem se tímto směrem rozprostírá nížina, za níž se tyčí další kopce a horské hřebeny. V zádech máme hřeben Jackson Peaks a Kepler Mountains. Nádherný je pohled k severu na členité a velmi strmé, ale přitom zalesněné kopce, které se tyčí do téměř stejných výšek přímo od hladiny jezera. Přímo proti nám se vypíná dominantní Forward Peak s výškou 1361 metrů.

Využíváme nabídky jiných horalů a necháváme se romanticky vyfotit a stejnou službu opětujeme i jiným zájemcům o společné foto. Pak se úsměvěm zdravíme s právě přicházející Reiko a sestupujeme dolů k batohům.

Hřebenová pasáž

Hřebenová pasáž Kepler Tracku

Následuje dlouhý úsek, kdy přecházíme ze svahu s výhledem na South Arm na otevřený hřeben, odkud se můžeme kochat nerušeným výhledem na dva horské světy, které se vzájemně tolik liší: na jedné straně jsou to oblé kopce porostlé světle zelenou až nažloutlou trávou a lesem v údolí, ustupujícím dolů k městu Te Anau, za nímž se rozprostírá nížina uzavřená na obzoru dlouhým skalnatým hřebenem; na druhé straně sytě zelené členité hory strmě vystupující od fjordu South Arm. Takto otevřený hřeben je prakticky mezi nouzovým přístřeškem Forest Burn Shelter a asi 3 až 4 km vzdáleným Hanging Valley Shelter.

Dostáváme se do závětří a tepla severního svahu, kam se právě opírá odpolední slunce. Vzduch je silně provoněný nejrůznějšími rostlinami, které zde rostou. Před sebou vidíme zcela zřetelně klikatého hada pěšiny nataženého po hřebenech a svazích kopců. Překrásnou scenérii fjordu a členitých kopců, jejichž kulisy se hustě řadí jedna za druhou, dotváří blízká skalka vystoupující nad údolí, na které sedí nějaký menší dravec. Je to až kýč. Pták se po nás ohlíží nejprve nervózně, ale po chvíli si na foťák zvyká a dál nerušeně vyhlíží nějaké sousto. Kousek dál si na jednom místě s pěkným výhledem a odbočkou na nevýrazný vrchol dopřáváme pauzu a sušenku. Za sebou stále vidíme kousek hladiny jezera Te Anau, teď doplněné vrcholem Mt. Luxmore v popředí.

Brzy míjíme nouzový přístřešek Forest Burn Shelter a přicházíme na závěrečný krátký hřeben. Sestup po něm je usnadněn několika dřevěnými schodišti. Hřeben je ukončen výraznou homolí s vyhlídkou do údolí Iris Burn. Na ní už ale nejdeme. V západnímsvahu totiž vidíme nepočitatelně zatáček serpentin, ve kterých pěšina začíná prudce klesat do údolí. Několik prvních ještě vede v otevřeném svahu s výhledem na jiné širší údolí s malým potokem vybíhající z Iris Burn Valley. V dálce před námi se mezi rozestupujícími se horami objevuje také malá část hladiny jezera Lake Manapouri, na horizontu pak bílý vrchol Mt. Titiroa, který je viditelný z mnoha míst hřebenové pasáže. To, co pokrývá jeho vrchol ale není sníh. Jedná se o bíle zabarvenou žulu.

Otevřený hřeben s pěšinou a turisty

Docela s úlevou vstupujeme ve čtvrt na pět do stínu lesa, kde se chladíme vodou z pramene. Vždyť jsme skoro celý den strávili na slunci, bez jediného stínu. Po dlouhém hřebenovém úseku je pro nás zdejší les příjemným zpestřením, i když se už nad ním nepodivujeme jako první den. Pokroucené stromy porostlé lišejníky, které visí z větví v dlouhých chomáčích, a stromové kapradiny už známe. Ale stejně se často zastavíme a znovu a znovu se nestačíme divit nad tou odlišností od našich lesních porostů. Navíc si tu připadáme jako v ZOO v oddělení tropických ptáků. Neustále slyšíme popěvky s mnohdy až složitou melodií a často se nám pěvci ukazují přímo na větvích v blízkosti pěšiny, jako by byli zvědaví a nikdy neviděli člověka. Pár si jich fotíme, hlavně Miromiro a Kakaruai.

