Zimní Adršpašsko - Teplické skály

Jen co vešla průvodčí mezi nás, rozespalé cestující sedící v ještě pořád stojícím vlaku na Trutnovském hlavním nádraží, už z dálky povídala, že ve vagónu opravdu není takové teplo, jak si s bráchou myslíme a dívala se na nás s takovým výrazem, až mě napadlo, že nás snad umlátí kleštěmi na jízdenky. A tak jsem musel to okno zavřít asi už po dvou minutách proudění čerstvého chladného vzduchu do prostoru určeného pro cestující.

Přiznávám, že jsme se ustrojili tak, abychom vydrželi přechod z Teplických skal do Adršpachu v neznámých klimatických podmínkách, ale ten vzduch ve vlaku se opravdu nedal dýchat. Jestli trochu jezdíte vlakem, jistě to znáte – buď je v něm zima a nebo strašně přetopeno. Když nevyšel ani druhý pokus o vyvětrání stojícího vlaku, zadržel jsem dech, zatnul zuby, vypnul tepelné senzory a na zastávce v Teplických skalách děkoval strojvedoucímu, že nás dovezl včas.

Sestup ze Střmenu.

Na parkovišti před vstupem do skal po nás zůstávají jenom stopy zanechané ve sněhu. Ne na dlouho, protože stále sněží. Po modré značce se vydáváme na nedaleký a vysoko na skále položený Střmen. Cestou přelézáme několik popadaných stromů, následků nedávného řádění „většího“ větru. Jdeme vyšlapanou pěšinkou a je nám hej. V ozvěně zkouší brácha její funkčnost, ale s nevalným výsledkem.

Konečně stoupáme po kovových schodech na Střmen. Sklon schodů se neustále zvětšuje a v závěru už lezeme skoro kolmo. Pane, jak tady fučí. Z vyhlídky není nic vidět, vodorovné sněžení nás bičuje do obličeje a tak se moc dlouho nezdržujeme a hodně pomalu a opatrně scházíme dolů. Nejhorší úsek mám za sebou, ale ani ve snu by mě nenapadlo, co bude následovat. Brácha pořád fotí a tak jdu napřed. Zatím bez problémů, ale zábradlí se držím. Stačil jeden krok a …s výkřikem padám na záda a jedu jedno patro dolů. Držím se zábradlí, ale stejně jedu dolů a tak dám nohu do zábradlí a teprve potom se mi podaří zastavit. Po úspěšném postavení se na nohy soudím, že jsem v pořádku a pomalinku scházím dál. Jenom nerezová termoska změnila trochu vzhled, ale neteče a dokonce v sobě udržuje i nadále teplý nápoj.

Cesta do Vlčí rokle.

Kousek se vracíme a napojujeme se na žlutou značku. Tady je suchého sněhu asi po kolena. Pak padá Mirek a skoro celý mizí ve sněhu. Když se o chvíli později snaží vyfotit něco v potůčku, využívám chvíli času a připevňuji na nohy návleky. Teprve teďka si začnu užívat množství sněhu naplno. Konečně přicházíme k zasněženým lávkám. Nějakou pěšinku tušíme, ale i tak stačí šlápnout trochu vedle a skončíme ve zdejším močále. Chůzi nám ztěžují chybějící kulatiny v chodníku a tak každou chvíli šlápneme do díry. A také potkáváme první čtyři lidi jdoucí proti nám.Cesta dál je ve znamení pobořených mostků, schovaných nástrah pod sněhem a děravých lávek. Stále chumelí, ale občas vykoukne sluníčko a dokonce modrá obloha.

Zmrzlí Milenci.

Ve Vlčí rokli mě brácha přemluvil k zacházce k jezírku. Chvíli si hraji na „sněhoborec“ a razím nám cestu. Za celý den jsme se nezasmáli tolik jako tady. Brácha se směje, že jdu moc pomalu a opatrně, já na to, že se s každým dalším krokem propadneme do bažiny. Zem je tu docela pevná, ale chvílemi se trochu rozhoupe. Už vidíme loďky položené na boku na břehu. Jezírko je vypuštěné, ale protože nebyly takové mrazy, abychom bezpečně přešli do přístavu, musíme se vrátit a pokračovat dál po turistickém značení. Po dřevěných schodech bez zábradlí se jde také zajímavě. Do cesty se nám připletl asi jenom jeden vyvrácený strom a bez nějakých větších problémů se klouzavými skoky přesouváme k pokladně pod jezírkem. Velký vodopád ještě není celý zamrzlý a tak se jdeme pod nedaleký přístřešek najíst. Alespoň na nás chvíli nechumelí. Nedaleko od nás začal padat sníh ze stromu a jak se sunul z jedné větve na druhou, bylo ho čím dál víc, do toho foukal vítr a nám v tu chvíli ani přístřešek moc nepomohl. Stejná situace nás potkala i později a také nás sněhová sprcha minula. V opačném případě by z nás byli dva sněhuláci.

Vlčí rokle.

Posilněni malou svačinou pokračujeme v cestě směrem k Milencům a Starostovi. Všude je to tady stejné. Skály, sníh všude kam se podíváme, chumelení, vítr a šedivou oblohu občas naruší modrá s ostrým slunečním světlem. Dokonce i Myší dírou, která je přírodním filtrem propouštějícím pouze osoby do maximální šířky 52 centimetrů, jsme se protáhli bez potrhání batohů a fleesek. :o) Za chvíli míjíme zdejší Ozvěnu, já si ještě vyšlápnu novou cestičku v hlubokém sněhu a vchodem do skal, kde nechybí upozornění, že je sem vstup na vlastní nebezpečí, opouštíme Adršpašské skály. Jdeme na vlakovou zastávku, abychom zjistili, že vlak do Trutnova jede za necelou hodinku, tedy dobu, během které se stihneme najíst v nedaleké kavárně, vinárně nebo co to je. Jídlo bylo dobré a tatarka byla v porovnání s tou v práci výborná. :o)

Čekání na vlak si krátím sešlapáváním sněhové pokrývky u zastávky a brácha vyčkáváním na vlak, aby si ho mohl vyfotit. Vypadá to, že ani během zpáteční cesty se mi nepodaří otevřít okno a tak to ani nezkouším. Jestlipak víte proč? Venku se jako mávnutím kouzelného proutku udělalo krásné počasí. Sluníčko přes slušně orosené okno pálí jako by bylo léto. Po aklimatizování digitálů děláme pořádek v nafocených snímcích a opět si vybavujeme dnešní podařený výlet. Jediné co nevím je, jestli byla zima nebo teplo. Mně bylo celou tu dobu akorát. Ale v Trutnově byla určitě větší zima než v Ádru.