bike-trek.cz

Adršpašsko-Teplické skály

  15. července 2006
Úvod / Články / Výlety a turistika / Adršpašsko-Teplické skály

Zase jsme se probudili do slunečného rána – nic neobvyklého za poslední tři týdny, kdy se teploměr běžně šplhá k třicítce, tedy rtuť teploměru. A vůbec, i lihové, bimetalové či elektronické teploměry prostě ukazují tropická vedra. Tak do takového dne se probouzíme po klidné noci, kterou jsme strávili na naší skvělé chaloupce, kde nám ke spánku zurčel blízký potůček a čerstvý vánek si pohrával se záclonou. Jaký to rozdíl oproti smradu kouře levných cigaret stoupajícího k naším oknům od sousedů v Hradci.

Polovička naší rožmitálské části výpravy nechává z Beskyd osvědčené pohory doma a volí lehké, kvalitní, trekové a ortopedicky propracované sandály značky Teva. „To neva“, ujišťuji Marťu, „terén Teplicko-Adršpašských skal je nenáročný, zvládnutelný i pro holandské důchodce, sandále budou v pohodě“.

Nasedáme do káry a přes ušmudlané čelní sklo se kocháme fakt nádherným pohledem na broumovky zalité ranním sluncem. Ty kopce se zdají být tak blízko. Naproti nim se krásně vykresluje hřeben Javořích hor s dominantním Ruprechtickým špičákem. Touto pohraniční krásou se, s ohledem k bodovému systému, „řítíme“ do nechutně megaturistického centra - Adršpachu. Rozpačitá hlídačka parkoviště řeší dilema, jestli si má potáhnout z vytoužené cigarety, nadarmo kouřící z okraje smradlavého popelníku, nebo si doběhnout pro padesátikorunu, kterou na ní máváme ze staženého okénka. Mamon peněz zvítězil. Ale zato jsme si to pěkně vypili; ani omluva, že myslíme na její zdraví, nepomohla. Tady stejně už nic nepomůže; její hlas statného ostravského horníka prozrazuje pokročilou bronchitidu v  plicích. Ale abych se vrátil k tomu počasí – jen co jsme vystoupili, zjistili jsme, že je docela kosa. Tedy pokud se dá ranních 18°C kosou nazvat. Prostě počasí dělané na švýcarské trekové boty, které teď lenoší v teple domova.


Představuji účastníky zájezdu

U parkoviště na lavičce pozorujeme schoulenou postavu, ze které se vyklubal Vláďa, již přes půl hodiny čekající ve větrném ránu. Ještě vyčkáváme kolonu dvou královéhradeckých aut, která již telefonicky nahlásila svoji polohu – Jirka s rodinou a Vašek s rodinou. Když jsme se sešli kompletní, zakupujeme vstupenky do skal a směřujeme k tyrkysovému (něco mezi zelenou a modrou barvou; pozn. pro muže jako jsem já) jezírku obklopenému pískovcovými skalami s chlupatou čepicí smrkového porostu. Navzdory velkému počtu účastníků dnešního opravdu pohodového zájezdu, který s Marťou po nedávném přechodu Beskyd musíme zvládnout i s prstem v nose, se shodujeme na okružní expedici kolem jezírka. Sám jsem překvapen neustálým zdoláváním schůdků a terénních výšvihů po pěšině plné kořenů, klikatící se po břehu. Ale ty výhledy na klidnou hladinu, ve které se okolní scenérie odráží, jsou prostě hustý! (pozn. v mluvě dnešních teenagerů)


Jezírko u vstupu do skal

Díky nádhernému přístroji Canon, kterým vše neustále přeměňuji na megapixely, se zdržuji na chvostu výpravy. Jsem proto poslední, kdo spatřuje Vláďu stojícího na vysokém skalním ostrohu nad hladinou jezírka. Skočí? Ne, hrdě čelí nájezdu křižníků v podobě kachen, mířících na skálu z pěti stran. Jak záhy s Marťou poznáváme, tento taktický manévr vlastně koordinuje sám Vláďa. Válečnou náladu uklidnilo až krmení malé Karolínky, benjamínka a nejfotografovanější hvězdy dnešního výletu. Ta naštěstí proti objektivům, neustále narušujícím její intimní prostor, nic nenamítá. Na rozdíl od plaché filmové hvězdy, jak se sám Vláďa označil, nestoudně žádající honorář téměř při každém cvaknutím spouště.