Podél pěšiny se zase objevují pasti na lasice. Ač v krásné přírodě, začíná být monotónní sestup po prudkých serpentinách velmi únavný. Nohy bolí. Teprve si na pořádný pohyb zvykají. Tam, kde se dá mezi korunami pohlédnout dolů do údolí se snažíme zahlédnout střechu chaty. Marně. Sestup je dnes opravdu nějaký nekonečný. Každou chvíli máme pocit, že se stromy rozestoupí do palouku a před námi se vynoří vytoužená chata. Přicházíme k říčce, na jejímž druhém břehu vidíme padat malý vodopád. Pak se na chvíli otvírá výhled do údolí a my vidíme, že jsme ještě poměrně vysoko. Však taky dnes musíme sestoupit bezmála 1000 metrů. Náhle se chata Iris Burn Hut objevuje mezi stromy, což s velkou úlevou vřele vítáme!

Na terase je živo; dá-li se tak nazvat několik unavených turistů, kteří po dlouhém pochodu s úlevou sundali pohory a užívají si posledních odpoledních paprsků. Zdravíme se a jdeme si najít dvě postele v prosvětlené a dobře větrané místnosti, kde s radostí shazujeme batohy. Přesouváme se do kuchyně. Dnes jsme sáhli do zásob hlouběji a kromě standardního jídla si ještě vaříme jablečný koláč. Sice instantní, ale přesto dobrý. Safety talks se dnes omezilo jen na nutné bezpečnostní opatření na chatě a také jsme si poslechli nahrávky křiku Kiwi a Kea, abychom v noci tyto ptáky poznali. Někteří se je po setmění vydali ven hledat. My jsme popovídali se Slováky a Australany a šli po dlouhém a náročném dni spát.

Den třetí, 21. března

Lesem k Moturau Hut

Dnešní den by mohl být i posledním dnem treku, ale na tuto možnost jsme se jaksi nepřipravili a ani nás nenapadla. Vzdálenost mezi chatami Iris Burn Hut a Moturau Hut je nejdelší etapou treku, má přes 16 km, ale někteří si ji ještě prodlužují o 6 km až k Rainbow Reach, odkud si objednali odvoz. V systému, který tu funguje, tedy že je třeba mít vše zarezervováno dopředu, se ani neodvažujeme pomýšlet na to, že bychom tam taky došli, protože bychom neměli jak se dostat na úplný konec treku - ke Control Gates, kde máme auto. Nejdřív nám to bylo trochu líto, mohli jsme v našem nabitém itineráři ušetřit den, ale na druhou stranu, Moturau Hut stojí přímo na břehu jezera Manapouri a strávit tady noc bude určitě příjemné.

Ráno mezi horami

Mrazivé ráno v kempu u Iris Burn Hut

Ráno vybíhám ven do mrazivého rána pořídit nějakou tu fotku. V údolí sevřeném mezi vysoké skalní stěny se drží přízemní mlha, ze které se vynořují holky z Německa, které se rozhodly strávit noc v levnějším kempu ležícím v blízkosti chaty. Povídají mi, jaká jim byla v noci zima a jsou tak ztuhlé, že sotva jdou.

Chata je skoro prázdná, většina lidí vyrazila brzy ráno, aby došli na nějaký spoj až k Rainbow Reach. My vycházíme po snídani až někdy po deváté hodině. Máme před sebou sice nejdelší úsek treku, ale vedoucí nejsnadnějším terénem, takže opravdu není kam spěchat. Kromě krátkého stoupání v začátku trasy budeme jen mírně klesat údolím Iris Burn Valley podél stejnojmenné říčky. Slunce už osvětluje horní polovinu vysokých skal. Z některých padají stuhy drobných vodopádů. Na protější stráni vidíme stopy po erozi obrovské masy půdy a kamení, která vlivem silných dešťů v roce 1984 sjela dolů do údolí a vzala s sebou všechen porost. Dnes na už tu roste pár mladých stromků, ale místo, kterému říkají Big Slip, je stále velmi zřetelné. Cestou se střídají lesy s otevřenými travnatými pláněmi. Přicházíme k nějaké uzavírce původní pěšiny, kterou musíme obejít. Na ceduli do nevyplněného pole pod nápis Uzavřeno z důvodu někdo vtipně dopsal: gigantických sandflies. Na opačné straně uzavírky pak bylo dopsáno: útoků lasic. Však zase míjíme pasti na ně nastražené.

