Lednice zvaná Humprecht

Letos jsme si vybírali mezi dvěma dominantami zbudovanými na kopcích - hrad Kunětická hora nebo zámek Humprecht. Procházka v Českém ráji asi lákala více, protože Humprecht vyhrál. Jednu nevýhodu to ale mělo - kvůli špatnému spojení jsme sem museli vyrazit auty. Na druhou stranu nám to umožnilo se vydat v rámci našich jednodenních výletů právě sem.

Automobilový sraz účastníků letošního velikonočního výletu vyšel. 23 lidí a jeden pes se sešli na parkovišti u hřbitova na okraji Sobotky, aby se zcela dobrovolně vydali na krátký pěší okruh. Odsud stačilo jen prvních pár kroků a na kopci nad námi se objevil zámek Humprecht – kulatá stavba, která vypadá, jako obří dort posazený v krajině.

Malá skupinka u pokladny zámku, tvořená jednou rodinou, má štěstí a může se k nám připojit na prohlídku v deset hodin. Uvnitř nás přivítala průvodkyně, která zřejmě absolvovala speciální kurz „Jak začít v Humprechtu a skončit na Novém Zélandu". Neustále totiž ve výkladu odbočovala do vzdálených destinací, až jsme se v tom ztratili. Na konci už jsme si pamatovali jen: 30 nočníků, elipsovitý půdorys zámku a akustiku vysokého sálu.

Prohlédli jsme si variace obrazů s jedním naprosto totožným obličejem baculatých tváří, přičemž průvodkyně jmenovala osoby nejenom různých jmen, ale také různého pohlaví. Malíř se evidentně naučil malovat jen jeden obličej a ten pak převlékal do různých šatů a vydával za různé lidi. Pak ale musel být ještě lepším obchodníkem než malířem, když to šlechtě dokázal prodat. Nebo prostě jen nelze věřit všemu, co při výkladu slyšíme. Vzhledem k tomu, že jsme se během výkladu několikrát ocitli v jiných městech, zemích i stoletích, nelze tuto možnost vyloučit.

Po asi dvaceti minutách jsme přestali rozlišovat, co je historický fakt a co jen fikce pro návštěvníky. Uvnitř zámku je zima a od druhé poloviny výkladu koukáme z oken ven, kde mezitím vysvitlo slunce a už jen pohledem vnímáme, že ve srovnání s interiérem jsou tam vysněné tropy. Výkupné v podobě prý lidového vstupného, které nám přišlo vysoké jako všude jinde, by někteří rádi zaplatili znovu, jen aby už mohli jít.

Přesunuli jsme se do dalšího patra a absolvovali prohlídku ložnic, v dalším patře jsme se pak malými dveřmi protáhli na úzký prstenec dřevěného ochozu obepínající vnější tubus zámku. Máme odsud výhled hlavně na Sobotku a věž hradu Kost vyčnívající z jarní krajiny, kam máme také namířeno. Na ochozu jsem měl pocit, že po něm jdeme moc dlouho - jestli mezitím průvodkyně nezazdila vchod a my nechodíme stále dokola.

Po 70 minutách jsme úplně ztuhlí vyšli konečně ven. Někteří z nás si nebyli jistí, zda ještě jsme ve stejném klimatickém pásmu. Humprecht totiž není jen zámek, je to také přirozená lednice, kde neskladují potraviny, ale turisty.

Ze Sobotky jsme po žluté značce zamířili k malé osadě Osek a pak dál neznačenou polní stezkou k Buškovskému rybníku. Cesta nás vedla kolem Buškovského mlýna, kde na okenním parapetu stály vyrovnané lahve alkoholu. Někdo poznamenal, že jde zřejmě o starou tradici – velikonoční samoobsluhu pro kolemjdoucí. Neověřili jsme to, protože nikdo s sebou nevzal žebřík, abychom se k oknu do mansardy dostali.

Ve Střehomi jsme se opět napojili na žlutou značku a po několika krocích dorazili k mlýnu, kde se točila pohádka s Čerty nejsou žerty. Ale se svařákem ano, což dámská část výpravy považovala za důležitější informaci než celou historii roubeného objektu Petra Máchala. Ale tak je to v pořádku, tento výlet je i o tom.

U Oborského rybníka v údolí Plakánek jsme pořídili společnou fotku, do které se nám snad jen zázrakem nepřipletl nikdo z cizích výletníků, kterých je tu docela dost. Prošli jsme Plakánkem až k hradu Kost, kde se na popud Lenky jdeme podívat ve vytesaný skalní byt Barušky. Ale je to vybydlené, bez oken a vybavení a ani pohoštění jsme se nedočkali. Zato děti si to tady užily a pořádně vše prolezly.

Prohlídka Humprechtu nás nejenom unavila, ale i neočekávaně zdržela, takže na prohlídku Kosti už nikdo nemá náladu. Ani samotné slovo prohlídka nechce nidko ani slyšet! Naopak padají dotazy, jak daleko to máme k plánované hospodě. Odpověď uklidnila celý dav, je to jen 2,5 km, což bylo přijato jako nejlepší zpráva dne. Do Libošovic se vydáváme podmáčeným a bahnitým Prokopským údolím. Naštěstí není tak mokré, jako když jsme tudy šli na Velikonoce před dávnými lety a některým účastníkům zůstaly v blátě boty.

Obsluha hospody nás přivítala způsobem, který by se dal vnímat jako „zkuste to jinde“. My jsme se ale nedali a usadili se na terase na chladném větru a - v dnes nevlídném - stínu. Když jsme následně ochutnali objednaná jídla, nemohli jsme si stěžovat. Bylo to dobré. Po velmi pozdním obědě jsme ještě podpořili vedlejší kavárnu a koupili si kafe s sebou. 

Pak už se po modré po silnici a dále po žluté turistické značce loukami s výhledem na Humprecht vracíme zpět na parkoviště. Jsem rád, že jsme se letos nerozprchli a vydrželi až do pozdního odpoledne, než jsme se rozloučili a rozjeli se k domovům. Počasí bylo všelijaké, ale alespoň jsme nezmokli jako minulý rok.

P.S.: Kdyby chtěl někdo mapu trasy https://mapy.com/s/gopuvanafe

P.P.S.: Beru na vědomí stížnost od hlavně střízlivých účastníků, že jim chybí družící fáze ve vlaku. Zkusím to v příštím ročníku napravit, ale se spoji, které zdější  železniční dopravci nabízejí, je to opravdu těžké.