Neokounějí, hledají okouny


Homole cukru

Jeho drzost vyvrcholila ve chvíli, kdy Martinu považuje za fantastu, protože vidí nám skryté okouny. Musím jí věřit, je to dcera rybáře. Zuřivě se dohadují na samém okraji skalního převisu a nahýbají se nad hladinu hluboko pod nimi. Takže ty závratě byly jen výmysl? Raději je jdu uklidnit, než se vydají na hlubinný průzkum. Škoda, že jsem žádného okouna taky neviděl…

Za všeobecného veselí opouštíme jezírko a rozrýváme sypký písek na cestičce do skal. Před námi se, kromě jiných nevýznamných, a nám s malou fantazií ukrytých, skalních útvarů, objevuje výrazná Homole cukru, která mě, jako milovníka sladké vídeňské kávy, uklidňuje, že sacharózy máme dost. Asi nejsem sám, jak dokazují stovky podpůrných klacíků, které lidé naskládali kolem její paty. Stejně ji však pro jistotu zvěčňuji.

Podél potůčku s jedním spatřeným pstruhem, já ho zase neviděl – stejně mě nikdy živé ryby nebavily, se loudáme ve směru prohlídkového okruhu k Velkému vodopádu, ke kterému procházíme kamennou bránou s gotickým obloukem. Naši hrdinnou výpravu pohlcuje šerý a úzký prostor mezi skalami. Sálající chlad a temné hučení padající vody ještě umocňuje dramatičnost místa. Vodopád je ukryt na samém konci této ponuré soutěsky a v krásných závojích k nám padá z neznáma. Věnuji se jeho focení, stejně tak jako 99,99 % návštěvníků, kteří sem kdy přišli. Ale asi miliontina promile se zajímá o tmavé kouty a skuliny mezi skalami, do kterých není v této tmě absolutně vidět, s podezřením, že slouží k odložení nepohodlných individuí. Vláďa odvážně zkouší nejprve rukou šátrat v neviditelnu, kterého by se zalekl i hollywoodský hrdina Indiana Jones, ale představa hnědého lesklého slimáka velikosti kubánského banánu s oranžovým lemováním, či jiné potvory, jej přeci jen odradila. Jenže kdybyste ho znali, věděli byste, že v něm právě probíhá neúprosný boj s vlastní zvídavostí. V takovou chvíli umí tak skvěle improvizovat, že by dokázal změřit vzdálenost Země – Měsíc jen za pomocí kapesního nože a konzervy dietní játrové paštiky Hamé. Vzal svůj digitální Canon (Canonů není nikdy dost) a s oslnivým bleskem začal temné kouty fotit, aby se následně při pohledu na displej uklidnil.


Velký vodopád

Zase jdu na konci naší skupiny, když slyším nějaké povědomé výrazy znějící mi jako mluva z jiné galaxie. To se jen sešly dvě farmaceutky a zavzpomínaly na školu. Raději utíkám dopředu mezi kluky. Mezi nepřebernou spoustou písku slisovaného a navršeného do vysokých skal nejrůznějších tvarů, které tu nebudu popisovat jednak proto, že na to nemám slovní zásobu Petra Bezruče (básník 20. století, který se styděl za své pravé jméno a Beskydy popsal tak, že byste je raději ani nenavštívili) a jednak proto, abyste se do Ádru jeli sami podívat, pokračujeme k malému jezírku. Děti se těší na lodičky a my, dospělí, ještě víc. Nejvíce se těší stoletím opotřebovaná blondýna v bílém vzdušném svetříku a teniskách dorostenky, marně se snažící rozdmýchat již dávno vyhaslou jiskru, kterou by omámila naši mužskou část a nechala ji za sebou s toužebně vyplazenými jazyky. Jenže u nás nepochodí. Větou „kam se hrneš, krásná blondýno“ ji zaháníme zpět na své místo na konci fronty, čekající v přístavu lodiček.