Opět jdeme hodně zajímavým lesem, ale už není nutné dělat stovky zastávek na focení, tak nám cesta ubíhá velmi rychle. Všímáme si velkého počtu drobných ptáčků, kteří nám dělají cestou společnost. Poletují přímo před námi a zvědavě nás okukují z větví hned u pěšiny. Někteří se při tom otáčejí, jako by se chtěli předvést ze všech stran. Přecházíme suťové pole - stopy vody při velkém tání - a zase vstupujeme mezi stromy. Za jednou dřevěnou lávkou přes potok se zastavujeme, aby si Martina upravila batoh. Odložila trekové hole, které se okamžitě staly magnetem pro jednoho ze zvědavých ptáků. Přiskákal až k nám, sedl si na hůlky a začal je zkoumat. Zůstali jsme stát v klidu a čekali, o co se bude dál zajímat. Jeho nebojácnost nás opravdu překvapila. Přehopsal Martině na boty a začal zobat do všeho, co se na nich chůzí usadilo. Pak se přesunul ke mně a ozobával moje kalhoty a boty. U toho všeho se nechal klidně fotit, ani blesk ho moc neznepokojoval.

Na sluném palouku kousek před Rocky Point se zastavujeme na svačinu. Sundáváme batohy a sedáme si na ně. Sušenky a pití přišly vhod a užíváme si další krásný den. Ale asi za čtvrt hodiny nás objevily sandflies a snažily se nám den znepříjemnit. Je načase vyzkoušet místní repelent. Opravdu funguje. Muška si na nás sice sedne, ale pak jakoby zmateně hledá kam kousnout a většinou po chvíli odletí.

Cesta se pomalu blíží k jezeru Manapouri, kde se odpojuje od řeky Iris Burn. Jdeme se podívat na písečnou pláž. Přes hladinu jezera dohlédneme na hory na protější straně jezera a oblé zelené kopce vystupující přímo z hladiny. Za necelou hodinu pohodové chůze přicházíme kolem půl třetí k chatě Moturau Hut. Vidíme tu na slunci relaxovat pár známých tváří. Chvíli po nás přichází i Reiko a sluní se na pláži, kde ji poprvé vidíme bez jejích velkých a volně vlajících kalhot. Taky jsme tam byli, ale sandflies tam příšerně koušou.

Pohled přes hladinu jezera Manapouri

Pohled přes hladinu jezera Manapouri

Večer se naše skupina, která se již výrazně zmenšila a za ty dny jsme se trochu poznali, schází dole v chatě a povídáme si. Zbyla tu jedna holčina z Německa, australští manželé a paní se synem z Nového Zélandu, původem Ruska. Dozvídáme se hodně o životě v Austrálii a soužití s tamními nebezpečími v podobě hadů, krokodýlů a jedovatých pavouků. Od paní s ruským přízvukem dostáváme doporučení na prohlídku Lake Matheson, kde o několik dní později zjišťujeme, že je to naprostá ztráta času. Tu, které jsme říkali Reiko, jsme už neviděli.

Den čtvrtý, 22. března

Sešli jsme se na Rainbow Reach

Ráno vstáváme v 6:30 a v úplné tmě opouštíme noclehárnu, abychom si dole v jediné velké místnosti v chatě - kuchyni a jídelně - uvařili snídani. V noci bylo nebe plné hvězd, ale teď je zataženo. Brzy po nás přicházejí australští manželé. Po jídle se s nimi loučíme a ještě za šera vyrážíme na poslední úsek treku do lesa. Máme v plánu dojít až k parkovišti k Control Gates. Les nás ničím novým už nepřekvapuje, zvlášť po té rozmanitosti, kterou jsme během treku již viděli, a tak docela mažeme. Samozřejmě, že bolavé tělo se brzy ozývá. Nohy sice šlapou bezvadně, ale ramena a záda si stěžují na batoh. Ten je přitom den ode dne lehčí...

Kepler Track - Sphagnum Moss BogSphagnum Moss Bog

Pod nohama se objevuje dřevěný chodník vedoucí přes rozsáhlý mokřad Sphagnum Moss Bog. Z něj vede odbočka klikatící se bažinami k jezeru, nad jehož hladinou se drží pára. Hodně to tu připomíná Velké Mechové jezírko na Rejvízu. Když toto místo opouštíme, potkáváme se s Australany.

