Údolí řeky Doubravy

Údolí řeky Doubravy, známé také jako Doubravské údolí, se nachází v CHKO Železné hory nedaleko Chotěboře. Řeka Doubrava zde vytváří malebné skalnaté kaňonovité údolí s četnými peřejemi, vodopády a bizarními skalními útvary, jako jsou Sokolohrady nebo skalní stěna Čertův stolek. Oblast je oblíbeným cílem turistů díky značené stezce, která vede přímo podél toku řeky.

Tohle místo máme v seznamu výletů už opravu několik let. Jet sem jen kvůli tomuto místu by nedávalo moc smysl, ale protože nás do těchto končin zavály jiné povinnosti, mohli jsme se podívat na další místo z našeho seznamu. Parkoviště v Bílku u nástupu do rokliny je plné a navíc se tam tlačí další dvě auta. Tak to bude asi hodně populární a vyhledávané místo, říkám si. Naštěstí jsme si před chvílí všímli jednoho volného místa na nedalekém parkovišti u autobusové zastávky.

Scházíme dolů k mostu k nástupu do údolí řeky, kde tedy začíná červená turistická značka. Hned za parkovištěm je nějaké tábořiště a pak už se polní cesta lemující průzračnou říčku Boubravu noří do stínu stromů. Přecházíme kovovou lávku, která nám nejprve připadá, že vede k bráně do dvora domu, ale značka se těsně za lávkou točí pravo po pěššině podél plotu. Podcházíme pěkný kamenný železniční most a teď už po terénní pěšině se noříme do stále znatelnějšího údolí.

První věc, kterou opravdu nelze přehlédnout jsou všude přítomné pokácené suché stromy. Je jich tu opravdu hodně - jeden úsek vypadá, jako by tu někdo vyklopil celou krabičku dlouhých sirek a my byli mravenci prodírající se mezi nimi. Některé kmeny budí respekt a raději odsud co nejrychlji mizíme, aby se jim náhodou nechtělo se po svahu k řece trochu sklouznout.

Řeka se dál krásně klikatí a členité údolí tak vždy po pár desítkách metrů chůze ukáže úplně jinou scenérii. Voda láká ke smočení alespoň nohou, ale dnes na to není počasí. Je sice hezky, ale poměrně chladno. Údolí se postupně zužuje a okolní svahy už nejsou jen svahy, ale opravdu skály. Usmíval jsem se u tabulky u vstupu, která mluví o kaňonu, ale teď jsme došli do místa, které bezpochyby kaňon je - sevřený mezi 30 metrů vysoké skalní stěny. To jsme u křížení turistických cest Pod Sokolohrady. Dojem z celé té krásy a malebnosti kazí jen ty polomy. Což je dost překvapivé, když tu stromy rostou v údolí s řekou. V dalším úseku kaňonem se jeho stěny zase postupně snižují a ustupují do širokého údalíčka až louky.

Na rozcestí Ústí Kamenného potoka opouštíme údolí a červenou značku a právě podél tohoto potoka stoupáme trávou zarostlou pěšinou. Téměř na konci před odbočením cesty pryč od potoka jsme se na chvíli usadili na příhodném kameni nad hlubokou tůní ke krátké svačině. Na křižovatce Kamenný potok zatáčíme vlevo na zelenou značku a necháváme se přivést zpět do údolí Doubravy. Zelená se dole u řeky kříží s červenou trasou vedoucí celým údolím, po které jsme před chvílí šli. 

Na okraji se díváme hluboko pod sebe. Jdeme vlevo kousek po modré značce, zastavujeme se na Čertově vyhlídce a klesáme zpět dolů k řece. Podruhé obcházíme vysoký skalní výběžek, na kterém je vyhlídka Pod Sokolohrady, tentokrát v opačném směru. Pak přesedáme zase na zelenou a prudce stoupáme nahoru k vyhlídce. Pohled dolů na řeku je zajímavý, ale přes koruny stromů jsou vidět jen některé pasáže cesty pod námi.

Z vyhlídky je to už poměrně nezáživná cesta - no prostě návrat po široké lesní cestě zpět do Bílku. Ale shodujeme se, že jsme z docela uškobrtaní, zvláště z neustáleho přelézání padlých stromů. Takže nám tato varianta návratu naprosto vyhovuje. Před parkovištěm ještě pokukujeme po penzionu Bílek, ale nakonec jsme ho nevyzkoušeli - čas nám nějak utekl a my musíme jet dál.