Fronta v přístavu

Loď(ka) konečně přiráží k molu a třicet lidí si sedá po čtyřech na lavičku, neposlouchaje pokyny pána s fakt cool kůlem (opravdu nevím, jak se jeho povolání říká), který se na nás osočuje a evidentně všechny pasažéry považuje za voly nechápající jednoduchý pokyn k usednutí pěti lidí vedle sebe. No, já se mu nedivím, píchat bahno dna jezírka celý den, na tom vedru a pořád dokola opakovat naučené průpovídky, které mě málem dohnaly k sebevražednému skoku do jezírka, jenž je 45 metrů dlouhé, 15 metrů široké a místy 300 … centimetrů hluboké. Po tvrdém přistání, kdy jsme narazili do skály, vstupujeme na pevnou půdu a vracíme se zpět, kde na nás čekají Jirka s rodinou. Když jsme teď všichni zase pěkně pohromadě, nikdo se neutopil ani neztratil, rozhodujeme se na jednom krásném výhledu zachytit tento krásný okamžik a zvěčnit naše krásné obličeje na společné fotce. Tohoto zodpovědného úkolu se v roli režiséra i kameramana výborně zhostila naše plachá filmová hvězda.

Milenci, pan starosta i paní starostová (rozuměj, skalní útvary těchto názvů) naším zájmem opovrhují; ostatně jako i zájmem jiných návštěvníků. Aby ne, kráčeje v písku pod nimi, nesaháme jim ani po kotníky. Jdeme tedy raději dál, vždyť na velikosti nezáleží a moudřejší ustoupí. Začínám být už trochu unaven a zoufale se vrhám na dřevěnou budku označenou červeným křížem, stojící na jednom místě uprostřed skal. Pach dezinfekce, typický pro zdravotnické prostředky první pomoci, mě odrazuje - já čekal stánek s usmívajícím se obtloustlým kuchtíkem u grilu, zručně obracejícím voňavé steaky.


Dominanta Teplicko-Adršpašských skal

Od té doby jsem nedal pokoj dokud jsme neopustili areál skal a neusedli ke stolům na zahrádce Lesního zátiší, kam se při velkém počtu naší skupiny nemůžeme vejít. Číšník v obleku doplněném „slušivými“ asijskými keckami a s IQ šestnáctispřeží houpacích koní nám - v češtině - a Polákům taky v češtině vysvětluje, proč nemůže na zahrádce rozložit slunečníky proti dešti, který hrozí každou chvíli spustit. Při pohledu na antracitovou oblohu a acidický ksicht obsluhy se naprostá většina našich společníků rozhoduje pro odjezd domů. Loučíme se s nimi a náhle nám stačí malý stůl se třemi židlemi. Navíc neprší a jídlu dáváme známku 3. Máme prostě štěstí! Jen jsme tím sezením trochu prochladli a najednou se nám zdá, že to na pěší přesun Vlčí roklí do Teplických skal nebude. Po nepochopitelných manévrech, které složitostí taktiky předčily i Vláďovy kachny na jezírku, a které tu nebudu dále rozvádět, jsme se nakonec pro návštěvu druhého komplexu skal a průchod malebné rokle rozhodli.


Motiv z Vlčí rokle

Zaskakujeme k malému vodopádu, jehož čerstvá a chladná voda mi opět zaplnila část flash karty, a vedeni žlutou turistickou značkou vylézáme dřevěné schody, abychom prošli přes úzké sedýlko, ze kterého se opět spouštíme dolů. Přecházíme přítok jezírka, které dává mužům s bidly práci, a lezeme opět nahoru, kam Martina i Vláďa přicházejí s úsměvem na tváři. Asi proto, že jsme se konečně zbavili davu lidí a zanechali je v Adršpašských skalách. Tady, uvnitř, to jsou ty pravé skály, ta pravá divočina, rašeliniště, pralesy. No dobře, to už jsem trochu přestřelil, ale ráz krajiny se změnil, je to tu divočejší. Včetně chodníčků. Někdy k chůzi slouží i dvě fošny spojené kramlí, ale jinde je chodník zase precizně zhotoven z malých krátkých kůlů příčně přibitých na položené klády. Hodlal jsem tento výtvor, nehodný mě ani divokosti okolní krajiny, ignorovat. Ale lem rašeliny, který jsem si vytvořil asi 7 cm vysoko na botě, a to jen při lehkém našlápnutí na mokrý terén, mě přesvědčil o užitečnosti dřevěných lávek a dokonce jsem za ně v duchu chválil správce parku. :-)


