Kalich, Besedické skály a jeskyně Postojna

Po krásném večeru, který jsme strávili večeří na terase a pohledem na siluetu Trosek nořící se do tmy, je tu poslední den. Naše krátká tří denní dovolená v Českém ráji a na Maloskalsku končí. Po snídani přejíždíme do Besedice, kde se parkoviště rychle plní. Jdeme si projít Besedické skály a pak hodláme dětem ukázat jeskyni Postojna, což je zatím pro ně překvapení.

Kalich a Besedické skály

Od parkoviště přicházíme k přírodnímu amfiteátru a v podstatě hned za ním se noříme mezi první skalky. A také je tu první vyhlídka - Vysoká skála s výhledem na Besedici a okolí. Vyhlídce jen nesluší ta příšerná betonová deska.

Pokračujeme opuštěnými skalami po modré k východu a jsme teda hodně překvapeni tím, jak malebné to tu je. Opravdu krásné místo a hned takto za vsí. Značka se tu všemožně proplétá, ale mezi skalami je řada dalších pěšin. Děti jsou z toho bludiště úplně nadšené a pořád nám ukazují, kde zmizí a kde se objeví. Tak snad se objeví...

Zdejší skalní labyrint je pestrou kombinací skal, pěšin a lesů a je až překvapující, jak málo lidí jsme tu potkali; a to i navzdory počtu aut na parkovišti. Jak jsme později poznali, většina turistů mířila na žlutý okruh. My se totiž na něj připojili a najednou je kolem nás podstatně živěji.

Od vyhlídky Českých bratří je lesní cesta trochu nudná, ale jen jsme došli do části Chléviště, zase se tu střídá jedna vyhlídka za druhou a jedna pestrá pasáž následuje další. Dole vidíme údolí Jizery se železniční tratí a část Malé Skály.

Po dalším delším přechodu se v lese objevuje podivná palice a kousek nad ní vyhlídka, ze které je dobře vidět zubatý hřebínek Suchých skal. Odsud již sestupujeme lesem zpět do Besedice. Je čas pozního oběda a bufet , který je vybudován ze staré stodoly hned naproti parkovišti, nás láká. A kupodivu tu dostáváme chutnou polívku i další jídla.

Jeskyně Postojna

Přejíždíme do Klokočí, odkud se chodí na Klokočské, případně dál až na Betlémské skály. Na to už ale dnes nezbývá moc času (právě při naší poslední návštěvě jsme tu chodili až do setmění), ale chceme dětem ukázat to malé překvapení v přírodě, tedy jeskyni Postojna. Sami vzpomínáme, jak nás tehdy překvapila.

Klokočskými průchody stoupáme po nevzhledných betonových schodech v průrvě mezi pískovcovými skalami nahoru na žlutou značku. Ta nás po chvíli přivádí do úvozu, kde už to přeci jen poznáváme. Brzy stojíme pod pískovcovou stěnou, ve které je na úpatí malý tmavý otvor. Děti ani nechtěji věřit, že je to vstup do prostorné jeskyně. My před třinácti lety také nevěřili.

My už tedy z toho prostoru překvapení nejsme, dnes si to objevování užívají děti. Nejenom naše, ale i další, kteří se tu schovávají a děsí tak své rodiče nebo prarodiče.

Od jeskyně pokračujeme hvozdem dolů až ke křížení cest, kde je studánka. Tady se dáváme vlevo a neznačenou lesní cestou pomalu nabíráme výšku a směřujeme ke klokočí. Tady potkáváme i místní lidi, kteří sem chodí na procházky. V závěru jsme se propletli cestami klesajícími k silnici a parkovišti, kde jsme nechali auto.