Přecházíme lanový most, který se pod našimi kroky hodně houpe a připadáme si jako opilí. Opět nás pár ptáčků doprovází a z povzdálí zvědavě sleduje. Až na jednoho, který se rázně postavil Martině do cesty, že  na něj málem šlápla. Kdyby uměl mluvit, zakřičel by něco jako: "Stát, kontrola!" Pak se nám postupně vrhnul na ozobávání bot a také ho zaujaly gumičky dole na nohavicích kalhot Martiny (asi mu připomínaly nějakou žížalu). Bavili jsme ho až do příchodu Australanů, kdy poodletěl a my pokračovali. Možná pak provedl podobnou kontrolu i na nich.

Pták na botě

Pěšina treku se dostává až k samému okraji řeky Waiau River. V jednom místě vede doslova nad podemletým a utrženým břehem, vysoko nad hladinou. Ve vodě vidíme plavat nějaké kusy. Vypadá to jako hadry nebo papír. Usuzujeme, že jde asi o zde tolik proklínanou řasu dydymo (Didymosphenia geminata), jejímuž šíření se tu snaží bránit.

Kolem půl desáté míjíme lanový most, který vede na druhý břeh řeky Waiau k parkovišti Rainbow Reach. Ještě chvíli kráčíme po pěšině podél řeky, ale stále přemýšlím o tom, že teď už nebude cesta nijak zajímavá, v podstatě nic nového neuvidíme a ušetřit alespoň půl dne a popojet k dalšímu cíli našeho putování po Zélandu by bylo fajn. Zvlášť když víme o jednom autobusu, který jede za půl hodiny. Probíráme to s Martinou a jak na závěr zhodnotila, prý jsem dostal rozum. Vracíme se k mostu, překračujeme řeku a po pár metrech jsme na konci šotolinové cesty, kam by měl přijet autobus. Musíme se smát, když sem po několika minutách přicházejí i manželé z Austrálie, ačkoli byli ráno také rozhodniti dojít až na konec ke Control Gates (Kepler Carpark). Uvažovali úplně stejně jako my. Po chvíli sem přijíždí bílá Škoda Octavia s logem DOC (konečně tady vidíme pořádné auto). Ptáme se řidiče a zaměstnance DOC, který odpovídá, že autobus sem zajíždí a že je s Oktávkou spokojený. To netušíme, že se za pár dní potkáme na jiném místě, asi 150 km odsud.

Minibus přijíždí na čas. Za jízdenku platíme 10 NZD na osobu. Překvapuje nás, když se řidič vyptává na naše jména a zapisuje si je společně s místem odkud a kam jedeme. Asi za čtvrt hodiny jsme na parkovišti u Control Gates, kde se loučíme s australany. Autem ještě zajíždíme zpět známou cestou na Queens Reach, kde máme na tábořišti DOC stále ještě postavený stan. Balíme ho a přesouváme se zpět do Te Anau pro zásoby na další dny a spravit si chuť po několikadení konzumaci instantních jídel výborným sendvičem Chicken Footlong v Subway.

Odpoledne odjíždíme na sever směr Milford Sound. Musíme najít Gunns Camp, kde se můžeme konečně osprchovat!

 


 

Fotky z celého treku naleznete ve fotogalerii!

Další informace k treku

Kepler Track byl vybudován spojením několika málo používaných turistických tras v horách Kepler Moutains, rozprostírajícími se mezi jezery Te Anau a Manapouri, vlastně teprve nedávno - v roce 1988, aby odvedl davy turistů z přeplněného Milford Tracku a Routeburn Tracku. V některých zdrojích se jeho délka udává 67 km. Celá oblast patří mezi místa s převažujícím deštivým počasím; ve Fiordlandu prší průměrně 200 dní v roce.

Odkaz na mapu https://mapy.cz/s/2DHU6

Celý trek je rozdělen do etap a dá se projít za 3 nebo 4 dny, podle toho, jestli využijete poslední chaty nebo ji vynecháte a dojdete o něco dál na autobus k Rainbow Reach:

  1. Z Control Gates na chatu Luxmore Hut, 13,8 km, 5 až 6 hodin
  2. Z Luxmore Hut na chatu Iris Burn Hut, 14,6 km, 5 až 6 hodin
  3. Z Iris Burn Hut na Motorau Hut, 16,2 km, 5 až 6 hodin nebo na Rainbow Reach (odjezd shuttlem), 22,2 km, 6,5 až 8 hodin
  4. Z Moturau Hut do cíle na Control Gates (Kepler Carpark), 15,5 km, 4 až 5,5 hodin

Nutno podotknout, že místní autobusy nebo shuttly nejsou žádná pravidelná hromadná doprava. Mají sice své časy odjezdu, ale mnohdy se musí předem rezervovat, aby pro vás vůbec přijeli. V případě, že se rozhodnete pro tuto možnost, je dobré se informovat hned při rezervaci treku. My jsme o možnosti vynechání posledního úseku nevěděli a nedostali jsme tuto informaci ani při rezervaci treku na DOC v Queenstownu.