Závěrečný žebřík na vyhlídku v Teplických skalách

Je to tu malebnější a necivilizované, takže se díky focení strašně loudám. Lidí potkáváme jen hrstku. Už jsem tudy párkrát šel, ale přesto na mě některá místa působí, jako bych tu byl poprvé. Docházíme do Teplických skal, kde nás Vláďa ještě doprovází pod schody na vyhlídku a pak se s máváním loučí a odchází na vlak. Ten mu jede asi za patnáct minut, takže si myslím, že pak musel docela rychle běžet. Ani nevím, jak dojel, v den sepisování těchto zážitků o něm nemám žádné zprávy. S Martinou vystupujeme po kovových schodech, spojujících turistickou cestu se skalním vrcholem, na kterém stával hrad Střmen. Díky nedávnému tréninku v Beskydech to hravě a bez zadýchání zvládáme. Po dlouhém čekání na uvolnění posledního žebříku vystupujeme na samotnou vyhlídku. Martina má sama radost, že se poprala se svým strachem z výšek a může se teď se mnou pokochat nádherným výhledem z výšky na okolní kopce pokryté smrkovými lesy. Pro cestu zpět už volíme červenou značku, která se nejprve drží řeky Metuje a u hotelu Spálený mlýn přechází na silnici. Nemám rád silnice. Zato naše chuťové buňky dráždí vůně vanoucí z snad každé druhé zahrádky. Musíme si cestou zpět koupit také něco ke grilování!


  • Věnováno Martině, která se mnou vydržela nad tímto článkem sedět celou noc ze strachu, abych o ní nenapsal něco špatného.
  • Berte, prosím, všechny „ataky“ na Vláďu s rezervou, je to prostě skvělý chlap.
  • Praktické info: Parkovné pro osobák a vstupné pro dospělého činí 50 Kč, za projížďku lodí dáte 20 Kč. Ostatní na www.adrspach.cz
  • Letecké záběry Adršpašských skal si nenechte ujít na stránkách www.shora.cz

Adršpašsko-Teplické skály

Foto ke stažení

Společné fotoPo zadání přihlašovacích údajů (jméno a heslo) se otevře dialogové okno pro stažení společné fotky. Obrázek je přizpůsoben pro minilab na velikost 10×15 cm nebo 9×13 cm.

stáhnout do počítače (velikost souboru 2,30 MB)

Komentáře

K článku je vloženo komentářů: 0 |  přidat komentář

Články ze stejné lokality

Kalendář akcí

Poslední komentáře

Hrad Pecka a mlýn Borovnice

V sobotu jsme s rodinou zavítali na kopec Kozinec. Rozhledna nepřístupná.

Cinque Torri z Passo Giau

Pod Cinque Torri se dá vyjet i lanovkou z Cortina d'Ampezzo.

Přes Hájkovu rokli ke Slavenským hřibům

Dobrý den, Kláro, moc děkujeme za upozornění na tak zásadní chybu, jakou je správný název Slavenských

Oblíbené lokality

Broumovsko Český ráj Hohe Tauern Dachstein Góry Stolowe Rýchory Orlické hory Vysoké Tatry Náchodsko Teplicko-Adršpašské skály České Švýcarsko Yosemite National Park Krkonoše Slovenský ráj Zillertal Kokořínsko Malá Fatra Podkrkonoší Jestřebí hory Toulovcovy maštale Fiordland National Park Stubaiské Alpy Karwendel Dolomity

Krátké zprávy

Top of Salzburg

K něčemu se musím přiznat: byl jsem na Top of Salzburg. Atrakce s vyhlídkami v oblasti Kaprunu, kam se navonění turisté vozí navazujícimi lanovkami. Je to nejhnusnější místo, které jsem kdy v Rakousku a

Objevování nahradila selfíčka

Vylechnul jsem si pořad Jak to vidí s dokumentaristou Honzou Svatošem na téma, cestování a jak se změnilo cestování za poslední roky a úplně se s jeho názorem ztotožňuji. I my si letos zažili