  • Mezi nejhezčí úseky treku jsme jednoznačně zařadili úvodní pasáž vedoucí deštným lesem a hřebenovou pasáž
  • Za tento trek jsme zaplatili 310 NZD pro 2 osoby (asi 4850 Kč!). V průvodci z roku 2004 jsou uváděny zhruba poloviční ceny. V ceně je vlastně jen místo k přespání na každé chatě, které jsou po trase tři. Chata za tu cenu nenabízí vůbec nic, jsou k dispozici jen plynové vařiče a voda. Tady v horách je voda alespoň dobrá.
  • Někteří poslední chatu vynechávají a dojdou celý zbytek trasy, či spíše od Rainbow Reach využijí shuttlu nebo si domluví jinou dopravu. Shuttle, kterým jsme jeli od Rainbow Reach ke Control Gates stál 10 NZD a odjížděl někdy po desáté hodině dopoledne.
  • Než se vydáte, je třeba zajít do centra DOC nebo nějakého i-SITE, kde vám udělají rezervaci na trek. Informace o treku naleznete na stránkách DOC nebo si můžete stáhnout brožuru s informacemi k treku.
  • K přespání v blízkosti Te Anau můžete využít tábořiště DOC u Waiau River, které je zdarma a je vybaveno pouze suchým WC. K tábořišti se dostanete z Te Anau po silnici 95 směr Manapouri, odbočíte vpravo na Queens Reach Road a dojedete až na konec k řece. Před parkovištěm je malý brod. Zde mapa.
  • V národním parku Fiordland najdete také nejznámější Routeburn Trek a nejpopulárnější Milford Trek.

Kepler Track, Fiordland NP, Nový Zéland

Foto k článku

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 4 |  přidat komentář
Barbora  12.6.2013, 2:20   
Hezké. Hlavně fotky v galerii.

Tom  15.2.2015, 0:28   
Krásný popis treku, jako bych tam znovu byl (i když jsem to šel v podstatně horším počasí a opačným směrem)...

Mirek  15.2.2015, 20:37   
My měli na tento trek krásné počasí, to je pravda. Ale jak jsme zjistili při dalším cestování po Zélandu, měli jsme fakt štěstí. Pak už nám taky pršelo mnohem častěji, než by se dalo považovat za normální.

Petra  27.6.2018, 0:11   
Díky za pěkné počtení! Krásně jsem si připomněla tento nádherný trek, který jsme šli před 15 lety s přítelem. Tenkrát ještě Zéland nebyl přecpán davy turistů :)

Články ze stejné lokality

Kalendář akcí

Poslední komentáře

Hrad Pecka a mlýn Borovnice

V sobotu jsme s rodinou zavítali na kopec Kozinec. Rozhledna nepřístupná.

Cinque Torri z Passo Giau

Pod Cinque Torri se dá vyjet i lanovkou z Cortina d'Ampezzo.

Přes Hájkovu rokli ke Slavenským hřibům

Dobrý den, Kláro, moc děkujeme za upozornění na tak zásadní chybu, jakou je správný název Slavenských

Oblíbené lokality

Broumovsko Český ráj Hohe Tauern Dachstein Góry Stolowe Rýchory Orlické hory Vysoké Tatry Náchodsko Teplicko-Adršpašské skály České Švýcarsko Yosemite National Park Krkonoše Slovenský ráj Zillertal Kokořínsko Malá Fatra Podkrkonoší Jestřebí hory Toulovcovy maštale Fiordland National Park Stubaiské Alpy Karwendel Dolomity

Krátké zprávy

Top of Salzburg

K něčemu se musím přiznat: byl jsem na Top of Salzburg. Atrakce s vyhlídkami v oblasti Kaprunu, kam se navonění turisté vozí navazujícimi lanovkami. Je to nejhnusnější místo, které jsem kdy v Rakousku a

Objevování nahradila selfíčka

Vylechnul jsem si pořad Jak to vidí s dokumentaristou Honzou Svatošem na téma, cestování a jak se změnilo cestování za poslední roky a úplně se s jeho názorem ztotožňuji. I my si letos zažili